Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Ivo Dostál (* 1947)

Někdo musí ten plamínek udržovat

  • narozen 13. října 1947 v Hranicích na Moravě

  • prošel všechny stupně lesnických škol od učňovské až po vysokou

  • v letech 1968 a 1969 byl redaktorem a šéfredaktorem studentského časopisu LEF

  • od roku 1974 do roku 2009 pracoval jako hydrolog v Českém hydrometeorologickém ústavu v Brně

  • od 60. let se angažoval v organizacích ochrany přírody TIS a později ČSOP

  • je členem redakční rady časopisu ochránců přírody Veronica

  • podílel se na mapování výskytu vzácných druhů rostlin a živočichů

  • kurátor výstav, editor a spoluautor řady publikací

V politicky a kulturně rušných letech 1968 a 1969 byl Ivo Dostál aktivním účastníkem brněnské intelektuální scény jako redaktor a později šéfredaktor vlivného studentského časopisu LEF. Poté, co byly naděje pražského jara zmařeny, se stáhl do ústraní. V této vnitřní emigraci nacházel smysl života v rodině a vznikajícím ekologickém hnutí. A nepřestával udržovat sotva hořící plamínek víry v lepší časy.

V JZD se lidé nadřeli

Ivo Dostál se narodil 13. října 1947 v Hranicích na Moravě. Oba rodiče pocházeli z Doloplaz, hanácké vsi u Olomouce. Tatínek Alois Dostál byl z chalupnické rodiny a měl devět sourozenců. Všichni zůstali v zemědělství a tatínek byl jediný, kterému bylo umožněno vystudovat střední zemědělskou školu. Podobné zázemí měla také maminka Jiřina, za svobodna Zlámalová. Obě rodiny se měly za 2. světové války relativně dobře. Díky vlastnímu hospodářství lidé na vsi hladem nestrádali a kromě krátké vlny bezvládí na konci války přečkali toto období v klidu.

Po válce se rodiče usadili v Hranicích na Moravě, a když bylo pamětníkovi deset let, přestěhovala se rodina do Olomouce. Zde získal otec místo zemědělského referenta na krajském úřadě a po jeho zrušení pracoval jako vedoucí v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském. Byl v rodině široko daleko člověk s nejvyšším vzděláním a jako takového si ho příbuzní pracující vesměs v zemědělství vážili a chodili si k němu pro radu, hlavně v obtížné době kolektivizace. „Vím, že se s ním radili a že mu pak děkovali, že jim dobře poradil. Asi aby vstoupili do družstva,“ vzpomíná Ivo Dostál. „Že stejně, pokud tam nevstoupí, budou vyvlastněni.“

Na žádné protestní akce spojené se zakládáním družstev v Doloplazích si Ivo Dostál nepamatuje: „V takovém velkém společenství se hlídá jeden druhým. A všichni mají strach.“ Vzpomíná na to, že v prvních letech byla práce v JZD tvrdá a odměny velmi nízké. „Žili v hrozné bídě. Jedna teta chodila pořád bosá, ruce měla tvrdý, udřený. A tatínek jim říkal, ať ještě vydrží, že se to zlepší.“ Vesnice se skutečně poměrně rychle zotavila a teta s tvrdýma rukama byla nakonec jedna z prvních v okolí, kdo si pořídil začátkem 60. let televizi.

Rodiče se dřív dětem tolik nevěnovali

Otec pamětníka byl v KSČ, ale do horlivého člena měl daleko. „On byl takový papírový straník,“ říká jeho syn. Rodina se nicméně musela mít v 50. letech na pozoru, protože měla politický škraloup. Bohumil Vláčil, bratr babičky ze strany matky, byl za první republiky významným státním úředníkem na ministerstvu zemědělství a v roce 1958 byl v zinscenovaném procesu odsouzený k pěti rokům vězení. Jeden z matčiných bratranců kromě toho emigroval v roce 1948 do USA. I přes svou snahu nevyčnívat otec nakonec v nemilost strany stejně upadl. Po roce 1968 neprošel stranickými prověrkami, byl propuštěn a práci si našel už jen jako řadový pracovník v mlékárenském podniku OLMA.

