Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Alois Dostál (* 1932)

Nikomu ani muk, kluci

  • narozen 20. listopadu 1932 v Hradci Králové

  • vyrostl v obci Němčice nedaleko Kolína

  • rodina měla v Němčicích pekařství

  • po válce se vyučil pekařem

  • v roce 1950 jeho otci zabavili prodejnu i pekařství

  • pracoval jako řidič ve skladech ministerstva vnitra v Kolíně

  • oženil se s Jaroslavou Novákovou, v roce 1957 se jim narodila dcera

  • byl garážmistrem ve skladech ministerstva vnitra

  • od roku 1962 do roku 1985 byl zaměstnancem papíren ve Štětí

  • v roce 1989 se podruhé oženil s Marií Veselou

  • v roce 2024 žil v Kolíně

Alois Dostál vyrůstal v malé obci na Kolínsku za druhé světové války, tedy v době, kdy děti z vesnice zpravidla nebývaly pod ustavičným dohledem rodičů. „Ti měli tolik práce, že na nás neměli čas. Hodili mě do víru života,“ komentuje to. Nejspíš i proto byl během svého dětství aktérem či svědkem několika velmi zajímavých nebo vypjatých situací, včetně dramatického odchodu okupantů ze země v květnu roku 1945.  

V pekařství hoří

Alois Dostál se narodil 20. listopadu 1932 v Hradci Králové, ale dětství strávil v obci Němčice v okrese Kolín, odkud pocházeli jeho rodiče a kde si jeho otec, také Alois Dostál, v roce 1933 zakoupil zemědělskou usedlost, aby ji za pomoci tchána Františka Šafaříka přestavil na rodinné pekařství s prodejnou. Pamětníkův dědeček Šafařík byl v Němčicích velitelem hasičů a kronikářem, tatínek provozoval pekárnu, amatérsky fotografoval a jako jediný v obci vlastnil automobil – malou dodávku, a maminka Marie Dostálová v pekařství až do padesátých let prodávala a pečovala o děti – nejstaršího Aloise, o tři roky mladší Marii (*1935), Josefa (*1937) a nejmladší Jaroslavu (*1948).

V létě roku 1937 se pětiletý Alois z pekařství rád přidával ke skupince starších chlapců, kteří posedávali u rybníka a kouřili falešné doutníky. Navykli si je vyrábět z jedné hojně rozšířené rostliny a přezdívali jim „trabuko“. Když kouřili, menší děti od sebe odháněli: „Prosím tě, spálíš si prsty, padej odsud!“ Alois se urazil a rozhodl se, že si poradí i sám – sebrat sirky v pekařství je snadné. Nejdříve si trabuko zkoušel připálit hrstí slámy, ale ta hořela až moc rychle, a tak ji odhodil a jiskry udupal. Napadlo ho, že si o slámu připálí rovnou v tatínkově stodole a potom oheň zase udupe. Ze stodoly stačil utéct ve chvíli, kdy už plameny olizovaly trámy.

„Měli jsme takové chlívky, tam měla maminka kozu, šel jsem k té koze a okénkem koukal, co se bude dít,“ vypráví Alois Dostál. Zvonilo se na zvoničku, sbíhali se hasiči, kterým velel Aloisův dědeček František Šafařík, a protože stodola přímo navazovala na stavení, všichni sousedé odnášeli věci z ohroženého pekařství. Ti poctiví jen na dvůr, ti nepoctiví do svých domovů. Dědeček po požáru odvedl malého Aloise za babičkou, k Šafaříkovým domů, a přitom objevil sirky, které Alois ještě svíral v pěsti. Pro Dostálovy znamenal požár těžkou ránu, na živnost si vzali velkou půjčku, nejen na přestavbu usedlosti, ale i na první zboží, a zřejmě proto se dědeček o tom, co k neštěstí vedlo, rozhodl nadlouho pomlčet. Nechal Aloisovy rodiče opakovaně spekulovat nad příčinou požáru a co se ve stodole stalo, to jim nejméně týdny neřekl.

O rok a několik měsíců později, na podzim 1938, vzal otec Aloise na nákup do Kolína. To byla v životě malého chlapce další z „velkých událostí“, mimo Němčice se totiž nedostával často. Navštívili židovského obchodníka s oděvy Audolenského a Aloisovi u něj koupili zimník. Alois Dostál si dodnes pamatuje na německá nákladní auta a za nimi zapojená děla, bylo jich plné náměstí, ale tehdy jim nevěnoval velkou pozornost, protože v kapse nového zimníku objevil knížečku, která měla na jedné straně zrcátko a na druhé hřeben a která se mu velice líbila.

