Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Dosedla (* 1947)

• narozen 25. prosince 1947 ve Znojmě

• rodiče hospodařili na statku v sousedních Sedlešovicích

• roku 1953 byli nuceni vstoupit do JZD

• otec byl vězněn za útok na komunistického funkcionáře a později spáchal sebevraždu

• pamětník čelil tlaku na to, aby vstoupil do družstva

• ve 14 letech opustil rodný kraj a vyučil se v Ostravě horníkem

• 26 let pracoval v Dole Rudý říjen, mimo jiné jako hlavní předák

• po vyřazení z dolu kvůli naplnění prašné expozice dělal maséra

• v roce 2023 žil v Bruntálu

Nebýt nucené kolektivizace zemědělství, která negativně postihla i jeho rodinu, asi by se nestal horníkem. Nakonec odpracoval 26 let v ostravském Dole Rudý říjen. „Byla to makačka, ale jak se říká, člověk si zvykne i na smrt. A čím déle jsem tam byl, tím víc mě to bavilo, protože jsem té havířině porozuměl,“ říká dlouholetý hornický předák Ladislav Dosedla.

Vyrůstal v Sedlešovicích v údolí řeky Dyje na jižní Moravě. Za německé okupace a v době komunistické normalizace to byla součást Znojma. Rodiče tam do začátku padesátých let hospodařili na statku. Pak je komunisté přiměli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Zabrali jejich pole, koně a krávy odvedli do společného ustájení. Otec se s tím nemohl smířit a dával to najevo. Strávil tři měsíce ve vězení za to, že zbil komunistického funkcionáře. Zahořkl, postupně propadal alkoholu a na začátku sedmdesátých let spáchal sebevraždu.

Pamětník odmalička slýchal, jak je komunisté zruinovali a negativní vztah získal i k JZD. Vedení družstva si však dělalo nárok i na děti družstevníků jako na pracovní síly, kterých mělo v začátcích nedostatek. Ladislavův starší bratr utekl do hornictví jako první. O sestry, které přišly na svět po něm, kolchozníci zájem moc neměli. Soustředili se tedy na Ladislava Dosedlu, kterého však lákali do JZD marně.

Typ pro nízké sloje

„Byl bych i rád zůstal doma a pracoval v zemědělství. Už v osmi letech jsem uměl dojit a chodil jsem pomáhat mamince do kravína, kde pracovala. Měl jsem takovou sílu v rukou, že mi to při dojení dělalo krásnou pěnu. Dojičky mě obdivovaly,“ vypráví. Když chodil do deváté třídy, vedení JZD tlačilo na rodinu, aby se pro ně vyučil. Slibovali i doporučení na školu. Podmínkou bylo, aby pak nastoupil do družstva. „A to jsem právě nechtěl, protože jsem si o družstevnictví nemyslel nic dobrého,“ říká.

Zkusil si podat přihlášku na strojního kováře do brněnské Zbrojovky, ale nedostal doporučení. „JZD to zarazilo. Tak mi zůstaly dvě možnosti, buď jít k vojsku, anebo na šachtu. Na to byli totiž jezeďáci krátcí. Protože na vojenskou školu jsem neměl dost dobré známky, přihlásil jsem se do náboru na šachtu. Tím jsem jim vypálil rybník.“

Vzpomíná, že třídní učitel si tenkrát zavolal otce a zkoušel ho přesvědčit, že hornictví není pro jeho syna to pravé. „Říkal: ‚Vždyť on je pomalu nejmenší ze třídy. Co bude na té šachtě dělat?‘ Neměl představu o práci v dolech. Do nízkých slojí na Ostravsku, které měly mnohde jen 50 centimetrů, se pořádný chlap ani nevešel. Já jsem byl pro nízké sloje jako dělaný.“

Na rozmazlování nebyl čas

Ladislav Dosedla se narodil 25. prosince 1947 ve Znojmě jako druhé z osmi dětí Jana a Anny Dosedlových. Nejstarší byl Jan, po Ladislavovi přišla na svět Anna, pak Marie, následovala dvojčata Jaroslav a Zdeňka, která ale brzy zemřela. V roce 1962 se manželům narodila další dvojčata Božena a Milena. Matka pocházela z Kamenice na Horácku, otec vyrostl v Horním Štěpánově nedaleko Boskovic.

Než začal Jan Dosedla sedlačit, živil se například jako zpěvák. Podle pamětníka jezdil i za války s kapelou po Evropě. „Uměl perfektně německy, italsky, chorvatsky. V repertoáru měli hlavně různé šlágry. Měl krásný hlas, miloval i operu a operetu. Znal spousty árií, které zpíval na různých sešlostech,“ vypráví. Když otec na sklonku války zpíval ve Vídni, dostal se do nacistického vězení. Chytili ho údajně s masem, které koupil na černém trhu. „Zachránilo ho spojenecké bombardování Vídně, během kterého se mu podařilo utéct,“ říká pamětník.

