Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lucy Doležalová (* 1922  †︎ 2010)

• narodila se 15. dubna 1922 v hrabství Worcestershire ve Velké Británii

• v průběhu války se seznámila s československým vojákem Janem Doležalem, který v té době v Anglii pobýval, provdala se za něj

• Jan Doležal byl vyslán ve skupině důstojníků na východní frontu, v roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání, po udání byl však zatčen a závěr války strávil v koncentračním táboře Mauthausen

• manželům Doležalovým se mezitím narodil syn

• po skončení války se rozhodli přestěhovat do Československa, nelehké osudy v padesátých letech, rodina se musela dvanáctkrát stěhovat

• Jan Doležal zemřel v sedmdesátých letech, děti se odstěhovali do Austrálie

• paní Doležalová žila v Praze, dlouhou dobu pracovala pro ČTK

• zemřela 29. 10. 2010 v Chrudimi

Lucy (Florenc) Doležalová-Westcott

Paní Doležalová, Češka anglického původu, žijící dnes na Praze 4, je vdovou po Janu Doležalovi (zemřel asi před třiceti lety), příslušníkovi Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. 

Narodila se v malé obci v hrabství Worcestershire. Vystudovala gymnázium a našla si práci ve vedlejším hrabství jako úřednice na poště. S panem Doležalem se seznámila právě tam.

„Svatbu jsme měli malou. Za svědka měl svého kamaráda z Hořic.

Na rameni měl nášivku Czechoslovakia, tehdy jsem snad ani nevěděla,  kde se nachází… Znala jsem trochu i některé další československé vojáky, většinou však neuměli dost dobře anglicky.“

V průběhu války byl její manžel vyslán se skupinou důstojníků na východní frontu, v roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání. Byl však udán slovenskými civilisty a závěr války strávil v koncentračním táboře v Mauthausenu.

„Narodil se nám v Británii syn. Zůstala jsem pak s ním v Anglii sama. Nevěděla jsem, kde manžel je, jestli žije, či ne. Až  po válce jsem dostala dopis z Červeného kříže a on přijel do Anglie. Manžel nebyl zdravý, po celém těle měl vředy, protože nedostávali pořádné jídlo. Trvalo asi půl roku, než se uzdravil…

Bylo mi jedno, kde budeme žít, můj muž však trval na tom, že budeme žít v Československu, byl velký vlastenec. Manžel odešel z armády a zpočátku byl správcem horského hotelu ve Špindlerově Mlýně.“

„Zpočátku jsme věřili, že komunismus je správná věc, později jsme zjistili, že komunismus reálný není takový, jak jsme si ho představovali. Manžel navíc říkal, co si doopravdy myslel. Padesátá léta byla hrozná doba. Stěhovali jsme se asi dvanáctkrát… Manžel pracoval i v dolech.

Nesměla jsem mít kontakty s britským konzulátem. Jednou jsem byla v Praze a byla jsem na cestě zpět k nádraží legitimována a ptali se mne, co jsem tam chtěla apod…

Dlouho jsem nevěděla, jestli je v Československu více Angličanek s podobným osudem jako já. Neměla jsem žádné kontakty. Až v šedesátých letech to začalo být lepší. Bydleli jsme sice stále v Rokytnici v Orlických horách, začala jsem však pracovat v ČTK v Praze, překládala jsem zprávy do angličtiny.

Poprvé jsem žádala o pas, když byl můj otec vážně nemocný, ale byla jsem odmítnuta. Až v druhé polovině padesátých let jsem se mohla shledat s příbuznými.“

Děti paní Doležalové se odstěhovaly do Austrálie, paní Doležalová tak zůstala v Praze sama. V současnosti pracuje jako dobrovolnice v domově Sue Ryder.

Viděli jsme je letět na Coventry

„Bydleli jsme nedaleko Coventry, tak jsme zažili, jak Němci letěli na Coventry, když byli v nesnázích, tak pustili bomby kdekoliv. Nedaleko od nás bylo také letiště pro nějakou bombardovací peruť s Wellingtony.“

Tady se mluví česky

„Mluvili jsme spolu anglicky (v padesátých letech) a na ulici nás lidi zastavili a říkali nám: ‚Tady se mluví česky.‘ Snad si mysleli, že mluvíme německy, nevím… Nikdy jsem se neučila česky ve škole, sbírala jsem ji při běžných situacích.“

„Žiji přítomností a nerada se vracím k minulosti. To je možná mé poselství a krédo. Ve válce nejvíce trpí obyčejní lidé. To není spravedlivé.“