Nádherně to tam vonělo

Během války se v takzvané Kubelíkově vile (jde o letohrádek z roku 1911, který stejně jako zámek v nedalekých Býchorách po několik let patřil Janu Evangelistovi Kubelíkovi) na vyvýšenině Homoli nedaleko Němčic ubytovalo deset mladých vojáků Wehrmachtu, vilu si zabrali jako „pozorovatelnu“. Z transformátoru v Němčicích si tam dovedli elektřinu a do pekařství chodívali nakupovat.

Dostálovi pravidelně nabízeli ženám a dívkám ze sousedství, aby si v hodinách, kdy už bylo v pekařství napečeno, dopékaly v ještě rozpálené peci vlastní bábovky nebo buchty. A právě tou dobou přišla jednou nakoupit německá posádka z Kubelíkovy vily. V pekařství to lákavě vonělo a vojáci se okamžitě vyptávali, jestli to sladké je i na prodej. „Ne, to je moje!“ ohradila se jedna z dívek. „Takové šestnáctileté, osmnáctileté a dvacetileté holky se šklebily,“ říká pamětník, „a oni ti kluci hned: ‚No my bychom to zaplatili! A co to je?‘“  Dívka vzala nůž, bábovku rozřízla a předvedla vojákům mramorování z máku v kynutém těstě. Vojáci z toho byli u vytržení a prosili, aby i pro ně někdo napekl. Ale mák byl v té době nedostatkový, velká část se ho musela odevzdávat a nemalé množství se ho také spotřebovalo při lisování oleje. Vojáci přislíbili, že mák seženou, a brzy ženy překvapili s desetikilovým pytlem. S vidinou sladkých dobrot si pak pekařství zvykli navštěvovat ještě častěji než dříve, někdy i po zavírací době. Většinou přicházeli neozbrojení, ale ke konci války už i se zbraněmi.

Vojáci přišli zadem

Dostálovi se mívali ve zvyku v sobotu odpoledne po zavření pekařství koupat v plechové vaně, využívali k tomu teplou vodu z nádrže u pece. Jakmile to zjistili němečtí vojáci z vily, požádali i o koupel pro sebe. „Tak co měl táta dělat?“ vzpomíná Alois Dostál. „No jo, tak příští sobotu, že by přišli. Jenže mezitím už to bylo s Hitlerem špatné, takže se poslouchal cizí rozhlas. Buď Moskva, nebo Londýn.“ Rádiové přijímače měly být podle nařízení upravené, aby na nich nešly naladit krátké vlny. Ale pekař Dostál si sehnal „nějaký starý střep“, který odevzdal k úpravě, a svoje kvalitní rádio si ponechal beze změny. Jeho kuchyni pak kvůli poslechu zakázaného rozhlasu navštěvovalo i několik kamarádů ze sousedství.

Mezi tyto posluchače patřil také Vlastimil Šantrůček, který po britsko-americkém bombardování Drážďan v únoru 1945 uprchl z Německa, kde byl po dva roky totálně nasazený. Doma v Čechách teď přebýval načerno a Dostálovi ho coby svého bývalého učně znovu zaměstnávali v pekařství. Vlastimil Šantrůček se během nedobrovolného pobytu ve Třetí říši naučil dobře německy. A když vojáci z vily dorazili na sobotní koupel o dost dříve, než bylo domluveno, „po sousedsku“ zadem ze dvora a zrovna ve chvíli, kdy Dostálovi ladili zakázanou stanici, znalost němčiny se Šantrůčkovi opravdu hodila. Pekaři Dostálovi se rádio sice podařilo v poslední vteřině vypnout, takže vojáci nic nezaslechli, ale v kuchyni plné lidí vycítili nepřátelskou atmosféru a s podezřením se po ní rozhlíželi. Vlastimil Šantrůček se rozhodl odvést jejich pozornost od shromážděných sousedů a začal jim hlasitě obdivovat samopaly. Mladí vojáci na ně byli pyšní, a tak na Šantrůčkovo pobídnutí dokonce předvedli, jak se nové zbraně nabíjejí. Malý Alois si přitom všiml, že v nich měli prázdné zásobníky.

