Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dolejš (* 1953)

• narozen 5. ledna 1953 v Českých Budějovicích

• vyrůstal v rodině duchovních Československé církve husitské

• většinu dětství prožil v Kadani

• absolvoval Husovu bohosloveckou fakultu

• v roce 1974 složil první státní zkoušku

• podstoupil jáhenské svěcení a začínal ve farnosti v Rožďalovicích

• v roce 1976 se mu díky příslibu spolupráce s StB podařilo získat výjezdní doložku do Egypta

• z Alexandrie utekl do Káhiry, kde se přihlásil na ambasádu USA

• 1. října 1976 obdržel řecké imigrační vízum

• následující dva roky strávil jako varhaník německého evangelického sboru v Aténách

• na podzim roku 1978 získal kanadské imigrační dokumenty a přesunul se do Montrealu

• v září roku 1979 zde založil náboženskou obec Československé církve husitské

• mezi lety 1979 a 1982 pomáhal jako tlumočník československým emigrantům, kteří utekli z letadla mířícího na Kubu

• v 80. letech začal podnikat v cestovním ruchu

• v roce 1995 se vrátil zpět do Česka a začal pracovat jako vedoucí expedice ve Škoda Auto

• roku 2020 žil v Salt Lake City

S Jaroslavem Jerrym Dolejšem jsme si den před oficiálním nahráváním rozhovoru zavolali zkušebně pomocí aplikace Skype. Na mém monitoru se objevil sebevědomý šedesátník se stříbrnými vlasy. I přes to, že mi před tím poslal důsledně vypracované poznámky ke svému životnímu příběhu, jsme si hned na poprvé povídali téměř hodinu. Jeho rétorické schopnosti dokázaly aspoň na chvíli utlumit umělý pocit z virtuálního rozhraní napnutého mezi Prahou a Salt Lake City, kde v současnosti žije. Při samotném nahrávání, které se uskutečnilo následující den dopoledne středoevropského času, bylo patrné, že má bývalý kazatel svůj příběh připraven do dílčích detailů. Tento text tedy stavím hlavně na poskytnutém svědectví s vědomím určité vypravěčské licence. Zákoutí jeho emigrace, či působení v Kanadě nerozporuji ani neprohledávám především proto, že k tomu nemám dostatek dalších faktů.

Aspoň jsme si nemohli kazit kádrový posudek

Jaroslav Dolejš se narodil 5. ledna 1953 do rodiny faráře a kazatelky Československé církve husitské. Až do patnáctého roku života žil většinou v Kadani, kde měl jeho otec svou farnost i náboženskou obec. Matka se starala o chod kostela ve Žluticích. Jaroslav se díky svému hudebnímu sluchu uplatnil jako varhaník a často doprovázel své rodiče při bohoslužbách. Jednu z jeho dětských vzpomínek tvoří společné cesty na motorce podél vojenského újezdu v Doupovských horách, které pravidelně podnikali právě kvůli svátostem v matčině kostele.

Duchovní tradice husitské církve byla v rodině zakořeněna už od dob první republiky, kdy se dědeček z otcovy strany podílel na zakládání sboru v Horních Počernicích. Ačkoliv to jeho syna táhlo spíše k fotografickému řemeslu, nastoupil na počátku 50. let na Bohosloveckou československou fakultu a o několik let později byl vysvěcen na faráře se státním souhlasem. Nedostatek duchovních, který církve kvůli nepřízni politického režimu stíhal od roku 1948, pomohl ke změně povolání také matce, která o něco později absolvovala takzvaný kazatelský kurz. Jaroslavův o pět let starší bratr Josef se v první polovině 60. let rovněž ocitnul na škole spjaté s husitskou liturgií a pro nejmladšího člena rodiny tak byla duchovní cesta jaksi logicky předurčena. „Aspoň jsme si vzájemně nemohli kazit kádrový posudek,“ říká dnes ironicky Jaroslav.