O kolektivizaci ani o politických procesech otec se svými dětmi nemluvil. Vedl je hlavně k tomu, aby držely jazyk za zuby. „Říkal nám, ať jsme opatrní, ať nemluvíme o ničem,“ vzpomíná Ivo Dostál. Takový přístup byl ovšem v té době běžný a dospělí s dětmi nehovořili o politice zdaleka tak často, jako dnes. Výchova dětí byla autoritářská a kromě toho byly v totalitním režimu otevřené rozhovory s dětmi velmi nebezpečné. Také role otců byla pasivnější než dnes. „[Otec] byl stále v práci, na dovolené se nejezdilo, s dětmi si nepovídal, stejně jako většina lidí tehdy,“ vysvětluje Ivo Dostál. „Byl víceméně hostem v naší domácnosti.“

Lesnictvím si prošel od píky

Volba povolání byla pro pamětníka předurčená nejen láskou k přírodě, ale také tím, že tatínek byl činný v zemědělství. Stát si tehdy po násilné kolektivizaci hlídal, aby děti ze zemědělských rodin z neatraktivního zemědělství neodcházely. Možným únikem z toho bylo vyučit se zedníkem nebo horníkem. Pamětník se v této situaci rozhodl pro lesnictví, které pod zemědělství spadalo, a své volby nikdy nelitoval. Oborem si prošel doslova od píky. Každý, kdo chtěl tehdy studovat střední lesnickou školu, musel nejdříve absolvovat alespoň jeden rok na lesnickém učilišti. V 15 letech tedy odešel Ivo Dostál do internátní učňovské školy v Karlově pod Pradědem, kde strávil školní rok 1962/63. „Bylo to moc dobré. Protože to člověk poznal všechno od začátku, všechno si to odzkoušel.“ […] „Tři dny se pracovalo v lese a tři dny se učilo,“ vzpomíná Ivo Dostál na dobu, kdy se ještě chodilo do školy a do práce také v sobotu.

Po roce učňovské školy se dostal na Střední lesnickou školu v Hranicích na Moravě. Za socialismu bylo běžné, že se na střední i vysoké školy děti dostávaly pomocí známostí. Také Ivovi rodiče, navzdory jeho výbornému prospěchu, zajistili synovi pro jistotu protekci. „Ředitel byl známý mého tatínka, takže jsem byl přijat,“ říká pamětník. To už se 60. léta překlopila do své druhé poloviny a totalitní sevření režimu začínalo slábnout. „Nastávalo velké rozvolnění, už v tom šedesátém šestém,“ vzpomíná Ivo Dostál. „Že bude nějaká změna, to už bylo cítit léta. To i rodiče cítili. Tatínek mě nabádal, ať se do ničeho nemotám.“ Na pamětníka v té době silně zapůsobil politicky odvážný doslov Karla Effenbergera ve výboru z díla Karla Teigeho Svět stavby a básně. Byla to pro něj jedna z prvních vlaštovek obrodného procesu, která mu otevírala oči. „Takže jsem věděl, že to není takový, jaký to má být. Že to je prostě všecko jenom zástěrka,“ říká Ivo Dostál.

Na lesnické fakultě vycházel nejlepší studentský časopis v Brně

V roce 1967 zahájil Ivo Dostál studium na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Již v prvním ročníku se zapojil do vydávání studentského časopisu LEF a od února 1968 byl řádným členem jeho redakce. Mezi ostatními brněnskými studentskými časopisy vyčníval svou kvalitou, šíří záběru a přesahem do vědecké a kulturní scény. LEF zveřejňoval rozhovory například s Janem Skácelem, Olegem Susem, Milanem Uhdem nebo Oldřichem Mikuláškem. „Byla tam výjimečná sestava lidí, kteří opravdu leccos znamenali a znamenají ještě teď,“ vzpomíná Ivo Dostál na členy tehdejší redakce LEFa. „My jsme nepsali jenom o lesnictví. Byly tam básně, původní literární příspěvky, výtvarné přílohy.“

