Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Dolníčková (* 1936)

• narozena 17. března 1936 v Trenčíně v české učitelské rodině

• na jaře 1939 musela rodina Slovensko opustit, usadili se na moravsko-slovenském pomezí ve vesnici Vyškovec, kde rodiče začali učit

• rodina tu zažila partyzány i dramatické boje na konci války

• po válce se rodiče přesunuli do pohraničí, stali se prvními českými učiteli v obci Dolní Dunajovice

• Olga se v Dolních Dunajovicích vdala, usadila a pracovala tam jako prodavačka

• nehodlala se smířit s vládnoucím režimem

• její odpor zesílil po srpnových událostech roku 1968

• za normalizace se nadále odmítala účastnit voleb

• během listopadových událostí roku 1989 se aktivně zapojila do dění, nejprve ve městech Mikulov a Břeclav

• ve svém bydlišti patřila k prvním členům Občanského fóra

• byla mimo jiné členkou okresní privatizační komise

„Tatínek mi vždycky říkával: ,Zapamatuj si tuto formulaci: Bratislavská vláda dává k dispozícii pražskej vládě týchto Čechov…‘“ Při rozhlasovém vysílání na jaře 1939 zaznělo tehdy jméno Karla Bohuslava mezi prvními. A to znamenalo, že musí opustit svou práci, svůj dům i stát, v němž několik let žil. Život jeho rodiny tak náhle nabral úplně jiný směr.

Olga Dolníčková se narodila 17. března 1936 v Trenčíně, v učitelské rodině Karla a Albíny Bohuslavových. Otec Karel byl původem selský syn z Klatovska, který se učitelem stal spíše z nouze. Matka pocházela z Velkých Pavlovic. Oba tehdy učili v obci Drietoma nedaleko Trenčína. Tam byli zařazeni, aby pomáhali srovnat rozdíly mezi vzděláním české a slovenské části republiky. S politickými změnami na Slovensku se však začal měnit i pohled na české státní zaměstnance. Vše vyvrcholilo onoho jara 1939, kdy museli čeští učitelé na nátlak úřadů Slovenského státu zemi opustit. Tehdejší události zná Olga především z vyprávění: „Tatínek už tehdy věděl, která udeřila. Maminka nás sbalila a utekla ke stařence do Velkých Pavlovic, tatínek předal školu a pak se přihlásil na školní radě v Brně. Tam se mělo rozhodnout o jejich dalším působišti.“ Paradoxně byla Bohuslavovým jako nové působiště přidělena škola v obci Vyškovec, ležící asi jen 10 km od předchozího působiště rodičů v Drietome. Avšak na druhé straně hranice.

