Miroslav Dostál

„Třeba jsme trávili týden ve Ptení, na Prostějovsku. Tam byla chata, která patřila svazu. Tam jsme trávili týden, bylo nás tam kolem 20. Stalo se to, protože to bylo v době, kdy bylo všechno na lístky, že my jsme za dva nebo za tři dny projedli všechno, a neměli jsme co jíst. Tak šraml – vzali jsme kytary a housličky a šli jsme po těch českých dědinách. Zpívali jsme, hráli jsme, a tam nám dali vejce, tam nám dali něco jiného. Tak jsme přežili týden.“

„Měl jsem kamaráda. Existoval, myslím Hlasatel se to jmenovalo. Foglar tam psal, dělal tam bobříky. Tak jsme začali soukromě lovit bobříky, odvahy a tak dál. Trénovali jsme ukázněnost. Jako případ pro skutečnost jsme si řekli, že budeme lovit bobříka odříkání. Sami jsme si udělali toho bobříka. A já jsem si vybral to, co mám nejraději – zmrzlinu. Tři měsíce že nevezmu zmrzlinu, v takových horkách. No tak jsem to vydržel a můžu vám říct, že jsem si tak odvykl, že pro mě potom zmrzlina nic neznamenala. Takhle jsme prožívali ty tvrdý údobí.“

„Těsně před válkou, v roce 1938, nevím, z jakých důvodů jenom já jsem se dostal na skautský tábor, a sice do Lukova u Zlína. Tam jsem byl jako vlče. Lukov, to je hrad nad dědinou Lukov, a když svítil měsíček, tak jsme viděli torzo toho hradu, to už byly jenom trosky. A tam jsem prožíval první takové skutečnosti. Prožili jsme tam řadu krásných chvil. Zažili jsme tam horskou bouři s kulovými blesky. To bylo v roce, kdy Baťa postavil nový palác, všechno zasklené, a jak přišla ta hrůza, tak mu to polovinu těch skel vybilo. Padaly kroupy velikosti slepičích vajíček. Ale nám se ve stanu nic nestalo, protože ten stan pěkně péruje. Ale co bylo napevno, tak to bylo pěkně sešrotováno.“