Časopis se ve druhé polovině 60. let nevyhýbal ani politicky ožehavým tématům, a dokonce se v něm již tehdy objevovaly příspěvky o stavu životního prostředí. Například v červnovém vydání roku 1966 zde vyšel rozhovor o znečištění ovzduší v Brně s názvem „Padá, padá popílek“ a v číslech 2 a 3 roku 1967[1] zveřejnili studenti sérii rozhovorů s odborníky na téma možného dopadu výstavby přehrady Nové Mlýny na životní prostředí. Jako studentský časopis stáli na okraji státního zájmu a mohli si dovolit více než běžný tisk. „Když už nemohli mnozí publikovat, nebo jim to někde nevzali, tak publikovali právě u nás,“ vysvětluje Ivo Dostál. Jako jeden z mála tehdejších médií LEF podrobně v čísle 1968/1-2 referoval o studentských nepokojích na pražských Strahovských kolejích v říjnu 1967, které se staly jednou z předzvěstí pražského jara. Časopis LEF z 60. let je digitalizován na webu knihovny samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti[2].

Cenzuru obcházeli metodou zakopaného psa

Začátkem roku 1968 stále ještě oficiálně fungovala předběžná cenzura tiskovin, ale s nástupem pražského jara, 4. března 1968, byla zrušena. „Když jsem já přišel v šedesátém sedmém, tak to už skomíralo. Ale ještě v tom šedesátém osmém se to mělo někam nosit a redaktoři propagovali metodu zakopaného psa,“ říká Ivo Dostál. Metoda spočívala v tom, že se cenzorovi do novin úmyslně vložil text, který neměl šanci být schválen. Cenzor jej vyřadil a byl spokojený, že našel něco závadného, a zbytku textů si už tak nevšímal.

Časopis studenti rozmnožovali na cyklostylu nebo pomocí modernějších kovolistů. Tyto rozmnožovací přístroje se na fakultě běžně používaly k tisku skript. Příděl cyklostylových blán a papíru byl státem přísně kontrolován. Studenti ale měli mezi zaměstnanci školy své příznivce, kteří jim fandili a poskytovali jim tento materiál zdarma a nad oficiálně povolené množství. „Sekretářka rektora nám držela palce a také na studijním oddělení byli lidé, kteří už toho [stávajícího režimu] měli taky plný zuby,“ vypravuje Ivo Dostál.

Časopis vycházel zhruba jednou za dva měsíce v rozsahu asi padesáti stran a v posledním roce v nákladu až 900 kusů. O jeho oblíbenosti svědčí fakt, že jeho náklad významně převyšoval počet posluchačů Lesnické fakulty, kterých bylo jen 600. Časopis nebyl ze strany školy kromě materiální podpory nijak finančně dotován a musel si pokrýt část nákladů z prodeje. Jeden výtisk stál tři koruny. „Stovku jsme prodávali v knihkupectví na České[3]. Stovku jsme rozesílali po republice, měli jsme abonenty z bývalých posluchačů,“ popisuje Ivo Dostál.

Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali

Události v roce 1968 rychle nabíraly spád. Prvomájové oslavy toho roku se svou spontánností lišily od předchozích ročníků. „To byla nefalšovaná radost,“ vzpomíná Ivo Dostál. Navzdory tomu, že vyplouvaly na povrch stále nové a nové přešlapy socialistického režimu, nepřál si rozhodně, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, návrat ke kapitalismu. Doufal v reformu socialismu, v takzvanou třetí cestu. „Nejsou nikdy dvě možnosti, vždycky je nějaká jiná možnost a jestli já ji neznám, tak to neznamená, že není,“ vysvětluje Ivo Dostál. Dodnes je přesvědčený, že jsou věci, které by se neměly dát koupit za peníze. Například člověk nebo příroda.

