Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Doškář (* 1943)

• narozen 19. června 1943

• jeho otec Josef Doškář coby protinacistický odbojář v roce 1945 vězněn v terezínské malé pevnosti

• následkem věznění Josef Doškář starší zemřel 15. května 1945

• pamětník vystudoval střední průmyslovou školu sklářskou

• od té doby žil v Novém Boru

• v srpnu roku 1968 se účastnil protiokupačních protestů

• během normalizace uhájil svou pracovní pozici, ale nemohl dálkově studovat

Josef Doškář byl nadšeným a velmi zručným sklářem, výrobníkem a následně i podnikatelem, který však za svého života nikdy nešel jen tak s proudem. Během srpnových dnů roku 1968 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy zapaloval sovětské vlajky a házel je s ostatními pod kola tanků. Tehdejší angažmá mu přineslo komplikace v pracovní kariéře i při studiu. Přesto se zvládl vždy uplatnit a po sametové revoluci začal podnikat, hojně cestoval a dodnes je v domovském Novém Boru veřejně aktivní.

 

Od vojáka přes četníka k odbojáři

Pamětníkův otec Josef Doškář starší byl už jako sedmnáctiletý na základě sokolské mobilizace roku 1919 odveden na bojiště, kdy bylo potřeba se zbraní v ruce hájit novou Československou republiku proti různým útokům, v tomto případě ze strany maďarských vojáků na území dnešního Slovenska. V armádě zůstal do roku 1925, načež se za první republiky stal četníkem.

Část svého života Josef Doškář starší strávil i na Slovensku, kde se oženil a žil zde do roku 1939. Po definitivním rozbití Československa a zřízení Slovenského štátu musel s rodinou odejít do protektorátu. „Moji rodiče byli de facto Češi. Maminka byla Slovenka. Tatínek mohl mít slovenskou příslušnost. Maminka řekla: ‚Ne, ty jseš Čech.‘ Tak se moje rodina, to znamená moje sestry a moji rodiče, přestěhovala do Dolního Bousova,“ vzpomíná pamětník na přesun rodiny do malého středočeského městečka.

Josef Doškář mladší se narodil o pár let později, uprostřed války, 19. června roku 1943. Rok nato jeho otce na ulici zatklo gestapo a následně jej deportovali do Malé pevnosti Terezín. O jeho působení v odboji se píše ve spisu Dobrovolná jednotka v Žerčicích vystupující pod značkou „OKO“: „Josef Doškář, štábní strážmistr, nar. 2. 4. 1902 v Dolním Bousově. Byl v naší jednotce od roku 1940 činný. Znal práci a cíl naší jednotky. Pomáhal při rozšiřování letáků a sám tyto také psal. Věděl o skrýších zbraní a dával nám z obvodu Dolního Bousova zprávy o skladech, skrývaných zajatcích, které jsme z tohoto okrsku přemisťovali.“

Štábní strážmistr Josef Doškář válku přežil, avšak zemřel 15. května po převozu do sanatoria. Jeho odbojového ducha však v dalších letech převzal jeho syn.

 

Lidi přestali chodit do kostela

Josef vychodil základní školu v Dolním Bousově, kde jezdil na plachetnici, byl členem modelářského nebo šachového kroužku, chodil do pionýrské organizace a zároveň ministroval v místním kostele. „Do roku padesát dva, padesát tři byl u nás ten kostel plný. A pak byl ten tlak okolí takový, že lidi přestali do kostela chodit. Chodil jsem s kamarádem v úterý, pátek, neděli i v zimě. Byla to taková zkouška.“ 

Po ukončení osmé třídy základní školy se Josef chtěl stát po vzoru svých dvou sester učitelem, jeho přijetí bylo dokonce předjednáno, avšak ředitel základní školy neodeslal jeho přihlášku, a tak se Josef místo toho rozhodl jít do Nového Boru studovat střední průmyslovou školu sklářskou. Sklo, a především jeho tavení, se stalo Josefovou velkou vášní, které se následně věnoval celý svůj život na řadě pracovních pozicích a ve vícero podnicích.

