Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Doušová (* 1947)

• narodila se 8. června 1947 v Praze

• v letech 1966 - 1970 studovala psychologii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• po vysoké škole pracovala ve vydavatelství Magnet a učila na základní škole

• v roce 1975 získala studijní pobyt v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV

• po účasti na pohřbu Jana Patočky musela místo opustit

• po vzniku Charty 77 se podílela na šíření samizdatové literatury z Francie

• s Jiřinou Šiklovou pracovala jako uklízečka v univerzitní knihovně

• v letech 1983 - 1989 jezdila s Československým lunaparkem po SSSR jako učitelka, tlumočnice a ekonomka

• na začátku 90. let pomáhala s přesídlením volyňských Čechů od Černobylu jako koordinátor na Ukrajině

• věnovala se projektům pro uprchlíky

• pracovala pro Nadaci Dětský mozek a Olivovu nadaci

• v roce 1997 založila občanské sdružení Sedm paprsků, aby mohla realizovat projekty pro integraci dlouhodobě nezaměstnaných a ohrožených sociálním vyloučením

• od roku 1997 dováží kompenzační pomůcky ze Skandinávie

• v roce 2006 založila Mezinárodní krajanský festival

• třináct let působila jako místostarostka MČ Praha Dolní Chabry

• je ředitelkou Potravinové banky pro Prahu a Středočeský kraj

Celý život pomáhá tam, kde je to zrovna potřeba. V osmdesátých letech minulého století Věra Doušová, tehdy maminka dvou malých dětí, bez zaváhání doma uchovávala a dále předávala samizdatovou literaturu. Po sametové revoluci se zasadila o pomoc volyňským Čechům a později podporovala lidi s postižením, pro které již více než dvacet let vozí zdravotní pomůcky ze Švédska. Když nebyla spokojená s činností potravinové banky, začala ji sama vést a vede ji dodnes. Ocenění #laskavec, které obdržela v roce 2018, zcela vystihuje její povahu i touhu žít nejen dobře, ale i s radostí.

Povrchní znalosti pro život nestačí

Věra Doušová se narodila 8. června 1948 v Praze. Její maminka tehdy redigovala knihy v nakladatelství Olympia, otec Josef Molzer byl novinář, který dlouho působil v Československém rozhlase a ke konci života pak pracoval ve Svobodném slově. Rodiče byli hodně zaneprázdnění, do šesti let tak malá Věra trávila většinu času s chůvou u prarodičů z matčiny strany v Kamenných Žehrovicích. Tady mezi zvířaty, poli a zahradami byla šťastná. Naopak tatínkova původní rodina byla hodně intelektuálně zaměřená a malá Věra se v prostředí příkazů a zákazů necítila dobře. Těm se vzepřel i tatínek se svojí bohémskou povahou. Přes rozdílné povahy měli rodiče pěkný vztah. Oba byli věřící, maminka chodila pravidelně do kostela a chůvu pro dceru vybrala mezi jeptiškami. Byla to ale žena přísná až fanatická, což na malé dítě působilo spíše odstrašujícím dojmem. Ve Věrčiných očích byl Bůh někdo, kdo hrozí a trestá. Teprve později sama našla v Bibli obraz milujícího Boha, který ji provází dodnes.

Škola pamětnici bavila, dobře se učila, a to ji zachraňovalo od problémů s chováním, kdy vyrušovala, ale také říkala své názory a zastávala se druhých. Po maturitě si přála studovat medicínu, ale rodiče jí nepodepsali přihlášku s tím, že by to nezvládla, protože nemá disciplínu. Ze vzdoru chtěla studovat tělocvik, ale na ten neudělala přijímací zkoušky a dostala se jen na druhý obor, na filozofii. K té si přidala ještě sociologii a nakonec to byla šťastná volba. Věra studovala v letech 1965–1970 a na filozofické fakultě ji učil i Jan Patočka, Milan Machovec a Jiřina Šiklová. Ta byla studentům věkově blízká, pro obor je nadchla, ale vyžadovala hlubší znalosti. Pamětnice u ní první zkoušku neudělala a Jiřina Šiklová jí řekla: „Ty povrchní znalosti, co jste mi tady předvedla, to je moc hezké, ale pro život to nestačí, nastudujte to a přijďte.“ Pro Věru to bylo velké překvapení a zlom v životě: „Naučila mě, že si nemůžu myslet, že všechno vím a všechno znám. Díky Jiřině jsem změnila svůj povrchní přístup k věcem. Na zkoušku jsem šla k ní domů, vypily jsme tam tehdy flašku vína, začaly jsme si tykat a ona se stala jedním z nejdůležitějších lidí mého života.“ 

