Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Doušová (* 1915  †︎ 2015)

• narozena 7. března 1915 v Radomyšli u Strakonic

• po smrti matky studium na měšťance dva roky ve Strakonicích a dva roky v Horažďovicích

• 1930–1934 – učitelský ústav v Českých Budějovicích.

• noviciát v horažďovickém klášteře – Školské sestry de Notre Dame

• 1936 – nástup v pražském ústavu pro hluchoněmé

• 1955 – nucené přemístění do centralizačního kláštera v Oseku

• 1960 – vyslána do kláštera Mnichov u M. Lázní, práce s mentálně postiženou mládeží

• 1973 – odchod do důchodu

Růžena Doušová (řeholním jménem Marie Paulína) se narodila v Radomyšli u Strakonic dne 7. března 1915 jako osmá z celkem deseti dětí. Rodiče Doušovi měli hospodářství s polnostmi, které stačilo poskytnout rodině skromnou, ale dostatečnou obživu. Samozřejmostí bylo, že kdo mohl, pracoval na poli. S velkou rodinou Doušových žila i babička z otcovy strany. Rodina žila velmi harmonicky a zbožně. Křesťanským způsobem se s rodinou rozloučila i babička, která krátce před svojí smrtí všem požehnala.

Zakrátko po babičce zemřela i matka, kterou ovšem potkala smrt náhlá, v důsledku vrozené srdeční vady. Malé Růžence bylo tehdy dvanáct let. Tíživá situace rodiny, jejíž otec byl již příliš starý na další manželství, se vyřešila způsobem, který mnoho vypovídá o vztazích uvnitř rodiny i mezi lidmi z okolí vůbec.

Nejstarší žijící syn měl vážnou známost. Rodina jeho milé se však postavila proti sňatku s člověkem v tak těžké situaci. Ale to, co rodinu dívky odpudilo, na jinou zapůsobilo přesně opačně. Ukončila svůj vlastní milostný vztah a dala přednost mládenci, který měl fakticky odpovědnost za osiřelé mladší sourozence a starého otce. A tak se stala nejen manželkou, ale i náhradní matkou. Matkou, která milovala děti „zděděné“ stejně jako dvě vlastní, které se z jejího manželství zrodily. Sestra Paulína na ni vzpomíná s velkou láskou.

Počátek řeholního života

Po smrti matky studovala Růžena Doušová na měšťance dva roky ve Strakonicích a dva roky v Horažďovicích. Tam pak pojala úmysl stát se učitelkou. Pravděpodobně zapůsobil příklad o čtyři roky starší sestry, která v té době již učila jako řádová sestra „notredamka“ v klášteře v Horažďovicích, který koupila roku 1853 nově založená Kongregace Školských sester de Notre Dame. Po ukončení měšťanky roku 1930 nastoupila Růžena Doušová do učitelského ústavu v Českých Budějovicích. Ten patřil v té době, stejně jako řada dalších škol v Budějovicích, Kongregaci školských sester.

Po maturitě roku 1934 vstoupila jako novicka do horažďovického kláštera. Tam získala řeholní jméno sestra Marie Paulína a složila věčný slib chudoby, čistoty a poslušnosti. V rámci tohoto slibu pak přijala rozhodnutí generální rady, která jí a dalším dvěma sestrám uložila nastoupit práci v ústavu pro hluchoněmé v Praze na Smíchově.

U hluchoněmých

Sestra Paulína neprošla žádným školením speciální pedagogiky. Měla jen krátkou zkušenost z návštěvy českobudějovického ústavu pro neslyšící, která ovšem nebyla žádnou průpravou. V té době ani nevěděla, jaká životní dráha ji čeká.

„Já jsem se hezky připravila, napsala jsem si, co budu povídat, a byla jsem [nevědomá] jak ty děti. Dostala jsem první třídu, tam neumějí ještě nic povídat! A tak jsme se na sebe tak zoufale dívali. Já jim povídala – a děti nic. Jen taktak jsem se udržela, abych nezačala plakat jako ten Brňák [chlapec ze třídy]. Ten si jen držel jízdenku a o nic jiného neměl zájem.“ Naštěstí se nových učitelek ujaly zkušené kolegyně a rychle je zasvětily do zvláštností práce s neslyšícími školáčky.

Tehdejší ředitel, bývalý katecheta Alois Novák, zakázal používat znakovou řeč a uznával výhradně výuku zaměřenou na odezírání ze rtů a mluvení. Učitelky měly výslovně zakázáno domlouvat se s dětmi posunky, jedině přípustná byla tzv. orální metoda. Ale kromě řeči a odezírání ze rtů učily školské sestry děti i dalším dovednostem a znalostem, které budou potřebovat v normálním životě. Jenže ani tam nebyla situace růžová. Učebnice pro neslyšící neexistovaly, a tak první důležitou věcí byla tiskátková abeceda – neúplná. V sadě chyběla dvě písmena, ale na zakoupení nové sady nebylo pomyšlení. A tak se sestra Paulína pokusila písmenka vyrobit vlastnoručně. Vyřezala je z gumové stěrky na tabuli. V této „gumorytecké“ technice se časem zdokonalila natolik, že dokázala vyrábět i obrázky, které si sama navrhla či překreslila z různých podkladů. A tak vyráběla sešitkové čítanky psané na stroji a ilustrované pěknými obrázky.