Vyškovec byl na přelomu 30. a 40. let takřka zapomenutou vesnicí moravských Kopanic, obklopenou kopci a hustými lesy. Lidé tu žili ve velmi skromných podmínkách, bez elektrifikace a bez většího kontaktu s okolním světem. „Jen škola tam byla nová, postavená prezidentem Masarykem za první republiky. Dole byly třídy, nahoře byt pro učitele. Takže to pro naše bylo přijatelné,“ popisuje tehdejší situaci Olga. „Maminka tam ale byla učitelka, samaritánka, pedagog, prokurátor, všecko v jedné osobě.“ Zpočátku měl život ve Vyškovci i své výhody. Díky odlehlosti vesnice sem válka dlouho prakticky nezasahovala. Olga si například dodnes pamatuje paní učitelku Škubnovou, dceru okresního doktora z Uherského Brodu, pro kterou byl Vyškovec díky své odlehlosti vybrán jako vhodný úkryt před protektorátními úřady. S tím, jak se válka dostávala do své další fáze, se ale situace začala pomalu měnit a okolní lesy se staly dobrým úkrytem pro partyzány. „Tatínek byl vlastenec a v chlapcích, které tu učil, to vlastenectví budoval. Když odešli ze školy, tak jich asi třináct z patnácti odešlo k partyzánům. Občas pak z těch lesů za tatínkem přicházeli, ale bylo tam potom už strašně nebezpečno.“ V posledních dnech války se Vyškovec octnul přímo v centru bojů. V kopích nad vesnicí se opevnili partyzáni, Němci si za svůj základní tábor zvolili školu. „Gestapo mělo ze střechy té školy rozhled po celém okolí a pálilo, kde se jenom někdo hnul. Partyzáni na ně zase pálili z vrchu, z těch kopců.“ Patová situace ve Vyškovci trvala čtrnáct dní. Olga se spolu s rodinou a dalšími šedesáti lidmi celou tu dobu ukrývala ve sklepě školy. „Tatínek říkával, že to byl nejhorší kluk, asi se jmenoval Kročil, takovej lumpík. Ten se odvážil vylézt a ploužil se těma potůčkama, tím křovím a došel až k Rusům, kteří už tam potom byli, a řekl jim, ať tam pořád nestřílejí, že ve škole leží šedesát lidí. A oni prý už měli objednané jakési kaťuše, že to tam všechno zplanýrují. Tento kluk jim popsal tu situaci a zachránil nás. Ty kaťuše odvolali.“ Po válce už rodiče ve Vyškovci zůstávat nechtěli. Nepřáli si, aby jejich děti vyrůstaly v sociálních podmínkách, jaké v obci tehdy panovaly. Otec si proto zažádal o přeložení do pohraničí. Po válce tu byli potřeba čeští učitelé a úředníci, kteří by pomohli vytvářet českou samosprávu v dříve německých obcích. Už v červnu 1945 tak byl Karel Bohuslav poslán na jižní Moravu do Dolních Dunajovic. Vzal s sebou i Olgu, která tak byla zřejmě prvním českým dítětem v nově osidlované obci. Matka s mladším bratrem za nimi dorazili o pár týdnů později.

Karel Bohuslav v Dolních Dunajovicích převzal nejen zdejší školu, kde se stal prvním českým ředitelem, ale po Stanislavu Šafrovi mu bylo svěřeno i vedení obce. Stal se tak druhým Čechem, který stanul v jejím čele. Vedle starostí s přípravou nového školního roku ve škole tak rázem musel ještě dohlížet na příchod nových osídlenců, řešit situaci dosavadního německého obyvatelstva a vůbec zajišťovat chod obce, která procházela radikálními změnami. Není tedy divu, že ve své funkci vydržel jen do konce srpna 1945. Poté předal starostování MUDr. Janu Fialovi, pozdějšímu lékaři prezidenta Beneše, který do obce během léta přišel. Karel Bohuslav však brzy ukončil i svou učitelskou dráhu a věnoval se tomu, co jej bavilo nejvíc – zemědělství. Zato Albína Bohuslavová učila velmi ráda a své práci se pak věnovala více než čtyřicet let. Učila tři generace dětí a stala se jednou z oblíbených učitelek na základní škole v Dolních Dunajovicích. Okolnosti ji dokonce přinutily vstoupit do KSČ. Jinak by zřejmě nemohla v učení pokračovat. StB totiž zatkla jejího strýčka, kterým byl ThDr. h. c. Dominik Pecka, římskokatolický kněz a jedna z výrazných postav katolické církve v Československu. „Maminka v žertu říkávala, že ji na MNV měli jen proto, aby kontrolovala, jestli mají všechno napsáno správně česky.“

