Olga Dolníčková

„Já jsem potom chodila na ta občanská fóra, ale potom se mi to i zprotivilo, protože začali přicházet lidi… A klidně to řeknu, dostala jsem se do okresní privatizační komise, legálně, a najednou mně vstávaly hrůzou vlasy, protože už tam byli ti páni inženýři z některých statků, kteří teď chtěli, aby se jim něco přikleplo, protože všechno muselo jít přes tu privatizační komisi. Měla jsem i několik návštěv, a to teda můj manžel protestoval, přímo u nás doma večer. Pan inženýr chtěl, už tehdy tak lobbovali, abych v té okresní privatizační komisi zvedla pro to a pro to ruku. Aby se zkrátka hlasovalo tam pro to, a ne tadyhle pro to. A tak to už mě potom začalo zlobit, to ne. Ale takoví jsme.“

„Ti lidé z toho spodu sešli do sklepa školy, protože tam byl krutej boj mezi partyzánama, a tehdy tam myslím došli vlasovci, z těch sovětských armád, ale já ani nevím, kdo to byl. Říkali, že jsou to vlasovci. A ti pálili proti sobě. Nám se v té škole, v tom našem bytě nahoře, usadilo gestapo. Ono mělo takovej rozhled po okolí, do těch vrchů, a pálilo ze střechy té školy, kde se jenom někdo hnul. Ti vlasovci s partyzánama zas měli možnost do toho spodu pálit z vrchu. Takže ten boj o samotnej Vyškovec trval čtrnáct dnů. Šedesát lidí bylo nahečkaných ve sklepě, tam bývaly sklepy stavěný, protože se topilo dřívím. Škola byla stavěná ve dvaadvacátým roce a prostory pod školníma třídama byly nachystaný na dřevo na vytápění. Tak dřevo se vyskládalo ven a do sklepů šli lidi. No a trvalo to tak dlouho, že už to bylo nekonečný. U Jahodů se utrhli býci a šli a sežrali beleše, co měli nachystaný, ale to jsou jen takový zkazky. Zvířata prostě měla hlad, ale tam jak vystrčili lidi hlavu, tak po nich pálili. A tak nějakej, tatínek říkával, že to byl nejhorší kluk, takovej lumpík ve škole, tak ten se ploužil těma potůčkama, tím křovíčkem, a došel až k Rusům, dalo by se říct, a říká: ,Nestřílejte tam pořád, tam ve škole leží šedesát lidí.‘ A oni prý měli už objednaný ty kaťuše jakýsi, že to tam teda všechno zplanýrují. Tento kluk, že řekl tu situaci, jaká tam je, tak to zachránil a oni ty kaťuše odvolali. Ale to byla doba několika hodin, taková náhoda.“

„S manželem jsme jezdili s pojízdnou prodejnou, a to se muselo taky uklidit. Já jsem vytírala, měla jsem koště a oni (pozn. volební komise) zrovna přišli, když já jsem to auto koštětem zametala. No a pak jsem v okresních novinách četla, nešla jsem volit, říkám jim: ,Chlapci, já nemám čas, nepůjdu, a když budu chtít, tak půjdu, ale do toho vám to házet nebudu, já nejsu žádný invalida,‘ zkrátka nechtěla jsem. No a oni: ,Vzala na volební komisi koště,‘ ale to nebylo na volební komisi. Nebo možná bylo, já nevím, jak jsem s ním máchla. Možná bylo.“

„Tam jsme si jenom rozdělili, kdo kam půjde, do kterých továren. Já jsem dostala průmyslovou školu za studentama, tam naproti Dyji je ta škola. Myslím, že je tam dodneška. No a kluci byli agilnější než my, kteří jsme za něma přišli, tak chtěli hned do průvodu. A sešlo se to na náměstí, tam kde stojí ten kostel, tak to bylo tehdy prázdné a tam jsme se sešli. Všichni, kteří chtěli manifestovat, protože byla vyhlášena celostátní stávka. Mezitím jak jsme se připravovali, jsem naučila kluky tu písničku: ,Jako bouře světem letí neúprosný mocný hlas, ten kdo úpěl po staletí, svoboden bude žít zas, vzhůru vstávej, český lide, nezalézej pod krovy, připraven buď v každé chvíli, shodit svoje okovy.‘ A je k tomu i známá melodie. Ti kluci to vcukuletu uměli. Pak s touhle písničkou ta průmyslová škola pochodovala na náměstí. Kluci byli takoví energičtí, no mnozí na nás koukali, co tam došli. Ale najednou to umělo celé náměstí a několikrát se to i opakovalo.“