V kazatelské praxi otce Josefa ani matky Jaroslavy se však politická rovina neobjevovala. Při výkonu povolání se soustředili na výklad Bible a správný chod farnosti. Zcela jiné to ovšem bylo v domácnosti. Oba bratři byli názorově velmi silně formováni protirežimní náladou, jež u Dolejšů panovala. Stigma, které jim tehdejší totalita přisoudila, se projevovalo také při školní docházce. Jaroslav i po mnoha letech přiznává, že v dětství neměl příliš mnoho kamarádů a jedním z největších parťáků mu proto byl jeho starší sourozenec. Právě s ním také na věži kadaňského kostela mohutně zvonil při generální stávce namířené proti okupaci v srpnu roku 1968.

Rychlá praxe

Jen o několik měsíců později opustil Jaroslav severozápadní pohraničí a přesunul se do Prahy. Bohoslovecká československá fakulta v té době přijímala do studia uchazeče, kteří by za normálních okolností pokračovali dále na střední školu. Ti pak v jejím systému absolvovali dva roky přípravy, po které pokračovali dál na teologickou univerzitu. Měsíce po srpnových událostech roku 1968 oplývaly zjitřenou náladou. Během následující zimy se Jaroslav, stejně jako jeho ostatní spolužáci, zúčastnil studentských protestů. „Hlavní průčelí naší fakulty skýtalo šest volných oken, do kterých bylo možné vylepit písmena STÁVKA. Místnost, v níž jsme přespávali, byla uprostřed, takže jsme tam měli velké A,“ vzpomíná český emigrant žijící v Salt Lake City.

Kolektiv spolužáků, do kterého se mohl nově integrovat, jej přijal mnohem přátelštěji než ten, v němž byl nucen působit při školní docházce v Sudetech. Dobrou třetinu frekventantů tvořili děti farářů a skupina tak mohla čerpat nejen ze sdílených zkušeností, ale i podobného rodinného zázemí. Horší to ovšem bylo s důvěrou v přednášející: „Zjistili jsme, že někteří z nich donášeli, nebo dokonce spolupracovali. Dnes už se do toho nechci pouštět, protože jsou všichni mrtví,“ vzpomíná Jaroslav a dodává, že on i jeho spolužáci se s nastupující normalizací rozhodli rychle dokončit studia a odejít do přidělených farností.

Nejistota, která v církvi panovala během období 50. let, se při společenském utužování počátkem let 70. znovu promítla do zařazování nových duchovních do praxe a značně ho urychlila. Jaroslav získal své umístění ihned po absolvování takzvaného jáhenského svěcení. To bylo provedeno po složení první státní zkoušky. Nedostudovaný farář pak nastoupil do Rožďalovic, odkud pravidelně dojížděl do Prahy a dokončoval zbývající semestry, jež jej dělily od složení závěrečné státnice. Tento fakt jej rovněž chránil před nástupem na povinnou vojenskou službu.

Do všech států světa

Na podzim roku 1974 započal své duchovní působení ve středočeské obci Rožďalovice. Tou dobou už byl nejen ženatý, ale měl také malou dceru. Svou praxi pak vykonával především v kostele a v místním domově důchodců. Od frekventovaného navštěvování seniorů ho dlouhodobě zrazoval okresní církevní tajemník. Právě tomuto úředníkovi příslušelo i schvalování Jaroslavových kázání a vlastně všech aktivit, které se kolem jeho náboženské obce odehrávaly. „Když mi jednoho dne přišla na stůl nová výzva o tom, že mu musím předložit nedělní řeč, tak se ve mně cosi zlomilo. Bylo to směšné a ponižující,“ popisuje Jaroslav jeden ze základních pocitů, které v následujících měsících utvářely jeho další život.

V plzeňském kostele svého bratra se jednoho dne spřátelil s jistým Františkem Silovským, který byl ladičem varhan. Ten jej díky jeho hudebnímu sluchu přijal za spolupracovníka a společně pak ladili varhany po celé republice. Během toho se názorově sblížili a zjistili, že sdílejí podobnou nechuť k režimu a také touho dostat se z totalitního Československa pryč. Na základě toho vymysleli plán emigrace, která měla vést přes Egypt. Jaroslav se dle svých slov chystal situaci v africké zemi nejprve obhlídnout, aby mohl později uskutečnit útěk i s rodinou.

