Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dolejš (* 1942)

• narozen 26. dubna 1942 v Kletečné u Humpolce

• rodina donucena vstoupit v 50. letech do JZD

• vyučen strojním zámečníkem v Agrostroji Pelhřimov

• vzpomínky na srpen 1968

• v roce 2024 žil v domově pro seniory v Humpolci

Jaroslav Dolejš je jedním z těch lidí, kteří se i na prožitá příkoří dívají s nadhledem a nenechají si jimi kazit život. Jako malý chlapec prožil v rodné vsi Kletečná u Humpolce kolektivizaci, rodina se potýkala s nedostatkem financí a jeho samotného limitoval nespočet zdravotních neduhů. Nikdy se neoženil, a tak podzim života prožívá sám v domově pro seniory. Přesto má neustále úsměv na tváři.

Odevzdal dva hektary i rudou knížku

Narodil se 26. dubna 1942 do rodiny soukromého zemědělce. Měl čtyři sestry, některé z nich nevlastní, protože tatínkova první žena zemřela na tyfus. Jen z vyprávění zná příhodu o zastřelení hajného Čapka a jeho syna Němci na konci války v Kletečné, osobní vzpomínky má ale na konec 40. let a první kroky, kterými se komunisté snažili ovládnout všechny aspekty života v Československu.

Tatínek Jan vstoupil do komunistické strany hned po válce a věřil, že poválečná obnova v jejich režii je to pravé. Ke svým dvěma hektarům polí si pronajal další dva hektary, aby početnou rodinu uživil. Pomáhat s drobnými pracemi musely i děti. Měli králíky, slepice, dvě krávy. Počátkem 50. let začali komunisté v Kletečné přesvědčovat malé i velké hospodáře ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. S tím tatínek nesouhlasil, tak musel odevzdávat čím dál větší dodávky potravin. „Za námi chodil soudruh Jelínek z národního výboru a přesvědčoval i ostatní ve vsi. Když lidi viděli, že se blíží, dělali, že nejsou doma. Postupně tátovi sebrali brány, mlátičku, až jim ty své dva hektary raději odevzdal. Odevzdal jim k tomu i tu rudou knížku,“ vzpomíná na kolektivizaci Jaroslav Dolejš. Až do důchodu pak musel tatínek společně s manželkou Marií v družstvu pracovat. Aby si přivydělal, po nocích ještě hlídal v sousední vesnici Smrdov sklad zemědělských strojů, které komunisté hospodářům v rámci kolektivizace zabavili.

Komunistické praktiky stály mnoho lidí zdraví

Jedna pamětníkova sestra studovala zdravotnickou školu a po jejím dokončení dostala umístěnku do Karlových Varů. Plakala, protože z Kletečné do Karlových Varů to je pořádně daleko a nastoupit tam nechtěla. Na pracovním úřadě v Humpolci pracovala jistá soudružka Hernová, která umístěnky přidělovala. Nabídla jim, že mohou obhospodařovat pole po sedlákovi Příhodovi, a protože jsou velká, bude moci sestra zůstat v Kletečné a na poli pomáhat. „Pana Příhodu taky tlačili do družstva, ale to byl velký sedlák a po jednom jednání dostal infarkt a už tam nepřišel. Táta ta jeho pole odmítl, zůstaly mu jen dvě krávy a jak by to s nimi asi obhospodařil? Tak sestra do Varů nakonec musela,“ přibližuje pamětník komunistické praktiky.

Jeden černoprdelník mezi samými červenoprdelníky

On sám neměl ambici studovat, a tak po základní škole, kterou absolvoval v Kletečné a na vyšším stupni v Humpolci, se vyučil strojním zámečníkem v podniku Agrostroj v Pelhřimově, kde pak pracoval dalších 25 let. I jeho nutili v podniku vstoupit do strany, což pokaždé odmítl. Byl alespoň členem brigády socialistické práce, jako dobrovolný hasič v Kletečné jezdil i na různé soutěže, vstoupil do Svazarmu. Kvůli potížím se srdcem ho minula i základní vojenská služba. Byl sice třikrát u odvodu, pokaždé ho ale poslali zase domů.

Jaroslav Dolejš byl vychován v katolické víře, chodil do kostela a v práci se mu za to posmívali. „Říkali, že jsem černoprdelník, tak já jim zase říkal, že oni jsou holt červenoprdelníci. Vědělo se, že do toho kostela chodím, ale problémy mi kvůli tomu nikdo nedělal.“

Vítal, když se počátkem roku 1968 uvolnily v Československu poměry. Věřil, že by mohlo komunistům odzvonit. O srpnové invazi sovětských vojsk se dozvěděl z rádia. Kletečná byla stranou všeho zájmu, tak tam neviděl ani žádné vojáky. „Přesto měl člověk strach, jestli bude válka, nebo nebude. Nad námi pořád hučela letadla,“ vzpomíná Jaroslav Dolejš.

Revoluci sledoval z gauče

Koncem 80. let se rozhodl skončit v Agrostroji. Platili mu čím dál mizerněji, strhávali mu i několikaminutové pauzy na toaletu a výpovědní lhůtu mu nakonec prodloužili z šesti na devět měsíců. Později pracoval například v podniku Neza Pelhřimov nebo v Čemolenu v Humpolci.

Ležel právě doma, kde se zotavoval po operaci kýly, když se v televizi dozvěděl o studentských protestech proti režimu v Praze. Že by mohl režim padnout, už nedoufal, o to větší měl radost.

V 90. letech odešel do důchodu, v době natáčení v roce 2024 žil v domově pro seniory SeneCura v Humpolci.