Po válce otec vstoupil do komunistické strany. Koupil výhodně menší statek po odsunutých Němcích na hranici Znojma a Sedlešovic a pustil se s manželkou do hospodaření. Měli pár koní, krávy, prasata, drůbež, obhospodařovali pole a tak jako skoro všichni v tamním kraji pěstovali vinnou révu. „Rodiče měli strašně práce a i my děti jsme musely přiložit ruku k dílu. Jako šestiletý jsem třeba otrhával kličky z brambor, chodil jsem na kopřivy, pomáhal jsem mýt nádobí. Na rozmazlování nebyl čas.“

Poslední hřebík do otcovy rakve

V roce 1953 rodiče pod nátlakem vstoupili v Sedlešovicích do JZD. „Jezeďáci přišli, vzali krávy, odvedli koně, což bylo pro otce obzvláště těžké, a nepřipouštěli námitky. Otec byl vznětlivý, s nikým se nemazlil. Jednou se chytl s předsedou místní buňky KSČ, roztrhal před ním stranickou knížku, mrsknul mu ji do obličeje a ještě mu jich pár přisolil,“ popisuje.

Zvlášť těžce se pak podle něj na otci podepsalo období, když dělal v JZD sadaře. Původně to vypadalo, že dostal zajímavou šanci. „Družstvo určilo smlouvou, kolik musí minimálně utržit za ovoce v sadech. Nepamatuji si už částku, ale dejme tomu, že to byl milion. Zároveň se JZD zavázalo, že z toho, co otec vydělá navíc, dostane 20 procent,“ vysvětluje.

Jan Dosedla se snažil. Sehnal dostatek sběračů na sklizeň třešní, švestek, meruněk a dalších plodin. Ovoce mohl prodat do sběren, které ale platily velmi málo. Místo toho rozvážel úrodu nákladním autem po republice. Když někam přijel, domluvil se na národním výboru, aby vyhlásili rozhlasem, že na návsi se prodává ovoce ze Znojemska. Lidé se prý jen hrnuli. „Nakonec vydělal dva a půl milionu, které vedení družstva odevzdal. JZD ho ale podrazilo a nedalo mu ani korunu,“ tvrdí Ladislav Dosedla. To byl podle něj poslední hřebík do rakve jeho otce.

Nechci takového smrada, řekl předák

V Ostravě, kam Ladislav Dosedla v roce 1962 nastoupil do učení za horníka, se mu od začátku líbilo. Snesl i vojenský režim, který vládl na internátu v Ostravě-Mariánských Horách, kde bydlel. „Takový dril neměli snad ani v kriminále. Každý pátek byl generální úklid. Vychovatel chodil na kontroly v bílých rukavicích. Když objevil špínu pod postelemi nebo na skříních, bylo zle,“ vzpomíná. Prádlo museli mít uložené jako podle pravítka a hodně práce jim prý dalo voskování dřevěných parket, které měli v pokojích. „Byl jsem zvyklý pracovat a řád mi vyhovoval,“ dodává.

Když poprvé sjel výtahovou klecí do podzemí, nic zvláštního to s ním nedělalo. Ve třetím ročníku už horničtí učni hlavně fárali a Ladislav Dosedla byl nejlepší z ročníku. „Ještě jako učeň jsem začal vydělávat 1 800 korun měsíčně. Byl to tenkrát balík. Navíc jsem bydlel a jedl zadarmo, oblečení jsem také fasoval,“ vypráví. Každý měsíc posílal domů 500 korun. „Naši měli totiž dohromady méně než já, a to jim přibyla na starost dvojčata, moje nejmladší sestřičky,“ říká.

S úsměvem vzpomíná na své začátky na Dole Rudý říjen, kam nastoupil po absolvování učiliště. Když přišel poprvé do práce, předák, ke kterému ho přidělili, se nad ním ošklíbal. „Já nechci takového smrada, já chci chlapa,“ řekl před ním předák, který si ale kvůli nedostatku lidí stejně nemohl vybírat. Ladislav nastoupil jako pomocník havíře. Dostal lopatu a jeho úkolem bylo odebírat uhlí, které zkušenější kolega dobýval sbíječkou.

„Jenže on do toho jen tak dloubal. Půl hodiny jsem ležel, než něco nakopal, pak jsem dvakrát hodil lopatou a zase jsem čekal. Byl prostě slabý,“ vzpomíná. Nevydržel to a kolegu požádal, zda by si to nechtěl na chvíli vyměnit. „Celý šťastný souhlasil. Byl jsem sice subtilní, ale ruce jsem měl jako lopaty a silný jsem byl jako býk. Za chvíli jsem ho uhlím doslova zavalil,“ říká. V tu chvíli se k nim shodou okolností připlazil předák a viděl, jak nováčka podcenil. Druhého dne rozhodl, že nebude dělat pomocníka, ale rovnou havíře.