Jedou sem Němci z Krakovan

Těsně před koncem války vykopali obyvatelé Němčic podzemní kryt v části lesa, kde byla písčitá půda. Tato část patřila pamětníkovu dědečkovi Františku Šafaříkovi, který měl zkušenosti z bojů v první světové válce. V krytu by mohlo na lavicích sedět přibližně dvacet lidí. Původně byl zamýšlený jako úkryt před Němci, ale ve vesnici kolovaly zvěsti o buranství vojáků v první linii Rudé armády, a proto se uvažovalo i o tom, že před nimi do krytu schovají ženy. Zvěsti se nepotvrdily a kryt zůstal nevyužitý.

V květnu roku 1945 se přes Němčice po částech odsouvala německá posádka z Krakovan. „Krakovany, dodnes jsou tam zděné bunkry a někdo dokonce říkal, že tam snad byly vyhlazovací pece,“ vypráví Alois Dostál. V radarové stanici Koralle byly zamlžovací a zadýmovací pece, které měly při případném leteckém útoku sloužit k zadýmování prostoru, na němž byly radary a vysílačky. Místními lidmi byly tyto pece často považovány za plynové komory. V posádce radarové stanice Koralle sloužilo v určitou dobu až 450 mužů a žen.[1]

Kulovnice od Krále vzduchu

Při sjezdu do Němčic byl lom, kterému místní lidé říkali „Šutrák“, a na silnici, jež vedla k lomu, mezi prvními domy ve vsi, zastavila německá kolona. Mezi obyvateli se to rychle rozkřiklo. Děti a mladí lidé v té době nechodili do školy a třináctiletý Alois se svým starším bratrancem Josefem Holatou (v té době gymnaziálním studentem) se tam ihned vydali. V půlce cesty se potkali se strýcem Drahovzalem, který nesl kulovnici. Tu získal od letce Františka Nováka (František Novák, přezdívaný Král vzduchu, byl český akrobatický letec a vojenský pilot). František Novák se s Drahovzalovými dobře znal, proto k nim před svým odchodem z Československa přinesl zbraň, kterou prý dostal jako ocenění za výkon v některé z akrobatických soutěží, aby ji schovali. Strýc tehdy vykopal jámu, zbraň důkladně zabalil do hadrů a térového papíru a přizval svého synovce Aloise a syna Františka (který byl mladší než Alois), aby jim ukázal, kam balík ukládá. „A kluci, kdyby něco, tak je to tadyhle v těch místech! Nikomu ani muk.“

Teď, v květnu 1945, si kulovnici přehodil přes rameno a šel směrem k Šutráku, ale ve chvíli, kdy zjistil, kolik německých vojáků na okraji vesnice pobíhá kolem aut, se raději rychle ukryl za stromem, aby si jeho kulovnice nikdo nevšiml.

Lidi, běžte pryč!

Alois s Josefem Holatou došli až k Němcům. „Já bych tam nešel,“ říká pamětník. „Ale Pepík povídá: ‚Hele, já se jich zeptám, co chtějí.‘“ Němci se Josefa Holaty, který se na gymnáziu intenzivně učil německy, vyptávali na hlavní silnici v dálce (silnici číslo 328 z Kolína do Žehuně), co že to na ní je?  Nedokázali rozeznat, proč je tam tak hustý provoz, a tak zkusili půjčit dalekohled i mladému Čechovi. „A představte si, co ten kluk řekl,“ vzpomíná Alois Dostál. „To je ruská armáda!“ Okolo německých vozů naráz nastal zmatek. Důstojníci zjišťovali, jestli v obci najdou nějakého zástupce československé armády, kterému by se mohli vzdát. Josef Holata je odkázal na tajemníka (tajemníkem byl v té době jmenován bývalý člen finanční stráže), kterému lidé v obci odevzdávali ústřižky potravinových lístků. Němci tedy dojeli do centra obce a tajemník jim vyšel v ústrety v uniformě.  Někteří vojáci s sebou měli rodiny, na jednom nákladním autě seděly i ženy a děti. Ty místním podávaly z korby různé věci, aby je nosili do úřadovny. „No, a někteří lidé jako šli pro věci – a šup domů.“ Jeden muž se na vojácích dožadoval „iberšvungu“, vojenského opasku, a když mu ho dali, Alois ho chtěl odnést na úřadovnu. „‚To ne, kluku, já to tam dám sám.‘ Jenže nedal,“ vypráví pamětník, „šel s ním domů a nějaký chlap se ho na to ptal. ‚Prosím tě, víš jaký z toho budou vohlávky na telata a na krávy?‘“ zněla odpověď.

