Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dostál (* 1947)

• narozen 15. dubna 1947 v Třebíči

• v devatenácti letech se seznámil a později oženil s Karlou Mizlerovou, neteří Evžena Plocka

• v říjnu 1968 nastoupil do strojírenského podniku Motorpal v Jihlavě

• jako příbuzný se účastnil 12. dubna 1969 pohřbu Evžena Plocka

• od roku 1971 pracoval na dráze nejprve jako topič parních a později strojvedoucí elektrických lokomotiv

• v minulosti poskytl několik výpovědí k tématu sebeupálení Evžena Plocka

„Stále máme před sebou obraz, jako bychom viděli rodinu Evžena Plocka v zrcadle, před kterým stojí všichni spolu pohromadě. Jenže pak se to zrcadlo dubnovým činem rozbilo, rozmlátilo na tisíc kousků, které se někdo snaží slepovat. To se ale nedaří.“

Vstřícné přijetí do rodiny Plockových

Josef Dostál se narodil 15. dubna 1947 v Třebíči. Jeho rodiče sice žili a pracovali v Jihlavě – otec tam měl prodejnu zbraní a loveckých potřeb –, ale k jeho příchodu na svět došlo ve chvíli, kdy matka přijela za svými rodiči na návštěvu do nedaleké Třebíče. Základní školu Josef vychodil v Jihlavě a díky prospěchu se mu podařilo dostat i na Střední strojní průmyslovou školu. Po jejím absolvování se rozhlížel po pracovním místu, ale tehdy, jak bývalo zvykem, obdržel tzv. umístěnku a nastoupil do Okresního průmyslového podniku v Jihlavě na pozici technika, kde jeho představy o strojírenském povolání tak trochu narážely. Více než o řemeslo se jednalo spíše o komunál, kde se opravovaly staré lednice a televizory a často šlo spíše o klempířskou práci.

V devatenácti letech se na tzv. Tanečních čajích v jihlavském Domě kultury seznámil se slečnou Karlou Mizlerovou, neteří Evžena Plocka. „Z doslechu jsem jen věděl, že jakási teta a strejda Plockovi pracují v Motorpalu, což na mě jako strojaře zapůsobilo, protože to byl významný a vůbec největší závod tady v Jihlavě,“ vzpomíná Josef Dostál. I přesto, že Josefovým rodičům se rozhodnutí o vstupu do manželství jevilo jako unáhlené, takřka po roce od seznámení se 14. října 1967 odehrála svatba. Josef Dostál byl uveden do rodinného kruhu příbuzných své manželky a v jejím doprovodu se jako ženich představil rodině Plockových, které navštívili v jejich jihlavském bytě v ulici Leoše Janáčka. Poprvé zde tak osobně poznal Evžena Plocka. „Překvapilo mě jeho vstřícné chování, protože samozřejmě už jsem byl připraven na to, že je vysoce postaveným úředníkem v jihlavském Motorpalu. Měl jsem trému, to se přiznám, ale měl v sobě takové fluidum, že ze mě obavy spadly. Přišel za mnou a hned mě vítal a přijal, což mě překvapilo, protože jsem čekal opatrnické oťukávání, a to se tehdy nestalo. Nabídl mi tykání, ale mně to bylo hloupé,“ vzpomíná.

Bez protekce v srdci podniku

Mračna padala až k zemi a za jejich nepropustnou šedou oponou zněl nad Jihlavou neobvyklý hukot tryskových motorů letadel. Josef Dostál byl toho srpnového rána jako každý jiný pracovní den ve svém zaměstnání a z rozhlasu se dovídal o vtrhnutí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V dalších dnech, převážně v noci, vpadly tanky i na jihlavské náměstí. „Protestovalo se. Na náměstí vedle hotelu U Tří knížat stál hotel a nedaleko bednění, na kterém lidi vyjadřovali svůj nesouhlas. Někdo tam přibil hadrové zelené láptě a u nich nápis: ‚Jaké láptě, takový rozum,‘“ má dodnes živě před očima Josef Dostál.

Netrvalo to dlouho a na pracovišti se šířila zpráva o rušení „komunálů“, mezi kterými měl být i podnik, ve kterém Josef pracoval. Dostalo se mu také zprávy, že by se mohl ucházet o místo v jihlavském Motorpalu. Mnohým se může pozdávat, že novou pozici mu zaopatřil jeho strýc, pan Plocek, ale ten to komentoval slovy: „Já mu žádnou protekci shánět a dělat nebudu! Jestli se chce něco naučit, ať nastoupí do nářaďovny. To je totiž srdce podniku.“ Na stejné pozici kdysi začínal i on sám a postupně se dostal až na místo vedoucího obchodně-technického střediska. V nářaďovně strojírenského podniku se tak hlásil 1. října 1968 i jeho příbuzný, Josef Dostál.