Komunisté měli přednost i v podzemí

Nelíbilo se mu protěžování členů Komunistické strany Československa (KSČ). I na šachtách měli komunisté přednost. Bylo nepsaným pravidlem, že předáci musí mít červenou knížku. Ladislav Dosedla měl ohledně členství ve straně jasno. „Kdybych k nim vstoupil, byla by to potupa mého otce, kterého komunisté odrovnali,“ vysvětluje. Asi ve 35 letech to přesto dotáhl na hlavního předáka kolektivu. Nejprve dělal směnového předáka. Pak dlouholetý hlavní šéf jeho osádky onemocněl a šachta za něj nemohla najít náhradu.

„KSČ tam nejprve dosadila svého člověka, který byl každému pro smích. Byl to lempl a havíři mu házeli klacky pod nohy. Pak poslali dalšího a to bylo to samé. Do třetice vybrali chlapa z našeho kolektivu. Měl jsem ho docela rád, ale problém byl, že chlastal jak o život. Nejraději dělal v noci, aby mohl od rána do večera sedět v hospodě U Dlouhých v Přívoze. Na šichtu se chodil vyspat. Samozřejmě neměl žádnou autoritu,“ říká.

Podle něj se stávalo, že na noční směny, kde se dělaly hlavně přípravné práce pro denní směny, přicházeli horníci podnapilí a někdy popíjeli i přímo v dole. „Zůstávaly tam po nich dokonce flašky od kořalky a od piva,“ tvrdí. Po špatných zkušenostech s komunistickými předáky, pod kterými osádka přestala plnit plán, vedení šachty výjimečně pominulo politické předpoklady a zkusilo to s nestraníkem a známým pracantem Ladislavem Dosedlou. Osvědčil se a kolektiv začal plán dokonce překračovat.

Musíš jít k nám, jinak tě zrušíme

„Na jedné výjezdní poradě, kde přišlo i na nějaký ten šnaps, mi řekl výrobní náměstek dolu: ‚Čekáme na tebe. Půjdeš do strany. Jsi jediný předák v revíru, který není ve straně.‘“ Ladislav Dosedla ho ujistil, že tam ani nikdy nebude. Náměstek mu pohrozil, že v tom případě ho zruší. „Nic jsem si z toho nedělal. Když zruší, tak zruší. Párkrát to i zkusili, ale vždycky mě rychle vrátili zpátky, protože potřebovali, aby se těžilo,“ vypráví. Hlavního předáka dělal na Rudém říjnu skoro deset let.

Je si vědom toho, že měl štěstí, že se mu v podzemí nic vážného nestalo. Několikrát se ale zranil, párkrát se ocitl v životu nebezpečných situacích, mnohokrát měl strach a problémům také neunikl. Jednou skončil jeho kamarád namotaný na fréze. Pamětník musel jako předák, který tehdy zároveň obsluhoval kombajn, nést za smrtelný úraz odpovědnost. Zodpovídal se před soudem, který ho sice neoznačil za hlavního viníka, ale potrestal ho tříletou podmínkou.

Brzy po listopadu 1989, kdy v Československu padl komunistický režim, začala demokratická vláda řešit také do té doby státem dotované hornictví. Na začátku devadesátých let rozhodla o postupném útlumu uhelných šachet. Současně zavedla takzvanou prašnou expozici pro lidi pracující v rizikovém prostředí dolů, díky které se najednou podařilo vyřadit na povrch stovky havířů. Také Ladislav Dosedla musel v rubání skončit.

Divím se, že to moje plíce vydržely

„Bylo mi řečeno, že mám naplněnou expoziční dobu na 180 procent a že jsem měl být už deset let ze šachty pryč,“ říká. Nejprve přijal práci na povrchu. Podnik měl totiž povinnost nabídnout mu náhradní zaměstnání. Vyzkoušel to ve zlepšovatelské dílně a jako náborář, ale byl nespokojený a hledal něco jiného. Známý mu doporučil, aby si udělal masérský kurz. „Bylo to správné rozhodnutí. Zařídil jsem si živnostenský list, byl jsem sám sobě pánem a bavilo mě to,“ říká.

Ladislav Dosedla nelitoval, že se upsal Ostravsko-karvinským dolům. Poté, co splatil byt v Ostravě, který od podniku dostal pro svou rodinu, mohl bez postihu odejít, ale nikdy o tom neuvažoval. „Někomu to může připadat divné, ale měl jsem tu práci fakt rád. Rubání, to byl můj koníček. Jenom nechápu, že moje plíce to vydržely, protože jsem se v dole nikdy nešetřil.“

Matka dostala po sametové revoluci zpátky pole, které jim zabralo JZD. Statek v Sedlešovicích po ní převzal Ladislavův mladší bratr Jaroslav, který ze zemědělství neutekl a po škole v tamním družstvu pracoval. „Uznávám, že v sedmdesátých a osmdesátých letech to ve vesnicích vypadalo jinak a lidé se tam neměli tak špatně. Nic to ale nemění na faktu, že komunisté při kolektivizaci bezohledně likvidovali celé rodiny.“