Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Doskočil (* 1942  †︎ 2023)

• narozen 13. ledna 1942 v Pelhřimově

• 1947 – stěhování do Hradce Králové

• vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích

• 1965 – pracoval ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky

• v lednu 1968 pomohl ke zrušení ROH na svém pracovišti

• v květnu 1968 založil místní organizaci KAN v Hradci Králové

• 1971 – neprošel prověrkami, výpověď ze zaměstnání

• 1970–1975 – pracoval jako kopáč v Národním podniku Silnice

• 1975–1994 – pracoval jako řidič, později laborant v podniku Vodovody a kanalizace

• aktivity v podzemní církvi, vzdělávání, bytové semináře

• 1990 – aktivní v politice, práce v Radě města Hradec Králové

• 1994–1998 – náměstek primátora, později primátor Hradce Králové

• od roku 1998 pracuje pro královéhradecké biskupství

• 2009 – oceněn vyznamenáním Pro Ecclesia et Pontifice

• pamětník zemřel 10. února 2023

Ing. Jan Doskočil (1942) je člověk, který působí již na první pohled vyrovnaným seriozním dojmem. A kdo ho dobře zná, ví, že to není jen vnější dojem. Všude kde působil, na něj vzpomínají jako na zásadového člověka, na kterého bylo možné se vždy spolehnout. A pokud bychom použili určité klišé o tom, jak lze prožít několik životů v jednom, tak to bezezbytku platí i pro život Jana Doskočila.

Šťastné dětství hodného chlapečka

„Byl jsem takový hodný chlapeček“ vzpomíná pamětník na své dětství. „A rodiče i prarodiče mě vždy nabádali, abych se do ničeho moc nepletl a už vůbec ne do politiky, protože politika je svinstvo.“Jan Doskočil začal chodit v „revolučním roce“ 1948 ještě do Masarykových škol v Hradci Králové. Ale vše se rychle změnilo. Název školy, obsah výuky a ctihodného starého pana ředitele s bílou bradkou komunisti rychle propustili. Jan Doskočil se v té době ještě do ničeho moc opravdu moc nepletl. A protože ho fascinovala už v dětství chemie, vystudoval chemickou průmyslovku v Hradci Králové a následně i Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Po skončení studia už byl ženatý, takže při odchodu na jednoroční vojnu se s ním už loučila manželka společně s malým synem. Jan Doskočil měl však jako ženatý celkem fešáckou vojnu přímo v Hradci Králové přímo v místě, kde bydlel.

Výzkumník a reformátor v roce 1968

V roce 1965 nastoupil do Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové do oddělení základního výzkumu. Měl i štěstí na spolupracovníky, se kterými kromě společné výzkumné práce mohli diskutovat o všem možném. A v době politického tání samozřejmě především o politice. Pomalu začíná slábnout i cenzurní tlak a lidé se začínají dozvídat různé věci. V roce 1968 třeba i o tom, jak vysoce postavený nomenklaturní vojenský kádr generál Šejna zpronevěřil jakési peníze při nelegálních obchodech se semeny zemědělských plodin. Generál Šejna emigroval do USA a od té doby se mu začalo říkat generál Semínko. A právě tehdy se mladý Jan Doskočil „prohřešil“ vůli a výchově  svých rodičů a prarodičů ...“ aby se do ničeho moc nepletl a už vůbec ne do politiky.“ Svolal ve výzkumném ústavu jakési shromáždění lidu, které mělo řešit některé nepřístojné chování komunistické nomenklatury. A toto jednání vyústilo k odvolání všech komunistických členů ZV ROH a zvolení úplně nových členů. Nakonec zůstal v ZV ROH jen jeden jediný komunista - mladý dělník ze zámečnické dílny. Toto v budoucnu nebylo zapomenuto. Tehdy však o tomto „převratu“ psal i východočeský komunistický deník Pochodeň. Jan Doskočil tehdy také četl články Ivana Svitáka - zakladatele Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Představa KAN se mu zamlouvala. Po odborářském puči ve výzkumném ústavu začal být určitě o něco známější. A tak možná nebylo náhodné, že ho kontaktovaly dvě dámy. Je poněkud žertovné, že pracovaly v knihkupectví Sovětská literatura. Na domluvené schůzce mu sdělily, že mají nějaké kontakty na představitele KAN v Praze a zeptaly se ho, jestli by se nechtěl při založení KAN na Hradecku angažovat. Souhlasil a hned nato ho kontaktoval velmi zajímavý člověk z Prahy. „Jmenoval se Hilarion Kukšin - černé vlasy, černý vous, jiskra v oku, jako anarchistický revolucionář. “ A tak následně vznikla skupina, která organizovala založení KAN v Hradci Králové. Kromě pana Doskočila se významně angažoval také jeho „diskusní“ kolega z práce RNDr. Alexandr Mangel. V sále Adalbertina se pak konal přípravný výbor KAN a bylo dohodnuto, že sjezd se bude konat v září 1968 a KAN do té doby obdrží registraci.

