Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tamhle přijde kanón, tamhle kulomet! Okupanty do kasáren nepustili
narozen 15. června1937 ve Vysokém Mýtě
jeho rodina bydlela ve Vysokém Mýtě v podnájmu u rodiny malíře Jana Jušky, který pamětníka učil malovat
po měšťance studoval vojenskou školu
v druhé polovině 60. let nastoupil k 251. protiletadlového pluku ve Vysokém Mýtě jako velitel velitelské baterie
22. srpna 1968 odpoledne přijely ke kasárnám mohutné síly polské armády
po schválení smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa musel jeho útvar opustit vysokomýtské kasárny a poskytnout je okupační armádě
během normalizace vyšetřovala jeho srpnové chování a politické postoje prověrková komise
vyloučili jej z Komunistické strany Československa a propustili z armády, až do roku 1989 pracoval v Jednotném zemědělském družstvu Tisová
po pádu komunistického režimu jej armáda rehabilitovala, vrátila mu hodnost a navíc ho povýšila
byl členem Vojenského sdružení rehabilitovaných
celý život maloval a fotografoval
v roce 2022 žil v Tisové
Kapitána Cyrila Doubka zastihl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa na nemocenské. Léčil se s vymknutým kotníkem. Do kasáren protiletadlového pluku ve Vysokém Mýtě dojížděl vykonávat náhradní službu na pokladně. Osudného 21. srpna 1968 se nacházel doma v obci Tisová nedaleko Vysokého Mýta.
Již během noci jej vzbudila spojka a odvezla ho do kasáren, kde československým důstojníkům řekli o okupaci jejich země. „Shromáždili jsme se na kinosále a čekali,“ vzpomíná Cyril Doubek, který tehdy působil jako velitel protiletadlové baterie. Po několika hodinách dostali pokyny prezidenta republiky Ludvíka Svobody, aby vojáci zachovali klid a nekladli odpor.
Po rozednění začal velitel pluku, a hlavně jeho zástupce pro věci politické, plánovat obranu kasáren. Vysoké Mýto obsadila polská armáda, dorazila tam silná jednotka s desítkami tanků. „Přijeli polští vojáci a začali se tam v Mýtě na něco ptát. Do prostoru kasáren jsme je nepustili a náčelník štábu s velitelem pluku začali s opatřeními na obranu. Do kterého okna přijde kulomet, do kterého okna něco jiného. ‚A tam přijde kanón!‘ Čekali jsme dál, zase se nic nedělo. Poláci se sídlili v nedalekém lese, říkalo se mu Amerika. A dlouho jsme o nich nevěděli.“
Polští důstojníci kontaktovali velitele dalších vysokomýtských útvarů, Když se ale do kasáren 251. protiletadlového pluku nedostali, nechali další kroky na Sovětech. Zřejmě 25. srpna Poláci vyklidili bojová postavení a stáhli se do polního tábora v lesíku Amerika, rozkládajícího se se podél železniční trati ve směru na Džbánov a Litomyšl. V původním postavení zanechali pouze hlídky, sledující protiletadlový pluk.
Po kapitulaci komunistického vedení země a smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa, která začala platit 16. října 1968, museli vojáci protiletadlového pluku rychle uvolnit kasárny sovětské posádce. Kapitána Ctirada Doubka, stejně jako mnoho dalších důstojníků Československé lidové armády (ČSLA), předvolali před prověrkovou komisi, která navrhla jeho vyloučení z Komunistické strany Československa (KSČ) i z armády. Až do pádu režimu v roce 1989 pracoval v Jednotném zemědělském družstvu (JZD) Tisová.
Ctirad Doubek pochází z Vysokého Mýta, jeho matka Ludmila Doubková pracovala jako kuchařka v továrně na automobilové karoserie Josefa Sodomky. Narodil se 15. května roku 1937, svého otce neznal, měl jím být voják jednoho z vysokomýtských útvarů, údajně židovského původu. „V rodině se o tom nesmělo mluvit a kdoví, co by se mnou bylo za války, kdyby se to vědělo,“ uvažuje dnes pamětník.
Jeho matka se později provdala za Františka Roušara, mistra v dílně stejného podniku. Podle vzpomínek Ctirada Doubka byl však hlavou rodiny především dědeček, pekařský mistr, který prý před první světovou válkou procestoval na tovaryšském vandru celé Rakousko-Uhersko a část Německa. Po vzniku Československa založil pekárnu v nedalekých Řepníkách, ale zkrachovala, a tak se stal zaměstnancem pekárny na Choceňské třídě ve Vysokém Mýtě.
„Děda s babičkou byli hodní lidé, zůstal jim sešit s poznámkami, kolik jim kdo má dát za chleba. V těžkých letech hospodářské krize pekárnu neutáhli,“ vzpomíná Ctirad Doubek. Jeho život od mládí provázely dvě velké záliby. Vynikal ve sportu, věnoval se především atletice a fotbalu a svou druhou vášeň – malování, kterému se věnoval celý život – objevil po nastěhování do podnájmu k rodině malíře Jana Jušky.