Každý měsíc ke mně přijela dodávka se samizdatovou literaturou

Na počátku roku 1968 se Věře Doušové narodil syn. Jeho otce si vzala až pod nátlakem rodičů a manželství nebylo šťastné. Léto 1968 trávila s půlročním synem sama na chalupě, kterou zdědila po prarodičích. O okupaci se všechno dozvídala jen z rádia a zprostředkovaně, když někdo přijel: „Byla jsem v té době matka malého dítěte, auto jsem neměla, všechno jsem mohla sledovat jen z rádia. Manžel byl v té době v Praze, seděl doma a studoval, ani ho nenapadlo, že bychom mohli mít nějaké problémy, věděl, že si poradím. Bylo to nečekané, mysleli jsme, že už je svoboda, byl to šok.“ Na fakultě se do konce studia nic podstatného nezměnilo, nikdo nemusel hned odejít. Po promoci se manželům narodila dcera, ale Věra brzy nastoupila do vydavatelství Magnet. Mohla tam chodit jen jeden den v týdnu, jinak pracovala z domova. V té době byl manžel v psychiatrické léčebně, kam za ním s malými dětmi jezdila. Tam si také našel přítelkyni, a když byl dceři rok, rozvedli se. Pamětnice pak žila s dětmi v Kostelci nad Labem. Z vydavatelství sice odešla po sporu se svým nadřízeným, ale podařilo se jí získat alespoň na rok místo učitelky na základní škole. Potom jí svitla nová naděje: „Kupodivu jsem mohla nastoupit na studijní pobyt do Ústavu pro filozofii a sociologii. Tenkrát byl vedoucím odboru Ruda Kučera, můj spolužák, a on byl dost statečný, věděl, jaké je moje zaměření, že nikdy nevstoupím do strany a co si o všem myslím. Přesto nade mnou držel dva roky ochrannou ruku. Takže já jsem v podstatě zase pokračovala tím způsobem práce jako v Magnetu, že jsem vždycky v pondělí přišla do práce a přinesla jsem svoje výsledky. Ale po dvou letech jsem byla na pohřbu Jana Patočky, kam šel i Ruda, a velmi brzy nás oba vyhodili.“

Samozřejmě byla dál ve spojení s Jiřinou Šiklovou, a dokonce spolu rok pracovaly jako uklízečky v univerzitní knihovně. Angažovala se i v šíření samizdatové literatury. Nejdříve ji přepisovala na psacím stroji, ale nebyla dost zručná a bylo to pro ni trápení. A tak Jiřina přišla s jiným nápadem: „My jsme měli dům, který měl uprostřed kulatý vjezd, kam mohla vjet dodávka. A Jiřina Šiklová, když párkrát byla u nás, tak říkala: ,K tobě by dobře vjela dodávka z Francie se zakázanou literaturou. Chtěla bys to dělat?‘ A já na to: ,Samozřejmě.‘ Takže potom každý měsíc přijela dodávka z Francie, vjeli do vjezdu, já jsem zavřela vrata a oni postupně vyložili všechny knihy, časopisy, ale i dopisy a peníze pro rodiny politických vězňů. Já jsem měla v bytě dva rozkládací gauče, kam jsem to vždycky zavřela. A měla jsem pokyny, že dva tři dny to mám nechat být, jestli se okolo mě nebude dít nic podezřelého, jestli auto nesledovali třeba z hranice a tak, a teprve pak to začít distribuovat. Všechno jsem samozřejmě dělala, když byly děti ve škole.“