Bolestná okupace v roce 1968

K tomu už však nikdy nedošlo. Přišel srpen 1968. Okupace zastihla pana Doskočila v posteli. Volali mu jeho příbuzní o tom, že okupační vojska obsazují celou republiku. V Hradci Králové byli kromě sovětské armády i vojáci polské armády. Jan Doskočil vzpomíná, jak se protestovalo úplně všude. Marně. Přesto však pamětník vzpomíná, „že možná to nadšení tenkrát bylo větší než v roce 1989.“

Vyhazov z práce

Netrvalo to však příliš dlouho. Na pracovišti se už plíživě začínali organizovat normalizační konjunkturalisté. Někteří zaměstnanci začali litovat svých postojů. Přišly stranické prověrky a pak začaly také prověrky s nestraníky. Byly pro všechny připraveny dotazníky s pečlivě formulovanými návodnými otázkami. Otázky byly vedeny tak, aby si posypali lidé hlavu popelem a podepsali to. Jan Doskočil nepodepsal a prokázal tak pevný charakter, ale i odvahu. A to v době, kdy měl rodinu a opravdu nemohl vědět, co s ním bude dále. Navíc mu byly připočteny všechny další hříchy z nedávné minulosti jako iniciace odvolání komunistických členů ZV ROH a činnost v KAN. Následovala výpověď pro narušení socialistického řádu. Čtení takového dokumentu z hlediska dnešního pracovního práva je úsměvné. V právním státě by takto formulovaná výpověď nemohla u soudu projít. Ale tehdy to znamenalo jediné. Ukončení slibné kariéry výzkumného pracovníka a existenční nejistota celé rodiny. „Pro mě to bylo tenkrát osvobození, cítil jsem se najednou volnější a svobodnější a posílilo mě to sebevědomí“. Takto čestně zachovali pouze tři lidé z 300 zaměstnanců. Vyhozen z práce tak byl jeho blízký kolega Alexander Mangel a paní Emilka Krejzová. „Já těm, kteří se káli, nic nevyčítám, je to lidské, je to pochopitelné, měli rodiny, “ vzpomíná Jan Doskočil tiše, přitom skromně pominul, že sám měl také rodinu se třemi dětmi. Jan Doskočil dlouho nemohl sehnat pracovní místo. Tehdejší „kádrováci“ se vždy dozvěděli o jeho minulosti a žádné místo v danou chvíli nebylo volné.

