Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Domincová (* 1935)

• narozena jako Věra Mayerhöferová 16. června 1935 v Uh. Hradišti

• rodina si roku 1946 změnila jméno na Milevští

• od šestnácti let tančila a zpívala s Hradišťanem

• jako sólová zpěvačka absolvovala od 50. let nespočet zahraničních zájezdů, i na Západ

• po nezdařeném pokusu o emigraci nesměla s Hradišťanem dva roky vystupovat

• jako aktivní členka souboru působila až do 90. let

• roku 2022 žila v Uh. Hradišti

Slovácký folklor je v Uherském Hradišti živý dodnes. Tamější dolňácké lidové písně si za desetiletí působení Hradišťanu našly a stále nacházejí své posluchače. Jednou z jejich interpretek je i Věra Domincová, dlouholetá sólistka uherskohradišťského souboru spojeného se jmény jeho primášů – Jaroslavem Václavem Staňkem a současným Jiřím Pavlicou. Sama o sobě říká, že není lidovou zpěvačkou, ale zpěvačkou lidových písní.

Začátky a kořeny

Věra Domincová (*1935), rodným příjmením Mayerhöferová, spojila celý svůj život s Uherským Hradištěm, ale také se Starým Městem, kam chodila za prarodiči a maminčinou sestrou Otýlií, ke které velice přilnula. Se smíchem vypráví, že zpívala snad už v plenkách. Své první vystoupení absolvovala roku 1939 ještě v mateřské školce. „Když už začínala válka, tak jsem zpívala takovou až trochu vlasteneckou písničku: ‚Ještě jsem jak Malenečka, říkává mně matička. Ale přec vím, že jsem Češka, třeba že jsem maličká.‘ A to jsem začala brečet a utíkala jsem k mamince a dala jsem jí hlavu do klína,“ říká pamětnice.

Mayerhöferovi žili společně s babičkou v rodinné vile. Otec Vladimír pracoval jako úředník na poště a maminka Ludmila jako sekretářka národních socialistů. Otec byl ochotník a také nadšený veslař, maminka celý život až do pozdního věku zpívala ve sboru Svatopluk. Věřin starší bratr Lubor také tančil s Hradišťanem a nakonec zde příležitostně v dívčím sboru zpívala i Věřina o deset let mladší sestra Ludmila. Rodina zkrátka žila hudbou.

Uherské Hradiště za okupace i po ní

Druhá světová válka vnesla do života obyvatel Uherského Hradiště nepokoj. Domy a byty po vystěhovaných židovských obyvatelích zaplnili cizí lidé, ve věznici vyslýchalo gestapo. Při náletech a těsně před osvobozením se Mayerhöferovi spolu s dalšími desítkami lidí ukrývali ve vlhkém sklepení uherskohradišťského pivovaru. Pro malou Věru, aby se nemusela tísnit v nevyhovujících podmínkách, se našlo místo u jedné rodiny v domě přes ulici.

K 1. květnu 1945 se váže jedna její vzpomínka: „Byla jsem vždycky hrozně zvědavá, všecko jsem musela vidět, všecko jsem musela prožít... Na náměstí už byli sovětští vojáci a lidi se tam srocovali a byl tam i pan Paroulek, měl cukrárnu na Masarykově náměstí, tehdy Hlavním. A někdo tam na něj řekl, že byl za války ve Vlajce. Těžko říct, jestli opravdu byl. Začal utíkat, tak ti vojáci za ním, a stříleli po něm. Postřelili ho do nohy...“ 

Sokolský a skautský duch

Válka sice skončila, lidé se na ni snažili rychle zapomenout, ale důsledky přítomnosti a působení vojsk se objevovaly i měsíce po ní. Ve veslařském klubu, pod jehož hlavičkou začala po válce na gigových lodích Věra veslovat, se odehrála i osobní tragédie – jeden z veslařů závodní osmy šlápl na nastraženou minu v blízkosti odstřeleného mostu přes Moravu a přišel o obě nohy. Kromě veslování se Věra věnovala i skautingu a jelikož odmala převyšovala své vrstevníky, zařadila ji teta Otýlie – náčelnice Sokola ve Starém Městě – navzdory ještě neodpovídajícímu věku mezi dorostenky a s nimi absolvovala roku 1948 i XI. všesokolský slet. Vzpomíná si na průvod z Václavského náměstí napříč Prahou i samotné cvičení na Strahově, který Sokolové následně opanovali. Po letech se pak našla i v dobovém dokumentu režiséra Jiřího Weisse Píseň o sletu, který byl již natočen na barevný film.

První krůčky s Hradišťanem

Do nově založeného souboru (působil od roku 1950) v únoru 1952 tehdy šestnáctiletou Věru přivedl bratr na vyžádání cimbalisty a pozdějšího uměleckého vedoucího muziky Hradišťanu Jaroslava Čecha. Již dříve měla zkušenost s recitací a občas veřejně zpívala, ale teprve v Hradišťanu se takzvaně našla – v novém pásmu svatebních písní odzpívala hned roli nevěsty. „S tou první svatbou jsme měli obrovský úspěch v Lucerně v Praze. V noci po vystoupení nás šla část i s primášem Jarošem [Jaroslavem Staňkem] dolů po Václavském náměstí a zpívali jsme si. A SNB už nás bralo na služebnu (smích). A jelikož jsem měla šestnáct, sedmnáct, tak jsem neměla ani občanku a Jaroš se musel za mě zaručit, že nejsem nějaký diverzant. A v kronice pak byl obrázek, jak se spoutanýma rukama prosím, aby mne propustili jako nevinného občana republiky,“ vypráví se smíchem pamětnice.

