Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Dostalík (* 1935)

• narozen 29. dubna 1935 v Přerově, rodiče měli hospodářství v Radslavicích

• vzpomínky na konec války v Radslavicích (otcovo nasazení, ústup německých vojáků)

• absolvoval jednotřídku v Radslavicích a měšťanskou školu v Přerově

• vojenská služba u Pohraniční stráže ve Vejprtech

• pracoval v přerovském podniku Meopta

• v roce 2023 žil v Domově Alfreda Skeneho v Pavlovicích u Přerova

Začátkem května 1945 obyvatelé tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava s napětím vyhlíželi příjezd osvobozeneckých (převážně sovětských) vojsk a s ním i konec šestiletého období válečného strádání a strachu z okupační moci, zosobněné především obávanou tajnou policií gestapo. I přes Radslavice, malou obec na Přerovsku, přešla koncem války fronta. Svědkem válečných událostí byl i tehdy desetiletý Přemysl Dostalík.

Otec pocházel ze třinácti sourozenců

Přemysl Dostalík se narodil 29. dubna 1935 v Radslavicích na Přerovsku, kde jeho rodina vlastnila hospodářství. Pamětníkův otec Bohumil Dostalík měl dvanáct sester, jako jedinému mužskému potomkovi mu připadla úloha zdědit hospodářství po svém otci. Práce na statku byla velmi náročná, všech třináct dětí muselo vypomáhat, a pamětníkův dědeček tak ani nepotřeboval zaměstnávat čeledíny. „Měl v dětech levnou pracovní sílu,“ dodává k tomu Přemysl Dostalík. Hospodářství Dostalíkových patřilo k největším v obci. Rodina vlastnila rozsáhlé polnosti nejen v katastru Radslavic, ale i nedalekých Staměřic, chovala dva páry koní a deset krav.

Po vypuknutí druhé světové války a zřízení protektorátu začal Přemysl Dostalík chodit do jednotřídky v Radslavicích. Pamatuje si na lístkový systém na potraviny a spotřební zboží, lístky se v obci vydávaly v hostinci u Aloise Matyáše. Podle pamětníkových vzpomínek žily v Radslavicích minimálně dvě židovské rodiny, jejich osud mu však není znám. Dle článku o historii Radslavic na obecních webových stránkách byli během nacistické okupace zatčeni a uvězněni v koncentračních táborech dva místní občané za podporu rodin vězněných či popravených Čechů. Po válce se naštěstí oba vrátili domů. Článek se také zmiňuje o radslavickém rodákovi Jaroslavu Dostalíkovi, jenž zahynul v Osvětimi, v době okupace však žil v Praze.[1] Není známo, zda se jedná o pamětníkova příbuzného, během rozhovoru se o nikom takovém nezmínil.

Sověti a Němci si po válce připili na návsi

Z doby blížícího se konce válka utkvěla Přemyslu Dostalíkovi vzpomínka na stíhačky, z nichž vojáci shazovali krabice s čokoládou. „To se rozprsklo a s klukama jsme se o to tahali,“ vzpomíná. Údajně se mělo jednat o německé stíhačky Messerschmitt, které ukořistili spojenečtí vojáci. Nejvíce vzpomínek má pamětník na samotný závěr válečného konfliktu. Jeho otec se ocitl mezi muži nuceně nasazenými na kopání zákopů proti blížící se Rudé armádě. Přemysl Dostalík má dosud v živé paměti konvoje ustupujících německých vojáků. „Ustupovali směrem na Pavlovice a Lipník. Měli kompletní zabezpečení, přesouvali se i s dobytkem a drůbeží,“ vypráví.

Vybavuje si také, jak Němci při ústupu vyhodili do vzduchu most přes řeku Bečvu u sousední obce Grymov. Hned po skončení války byl most během krátké chvíle opraven. Pamětník zmiňuje i přestřelku mezi sovětskými vojáky na radslavické straně Bečvy a německými odstřelovači, kteří se do poslední chvíle skrývali v cukrovaru v sousedních Prosenicích. Zbloudilá německá kulka zasáhla jednoho z rudoarmějců, jenž byl po válce pohřben na místním hřbitově. Občané Radslavic se každoročně scházejí u jeho hroby k pietnímu aktu u příležitosti výročí osvobození. V samotné obci naštěstí k přímým bojům nedošlo, pamětník své vyprávění dokonce doplnil o kuriózní vzpomínku, podle níž se těsně po válce měli uprostřed obce setkat Sověti se zbývajícími německými vojáky, kteří ještě nestihli ustoupit. Na důkaz smíru a ukončení válečného konfliktu si podle vyprávění Přemysla Dostalíka připili na konec války a pak se rozešli na opačnou stranu. V kontextu dějin působí tato historka až neuvěřitelně. Příchozí sovětské vojáky občané Radslavic nadšeně vítali, pamětník si ale vybavuje i situace, kdy se rudoarmějci nechovali zrovna „nejlépe“. „Každému říkali: ,Davaj vodku!‘ Lidé jim ale nerozuměli, a tak jim dávali vodu. A Rusáci jim to pak lili na hlavu.“ 