Manuální práce v šedé normalizaci

Nakonec na přímluvu známých získal místo kopáče v n. p. Silnice Hradec Králové. „Kolegové cikáni mě naučili házet lopatou celý den, abych se neunavil“ a vysvětluje: „To myslím upřímně, protože oni uměli dělat tuto fyzickou práci tak, že při ní dokázali zapojit všechny svaly. Ne, to opravdu není xenofobní.“ Jan Doskočil vzpomíná dále na velmi úsměvnou historku, která se odehrála krátce po jeho nástupu u n.p. Silnice. „Ve Špindlerově Mlýně se konala se mezinárodní konference elektrotechnické keramice. A já jsem tam měl ještě z doby mého působení ve výzkumném ústavu přihlášenu přednášku v angličtině o syntéze barium titanátu. Vzal jsem si tedy volno z práce, přednášku jsem absolvoval a bylo nutné zameškanou práci u silnici nějak napracovat. Tehdy se stavěl silniční okruh v Hradci Králové. Pracoval jsem u Bílé věže po krk v díře, hlína lítala. No a pak šli shodou okolností kolem lidé z konference a poznali mě tam. Velmi se podivili a fotili mě, cože je to vlastně možné v socialistické zemi.“ Při té vzpomínce se Jan Doskočil pobaveně usmívá a pak popisuje svůj další kariérní rozvoj v n. p. Silnice. Pak jsem jezdil vibračním válcem. A po dvou letech jsem obsluhoval celou betonárku. Naučil jsem se se jezdit s buldozerem i s nákláďákem. Pak už to byla nuda a snažil jsem sehnat něco jiného, ale nedařilo se.“ Nakonec přece jen Jan Doskočil našel místo ve vodohospodářské laboratoři a jezdil odebírat vzorky ze studní i z odpadních vod. Chemické znalosti se mu tady docela hodily. “Ředitel byl takový malý mužíček, dělnický ředitel odněkud z Ostravy“, popisuje nástupní pohovor u svého tehdejšího nejvyššího šéfa Jan Doskočil. „Kolik máš dětí? Tři?“. No tak to je musíš holt nějak uživit.“ A pak se rozhovořil pamětník o tom, že i v tehdejší době se našli slušní lidští komunističtí ředitelé. Jan Doskočil našel zde touto šťastnou shodou náhod své další odborné uplatnění. Vystudoval postgraduální kurs z hydrochemie a nakonec se stal vedoucím laboratoře. Dokonce po roce 1989 tyto laboratoře se dvěma dalšími kolegy zprivatizoval

Všemocná StB

Jan Doskočil byl samozřejmě za normalizace i v hledáčku StB. Pozvánku dostal v roce 1972. Šel jsem se strachem, přiznává Jan Doskočil. „Nátlak však nebyl tak veliký, jak jsem očekával. Spíše slibovali a chtěli spolupráci. Pozvali si mě dvakrát a pak už dali pokoj.“ Jan Doskočil popisuje, že ze svého bývalého pracoviště ve výzkumném ústavu se s ním po jeho odchodu stýkali jen někteří kolegové, ale i tato setkání postupně ustávala.“Pravidelně jsme se setkávali jen s těmi vyhozenými a s mým bývalým šéfém. V této době koloval vtip o tom, co je jednotka dočasnosti, tedy Jednotka dočastnosti =1 FURT,“ s úsměvem zavzpomíná Jan Doskočil. „Nepředpokládal jsem, že se to změní. Neangažoval jsem se politicky, ale chtěl jsem přispívat k zachování kontinuity hodnot. A pro mě to byla víra a z ní vyplývající hodnoty - lidské, humanitní.“ Jan Doskočil se účastnil akcí tzv. „podzemní církve“. Organizoval a účastnil se bytových seminářů, na kterých se probírala křesťanská filozofie, distribuoval se tzv. INFOCH - Informace o chartě. „Velmi mě myšlenky ohledně Charty 77 zajímaly, ale obával jsem se, že z toho nic nebude. V tom jsem se však mýlil“, vzpomíná Jan Doskočil. Samozřejmě tyto akce neunikly pozornosti StB. Provalilo se to. Nejstaršího syna si pozvala StB a dávala mu tvrdě najevo, že také nemusí dostudovat. Jan Doskočil také vzpomíná na to, jak se jeho synové účastnili křesťanských táborů nazvaných „Chaloupky“, které organizovali Salesiáni:  „Divím se, že jsme měli takovou důvěru. Syny jsme předali někomu do vlaku, který měl stočené noviny. Nevěděli jsme, kam jedou, s kým jedou, ale vždycky se nám vrátili v pořádku“.