Těsně před srpnem 1968 se Ivo Dostál zúčastnil měsíčního zájezdu studentů do Sovětského svazu. Když koncem července překračovali sovětsko-československé hranice v Čierne nad Tisou, potkali se na nádraží s vládní delegací v čele s Dubčekem, který zde tři dny jednal se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Toho se snažil přesvědčit, že politický vývoj v Československu neohrožuje jednotu socialistického bloku. Ivo Dostál při neformálním mítinku na nástupišti zaslechl, jak Dubček výsledek jednání komentoval slovy: „Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali.“ Rozhovory žádný zásadní výsledek nepřinesly, účastníci československé delegace ale odjížděli lehce optimističtí. Dnes už víme, že mylně.  

Na srpnové události nemá Ivo vzpomínky téměř žádné. Studenti, které by jinak tyto události dostaly do varu, byli na prázdninách. Důsledky okupace o sobě daly znát hned na podzim. Jaroslav Souček, tehdejší šéfredaktor LEFa a výrazná osobnost, který pamětníka v životě hodně ovlivnil, emigroval do Rakouska. Zbytek života prožil ve Vídni, kde přijal jméno Jan Tabor, pod kterým se stal známým teoretikem architektury a kurátorem výstav.  Na uvolněné místo šéfredaktora byl po krátkém mezidobí redakcí zvolen Ivo Dostál.

Lvové v normalizační síti jatí

Již z pozice šéfredaktora prožíval Ivo Dostál horečné dny po Palachově upálení. Časopis reagoval na jeho čin dvěma zvláštními vydáními. Několik studentů lesnické fakulty zahájilo okupační stávku a hladovku, někteří se vydali na protestní pěší pochod z Brna do Prahy. Lesnická fakulta zorganizovala pietní pochod studentů Brnem a čestnou stráž u katafalku na náměstí Svobody. Podle vzpomínek Ivo Dostála byla Lesnická fakulta Vysoké zemědělské školy v roce 1969 lídrem brněnského studentstva. „To záleží na době a na lidech, který se tam sejdou,“ vysvětluje Ivo Dostál, proč sehrála zrovna tato fakulta tak významnou roli. „Byla to souhra zvláštních okolností, že to vzniklo tam.“

Cenzura obnovená krátce po srpnu 1968 se uváděla do praxe pozvolna a do studentských časopisů došla až nakonec. „To se zavádělo postupně a na ty studentský časopisy oni si ještě nedošlápli do toho půli roku 69,“ říká pamětník. Vydávání LEFa ukončili studenti dobrovolně, protože začali pociťovat neúnosný politický tlak. „Poslali nám přípis, že máme vyplnit spoustu nějakých bodů. Politicko-výchovné zaměření a takový věci,“ vysvětluje Ivo Dostál. „Bylo jasné, že to nemůžeme splnit.“ Začínali mít také problémy s materiálem, především s papírem, který dříve získávali zdarma. Nyní si ho museli platit a navíc ho byl nedostatek a byl na příděl.

Poslední číslo časopisu LEF vyšlo 13. června 1969. Ivo Dostál se na jeho poslední stránce loučí se svými čtenáři skepticky, ale s nadějí: „Na shledanou v říjnu nebo v lepších časech“. Symbolickou tečkou za slavnou érou LEFa a za krátkým vzepětím našeho národa v letech 1968 a 1969 byla tradiční novoročenka na rok 1970 rozesílaná příznivcům časopisu. Byla na ní Hollarova rytina k Ezopovým bajkám, na níž je vyobrazen lev chycený v síti[4]. Na shledanou s čtenáři v lepších časech přece jen došlo. V roce 2002 hrstka nadšenců dočasně obnovila vydávání časopisu LEF. V jednom z prvních čísel nemohl chybět rozhovor s jeho bývalým šéfredaktorem[5].