Kolektivizace znamenala konec dřiny

Po válce nastoupil Přemysl Dostalík na měšťanskou školu v Přerově. V době kolektivizace zemědělství po únoru 1948 vstoupili jeho rodiče do jednotného zemědělského družstva (JZD). Podle pamětníkových vzpomínek tak učinili dobrovolně, kolektivní hospodaření jim ulevilo od nekonečné dřiny. Vzpomíná, že v obci byli i sedláci, kteří se vstupu do JZD bránili, nakonec však vstoupili všichni. Na nikoho perzekvovaného si nevzpomíná. Podle informací na webových stránkách obce se v průběhu padesátých let okresní stranické orgány několikrát pokoušely prohlásit některé rolníky v Radslavicích za tzv. vesnické boháče neboli kulaky, nikdy ale nedosáhly souhlasu místní KSČ a MNV. První JZD bylo v obci založeno pod pohrůžkou likvidace dvou sedláků neschopných plnit uměle navyšované dodávky. Záhy se však rozpadlo a založeno bylo opět v roce 1957 pod silným nátlakem agitátorů z okresu. Postupně do něj vstoupili všichni soukromě hospodařící zemědělci.[2] Podle Přemysla Dostalíka byla kolektivizace svým způsobem nutností, neboť po válce byla „poptávka po velkovýrobě“.

Po ukončení měšťanské školy se pamětník vyučil soustružníkem a poté celý svůj profesní život pracoval v přerovském podniku Meopta. Pracoval zde v oddělení jak civilní, tak vojenské výroby, vyráběl například závitová měřidla do tanků. Vojenskou službu absolvoval Přemysl Dostalík v polovině padesátých let u Pohraniční stráže ve Vejprtech, na hranicích s tehdejší Německou demokratickou republikou (NDR), spadající do bloku „bratrských“ socialistických států. Jako bratrské označuje i setkání s východoněmeckými pohraničníky během služby. Na nepokoje na hranicích si nevzpomíná, ostatně pokusy o emigraci většinou probíhaly přes hranice se západním Německem nebo Rakouskem.

Ještě během vojenské služby se pamětník oženil, manželka Jiřina, s níž vychoval několik dětí, zemřela v devadesátých letech. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil na cyklistickém Závodě míru ve Vrbně. Jak tehdejší události prožíval, nám však nesdělil, politiku prý nikdy moc neřešil. Příliš neprožíval ani sametovou revoluci na konci roku 1989, o které se dozvěděl po návratu z dalšího Závodu míru. Cyklistika je jeho celoživotní vášeň, začal s ní v roce 1948[3] a v padesátých letech dosahoval vynikajících výsledků v krajských a celostátních soutěžích. Byl předsedou okresního svazu cyklistiky, rozhodčím a vedoucím trenérem mladých cyklistů okresu Přerov. V roce 2008 byl nejstarším účastníkem závodu seriálu Kolo pro život na trase o délce sedmdesát kilometrů. Za zásluhy v rozvoji sportu mu rodná obec Radslavice v roce 2013 udělila medaili Františka Slaměníka.[4] V roce 2023 žil Přemysl Dostalík v domově pro seniory v Pavlovicích u Přerova.

 

[1] https://www.radslavice.cz/historie-obce-radslavice--obdobi-let-1918--1948

[2] https://www.radslavice.cz/historie-obce-radslavice--obdobi-let-1948--1989

[3] https://www.radslavice.cz/osobnosti-obce--oceneni-v-roce-2013

[4] https://www.kolopro.cz/blog/premysl-dostalik-kole-mi-vratilo-smysl-zivota_kolo-pro-zivot#