Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květa Dostálová (* 1933)

• narozena jako Květa Perníková 20. června 1933 v Ostravě

• vyrůstala v Klimkovicích

• zažila bombardování Ostravska v srpnu 1944, při kterém byly zasaženy i Klimkovice

• pamětnice osvobozování Klimkovic v dubnu 1945

• vystudovala obor ruština a čeština na filozofické fakultě v Brně

• provdala se za anglistu a pozdějšího diplomata Iva Dostála

• v letech 1955 až 1958 s ním byla v Číně, kde pracoval na československé ambasádě

• v 60. letech doprovázela manžela na diplomatické misi v Afghánistánu

• po srpnu 1968 byl manžel vyhozen za protesty proti okupaci Československa

• pamětnice učila ruštinu a češtinu na středních školách v Praze

• v listopadu 1989 se studenty podporovala sametovou revoluci

Květa Dostálová, rozená Perníková, se narodila 20. června 1933 ve Vítkovicích. Její rodina žila v Klimkovicích u Ostravy. Tatínek zde měl v prostorné vile krejčovskou dílnu a maminka byla v domácnosti. Tři roky před Květou se narodila její sestra Marie.

Sokol

Dětství bylo dobou letních i zimních her a radovánek. Lidé v městečku drželi při sobě a chodili cvičit do místního Sokola: „My jsme každý den cvičili, běhali… Atletika, gymnastika, to všechno jsme uměli a nechodili jsme nikam, ono se za to vůbec neplatilo.“ Každý rok je čekalo veřejné cvičení a jednou za šest let i všesokolský slet. Cvičili v místní sokolovně i na hřišti, jehož pozemek organizaci věnoval pradědeček pamětnice. „Okolí sokolovny opravdu dennodenně žilo. Všude se rozléhaly zvuky rázných sokolských písní, povely cvičitelů a my jsme se v tom okamžiku cítili velmi důležitě a dospěle. Taky jsme měli svůj nádherný kroj. Byla to kombinace béžové a červené barvy a moc nám to všem slušelo.“ Sokol se nestaral jen o cvičení a sport, ale i o kulturu. Pořádal divadelní představení ochotníků, ve kterých účinkovala i Květina maminka.

Florentine aus Königsberg

V říjnu 1938 ale do městečka dorazili němečtí okupanti. „Kolem našeho domu s velkým rachotem projížděly jakési černé příšery na černých motocyklech s přívěsy, v černých helmách i černých gumových pláštích.“ Klimkovice, kde žili převážně Češi, se záhy ocitly v zabraných Sudetech. Klíčové úřady obsadili Němci, byla zřízena německá škola a v té české se denně učili německy. Jako první úkol dostaly děti namalovat říšského vůdce. „A představte si, že mé sestřičce Ňušce se ten Hitler povedl nejlépe…“ Děti se ale nové situaci dokázaly přizpůsobit a Květa si nevybavuje, že by za války nějak trpěla. Musela ve škole „šprechtit“ a hajlovat, stala se z ní Florentine, a co se doma rozebíralo nebo co se poslouchalo za rozhlas pod velkou duchnou, o tom zkrátka nesměla venku vyprávět. Staré vazby mezi lidmi ostatně zůstaly ve městečku i za války a dál se tu cvičilo a pořádala se i utajená divadelní představení.

Život za války

Ani s jídlem to nebylo tak špatné, i když bylo na lístky a o pravém másle nebo mléce si mohli nechat jen zdát. Maminka dokázala uvařit dobrou omáčku i z cibule, česneku nebo okurek. „A tradiční večeře byly brambory s kyškou.“ Občas se podařilo i tajně podříznout pašíka, a když bylo potřeba něco propašovat z Ostravy, byla tu teta Rézi, která pod mohutnou sukní pronesla cokoli. Jakmile na celnici zahlaholila svou „vasrpolštinou“, raději ji místní ohledávačky, tzv. macálky, nechaly jít.

I do kostela se chodit mohlo. Jen si Květa vzpomíná, že v době, kdy věřící opustili kostel a vraceli se přes náměstí domů, vyrazilo jim vždy naproti z budovy bývalého kláštera místní sdružení Hitlerjugend a věřící museli náctiletým náckům odpovídat na hajlování. Mnozí se raději skryli do vchodů ke známým, aby se této potupě vyhnuli.

Wo sind die Russen?

Do vily Perníkových se koncem války přestěhovali i tři němečtí vojáci. „Řadoví vojáci, obyčejní šmíráci, ale ti, co nám na očích viděli, to by nám bývali dali. Oni měli zvláštní příděly. Dostali jsme i pomeranč. I takový malý fotoaparát,“ vzpomíná Květina sestra Marie. V koncentrácích zmizeli pan Haas nebo bratři Neuvirthové, konduktérka v uniformě jen tak tak přežila útok messerschmittky, při kobercových náletech zahynulo několik lidí a vzala zasvé spousta domů. Nakonec se ale v Klimkovicích dočkali konce války.