Po základní vojenské službě Josef pracoval jako tavič, de facto vyhodnocoval tavby ve výzkumném sklářském ústavu: „Vydělával jsem si velké peníze - na to, že mi bylo dvacet, dvacet dva, jsem měl skutečně plat na úrovni.“ Následně Josef přešel na pozici taviče a technologa do sklárny Crystalex. „A potom jsem měl další vývoj, který mi zabrzdil osmašedesátý rok. To jsem to různě odnesl. Byl jsem označený za kontrarevolucionáře,“ vzpomíná pamětník.

 

Šlo tam o život

Josef během srpnových dnů roku 1968 spontánně protestoval proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Na náměstí v Novém Boru pálil spolu s dalšími občany sovětské vlajky a házel je pod kola přijíždějících tanků. Další lidé z Nového Boru v rámci těchto protestů také drželi hladovky a pořádali demonstrace.

„To skutečně nebyla žádná sranda. Tam šlo o držku. Já jsem shodou okolností stál na těch schodech, jak je pošta, a tam přijížděly ty sovětské kolony.“ Vzpomíná, jak jeden z vojáků namířil na protestující samopal, ale na střelbu nakonec nedošlo. Pamětník vzpomíná, že se lidé polekali a rozešli se domů.

„Měl jsem být vyhozený z práce, naštěstí jsem to zase ustál nějakými manévry,“ říká Josef o nastupující normalizační éře. Další roky byl jeho pracovní postup podle jeho slov jako na houpačce, tedy kdykoliv se dočkal povýšení, nastal – z důvodu vedení jeho osoby jako kontrarevolucionáře – problém. Přesto si Josef vždy solidní práci ve sklářském průmyslu udržel. Nicméně tehdejší okresní výbor komunistické strany Československa prý vydal zamítavé stanovisko k pamětníkově žádosti o povolení studia při zaměstnání. Vzpomíná, že rád cestoval, alespoň po zemích tehdejšího východního bloku. 

 

Jdeme kupovat kabát!

Josef Doškář se v listopadových dnech roku 1989 ocitl v Praze a dodnes lituje, že se více nezapojil do tehdejších demonstrací v centru města. „S manželkou Dášou jsme hodně jezdili do divadla. Tak jsme jeli do opery, mezi nádražím a muzeem. Jeli jsme tam autobusem z Boru. Teď jsme tam přijeli a manželka mi říká: ‚Hele, tam se něco děje.‘ Tak jsme šli k tomu Václavovi. A já říkám: ‚Hele, kašleme na divadlo. Jdeme do toho!‘ Jenže moje žena, která byla vždycky proti tomuhle režimu, říkala: ‚Ne, jdeme kupovat kabát.‘ A tak jsme šli kupovat kabát. Ještě když jsme šli do toho divadla, bylo asi sedm hodin, šli jsme přes Václavák, říkám: ‚Pojď, jdeme, kašlem na to.‘ Ne, prostě ne! Takže jsem chtěl říct, že jsem tu dobu bohužel takhle nechytl. Dodneška mě mrzí, že jsem tam nebyl,“ vzpomíná pamětník.

Po sametové revoluci začal Josef podnikat, založil, vedl a následně prodal řadu firem, včetně výrobny na zahradní trpaslíky, výrobnu skleněných talířků a řadu dalších. Napsal knihu Rumunská vzpoura. Je předsedou Jednoty legionářské obce v Novém Boru, vedl místní organizaci Svazu bojovníků za svobodu, je členem Spolku pro zachování českého odboje, který se ze svazu oddělil. Dodnes cestuje po celém světě, a to i se svou druhou ženou, s níž se seznámil pár let po smrti své první ženy.