Po ukončení měšťanské školy jej Jan Juška doporučil ke studiu na umělecké škole sklářské. „Jenže pak přišli do školy vojáci, agitovali, nechal jsem se přemluvit, a tak jsem se stal vojákem,“ vypráví pamětník. Nastoupil na Vojenskou školu Jana Žižky. První ročník absolvoval v Brně a potom pokračoval na pozdějším vojenském gymnáziu v Moravské Třebové.
Navzdory vojenskému drilu vzpomíná na školu v dobrém, z učitelů mu utkvěl v paměti hlavně češtinář Hláska, který o sobotách hrával v kavárně na saxofon. Kromě studia docházel do místního fotokroužku v Domě armády a vzpomíná také na vojenský společenský život. Žáci vyšších ročníků se účastnili nedělních čajů a vojenský autobus je vozil na taneční. „Chodila tam s námi hlavně děvčata z textilních škol, provázela je garde a my se museli slušně chovat,“ usmívá se pamětník.
Po maturitě nastoupil do dělostřeleckého učiliště v Hranicích na Moravě. „Je tam ta chodba, na které trénoval Zátopek,“ vypráví. Díky vojenskému prostředí střední školy měl oproti spolužákům z civilu určitou výhodu a studium mu nedělalo problémy. „Jednou jsme tam měli takový průšvih,“ vzpomíná. Jeden ze spolužáků ukryl imitační černodýmnou rozbušku, chtěl si ji odvést domů, ale ve vlaku si svůj nápad rozmyslel.
Rozbušku chtěl na toaletě zlikvidovat. Odjistil ji, ale nedokázal ji prostrčit ven oknem ani toaletou. Explodovala. Když přiběhl vyděšený průvodčí, voják vylezl z poničené kabinky černý od sazí. Na nejbližším ranním nástupu v Hranicích jej pak velitel demonstrativně před celým útvarem degradoval zpět na pouhého žáka.
Učiliště úspěšně zakončil v roce 1958 a čekalo jej umístění k útvaru. Snažil se dostat co nejblíže svému bydlišti, tehdy se již zasnoubil a nechtěl dojíždět daleko. Nastoupil jako velitel naslouchací čety zvukoměrné baterie v Rychnově nad Kněžnou, bydlel v podnájmu v bývalém nevěstinci v nevytápěném pokojíku, kde mu během zimních nocí zamrzal v hrnečku na stole čaj. „Měli tam ale dost peřin, tak jsem na jednu lehl, druhou dal na sebe a spalo se mi hezky,“ vypráví. Asi v polovině šedesátých let prošel v Martině zdokonalovacím kurzem se zaměřením na protiletecké radiolokátory, a tak mohl přejít do 251. protiletadlového pluku ve Vysokém Mýtě.
Vysokomýtský protiletadlový pluk představoval pro kapitána Cyrila Doubka posun ve vojenské kariéře. Koncem šedesátých let se jednalo o moderně vyzbrojený a pečlivě připravovaný útvar, přitahující pozornost nejen armádního velení, ale také Vojenské kontrarozvědky, v jejíchž spisech lze nalézt jména většiny důstojníků útvaru. Vzápětí přišel rok 1968 a reformy Dubčekova vedení KSČ během takzvaného pražského jara.
„Do politiky jsem moc nemluvil, jenom vedoucí úloha strany se mi nezdála. Říkal jsem si, ať vzejde z voleb, ale v ústavě by být neměla,“ vysvětluje. Prodemokratický politický vývoj v Československu brzy vzbudil obavy politbyra v Moskvě a dobře vyzbrojený protiletadlový pluk, vycvičený i ke střelbě na pozemní obrněné cíle, nemohl uniknout pozornosti plánovačů operace Dunaj – vojenského obsazení Československa armádami států Varšavské smlouvy.
Východní Čechy okupovala během noci z 20 na 21. srpna 1968 polská armáda. K Vysokému Mýto dorazila po hlavní silnici I/35 směrem od Litomyšle až v odpoledních hodinách 22. srpna. Početné polské tanky najely do polí na horizont nad městem směrem k vesnicím Lhůta a Střihanov, kde zaujaly věžová postavení s hlavněmi namířenými na vysokomýtská kasárna stojící mezi obytnými čtvrtěmi poblíž centra města.