Olga se v Dolních Dunajovicích vdala, s manželem se tu usadila, začala pracovat v obchodě, vychovávala dvě děti. Mohla by bez potíží proplouvat životem v tehdejším socialistickém Československu, přizpůsobit se iluzi, že je vše, jak má být, a nedělat si žádné problémy. To ale Olze nebylo nikdy vlastní. „Můj tatínek ve mně budoval takové to vlastenectví a čestnost. Tady v tom měl na mě velký vliv, hlavně v té čestnosti.“ Už v srpnu 1968, po okupaci země vojsky varšavské smlouvy, se její rodina nehodlala se situací smířit. Albína Bohuslavová dala v Dunajovicích zvonit na zvony, za což ji zdejší KSČ ze svých řad vyloučila, Olga zase malovala na zdi nápisy, překreslovala směrovky. „Jednou, když jsem psala tadyhlety pitominky, ty heslíčka, tak se na mě díval dokonce obecní policajt s funkcionářem místního statku. Dívali se, jak to píšu vápnem na zeď. Za půl roku ten policajt došel, že se mnou chce sepsat zápis kvůli tomu nápisu, co jsem psala. To jsem se teda rozčílila a žádný zápis jsem s ním psát nešla. Tehdy nevěděli, co se bude dít, ale po bitvě je pak zkrátka každý generál.“ S okupací se nehodlal smířit ani bratr Karel, důlní inženýr, který toho času pracoval ve východním Německu. Když se dozvěděl, co se v rodné zemi děje, šel zjistit situaci na ambasádu v Berlíně. „Šel se vlastně zeptat, jaká je u nás situace. Máme to ale asi jako rodový zatížení, když se vracel, tak jim tam popsal Karl Marx Platz hesly Ať žije Dubček, Ať žije Svoboda a já nevím co všechno. Za druhým nebo třetím rohem ho nějaká Stasi chytila.“ Následoval nucený odjezd do Československa. Později se sice do Německa mohl vrátit, zůstat tam však už nechtěl.

I po srpnové okupaci zůstala Olga věrná svým zásadám. Celá vesnice o ní věděla, že odmítá chodit k volbám, za což jí mnozí nemohli přijít na jméno. Obec se totiž vždy snažila mít odvoleno jako první v okrese a právě Olga bývala jednou z těch, kteří tuto „soutěž“ úspěšně sabotovali. „Já jsem byla spíš recesista a dělala jsem taková recesní alotria, dalo by se říct.“ Nebála se veřejně komentovat dění kolem místních komunálních voleb a kvůli nápisům, kterými krátce před volbami popsala polovinu vesnice, vyšetřovala v obci dokonce kriminální policie. Nikdy ale nezjistili, že za nimi stojí právě Olga. Její postoje nakonec vedly k jejímu propuštění ze zaměstnání – vedení totiž zjistilo, že učnicím na praxi vyprávěla o srpnových událostech roku 1968. Nepřekvapí tedy, že to byla právě Olga, která jako jedna z prvních v obci vycítila, že konec roku 1989 nebude stejný, jako předešlé roky.

Dolní Dunajovice sledovaly události 17. listopadu bez většího vzrušení. „Dunajovice zkrátka spaly. Koukalo se na televizi a čekalo se, co se bude dít. Zpočátku tady žádná aktivita občanů nebyla,“ komentuje dnes Olga náladu listopadových dnů v obci. Možná jediným přímým účastníkem demonstrací v Praze z Dolních Dunajovic byla tehdy osmdesátiletá Albína Bohuslavová. „Maminka byla právě u bratra v Praze, a když začaly ty demonstrace, nosila tam studentům na náměstí buchty.“ Nezahálela však ani Olga a do listopadových událostí se ihned aktivně zapojila. „Nikdo mě nemusel vyzývat, u mě to bylo vyloženě, že když ještě můžu, tak půjdu a pomůžu.“ Účastnila se tak jedné z prvních manifestací v Mikulově, která byla tehdy ještě pečlivě monitorována, a její účastníci byli vyzýváni k rozchodu. O den později se konala velká manifestace v okresním městě Břeclavi a rovněž tam se Olga rozhodla vypravit. „Na shromáždění v Břeclavi už se objevili i lidé, kteří byli později velmi agilní. Za všechny bych jmenovala třeba doktora Karla Klanicu nebo inženýrku Annu Procházkovou. Vznesli jsme tam i první požadavky. Chtěli jsme, aby odešli vedoucí pracovníci z okresu. Taky jsme si rozdělili, kdo kam půjde, do továren, do škol.“ Olga šla za studenty dnešní Střední průmyslové školy Edvarda Beneše. Byli prý tehdy nadšení a ihned se chtěli zapojit do veřejného dění. Chtěli jít manifestovat na náměstí v den celostátní generální stávky. „Mezi tím, co jsme se připravovali, jsem kluky naučila písničku: ,Jako bouře světem letí neúprosný mocný hlas, ten kdo úpěl po staletí, svoboden bude žít zas. Vzhůru vstávej, český lide, nezalézej pod krovy, připraven buď v každé chvíli, shodit svoje okovy.‘ Ti kluci to vcukuletu uměli a s touhle písničkou jsme pochodovali na náměstí.“