Vojáci s sebou měli i nové auto bez čísla, Škodu Popular z Boleslavi, poslední model. Poznal to Josef Koděra, který se v Boleslavi vyučil. „Takže to tady necháte, to je naše,“ nařídil okupantům. Sedl si do auta a našel tam kulomet. Vytáhl ho ven a kolem se hned hemžili zvědavci. Ke kulometu se pak posadil předseda akčního výboru a křikl: „Lidi, běžte pryč! Já tomu nerozumím, kdyby to vybuchlo, kdyby to začalo střílet!“ Namířil kulomet na vojáky a ti hned začali vyndávat i patrony z kapes.

Vzal si alespoň prázdné pouzdro

Alois si vzpomněl, že když se kolona vozů vydávala do centra obce, zahlédl, jak se řidič jednoho z mercedesů od ostatních Němců odpojil a odjel do lesa směrem k Šutráku. A tak se tam s kamarádem Josefem Tůmou vydali. V lese našli rozházené balíky dokumentů i prázdných stránek v obalech, pušku a samopal zaražené v hlíně, odhozenou tornu, patrony a tvrdé bonbony na cumlání, do kterých se hned pustili. Aloisovi se zalíbil samopal, proto si ho vzal, ale to už na místo přicházeli další lidé, kteří o kus dál objevili opuštěný mercedes. Aloisův otec vůz zapřáhl za dodávku a na laně odtáhl do vesnice. Samopal se u Aloise dlouho neohřál, sebral mu ho starý soused, a tak si namísto samopalu našel odhozené prázdné pouzdro na pistoli. Nějaké ženy volaly, že ve vysokém porostu o kus dál sedí dva muži s batohy, a tak se Alois přidal k zarostlému mladíkovi Ladislavu Martínkovi, který patřil k vojákům v mobilizaci a od té doby při práci na statku, kde dělal čeledína, neustále nosil uniformu. Byla praktická například při přehazování hnoje, díky vojenským ovinovačkám mu totiž neplandaly nohavice. Jakmile se společně přiblížili ke dvěma Němcům, kteří utekli od mercedesu, Martínek si od Aloise vypůjčil prázdné pouzdro a šli k vojákům zezadu. Jeden z nich asi zaslechl šramot, otočil se a bleskově vyskočil na nohy. Alois se schovával za Ladislavem Martínkem, a když zaslechl ránu, začal utíkat. Neudělal ani dvacet kroků a ozval se druhý výstřel. „Tak jsem mazal dolů, do té naší vesničky, tam už bylo všechno uklizené ve stodole, a říkám: po Láďovi Martínkovi střílejí! V Moravcově lese!“ „‚Co? Tak nás tam veď!‘ Takže nástup, šest vojáků se zbraněmi, a já prcek jsem je vedl.“ Martínka za chvíli potkali, už se vracel, nesl dva ruksaky a pistole a volal: „Ty blbče, proč jsi utekl, oni se zastřelili! Ale jsi hrdina!“ Část mužů utíkala do vsi pro nosítka, část chválila Aloise za jeho nebojácnost. Jeden z Němců byl opravdu mrtvý, ale druhý dýchal. Když je nesli do vesnice, u jednoho si Alois všiml tetování SS. Na rukou, jež plandaly z nosítek, byly nápadné i zlaté hodinky a prsteny. Oba muži byli také přepychově oblečení. Jeden sedlák, který musel Němcům před časem odevzdat svůj nový motocykl, navrhoval, že je sice dají do stodoly a zavolají záchranku, ale on tomu žijícímu „zkrátí utrpení“. Ženy, jež to zaslechly, sedláka okamžitě obvinily, že chce nejspíš Němci sebrat jeho zlato, a tím ho od útoku odradily. Přivolaní záchranáři přeživšího vojáka odvezli do kolínské nemocnice.

Hlavní část vojenské skupiny, která předtím odevzdala zbraně a další věci, v té době už pokračovala směrem na Velký Osek, pravděpodobně proto, aby se tam na nádraží „navagonýrovala“.

Do týdne to vraťte

Alois Dostál se nechtěl vyučit pekařem, viděl tatínkovu dřinu, díky níž se jim sice i za války vedlo dobře, neměli hlad, ale která ho odrazovala. Ovšem ještě více se mu příčila představa, že kvůli studijně promarněnému poslednímu roku války, kdy se prakticky neučilo, bude muset nastoupit na „jednoletý učební kurs“ v osm kilometrů vzdálené škole v Oseku, kam i v zimě dojížděl na kole. Proto přece jen raději využil náhradní možnosti nastoupit k otci do učení.