Bez auta i bez vily, jen s chatou a zahrádkou

V nedalekém Rantířově si toho roku rodina Plockova pořídila pozemek v poklidné rekreační oblasti u řeky Jihlavy, kam se z města dá snadno dojet vlakem. To pro ně bylo vítané, protože automobil nevlastnili a Evžen Plocek po něm ani nijak netoužil. K rekreační zahradě, kde se běžně sázely jahody a stromky, patřila i chata. „Se švagrem Zdeňkem jsme se domluvili, že pojedeme Evženovi pomoct,“ vzpomíná pamětník. „Měli jsme obavy, jak se před ním chovat, ale byl opět zase tak vstřícný. Nedával žádné rozkazy, práci jsme vykonávali společně. Po srpnu šedesát osm kolovalo o sovětským vojsku spoustu vtipů. Trochu jsme se báli, že je to velký zvíře v Motorpalu. Věděli jsme, že je straník. Pak jsme se rozpovídali, padly i nějaké vtipy a on se smál. Říkali jsme si, jestli nám přes švagrovou nesdělí, ať si dáme pozor. Ale žádná výstraha nepřišla,“ komentuje chování Evžena Plocka Josef Dostál.

Sousední pozemek si zakoupil i jeden z Plockových podřízených. Na místě postavil takový dům, že přesnější by bylo nazvat jej vilou, jak velkolepě působil vedle skromné chatičky Evžena Plocka. Josef Dostál si dodnes velice přesně pamatuje, jak při jednom večerním rozhovoru tuhle viditelnou nevyrovnanost zmínil a Evžen jen mávl rukou a dodal: „Postavil si to on. Mně tohle stačí a já to nepotřebuji. Zdena [manželka E. P.] se tady vrtá v záhonech, pak si umyje ruce, natáhne se na kanape a to stačí. Na co já bych stavěl barák...“ Ze slov, která Josefovi strýc Evžen Plocek sdělil, plyne jistá skromnost, kterou v sobě nosil. Z vyslechnutých svědectví se i přesto, že byl komunistou z přesvědčení, někdy snad až vězněným ve svých naivních ideálech, dozvídáme, jak působivý, lidský a citlivý člověk to vlastně byl. O to horší byla zpráva, kterou obdržel Josef Dostál o několik měsíců později.

Pravda je revoluční a Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit

Během zimního období 1968/1969 nedocházelo k častým návštěvám mezi rodinou Josefa Dostála a rodinou jeho strýce. Více času trávila mladá rodina spíše tanečními večery a zábavou v Domě kultury. Přeci jenom Evženu Plockovi bylo o osmnáct let více a tomu odpovídal i odlišný způsob života.

„Věděli jsme, že se něco děje. To se po příbuzných povídalo. Ještě předtím proběhl Mimořádný XIV. sjezd KSČ. Dozvěděl jsem se přes tchyni, že tam Evžen jede. Byl aktivní a dost se angažoval. Po sjezdu si Zdena i tchán stěžovali, že byl trochu podivný. Nebyl tak vstřícný, usmívající se a zlehčující, jako ho všichni znali. Byl přesvědčeným komunistou a bral to velmi vážně. Po sjezdu řekl, že vymetou celé vedení včetně Dubčeka a že je to podraz. Evžen, řekl bych, nadřazoval politiku nad rodinu, což zřejmě nakonec i psychicky neunesl,“ vypráví Josef Dostál. Co přesně se v hlavě skoro čtyřicetiletého otce rodiny a stoupence myšlenek pražského jara Evžena Plocka odehrávalo, se zřejmě už nikdy nedozvíme.

4. dubna 1969 po šesté hodině odpolední se nejprve polil hořlavinou a poté zapálil na horní části tehdejšího náměstí Míru v Jihlavě. Ještě před tím na pouťové střelnici doložil dva dopisy se vzkazy „Pravda je revoluční“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit“. Po převozu do jihlavské nemocnice s popáleninami II. a III. stupně zemřel  9. dubna 1969. Zprávu o tragické události se Josef Dostál a jeho rodina dozvěděli od Zdeny Plockové následující den. „‚Zdena byla v nemocnici a Evžen tam leží s popáleninami,‘ zněla slova paní Mizlerové. Nemohla ho poznat. A že to s ním vypadá špatně, že nepřežije. Bezmyšlenkovitě nám ztuhly hlavy. Byli jsme šokováni. Měli jsme informace, že ho údajně hlídali a nechtěli k němu nikoho krom manželky pustit. Sama vždycky plakala a bylo to dosti náročné. Celá rodina jsme na sebe koukali a nechápali, proč to udělal. V té době nepadl názor, proč to udělal, ale když jsme později zpětně přemýšleli, tak jeho manželka Zdena si vzpomněla, že v době, kdy se Jan Palach upálil, byl Evžen údajně v Praze na služební cestě. Možná to může být jen náhoda, ale je to zajímavý poznatek,“ vzpomíná na reakci své rodiny Josef Dostál a pokračuje ve vyprávění, co se onoho dubnového dne v posledních hodinách před jeho sebeupálením odehrávalo, „můj tchán toho dne Evžena potkal. Říkal, že Evžena nepoznával. Pozdravili se na ulici a oproti tomu, jak byl od Evžena zvyklý slýchat zvídavé otázky – ‚Kam jde?‘ a ‚Co dělá?‘ – tak tentokrát šel jak omámenej. Jen pozdravil a šel pryč. Nezastavoval se.“