Sestra Paulína vzpomíná ráda i na vztahy mezi učiteli a řediteli. Byly, pokud si pamatuje, vždy výborné. Kupodivu do života ústavu nezasáhla ani válka příliš drasticky. Problém vznikl, když město chtělo ústav využít jako sirotčinec, což mohlo znamenat vystěhování hluchoněmých dětí. Naštěstí se ředitelé sirotčince a ústavu domluvili na společném využívání prostor a zařízení ústavu. Například ve třídách se učilo střídavě na dvě směny.

Léta padesátá

Během komunismu v roce 1950 byl ústav převzat do správy Ústředního národního výboru hl. m. Prahy. V této době se zde učilo výhradně „orální metodou“. Kněze Nováka vystřídal nový ředitel Hašek. Ani na něj nevzpomíná sestra Paulína nijak ve zlém. V padesátých letech však již začaly represe proti církvi a jejím řádům. Ani školské sestry nebyly ušetřeny.

„Když jsme odcházely v pětapadesátém, byly jsme z našich [kongregačních] škol poslední. Hluchoněmí byli poslední. Tamty školy byly už dávno [zlikvidovány]... po roce padesátém to vypuklo. Těch pět roků jsme byly my jako navíc. Asi si mysleli, že je tak nepokazíme, když neslyší.“

Sestry si nemohly v oněch dobách dovolit působit na děti v křesťanském duchu, ale občas náhoda sama přinesla „ideologickou diverzi“:

„Jednou jsme jeli se Čtverákem [učitel] na přehradu [pravděpodobně Orlík], Konstancie, já a děti, asi tři nebo čtyři třídy. Ráno jsme museli dlouho čekat na šoféra, ale nebyla to jeho vina. Měl totiž večer nehodu, kterou nezavinil. Musel dlouho do noci opravovat autobus a potom ještě i ráno.

Při návratu se nás pak ptal, jestli bychom nechtěli zavézt na Svatou Horu, to bylo blízko. A Čtverák povídal: což o to, my bychom se rádi podívali, ale nemůžeme si dovolit zvýšit dopravné. Ale on řekl, že to nebude stát nic navíc. Tak jsme to tedy rádi přijali. A víte, že právě tohle se dětem líbilo ze všeho nejvíc? Všichni okolo byli překvapení, jak je to tam zajímalo, jak si prohlíželi třeba ty ambity. A pak, když jsme se vrátili domů, jak jsme vešli do brány, tak letěly nahoru a nahlas křičely: nejkrásnější výlet, hrad Panna Maria! Nevěděly, co to je, tak si to tahle pojmenovaly, hrad. A tak se všichni hned dověděli, kde jsme byli. Nejkrásnější výlet, hrad Panna Maria! Mně se tam taky moc líbilo, já jsem tam taky byla kolikrát, z domova. A oni si, ti hluchoněmí, všechno důkladně prohlíželi, a když jsme byli třeba na Karlštejně, tak si lidé všimli, jak je to zajímalo. I já jsem koukala, abych si to všechno prohlédla. Když pak na to ve škole znovu přivedli řeč, bylo vidět, jak moc si všímali a moc si pamatovali.

Ten šofér nás asi chtěl odškodnit za to, že jsme museli dlouho čekat. Pan ředitel se k nám chtěl ráno také připojit, ale jak jsme museli čekat, tak ho to… [přestalo bavit]. A bylo to dobře, že tam nebyl. On by se bál, aby neměl malér, tak bychom tam asi nejeli.“

Podle toho, jak se sestra Paulína při té vzpomínce usmála, bylo vidět, že ji neúčast pana ředitele na výletě nijak nemrzí.

Když byly školské sestry z ústavu vykázány, vzbudilo to velké rozhořčení a zoufalství u rodičů chovanců. Pokoušeli se ještě rozhodnutí zvrátit, ale marně. Sestry byly roku 1955 vyhnány a řehole je ubytovala v domech, které byly církvi zabaveny komunistickým režimem, ale byly určeny jako centralizační či internační objekty pro řeholníky. Odtud pak sestry chodily na těžké manuální práce do továren či jinam. Sestra Paulína však tento osud nesdílela. Byla převezena v roce 1955 s jinými řeholnicemi do původně cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova, který byl roku 1950 přeměněn na centralizační objekt. Naštěstí i tam mohla pracovat s dětmi, tentokrát s mentálním postižením. To znamenalo pro sestru Paulínu další zkoušku trpělivosti a laskavosti. Duševně narušené děti vyžadovaly zcela jiný druh přístupu. Klasická výuka samozřejmě neměla význam, ale děti byly do určité míry přístupné výtvarné výchově. To byla cesta k jejich duši a sestry se po ní vydaly.

