Miroslav Dostál

„Měl jsem kamaráda. Existoval, myslím Hlasatel se to jmenovalo. Foglar tam psal, dělal tam bobříky. Tak jsme začali soukromě lovit bobříky, odvahy a tak dál. Trénovali jsme ukázněnost. Jako případ pro skutečnost jsme si řekli, že budeme lovit bobříka odříkání. Sami jsme si udělali toho bobříka. A já jsem si vybral to, co mám nejraději – zmrzlinu. Tři měsíce že nevezmu zmrzlinu, v takových horkách. No tak jsem to vydržel a můžu vám říct, že jsem si tak odvykl, že pro mě potom zmrzlina nic neznamenala. Takhle jsme prožívali ty tvrdý údobí.“

„Těsně před válkou, v roce 1938, nevím, z jakých důvodů jenom já jsem se dostal na skautský tábor, a sice do Lukova u Zlína. Tam jsem byl jako vlče. Lukov, to je hrad nad dědinou Lukov, a když svítil měsíček, tak jsme viděli torzo toho hradu, to už byly jenom trosky. A tam jsem prožíval první takové skutečnosti. Prožili jsme tam řadu krásných chvil. Zažili jsme tam horskou bouři s kulovými blesky. To bylo v roce, kdy Baťa postavil nový palác, všechno zasklené, a jak přišla ta hrůza, tak mu to polovinu těch skel vybilo. Padaly kroupy velikosti slepičích vajíček. Ale nám se ve stanu nic nestalo, protože ten stan pěkně péruje. Ale co bylo napevno, tak to bylo pěkně sešrotováno.“

„To byla speciálně stvořená družina, zřejmě to bylo záměrně udělaný, hochů, kteří neměli buď vůbec rodiče nebo měli jednoho nebo byli z takových divných poměrů, prostě takoví bezprizorní, kteří toho moc nezažili. Já když jsem je viděl – co s tím, jestli to byl úspěch nebo ne, já nevím. První, co jsem je vzal, tak do Hlubočka, protože to byl můj kraj. Tam jsem prožil ledacos. Bojové hry, na dobývání princezny, já nevím, jestli to znáte. Protože to byli šohajové o dva o tři roky mladší, tehdy to byl značný rozdíl, tak jsme hráli bojovou hru, po které jsme se potom museli dát všichni do pořádku. Oni byli šťastní, když mě po urputném boji nakonec svázali. Ubránit se deseti takovým mládencům, to bylo o nervy. Ale to nás tak sblížilo, že jsme potom mohli začít dělat. Jak byli tak dotrhaní, košile a tak, pozašívaný. Mám pocit, že to byl jeden takovej tah, kterej se mně povedl, aniž bych byl na něj připraven. Od té doby byli ochotní přijímat i tu duševní potravu, takříkajíc. Sedli si a poslouchali. S těma jsem prožil zhruba tři roky, než přišla doba vojny.“