V roce 1950 ale otec musel pekařství zavřít, protože nezískal poukaz na uhlí a neměl čím topit. Obchod mu znárodnili, zabavilo ho Všeobecné konzumní a výrobní družstvo Kolín, a otec v něm směl zůstat jen jako prodavač. Alois Dostál mladší zatím nastoupil jako pekař ve velké pekárně v Kolíně. Otec veškeré účetní doklady z obchodu odevzdával družstvu, kde mu prý znenadání spočítali stotisícové manko. Řekli mu, ať ho do týdne uhradí, nebo mu zabaví celý dům i se zrušeným pekařstvím a obytnou částí. Alois Dostál mladší rychle prodal svůj první motocykl v ceně asi šedesáti tisíc korun a zbytek peněz „nějak dali dohromady“.

Pamětník odešel v roce 1952 na vojnu, a když z ní byl po dvou letech doma, k pekařině se už vrátit nehodlal. Přál si řídit nebo opravovat auta, motorismus byl jeho velké hobby, ale v ČSAD, kam se hlásil, měli plno. A když mu soused, který pracoval v Kolíně jako krejčí ve skladech ministerstva vnitra, navrhl, ať to „zkusí u nich“, šel se tam pozeptat. Tehdy ještě nechtěl vstoupit do strany, což naštěstí nebyla podmínka – vzali ho jako řidiče, rozvážel s nákladním autem uniformy a další věci po celé republice. Oženil se s dívkou z Němčic Jaroslavou Novákovou a v roce 1957 se jim narodila dcera Marcela. Později ho povýšili na garážmistra – zařizoval pro ministerstvo nákupy nákladních i osobních aut, žena pracovala na poště, ale stále bydleli u manželčiných rodičů, protože se jim nikde nedařilo sehnat byt.

Začínal mít pocit, že „když přišli do funkce noví důstojníci, tak hned v Kolíně byt dostali“, ale on pro sklady pracuje už nějaký rok a nikdo mu s jeho situací nepomůže. Když ráno přijížděl nevyspalý do kanceláře a chtěl si ještě trochu zdřímnout na stole, protože autobus z Němčic vyjížděl jen v pět, ale on pracoval až od osmi, pokaždé prý musel odsunout přihlášku do strany. Pokládal mu ji tam kolega, předseda místní buňky.

A tak tu kandidátskou přihlášku jednou podepsal a v lednu 1962 se smluvil s lidmi z ministerstva vnitra z Prahy, jež pokládal za vlivné, že s ním dorazí na schůzi do nedalekých Poděbrad, kde se bude jednat o přidělení obecních bytů. A on díky jejich přímluvě byt konečně získá. „Tak jsem se tam dostavil, začala ta schůze a oni tam nebyli,“ říká Alois Dostál. Ukázalo se, že téhož dne došlo k zatčení ministra Baráka a jeho „vlivní známí“ mají docela jiné starosti než cestu do Poděbrad.

Pokusil se dostat k bytu ještě druhým trikem, domluvou s vojákem, který se z Poděbrad právě stěhoval, ale ani to se mu nepodařilo. Ve skladech dal výpověď, nasedli se ženou do auta a jeli shánět novou práci, tentokrát s bytem, do severních Čech. Alois Dostál pak dvacet tři let pracoval v papírnách ve Štětí, nejprve tři měsíce jako řidič buldozeru, později si udělal zkoušky na řízení veškerých stavebních strojů a pracoval i na jejich opravách. Pamětník vypráví, že po roce 1968 měl sto chutí vystoupit z KSČ, že při stranických prověrkách otevřeně neschvaloval „pomoc“ vojsk Varšavské smlouvy a v dalších letech odmítal platit stranické příspěvky, ale říct se stejnou otevřeností, že chce ze strany odejít, se bál, aby neztratil práci, v níž se podle svých slov neustále zlepšoval. Jeho nadřízení ho prý nechtěli z KSČ vyloučit z podobného důvodu – aby o něj nepřišli. V roce 1983 Alois Dostál ovdověl a o šest let později se znovu oženil, s Marií Veselou, která zemřela v roce 2015.

 

 

 

[1] Zdroj: https://www.obec-krakovany.cz/obec/historie-obce/2-svetova-valka#:~:text=V%20dosavadn%C3%ADm%20pr%C5%AFb%C4%9Bhu%20cel%C3%A9%20v%C3%A1lky,a%C5%BE%20do%20kv%C4%9Btna%20roku%201944.