V srpnu 1969 Brňané válčili sami mezi sebou

Při prvním výročí sovětské okupace došlo v Brně k masovým protestům. Podle vzpomínek pamětníka odstartovaly události 21. srpna 1969 v pasáži Beta, kam lidé nosili květiny k uctění památky zemřelých z roku 1968. Policie pasáž nechala vyklidit, což vyvolalo mezi lidmi nevoli a protesty začaly gradovat. „K násilnostem vůči policii nedocházelo, jen skandování „gestapo, gestapo“, na což byli zvlášť alergičtí a jejich zákroky se staly nevybíravějšími,“ zapsal si Ivo Dostál. „Docházelo k nepěkným scénám ze strany policie. Např. starý pán, který se zastával jednoho mladíka, který byl od několika policistů obušky rovněž sražen k zemi a odvlečen do antona.“ Nechyběly ale ani groteskní momenty: „Jednomu policistovi byla za ohromného jásotu ukradena helma,“ dočteme se ve dvoustránkovém dokumentu, ve kterém Ivo Dostál bezprostředně zachytil své zážitky z oněch dnů[6].

Události těch dnů zanechaly v pamětníkovi velmi skličující dojem: „Že jdou do ostrého a že to nebude žádná sranda.“ Zátah na občany představoval faktický konec pražského jara, nástup normalizace a na dlouhých dvacet let poslední masový projev nesouhlasu. Brzy začaly normalizační prověrky, které se nevyhnuly ani lesnické fakultě. Z pedagogického sboru nemusel podle vzpomínek Ivo Dostála nikdo odejít, jen někteří učitelé byli přeřazeni na nižší pozice. „Mezi nimi asi nebyla velká řevnivost, aby se navzájem potápěli,“ domnívá se Ivo Dostál. Jeden z vyučujících, PhDr. Josef Karola z katedry marxismu leninismu, zveřejnil v LEFu během roku 1968 a 1969 příspěvky o Masarykovi[7]. „No a pak ho to mrzelo,“ vzpomíná pamětník. Snížil se ve strachu o místo až k tomu, že žádal studenty, aby u prověrek řekli, že ho k napsání článků donutili.

Potrestali ho rokem vojny navíc

V březnu 1970 proběhlo s tvůrci LEFa kárné řízení. Vedli ho ale lidé, kteří se před srpnem 68 veřejně, v anketě na stránkách časopisu LEF, vyjadřovali o časopisu pochvalně. „Bylo to písemné, bylo to [od nich] podepsané. Část jsme zveřejnili v tom časopise a když přišel devětašedesátý a přišlo kárné řízení, tak na ty, co jsme tam zůstali z té redakce, tak na nás moc nemohli,“ říká Ivo Dostál. Formálně nicméně bylo nutné se s nežádoucí minulostí vypořádat. „Byli chytří, udělali to takovým způsobem, že se vlk nažral a koza zůstala celá,“ říká Ivo Dostál. „Byli to zkušení straníci. Věděli, jak to zaonačit.“ Vina byla oficiálně svalena hlavně na bývalého šéfredaktora Jaroslava Součka, který byl tou dobou již v emigraci.     

I přes tyto poměrně příznivé výsledky kárného řízení byl Ivo Dostál za svoje působení v časopise nepřímo potrestán. V roce 1970 neprošel navzdory jinak výborným studentským výsledkům vojenskou přípravou a musel jít na dva roky na vojnu. „Vysokoškoláci absolvovali při studiu předvojenskou přípravu, vždy jeden den v týdnu. Dva roky se dělala ta příprava. A potom, když skončili studia, tak šli na vojnu jako absolventi na jeden rok,“ vysvětluje Ivo Dostál. „Já jsem tu zkoušku neudělal ... a tím pádem jsem byl z vojenské přípravy pro neprospěch vyloučen.“ Ve svých 25 letech tedy nastoupil už jako inženýr na dvouroční základní vojenskou službu u železničního vojska jako vojín bez hodnosti a teprve později jako svobodník, ovšem vždy s povinností manuálně pracovat. V té době byl již ženatý a měl jedno dítě.  