Po nezdařené emigraci k lunaparku

V té době měla Věra Doušová partnera, který, ač jaderný fyzik, byl pro své svobodomyslné názory z každé práce vyhozen a nakonec viděl jedinou možnost v emigraci. Situace byla o to komplikovanější, že v té době spolu čekali dítě. Nakonec se rozhodli, že nejdříve odejde on a Věra s dětmi ho bude následovat, až pro ně připraví zázemí. Partnerův útěk se podařil a brzy se narodila dcera. Tato situace také znamenala konec dodávek z Francie, bylo by to příliš nebezpečné. Uběhly tři roky a všechno bylo připraveno na emigraci. I tehdy pamětnici pomáhala Jiřina Šiklová. Naplánovaly, že nejjistější útek s dětmi bude přes Varšavu, kde bylo v té době možné koupit letenky do Vídně za dolary bez víza. Na letišti u odbavení je ale zadržel český velvyslanec s otázkou, zda chce emigrovat. Pamětnice sice měla připravené alibi, ale stejně neodcestovala: „Byla jsem první Čech, kterého tehdy zadrželi. Řekli mi, že Československá republika si stěžovala Polsku, že touto cestou utíkají lidé do zahraničí, a že nás odvezou zpět do Čech.“ To se také stalo, pamětnici sebrali pas a měla tehdy velké štěstí, že díky známé právničce nebyla odsouzena. Partnerství tímto skončilo a Věra zůstala s dětmi v Československu jako nespolehlivá osoba, kterou je potřeba mít pod kontrolou. Odposlouchávali jí telefon a občas musela chodit k výslechům.

Pamětnice začala mít obavy o děti a situace se stávala neúnosnou. A tak se zkusila přihlásit na konkurz k Československému lunaparku, který cestoval po Sovětském svazu. Konkurz sice díky výborné znalosti ruštiny vyhrála, ale pas stále neměla. A opět jí Jiřina Šiklová poradila fintu, jak zabavený pas získat: „Díky ní jsem dostala nový pas bez problémů a v lednu 1983 jsem nastoupila k lunaparku. To se mi hrozně líbilo, schovám se s dětmi v maringotce, nebudou k nám chodit policajti ani mě nebudou zvát k výslechu. Jednou k nám totiž přišli i na bytovou prohlídku, naštěstí tehdy nenašli nic, ale nevěděla jsem, kdy přijdou znovu.“ V lunaparku působila jako učitelka, tlumočnice i ekonomka. Zpočátku učila patnáct dětí, které byly chytré, ale zanedbané. Rodičům se ale nelíbilo, že jejich děti dělají pokroky, měli pocit, že jim vzdělání bude jen zbytečně komplikovat život. Tehdy pamětnice učit přestala. Mezi lidmi z maringotek nebylo možné najít si přátele, a tak je hledala mezi místními tam, kde lunapark pobýval delší dobu. Potkávala vzdělané a srdečné lidé, kteří žili v chudobě, s řadou omezení. A protože lunapark byl přednostně zásobován potravinami, snažila se místním pomáhat. Když přišel 17. listopad 1989, byla právě ve vlaku na cestě domů. Otevírala se před ní nová kapitola života, která na tu předcházející plynule navázala.

Volyňští Češi se mi moc líbili, museli jsme jim pomoci

Jako člověka, který zná výborně ruštinu i poměry v zemi, ji oslovil Václav Havel s prosbou, zda by neprověřila situaci volyňských Čechů žijících v blízkosti Černobylu: „Říkal, že byl v lednu 1990 v Moskvě a že ho tam oslovili krajané s podepsanou peticí a prosili českou vládu, aby jim dovolila přestěhovat se do Čech.“ Věra Doušová v té době po dalších cestách do Sovětského svazu netoužila, ale nedalo jí to. Slíbila, že situaci alespoň prověří: „A musím říct, že ti vesničané se mi moc líbili a česká vesnička byla první čistá a upravená vesnička, kterou jsem v Sovětském svazu viděla. Domy měly natřené zdi, okna měla skla, ploty stály a tráva byla posekaná. Byla to vesnice, o kterou lidé pečovali, a bylo to vidět. A byl to ohromný rozdíl oproti celému Sovětskému svazu, který jsem projela předtím. Navíc tam žilo i mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí. Takže jsem přijela úplně nadšená a říkala jsem, že těmhle lidem musíme pomoci a že do toho půjdu.“