„Můj plat byl tenkrát asi jedenáct set korun měsíčně. Zájezd do Egypta stál devět a půl tisíce. Díky ladění varhan jsem si tu částku postupně vydělal,“ popisuje Jaroslav ekonomické aspekty celého plánu, které v sobě zračí jeho tehdejší odhodlanost opustit svou rodnou zemi. Stejnou odhodlanost pak projevil i ve chvíli, kdy mu nebyla udělena výjezdní doložka a on sám jí získal pouze díky tomu, že přislíbil StB svou spolupráci ve věci donášení na své duchovní kolegy: „Došlo mi, že mám dvě možnosti. Buď bych řekl ne a v životě už se nikam nepodíval. Nebo bych řekl ano a zkorumpoval se jako prostitutka. Ve vteřině rozhodnutí jsem na to kývnul, za což mi dali jednorázovou výjezdní doložku do všech státu světa.“

K samotné spolupráci však podle tvrzení tehdejšího rožďalovického faráře nikdy nedošlo, protože se mu podařilo opustit republiku dříve, než to tajní policisté očekávali. Archiv bezpečnostních složek jméno Jaroslav Dolejš s příslušným datem narození vůbec neeviduje, takže k této části poskytnutého svědectví nemůžeme dohledat příslušné důkazy. „Byl jsem rozhodnutý, že se nevrátím. Manželce jsem řekl, že se je pokusím dostat ven přes Červený kříž. To, co se stalo, ve mně udělalo tlustou čáru.“ říká i po mnoha letech rázně Jaroslav, kterému se na konci září podařilo v Alexandrii přesvědčit vedoucího zájezdu, aby mu vydal cestovaní pas. Následný přesun do Káhiry a vyčkávání na americké ambasádě mu přineslo imigrantské vízum do Řecka, které bylo v té době považováno za nejbližší demokratickou zemi.

Nouzová možnost

Prvního říjnového dne roku 1976 se Jaroslav ocitnul v Aténách. Dle poskytnutého svědectví se s ním jeho manželka nechala za nedlouho potom na nátlak rodiny rozvést a snahy o jejich opětovné shledání pomocí zásahu Červeného kříže tím definitivně zkrachovaly. Bývalý kazatel byl náhle v cizí zemi úplně sám. Rozhodl se proto přimknout k místnímu evangelickému sboru, který byl v Aténách zřízen kvůli početné německé menšině. Díky hudebnímu nadání mu bylo svěřeno místo varhaníka, na němž vydržel další dva roky.

O něco později se spřátelil s několika diplomaty českého původu. Mezi nimi byl i emigrant z roku 1948 jménem Ludvík Mach pracující na kanadské ambasádě, který mu už od počátku známosti nabízel pomoc při vyřízení imigračních dokumentů. Jaroslavovým vysněným cílem však byla demokratická část střední Evropy, tedy Švýcarsko, či západní Německo. Kanadu si nechával jako nouzovou možnost, která jej měla zachránit v době vypršení řeckého víza.

Tři roky v Aténách utekly nečekaně rychle. Jaroslavovi se během nich podařilo uskutečnit několik výletů na území hostitelské země včetně dlouhé pouti po plážích Kréty. Díky zmiňovanému Ludvíkovi Machovi byl také v dobrém kontaktu s rodinou. Emigrantský diplomat jezdil na svůj pas za pracovními povinnostmi do Prahy a v kufru auta se mu dařilo nepozorovaně převážet knihy Josefa Škvoreckého pro Jaroslavova otce, či hračky pro jeho malou dceru. Byl to také on, kdo Jaroslavovi při předávání imigračních dokumentů na podzim roku 1978 řekl: „Tady to máš. Musím ti říct, že to je moje poslední lejstro v životě. Zítra ráno jdu do důchodu.“

Pobočka

Jaroslav opustil město, ve kterém si do té doby našel řadu krajanských přátel i integritu v církevním sboru. Jeho příběh měl však pokračovat severozápadním směrem, tedy do Montrealu, kde se zpráva o tom, že se blíží uprchnuvší československý kněz, rychle roznesla. Nejdychtivěji se na jeho příjezd chystal jiný český emigrant jménem Miroslav Hajniš. Bývalý advokát se po emigraci, kterou i se svou rodinou provedl v polovině 60. let, živil jako jeden z kanadských taxikářů. Současně však platil za jednoho z nejvýraznějších členů české obce v zemi a Jaroslava se ihned po jeho příjezdu ujal. Pomohl mu vyřídit potřebné dokumenty a sehnat bydlení.