Někdejší černé příšery utíkaly otrhané kolem vily Perníkových před postupující frontou. Jednou si maminka všimla nějakého pohybu na zahradě. Vyděšený německý voják volal o pomoc: „‚Hilfe! Wo sind die Russen?‘ Být to náš otec, určitě by zavřel dveře a o ničem by nemluvil. Ve dveřích však stála maminka. Rychle se obrátila a za chvíli se vrátila s miskou horké polévky…“

Výlov rybníka

Větší nebezpečí však paradoxně hrozilo od osvoboditelů. Poslední týdny války přinesly i nálety a bombardování, jedna z bomb dopadla i k Perníkovým na zahradu. Rodina se tou dobou schovávala i se sousedy v rozlehlém sklepě vily. Květina sestra Marie si pobyt v improvizovaném krytu vybavuje takto: „Měli jsme tam kamna, takový ten káborek, na tom se mohlo vařit, tak jsme tam jedli, vařili a živořili. Voda tam byla, protože vedle byla prádelna, no, byly to kruté podmínky, ale my děcka jsme z toho měly víceméně takový plezír, takový humor, že nás je tolik pohromadě, každý něco vykládal a bylo veselo.“

Když se ozvalo bušení na dveře, odpověděl otec bohužel německy. Jeden ze sousedů ale uměl rusky a dorazivším Sovětům celou situaci vysvětlil. Do vily Perníkových se opět stěhovali vojáci, tentokrát ti z Rudé armády.

Důstojníci byli vzdělaní lidé, ale s řadovými vojáky to bylo horší. „Ti ani pořádně nevěděli, kde jsou. Před útokem vždycky dostali trochu vodky a šlo se...“ Nejprve se pokusili Perníkovým ukrást auto. To však stálo na špalcích, protože gumy už „za marku a sedm feniků“ odkoupili Němci. Daleko tedy nedojeli a viníci byli velitelem potrestáni. Zřejmě přísně, protože nikdo už je nikdy neviděl. Spadeno měli i na pěknou Perníkovic maminku. Zejména urostlý kuchař s asijským copem. Obě nedospělé dcery měly nakázáno všude matku doprovázet.  Nakonec ji uhlídaly. Kuchař byl přímočarý i při rybolovu. Na ryby chodil s granátem. Místní obyvatele, kteří dávno mastili maximálně margarínem, šokovala i příprava úlovku. „Představte si, on ty ryby vaří v oleju! A s nima i kobzole!“  

Na samotné osvobození ale Květa vzpomíná ráda. „Šla jsem nahoru a tam, kde je hostinec u Feldů, stáli tři krásní bílí koně a na nich seděli ruští vojáci v těch papachách a samozřejmě se oslavovalo. Tam se tančilo, tam se křičelo, tam se házely šeříky... V takové situaci lidé mají radost a chovají se k sobě výborně. Bylo to krásné.“

Když se vyjasnilo

Válečné mraky odtáhly, ale přesto bylo třeba řadu věcí vyjasnit. Perníkovic se obhájili jako Češi, po únoru 1948 ale začal vadit otcův živnostenský původ. Dcery byly chytré, ale dlouho hrozilo, že nebudou moci studovat. Nakonec se jim to podařilo, když se otec obětoval a vstoupil do družstva. Po gymnáziu absolvovala Marie farmacii a Květa filozofickou fakultu v Brně, obor ruština a čeština. Studium jazyka našich osvoboditelů jí prý nakonec pomohlo. A to nejen z hlediska kariéry. Na filozofii se seznámila se starším studentem, který se stal záhy diplomatem na ministerstvu zahraničí. Bylo třeba, aby i jeho přítelkyně byla politicky nezávadná. Dobrozdání o Květině způsobilosti musel odeslat i klimkovický národní výbor…

Do světa

Během studií se Květa dostala i do Sovětského svazu, studovala na Lomonosově univerzitě v Moskvě a podnikala i pololegální cesty po této krajině. V šedesátých letech doprovázela manžela při jeho exotických diplomatických anabázích. Čtyři roky strávili například v Číně nebo Afghánistánu. Květa tam učila děti místních Čechů a důkladně poznávala cizí kraje. „Když tam jede někdo na týden, nemůže poznat mentalitu, kulturu, nic. To musíte s nimi žít, s těmi lidmi…“ Po srpnu 1968 však manžel podepsal protest proti sovětské okupaci a místo diplomatické kariéry ho čekala dělnická zaměstnání ve Spolaně Neratovice nebo sklárnách Kavalier. Květa mezitím dál učila jazyky na středních školách v Praze. Po listopadu 1989 se Ivo Dostál mohl vrátit na ministerstvo zahraničí a manželé začali podnikat výpravy i jinam než jen na východ.

Kruh se uzavírá

Když byly sestry Perníkovy malé, bydlela v protější vile mladá žena místního doktora, Jarmila Glazarová. Pozdější známá spisovatelka dokonce sesterskou dvojici zvěčnila v jedné ze svých nejznámějších knih. Blíže se seznámily až po mnoha letech, když gymnázium, kde Květa učila, pořádalo s národní umělkyní besedu. „Roky v kruhu se velmi dobře čtou, protože tam ona vzpomíná na všechno. No a já jsem na ni navázala a ty vzpomínky o Klimkovicích… to tam je. Všecko.“ A nejen o Klimkovicích. Květa Dostálová důkladně popsala i své pobyty v Číně a Afghánistánu a psaní se stalo na stará kolena jejím největším koníčkem i vášní. Jak dodává její sestra Marie: „Moje sestra měla být spisovatelkou. Ta jenom sedí a píše. Furt.“