Všechno ale nešlo uskutečnit hned. Václav Havel soudil, že není vhodná doba na stěhování lidí z Ukrajiny k nám. Začala se tedy vést osvětová kampaň a pořádat sbírky potravin, aby se alespoň na Ukrajinu dovezly nekontaminované potraviny, mléko a voda pro děti. Pomoci bylo překvapivě hodně, lidé nebyli tak odmítaví, jak se původně očekávalo. Všechno se nejdříve vozilo nákladními vozy a později v rámci cvičných letů s omezeným počtem lidí, kteří se museli zavázat, že pomohou potravinové balíčky rozdělovat. Pamětnice přísně dohlížela, aby se pomoc opravdu dostala tam, kam patří, a všechno předávala osobně. Zároveň s podporou ministra zdravotnictví Bojara zorganizovali léčení nemocných dětí v českých nemocnicích a letní ozdravný tábor. Pomoc se takto vozila rok, ve kterém byl připraven zákon o přesídlení. A i na samotné přesídlení Věra Doušová osobně dohlížela – pomáhala s vyřizováním dokladů, výběrem nového bydliště i se samotným odjezdem krajanů. Dnes ví, že se všichni do nového života dobře zapojili, a s některými je v kontaktu dodnes. O tom, že má ke krajanům velmi blízko, svědčí i to, že mnoho let pořádá krajanské festivaly.

Pomáhat tam, kde je potřeba

Po ukončení přesídlení hledala pamětnice další příležitosti, kde by mohla dál dělat něco smysluplného. Nějaký čas se věnovala oblasti uprchlických táborů a později pracovala pro nadaci Dětský mozek. Zároveň učila sociální práci na vysokých školách v Praze i v Liberci. V roce 1997 založila sdružení Sedm paprsků, protože vnímala potřebu pomoci rodičům dětí s postižením – napsala pro ně příručku, natočila dokument a zprostředkovávala informace o autismu. Díky tomu, že se dostala do blízkosti lidí s postižením, začala vnímat i jiný problém – nedostatek zdravotních pomůcek. A protože zjistila, že ve Švédsku je naopak nadbytek těch použitých, neváhala a od roku 1997 je začala se svým druhým manželem dovážet. V praxi to znamená, že sami podnikají dlouhou a únavnou cestu, kterou si částečně i sami financují. Dříve tak vyráželi dvakrát ročně, dnes už na to není tolik sil. Ale protože se zatím nenašel nikdo, kdo by je zastoupil, i letos tuto náročnou cestu uskutečnili.

Další významná změna v životě Věry Doušové nastala, když se jako ředitelka Olivovy nadace setkala s činností potravinové banky. Když odebírala potraviny pro klienty, kritizovala chaos, který tam vládl: „A to jsem si naběhla, protože oni mě zvolili předsedou valné hromady. To byla čestná funkce, kterou jsem dělala bezplatně. Snažila jsem se zavést systém a banku rozšířit. To se mi povedlo, ale už jsem nemohla všechno stíhat. V té době se ale objevil veliký sponzor, který mě oslovil, řekl, že sleduje moji činnost a že by nás rád podpořil. Nabídl mi pro banku velké peníze a říkal, že jeho jediná podmínka je, že budu mít ředitelský plat, protože si všiml, že pracuji zadarmo.“ Tím sponzorem byl filantrop Martin Ducháček, který později pamětnici navrhl na cenu #laskavec. Cenu od Nadace Karla Janečka v roce 2018 získala.

I dnes je Věra Doušová stále v plném nasazení. V minulém roce, v roce pandemie, se počet klientů potravinové banky zdvojnásobil, ale naštěstí se znásobila i pomoc, která přichází: „To, co já vidím pozitivního na pandemii, je, že mezi lidmi existuje obrovská solidarita. Chodí jednotlivci, rodiny, party lidí z jedné kanceláře, hasiči z nějaké vesnice nebo městečka, školy, obce… Vždycky udělají sbírku a přinesou nám potraviny. Piloti ze Kbel z letiště už nám udělali dvakrát obrovskou sbírku, a to se nikdy před pandemií nestávalo. Jsme za to moc rádi, protože bez toho bychom potřebné nenakrmili.“ Na otázku, co je pro ni v životě nejdůležitější, odpovídá bez váhání: „Nejdůležitější je žít s radostí a mít se rád. A aby se člověk mohl mít rád, musí žít tak, aby se na sebe nemusel zlobit.“