Pětadvacetiletý mladík se začal živit, jak se dalo, nejčastěji však jako číšník. Z výplaty dokázal zaplatit jednopokojový byt i veškeré náklady na život. Od vstupu do země se rovněž odpočítávala doba tří let, po jejímž uplynutí měl nárok nabýt místní občanství. V povinných přistěhovaleckých kurzech se velmi rychle naučil francouzsky, což pro něj znamenalo další krok k úspěšnému soužití s provincií, kterou ke konci 70. let zaznívaly stále silnější separatistické hlasy. Atmosféru města, jež v té době zastávalo post druhé nejvýraznější metropole východního pobřeží, si Jaroslav velmi rychle zamiloval.

Mládenecký způsob života, který začal vést po svém příjezdu, doznal větších změn až v září roku 1979, kdy se mu společně s Miroslavem podařilo zřídit farnost. Tu Jaroslav při svém vyprávění označuje jako pobočku Československé církve husitské. Celý akt bylo možné uskutečnit především díky sdružení United Church of Canada, které pod svou kuratelou sdružovalo hned několik protestantských církví v zemi a mladému faráři proto poskytlo zázemí svého kostela k vykonávání duchovní praxe pro české emigranty.

Ti do kostela začali docházet ve stále větším množství mimo jiné proto, že jim sdílení stejné obce umožňovalo pociťovat společenskou integritou, o kterou svou emigrací přišli. Netrvalo to však dlouho a zprávy o Jaroslavově aktivitě se dostaly také do Čech. „Bratra si kvůli tomu k sobě pozval krajský církevní tajemník a zeptal se jej: ‚Pane faráři, je váš bratr v Kanadě legálně?‘ Brácha váhavě odpověděl, že nejsem. Tajemník na to opáčil: ‚No vidíte! A to už stačí k tomu, abychom vám sebrali státní souhlas,‘“ říká Jaroslav a dodává, že celá situace vedla k dobrovolnému ukončení bratrovy církevní činnosti. Totalitní perzekuce tím však zdaleka nekončila. Kvůli celému incidentu obtížně hledal slušnou práci a několik let se tak musel živit jako zřízenec krematoria.

Každý týden

Jaroslavova činnost, která byla proti srsti československému konzulátu a musela nutně rezonovat i v Praze, tím zdaleka nekončila. Přibližně ve stejné době, jako se mu podařilo založit náboženskou obec, začal společně s Miroslavem působit jako poradce a tlumočník emigrantů, kteří vyskočili v Montrealu z letadla na pravidelné lince mezi Prahou a Havanou. Krajané prchající před poměry ve své vlasti využívali technického mezipřistání k tomu, aby překročili hranici tranzitního prostoru a přihlásili se na letištní policii. Kanadské úřady v takovém případě uprchlíkovi hradily tlumočníka a poradce. Ti se měli postarat o hladký průběh všech nezbytností, na jejichž konci bylo dané osobě poskytnuto povolení k pobytu.

Díky dobré znalosti jazyka i postavení v rámci české komunity se touto nápomocnou dvojící zpravidla stávali právě Jaroslav a Miroslav. „Už jsem ani nečekal na zazvonění telefonu. Jezdil jsem tam pravidelně každý týden, protože jsem si mohl být jistý, že aspoň jeden hupne,“ říká Jaroslav. Ilustruje tím rostoucí číslo pasažérů, kteří se na palubu tankujícího letadla nevrátili. „V únoru roku 1980 jim uteklo deset procent pasažérů,“ rozhazuje rukama před webkamerou ve své pracovně a dodává, že se mu během tří let podařilo asistovat více než dvě stě padesáti útěkům.