V Dunajovicích se však věci začaly hýbat daleko později a také o poznání pomaleji. Mnozí dlouho netušili, jaké změny ve státě probíhají, a tak docházelo někdy i k paradoxním situacím, na které už dnes Olga vzpomíná spíše s úsměvem. „V Dunajovicích bylo zvoleno užší vedení a zorganizovali jsme takové sezení. Konalo se v hotelu Praha, byl plný sál a mělo se volně diskutovat, lidé mohli vznášet dotazy nebo připomínky. Pak došlo i k volbě zástupců obce v Občanském fóru. Každý mohl vznést návrh, kdo by se tam podle něj měl objevit. Tak padla jména pan Karlík, paní Karlíková, Dolníčková, Bařinová a pak zvedla ruku jedna z přítomných a navrhla pana Baláže! Předsedu místní KSČ! V sále zavládlo všeobecné veselí, ale nedalo se proti tomu nic říct, muselo se hlasovat. On od toho ale sám odstoupil.“ Olga jako jedna ze zvolených zástupců získala možnost chodit na nejrůznější schůze, kde byly předávány instrukce, co a jak mají jednotlivé místní organizace dělat. Dodnes s úsměvem vzpomíná na to, jak si ji tehdejší předseda MNV zavolal na tajnou schůzku na místní hřbitov, kde se zajímal o to, zda bude či nebude ještě moci zůstat ve své funkci. „Jako bych to já měla rozhodnout,“ podotýká Olga. Jednotlivé obce totiž tehdy dostaly instrukce, že mají být vybráni lidé, kteří budou kooptováni do místního zastupitelstva do doby, než vzejde nové ze svobodných voleb. Mezi ty, které Olga tehdy do politiky přivedla, patří i dva pozdější starostové obce Josef Pekárek a Josef Hasník, který zastupoval mladší generaci. Celkově se však mladí lidé z vesnice do politiky příliš nehrnuli. „Oni se tehdy scházívali v rámci folklóru a hodů, tancovali. Pořádalo se tehdy čím dál víc plesů a zábav a myslím, že v rámci té vesnice to většině ke spokojenosti stačilo. O politiku se nezajímali,“ hodnotí dnes Olga s odstupem. „V Břeclavi bylo tehdy hodně studentů, byli nadšení, zajímali se o to, co se děje. Tam to bylo víc takový studentský.“

Když dnes Olga na toto období vzpomíná, vidí vedle všeho pozitivního, co se tehdy v republice dělo, i řadu negativ. Nadšení totiž brzy vystřídalo rozčarování nad tím, jak se řada bývalých komunistických straníků a vysokých funkcionářů rychle dokázala adaptovat na nový režim a z nových podmínek také ihned začít těžit. „Dostala jsem se do okresní privatizační komise a to mi najednou vstávaly vlasy hrůzou. Už se tam objevovali páni inženýři z některých státních statků, kteří teď chtěli, aby jim privatizační komise něco přiklepla. Měla jsem i několik návštěv u nás doma, večer, kdy přišel pan inženýr lobbovat, abych za něj zvedla ruku. A to už mě teda začalo zlobit.“ Dalo se tomu prý zabránit jen obtížně. Spontánní ráz tehdejších událostí a nadšení politicky tehdy ještě nezkušených aktivistů totiž kontrastovaly s organizovaností bývalého mocenského aparátu. „Byli jsme zpočátku neinformovaní a v mnoha směrech nevzdělaní. Oni se mezi sebou znali, měli na sebe telefonní čísla a na schůze chodili připravení, měli mezi sebou všechno domluvené. Jen málokdy se někomu z nás podařilo zatáhnout za páku.“ Přesto však Olga nelituje, že se do událostí na přelomu 80. a 90. let zapojila. Pomáhala totiž zničit něco, proti čemu dlouhá léta aktivně vystupovala a s čím se nikdy nedokázala smířit – s totalitním režimem.