Dalším jejím působištěm byl klášter v Mnichově u Mariánských Lázní. Klášter, založený chudými školskými sestrami v roce 1856, sloužil jako dívčí penzionát. Po druhé světové válce vystřídaly původní německé řeholnice české sestry, které se staraly o řecké a jugoslávské děti. V letech 1947–1960 objekt obsadila vojenská posádka. Po zrušení kasáren byly opět povolány sestry, aby ve zdevastovaných prostorách vybudovaly ústav pro dívky s mentálním postižením.

V důchodu

Služba v Mnichově skončila sestře Paulíně v roce 1973, kdy odešla do důchodu.

V té době se ozvalo dědičné zatížení – srdeční vada, na kterou zemřela její matka a někteří ze sourozenců. Sestra Paulína byla hospitalizována v nemocnici v Mariánských Lázních.

a její stav byl velmi vážný.

Po ukončení pobytu v nemocnici se vrátila do Oseka, kde zastoupila zemřelou sestru Božetěchu ve funkci hospodářky. Pro tuto práci neměla žádné předběžné vzdělání, ale dokázala se ji naučit, stejně jako zvládla všechny úkoly, před které ji nutnost během jejího života postavila.

„Víte, šla jsem do kuchyně – já jsem nikdy u plotny nebyla, a tak jsem nevěděla, kolik čeho je třeba, a to jsem musela psát dávky. Tam byl kuchař, který to dávkoval, a já jsem se potom ptala kuchařek, a ty mi pak řekly: dvě lopatky jsme tam daly, když dělaly jíšku...“

Ani v současné době, ve svých devadesáti osmi letech, není nečinná. Vypomáhá sestře představené se sčítáním pokladní knihy.

Historický dovětek

založený na informacích z Wikipedie a na práci Kristýny Fojtíkové Centralizace řádových sester kongregace chudých školských sester de Notre Dame v letech 1950–1953; vydala Matice cyrilometodějská, s. r. o., Olomouc 2003.

Kongregace Chudých školských sester de Notre Dame byla založena v Německu roku 1833 blahoslavenou Karolinou Gerhardingerovou. V českých zemích začala působit 15. srpna 1853 v Hyršově zásluhou P. Gabriela Schneidera. Navazovala přitom na tradici, kterou vytvořili v roce 1597 založením řádu Kanovniček svatého Augustina sv. Petr Fournier a bl. Alexie Le Clerc. Cílem řádu bylo poskytovat kvalitní vzdělání a náboženskou výchovu zejména chudým dívkám. Toto poslání pak školské sestry převzaly a dále rozvíjely.

To se však nelíbilo komunistům, kteří již v říjnu 1945 učinili pokus o postátnění církevních škol. Zákon, který by to prosadil, však neprošel. Teprve v dubnu 1948 vstoupil v platnost novelizovaný školský zákon a kongregace musela předat své školy s celým jejich vybavením, aniž by za to dostala jakoukoli náhradu.

Pětadvacátého dubna 1949 přijalo předsednictvo KSČ novou, ostřejší linii církevní politiky. Jejím cílem bylo vyloučit církev z veřejného života a posílit státní dozor nad církvemi. V květnu 1944 byly postátněny téměř všechny kongregační školy. Tzv. církevní šestka (Alexej Čepička, Václav Kopecký, Zdeněk Fierlinger, Vladimír Clementis, Viliam Široký a Jiří Hendrych) rozhodla o centralizaci řeholníků, která byla pak realizována jako „Akce K“. Cílem bylo sestěhovat řeholníky do co nejmenšího množství objektů v lokalitách s co nejmenší koncentrací religiózního obyvatelstva a zároveň získat co nejvíce klášterů ve strategických oblastech pro potřeby armády. Samozřejmě byl zakázán příjem „dorostu“ do řádů a kongregací.

Součástí plánu „K“ byl i zinscenovaný monstrproces s příslušníky církevní hierarchie v březnu 1950.

Akce „K“ skončila 4. května 1950 s následující celkovou bilancí: 2 376 řeholníků z 28 řeholí a 219 domů bylo převezeno do klášterů, z toho 175 do internačních, ostatní do centralizačních, s mírnějším režimem. Snad jedinou výjimkou z drakonických opatření byly řádové sestry, které pracovaly jako ošetřovatelky v nemocnicích nebo učitelky v ústavech pro postižené děti.

Po třech letech praktického experimentování v otázce postupu vůči církevním řádům byla 25. března 1953 přijata na schůzi politického sekretariátu ÚV KSČ směrnice pro úplnou likvidaci řádů. Bylo rozhodnuto vyškolit civilní personál, který by mohl nahradit část řeholních pracovnic v nemocnicích. A tak nakonec došlo v roce 1955 i na tak specializované zařízení, jako byl Pražský ústav pro hluchoněmé.