Jihlavský Motorpal uspořádal 12. dubna 1969 rozloučení s Evženem Plockem. Tryzna se odehrála přímo v podniku. Rodina i příbuzní včetně Josefovy manželky a jejích rodičů seděli na tribuně. Josef Dostál sledoval dění spolu s ostatními zaměstnanci a poté se přidal k rodině. Několikatisícového smutečního průvodu se nezúčastnili a k jihlavskému hřbitovu je poté dopravil podnikový vůz. „Tam jsem stál zase vzadu, protože bylo hodně lidí a přímí příbuzní stáli u hrobu. My jsme zůstali na kraji toho hroznu lidí. Je pravda, že tam bylo hodně, opravdu hodně lidí. Stál tam i Evženův bratr se svojí rodinou a samozřejmě manželka se synem Jirkou, kterému bylo čtrnáct roků. Zajímavé, a to mám pořád v hlavě, že on nebrečel. Byl zaťatej a nebrečel. Bral to jako těžkou ztrátu,“ dodnes nezapomíná Josef Dostál.

Rozbité zrcadlo rodiny Plockových

Ve vyprávění Josefa Dostála se přenášíme k dopadu činu Evžena Plocka na jeho rodinu, která byla jako zrcadlo roztříštěna dubnovou událostí na tisíce střípků. Syn Jiří se od rodiny odcizil, příliš se neúčastnil rodinných a příbuzenských setkání a otcův čin vnímal prý jako vnitřní zradu. „Občas mě Jirka navštěvoval, protože jsem sbíral angličáky. Jezdil na různé motoristické závody, rallye nebo Velkou cenu Brna, kde obdivoval motorky. Vystudoval průmyslovku a poté odešel do Mototechny, kde dělal technika. S odstupem času se oženil s Janou Čamkovou a v roce 1980 se jim narodila dcera Jana a syn Aleš,“ popisuje Josef Dostál.

Dle dochovaných archivních záznamů bezpečnostních složek získala jihlavská StB Jiřího Plocka jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Jíra“ se zaměřením na československé „výjezdáře“ na Západ a emigranty. V letech 1983–1989 s manželkou konal na pokyn StB turistické cesty do NSR, NDR, Západního Berlína a Rakouska. Z posledního jedenáctého výjezdu do NSR se nevrátil a emigroval.

V roce 1990 přijala Zdena Plocková-Nechvátalová společně s pozůstalými Jana Palacha  a Jana Zajíce pozvání na Pražský hrad od prezidenta Václava Havla. Smrt manžela se podepsala i na jejím zdraví, zemřela předčasně v září 2003 na rakovinu.

Josef Dostál v jihlavském Motorpalu pracoval do roku 1971 a poté z finančních důvodů přestoupil na dráhu, kde si prošel veškeré trakce – od topiče parních lokomotiv až po strojvedoucího vlaků elektrických. „Bylo mi naznačeno, že jestli chci na dvouproudovou lokomotivu, měl bych podepsat přihlášku do KSČ. Nijak aktivně jsem se nezapojoval, ale členem jsem byl, to se musím přiznat. Měl jsem černé svědomí, ale rodinná rada mi to schválila. Bylo to špatný, nikde se tím nechlubím a nikdo z příbuzných se na mě tehdy nijak nemračil. Chápali, že mám rodinu. I Zdena Plocková to věděla a neměla mi to za zlé. Proč mi ale tenkrát Plocek nenabídl vstoupit do strany, když byl tak zarytej? Sám sebe jsem se ptal, proč mi neříkal, ať si vezmu knížku s Rudou hvězdou. O tomhle se nikdy nezmínil. Ani o politice jsme se nikdy nebavili,“ říká pamětník.

Na dráze pracoval Josef Dostál až do roku 1992, kdy přešel pod německou firmu, která se zabývala výrobou plastových oken, a kde pracoval až do své penze. Jako obchodní zástupce plně zužitkoval znalost německého jazyka, který se začal učit ještě v době, když pracoval v Motorpalu. Strýc Evžen mu tehdy zkušeně a skoro otcovsky sdělil: „Jestli chceš někam postupovat, tak s ruštinou se nikam nedostaneš.“