Po okupaci došlo k úsměvnému incidentu mezi vojáky základní služby Doubkovy velitelské baterie a polskou hlídkou. Vojáci bez svolení opustili kasárna, odešli do hospody na Lhůtě a v pozdních večerních hodinách se vraceli zpět. Přestože věděli o polském táboře a jeho hlídkách, úmyslně se jim nevyhnuli a přešli přímo přes jejich postavení. Ozbrojení polští vojáci několik z nich zadrželi a přivedli do svého tábora k výslechu. Během něj českoslovenští vojáci vulgárně uráželi polské důstojníky. V ranních hodinách je Poláci předali veliteli protiletadlového pluku. Vojáky potrestal několika dny vězení za poškození dobrého jména útvaru.
Po přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk musela Československá lidová armáda (ČSLA) předat kasárna ve Vysokém Mýtě Sovětské armádě. Tvořiví vojáci i přes šibeničný termín stihli ještě nachystat pár překvapení – zazdít komín, obrátit kliky dveří a podobně. Podle vzpomínek Ctirada Doubka již dříve přišel pokyn, aby se důstojníci nebránili navazování družby se sovětskými protějšky. Kapitán Ctirad Doubek nebyl členem velitelského štábu a tvrdí, že se podobných přátelských setkání neúčastnil.
V roce 1969 se začaly objevovat první náznaky blížících se čistek v řadách důstojníků ČSLA. Ctirad Doubek, který mimo jiné působil jako jakýsi fotograf-kronikář útvaru, vzpomíná, že tehdy někdo vykradl jeho fotokomoru. Zmizely z ní veškeré jeho negativy. Na mnoha dokumentoval události prvních okupačních dní, vpád polské armády, vyvěšené transparenty či protiokupační nápisy na zdech domů.
Ctirad Doubek se brzy ocitl před prověrkovou komisí, která hodnotila jeho postoje a chování během okupace. Bizarní záležitostí se stala kauza oběšeného rudoarmějce – sošky sovětského pěšáka z druhé světové války. Kdosi ji pověsil za provázek na větev jednoho z kaštanů v kasárnách na cestě do jídelny. Důstojníků se komise ptala, zdali si sošky všimli a proč ji nesejmuli. Ctirad Doubek vzpomíná: „Stejní lidí, kteří se mne na to ptali, okolo chodili také. Říkal jsem jim: ‚A vy jste ji neviděli?‘ ‚Ne.‘ ‚Plakáty jste neviděli?‘ ‚Ne.‘ Nikdo nic neviděl.“
Ctirad Doubek se před 21. srpnem 1968 nijak výrazně politicky neangažoval, nepsal do novin a nebyl si ani vědom jediného svého veřejného projevu. Přesto jej vyloučili z KSČ a jeho propuštění z armády se stalo pouze otázkou času. „Před prověrkovou komisí jsem v tom prostě neuměl chodit,“ vysvětluje pamětník, „Možná, kdybych přiznal pomýlení …“
Nejprve jej nadřízení přeložili do Jaroměře a rozhodli se, že dál nemůže velet vojákům základní služby. Měl řídit takzvanou rámcovou baterii, tedy fiktivní útvar, který by po vypuknutí války vznikl z vojáků v záloze a nových odvedenců. „Neměl jsem se vlastně špatně, nikdo po mně nic nechtěl,“ vzpomíná Cyril Doubek. „Opravil jsem tedy domek po rodičích ženy na Tisové a čekal, kdy přijde rozkaz o propuštění.“
Po odchodu z armády si musel hledat civilní zaměstnání. Nepřijali jej do Karosy ve Vysokém Mýtě ani do žádného jiného velkého podniku v okolí. V Tisové, kde se s většinou lidí dobře znal a měl s nimi dobré vztahy, mu hledali místo v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Komunistické orgány však zamítly, aby dělal školitele civilní obrany. Nakonec prošel kurzem pro instruktory Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP) a požární ochrany a JZD ho zaměstnalo „Ve skutečnosti jsem dělal leccos, třeba počítal stravování v jídelně. Ale spousta věcí musela být napsaná na předsedu družstva,“ krčí rameny pamětník „Nikdo se tam ale ke mně špatně nechoval.“
Změnu přinesl až 17. listopad 1989, kdy začala sametová revoluce, jež vedla k pádu komunistického režimu. Ctirad Doubek se stal členem výboru Občanského fóra (OF) v JZD a vstoupil do Vojenského sdružení rehabilitovaných. Vrátili mu hodnost, povýšili ho a stal se znovu vojákem z povolání.
„Bylo mi padesát tři let, když mi nabídli vrátit se do armády. Dvacet let v JZD mi dopočítali, a protože jsem ve Vysokém Mýtě sloužil u bojové jednotky, mohl jsem odejít už v pětapadesáti. Armáda už byla úplně jinde, popravdě řečeno, moc jsem jim platný nebyl. Dělal jsem, co se moc nezměnilo, rozepisoval strážní službu a tak. Nakonec jsem dokonce sloužil o pár let déle,“ popisuje závěr své vojenské kariéry v muničním skladu v Týništi nad Orlicí. Do civilu odešel jako plukovník.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Zdeněk Horák)