Osudové zájezdy

Do Hradišťanu přišla Věra v roce 1952 a hned to léto vyjela poprvé se souborem do Vídně. V době, kdy se režim v tehdejším Československu ještě stále utahoval a svobodný svět na západ od jeho hranic byl pro drtivou většinu Čechoslováků legálně nedosažitelný, poznala mladičká Věra život za železnou oponou a hranice mezi Francií a Belgií se pro ni stala osudovým mezníkem. Během jednoho z dalších zájezdů – do Dijonu roku 1958 na festival bourbonských vévodů – navázala platonické pouto s francouzským studentem, který jim dělal průvodce. Po návratu si tajně psali a po čase se krátce setkali v Praze. Během zájezdu do Belgie se pamětnice impulzivně rozhodla překročit hranice do Francie. Bez dokladů, jen s kabelkou. Pokus ale selhal a i když se snažila ze šlamastiky vybruslit tím, že tvrdila, že jen zabloudila a ztratila se, čekal ji po návratu do Prahy výslech na služebně StB v Bartolomějské. Následoval několikaletý zákaz vystupování, během kterého se pamětnici narodil syn Vladan.

Hradišťan pod dozorem

Folklorní soubor podléhal schvalování repertoáru a před každým zájezdem se rozhodovalo o tom, kdo může nebo nesmí vycestovat. „Vždycky se stalo, že některý člen nemohl jet. Těžko říct, co to bylo za důvody. To nikdy nikdo [veřejně] neřekl. Jeden mohl být třeba, že měl někdo někoho v zahraničí nebo někde něco [nevhodného] řekl. V těch šestnácti, sedmnácti jsem to ještě tak neřešila. To až později si člověk uvědomoval, co všechno se může stát důvodem, že mě nikam nepustí,“ vysvětluje pamětnice. Během zájezdů na členy souboru dohlíželo vždy nějaké „očko“, jak říká pamětnice režimem dosazeným a prověřeným pozorovatelům mimo soubor (většinou z řad StB), kteří sledovali zpěváky, tanečníky i muzikanty. Po návratu také pamětnice nejednou absolvovala pohovor na hradišťském OV KSČ, tzv. „chytrém rožku“, kde musela například vysvětlovat okolnosti setkání a obsah hovorů s emigranty během zájezdů. Postupně se také ukazovalo, kdo z členů souboru podlehl tlaku a na své kolegy donášel. Zákaz nakonec dostihl v době normalizace i samotného primáše Staňka a na čas i celý Hradišťan. První vystoupení po vynucené pauze se pak uskutečnilo v rámci oslav výročí Velké říjnové socialistické revoluce...

Cesty do světa

Věra Domincová sjezdila s Hradišťanem velkou část Evropy – opakovaně zpívala ve Francii, Itálii, Belgii, vystupovali také pochopitelně na Slovensku, v NDR nebo v Polsku. Do roku 1989 navštívili Tunis, šest týdnů strávili na turné po Řecku, kde vystupovali s dalším úspěšným pásmem Vojna a také absolvovali náročnou cestu a pobyt v Severní Koreji, z níž se uchovala kromě několika suvenýrů i společná fotografie souboru a politického vůdce, tehdejšího prezidenta a generálního tajemníka Korejské strany práce v jedné osobě – Kim Ir-sena. Během cest na Západ se členové Hradišťanu setkávali s různou měrou pozornosti a zájmu ze strany obyvatel „kapitalistických států“ o život v komunistické totalitě. „Lidé nám po představení říkali, že nás obdivují – že žijeme v marastu, a přitom dokážeme rozdávat takovou radost,“ líčí pamětnice. Setkávala se i s nabídkami, aby v zahraničí zůstala. Kvůli synovi se o to ale už nikdy nepokusila. Když vzpomíná na návraty z cest zpět do Československa, vybavuje si tíseň spojenou s přejezdem státní hranice. Připomíná ale také srdečný pokřik, kterým situaci odlehčovala kolegyně tanečnice Věra Heidlerová (1936) (pametnaroda.cz): „Většinou jsme se vraceli přes Rozvadov. Když jsme přejížděli přes hranici, kde byl dvojitý ostnatý plot a mezi tím nasypaný písek, tak si na Věru vzpomínám, jak vždycky křičela: ‚Sláva! Už jsme doma z té kapitalistické ciziny!‘ To byl její výkřik a všichni jsme věděli, jak to myslí.“

Anděl Občanského fóra a nejdéle zpívající sólová zpěvačka souboru

Svým zpěvem rozdávala Věra Domincová radost ještě dlouho po sametové revoluci. Během na události bohatých dnů po 17. listopadu 1989 se stala dokonce andělem v adventním pásmu inspirovaném novou nadějí, kterou pro mnoho lidí tehdy představovalo právě vzniklé Občanské fórum. Svobodný pohyb, který revoluce v Československu mimo jiné přinesla, si poté náležitě užila například roku 1997 během zájezdu souboru do Japonska, kdy zároveň i navštívila neteř v australském Perthu.

Věra Domincová se dočkala i své desky s výběrem nejčastěji zpívaných a nejoblíbenějších písní. Směr, který souboru v průběhu let určil nástupce primáše Jaroslava Staňka Jiří Pavlica hodnotí velice kriticky. Přesto však na Hradišťan vzpomíná s dávkou dojetí. Připomíná si chvíle radosti i pokory, se kterou po celý život přijímala aplaus – tu největší odměnu ze všech.