„Náš nejzajímavější případ byl chlapec, který utekl, když mu bylo patnáct. Jeho maminka, paní Nováková, se rozhodla, že spolu pojedou na dovolenou. Čtrnáct dní před tím prodala byt a auto. Státní bezpečnost okamžitě poznala, že to není v pořádku. Když pak procházeli pasovou kontrolou, tak jí řekli: Paní Nováková, vy nikam neletíte. Ale váš syn může, jestli chce,“ vzpomíná Jaroslav. O tom, zda se tehdy Honzovi Novákovi chtělo nebo ne, se však už nezmiňuje. Na pokyn své matky prý tehdy zůstal za přepážkou a o několik hodin později na montrealském letišti utekl od skupiny dalších turistů. Imigrační soudce si s ním tehdy nevěděl rady, protože na podobné případy neexistoval precedens. Farář v roli tlumočníka proto podepsal církevní šek jako pětisetdolarovou kauci a odvedl si chlapce domů.

V malém bytě se spolu tísnili do následující neděle, kdy si jej v kostele povšimla maminka rodiny Bajerových. „Dlouze se na něj podívala a řekla: Odkud jsi? Odpověděl, že z Chomutova a ona se zeptala znovu: Jmenuje se tvůj táta Richard? Honza se nechal slyšet, že ano. Pak už jen vykřikla: ‚Tebe jsem vozila v kočárku jako malého kluka!‘“ vzpomíná Jaroslav na dávný dialog, který zajistil mladíkovi náhradní rodinu. Ta se o něj starala až do období, kdy se dostal na hotelovou vysokou školu a začal samostatně pracovat v restauračním průmyslu.

Návraty a odjezdy

Ke stejnému odvětví se upíná i další pokračování Jaroslavova životního příběhu. Rok 1982 se pro něj stal zlomový v mnoha ohledech. V Montrealu se dostali k moci separatisté a celá provincie začala postupně skomírat. Odliv lidí měl výrazný dopad na českou komunitu a tedy i návštěvnost kostela. Letadla mířící na Kubu se kvůli pravidelným incidentům přestala zastavovat na kanadském hlavním letišti a občasnému tlumočníkovi tak zmizel jeden z jeho hlavních příjmů. Po několikaměsíčním pobytu v Jihoafrické republice, kde se snažil domluvit koncertní turné jistému českému varhaníkovi, se přemístil do plážové restaurace na březích Kostariky.

Následující dekáda znamenala pro Jaroslava řadu změn v povolání. Od zřizování restaurací se postupně přesunul k turistickému ruchu. Před tím, než se stal průvodcem na autobusové lince mezi Torontem a Niagarskými vodopády, však ještě stihl otevřít restauraci napůl vlastněnou právě se zmíněným Janem Novákem. V té době už za ním mohli přijet na návštěvu i rodiče a dcera. Neobešlo se to bez výraznějších obstrukcí ze strany československých úřadů. Nejdéle však musel čekat na shledání se svým bratrem, jehož snaha o vycestování byla pravidelně zamítána. Za hranice železné opony mohl odletět až v létě roku 1989.

Rozpad Východního bloku, který se fakticky odehrál o několik měsíců později, nepopisuje Jaroslav nikterak dramaticky. Poukazuje na to, že československá komunita v Kanadě byla v té době poměrně nekonzistentní. On sám se do ní rovněž příliš nezapojoval a pozorování politických změn ve své rodné zemi tak neměl s kým sledovat a sdílet. Celá událost je v jeho vzpomínkách mimo jiné zastřena i smrtí matky, za kterou se vypravil před Vánoci téhož roku. V ten samý den, kdy se dostal domů, však podlehla těžké nemoci a on se s ní nestihl ani rozloučit.

Kvůli tomu, aby se staral o svého stárnoucího otce, se o několik let později, tedy v roce 1995, vrátil do Československa na delší dobu. Obživu si nejprve snažil zajistit zřízením dvoupatrových autobusových linek pro turisty, které by zájemce vozily po největších památkách města. Plán však nevyšel, Jaroslav přistoupil na nabídku firmy Škoda Auto a stal se vedoucím expedice hotových vozů. Na pozici, kde zodpovídal za přepravu dvou tisíc aut na trhy v šedesáti dvou zemích světa, vydržel až do počátku nového milénia. Kolem roku 2005 se znovu vrátil do Kanady a navázal na svou praxi s autobusovou dopravou pro turisty. O sedm let později začal podnikat také v okolí Salt Lake City, kam se také za nedlouho po tom přestěhoval.