Rakušané jezdili do Československa za levnými nákupy

70. a 80. léta prožil Ivo Dostál daleko od politiky. Jeho pozornost se upnula k budování družstevního bytu a rozrůstající se rodině a vznikajícímu ekologickému hnutí. Podílel se například na mapování ohrožených druhů rostlin a živočichů, byl členem legendární organizace TIS, která byla později zrušena a v roce 1979 nahrazena Českým svazem ochránců přírody. Téměř celý svůj profesní život, od roku 1974 do 2009, strávil v brněnském Hydrometeorologickém ústavu v oddělení hydrologie povrchových vod. K jeho úkolům patřilo měření a vyhodnocování průtoků řek v povodí Moravy, kam patří i řeka Dyje, která tvoří česko-rakouskou státní hranici. Hydrologové, kteří zde prováděli pravidelná měření, museli při své práci vstupovat do přísně střeženého pohraničního pásma a dokonce se dostávali na rakouskou stranu hranice. K tomu musel každý z nich získat povolení, které získal Ivo Dostál z titulu své odbornosti a po intervenci z rakouské strany až po jistých průtazích.

Při měření Dyje se brněnští hydrologové spřátelili se svými rakouskými kolegy. „Naše vztahy byly v podstatě rodinné. My jsme sice měli průkazku na vstup do pěti kilometrů do Rakouska, ale tam nás nikdo nekontroloval. To bylo jenom kvůli našim, abychom se dostali do toho [pásma],“ vysvětluje Ivo Dostál. Jakmile se ocitli v Rakousku, byli svobodní a mohli se zde pohybovat bez omezení. „Tam už jsme byli volní, tam nikdo nekontroloval, kdy odjíždíme, kdy se vracíme,“ říká Ivo Dostál.  S rakouskými přáteli se tak například dostal několikrát i do Vídně na výstavu. Rakušané si s podobnou průkazkou zase udělali rádi výlet do vnitrozemí Československa, kde si mohli levně koupit hračky nebo gramodesky.

Vstoupit do strany a nezadat si? Nemožné!

Někdy v polovině 80. let nabídli pamětníkovi vstup do KSČ. „Ředitel mě oslovil, abych jim pomohl táhnout káru,“ říká Ivo Dostál, který nabídku odmítl. „Já jsem měl od malička averzi ke stranám, k organizacím,“ vysvětluje. Kromě toho si jasně uvědomoval, že i kdyby vstupoval do strany z ušlechtilých důvodů, nedokázal by zůstat mravně nedotčený. „Jak podáte ruku, tak jste v tom,“ měl jasno pamětník. O emigraci vážně neuvažoval a ani svým dětem by ji nedoporučil. „Někdo musí ten plamínek udržovat, ať chce nebo nechce. Přece jenom mi to připadá trošičku jako útěk,“ zamýšlí se Ivo Dostál. „Ona pšenka nikomu nekvete nikde a každá mince má rub a líc.“

Z pádu totalitního režimu měl Ivo Dostál velkou radost: „Přivítal jsem to se stejnou nadějí jako ten osmašedesátý. Že dojde ke změně, že to, co má být dobré, bude respektováno. A to špatné se tam nebude prosazovat takovou silou.“ Ne všechny tyto naděje došly naplnění. „Nejsem nadšený, ale ani zklamaný,“ říká smířlivě Ivo Dostál. Ve svobodné době se angažuje dál v ochraně přírody a přes dvacet let pracuje v redakční radě časopisu Českého svazu ochránců přírody Veronica. Jeho životním mottem je snažit se rozpoznat, co je správné a co není, a řídit se podle toho. „Abych se sám nemusel před sebou stydět. Doufám, že se mi to dařilo.“

 

 

 

[1] Tato čísla jsou součástí Dodatečných materiálů

[2] Naskenovaná čísla časopisu z let 1964-1969 jsou zde: https://www.libpro.cz/studentske-casopisy/

[3] Ulice v Brně

[4] Sken novoročenky v Dodatečných materiálech.

[5] Viz Dodatečné materiály.

[6] „Mé osobní zážitky ze dnů 21.8. a 22.8. v Brně“ jsou součástí Dodatečných materiálů

[7] např. v č. 6/1968 str. 4, součást Dodatečných materiálů.