Listopad roku 1989 nás zastihl v posteli

A pak přišel rok 1989. První náraz toho roku si prožil, když se mu prostřední syn vrátil z Prahy zmlácený
a pořezaný od střepů, jak ho příslušníci pohotovostního oddílu prohodili skleněnými dveřmi telefonní budky. „Listopad roku 1989 nás také zastihl v posteli,“ vzpomněl si na paralelu s rokem 1968 Jan Doskočil. Oba starší synové nám volali telefonem o událostech na Národní třídě. Tentokrát se však oběma podařilo se vyhnout přímému střetu s policejními obušky. U Doskočilů se pak začaly organizovat studentské akce v rámci východních Čech. Byla to taková přestupní stanice pro výjezdy studentů do míst v kraji. Studenti tady přespávali, rozmnožovali letáky. Psací stroje a nezahálely a kopíráky se záhy všechny spotřebovaly. Jan Doskočil vzpomíná: “ U nás bylo velmi živo, kopírovali jsme takové malé letáky o tom, co se děje v Praze.“ Jan Doskočil se významně angažoval v Občanské fóru. Byla mu nabízena řada zajímavých funkcí, ale nejdříve je všechny odmítal. Vlastnil se společníky již zmíněnou vodohospodářskou laboratoř a cítil odpovědnost za 20 žen, které tam pracovaly. A chtěl svoji společnost provést bouřlivými dobami raných devadesátých let. A Výzkumný ústav elektrotechnické keramiky, odkud byl vyhozen? Neměl dlouhého trvání. Struktura ústavu byla poplatná socialistické době a tak ústav brzy zanikl.

Veřejná činnost po roce 1989

Jan Doskočil se však při zaměstnání jako zastupitel a neuvolněný radní účastnil veřejného života v rámci samosprávy Hradce Králové již v letech 1990  -1994. V roce 1994 kandidoval za ODA a byl pak ustanoven jako náměstek primátora Hradce Králové pro školství, kulturu, sociální věci a zdravotnictví. A půl roku před koncem funkčního období, když byl odvolán stávající primátor, se on sám stal primátorem. „Nikdy jsem nechtěl být úředníkem, tady jsem se tedy úředníkem stal, ale v mimořádně příjemném inspirativním prostředí. Vzpomínám na tu dobu velmi rád. Třeba jen v kulturní oblasti se tenkrát začaly pořádat festivaly jako „Divadlo evropských regionů, Jazz goes to town a jiné, které dodnes v Hradci Králové fungují.“ V roce 1994 kandidoval Jan Doskočil znovu, ale tentokrát se o pár hlasů neuspěl. Jan Doskočil však nelituje: „Ono to bylo složité, náročná práce na odolnost, řadě kolegů zkrachovalo manželství a rodina, byly zde silné korupční tlaky.“Jan Doskočil pak začal pracovat na Biskupské rezidenci jako pracovník biskupské kurie. Stal se vedoucím odboru správy majetku. Byla to nově ustanovená funkce, kde pracoval ještě dlouho let i v důchodovém věku. Byla to pro něj zajímavá práce, připravovaly se církevní restituce. O tom, že i v této pozici si počínal dobře, svědčí to, že v roce 2009 byl oceněn od samotného papeže vatikánským vyznamenáním „Pro Ecclesia et Pontifice“. To je nejvyšší vyznamenání, které může laik od církve vůbec dostat.

Přání pro nastupující generaci

Jan Doskočil je stále aktivní a přes všechny příkoří se dívá směrem do budoucnosti optimisticky: „Moc bych si přál, aby ti mladí nežili někde stranou, aby se zajímali o dění kulturně politické, zajímali se i o historii, protože bez znalosti historie nemůžou koukat moc do budoucnosti, nebáli se v těchto věcech angažovat, aby hlavně také přemýšleli vlastní hlavou a nedali se svést nějakými lacinými sliby. Zažil jsem, že mladí lidé jsou tací, kteří vědí, o co jde, dokážou se ve věcech orientovat a tak mě to naplňuje radostí. Snad to přece jen povede k lepšímu a ten dnešní hluboký politický marast se snad překoná.“