Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Dohnal (* 1960)

• narozen 20. listopadu 1960 v Pardubicích

• ve 13 letech poprvé stanul na divadelním jevišti

• vystudoval Střední odborné učiliště chemické

• absolvoval DAMU v Praze

• v letech 1984 – 1987 působil ve Státním divadle v Brně a ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci

• od roku 1987 přijal angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích

• v listopadu 1989 patřil k předním pardubickým aktérům sametové revoluce

• v roce 1999 se stal ředitelem Východočeského divadla v Pardubicích

„Jsem ředitelující herec,“ říká Petr Dohnal. Už dlouhá léta - od roku 1999 - je nezpochybnitelným „principálem“ Východočeského divadla v Pardubicích. S divadlem spojil Petr Dohnal prakticky celou svou profesní kariéru. Prožil zde historický zlom naší společnosti v roce 1989, seznámil se zde se svou manželkou Jindrou Janouškovou, která je dodnes hereckou stálicí tohoto divadla.

 

Na jevišti od třinácti let

Petr Dohnal se narodil 20. listopadu 1960 v Pardubicích. Svého biologického otce nikdy nepoznal. Maminka byla zdravotní sestra a starala se o něho sama. V době, kdy začal Petr chodit do školy, se maminka vdala a pamětník od té doby nese příjmení svého otčíma. Vzpomíná na něj s láskou. „Byl to pro mě opravdový tatínek a později i dědeček našim dětem.“

Na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si Petr pamatuje jen matně. Vzpomíná na kolony vojsk ve Lhotě pod Libčany, kde tehdy pobýval na prázdninách. Vnímal to jako určité klukovské dobrodružství, ale pamatuje si i na pocit obrovské tísně, která tehdy panovala.

Petr Dohnal navštěvoval dramatický obor v Lidové škole umění v Pardubicích-Polabinách, kde si ho také vybrali pro účinkování ve Východočeském divadle v Pardubicích. A tak se poprvé ocitl na prknech tohoto divadla ve třinácti letech ve hře Richard III. Williama Shakespeara. Stala se z toho láska na celý život. Když dokončil základní školu, bohužel zrovna v tomto roce neotevírali činoherní obor na pražské konzervatoři. Nastoupil tedy na Střední odborné učiliště chemické v Opatovicích – obor chemik operátor. Po maturitě ho přijali na DAMU v Praze.

 

Byla to taková šlechtická škola

Petr Dohnal vzpomíná na mnoho vynikajících pedagogů. Studoval v ročníku významného režiséra Františka Laurina. Dále ho učili napříklal Jan Přeučil, Jiří Klem a Jana Hlaváčová. Ta se později dokonce stala kmotrou pamětníkovy dcery Elišky. „Byla to taková šlechtická škola. Na škole jsme měli zajímavé předměty: šerm, judo, hru na klavír, na kytaru a další. Marxismus-leninismus jsme ovšem měli také,“ vzpomíná pamětník. V rámci školy tehdy fungovalo divadelní studio DISK. „Na fakultě i v DISKu se mohlo i v té době pracovat celkem svobodně, dělala se tam představení, která se jinde dělat nemohla,“ líčí pamětník.

První angažmá dostal Petr Dohnal ve Státním divadle v Brně. Šlo v té době svým způsobem o prestižní scénu, ale pamětníkovi tehdy připadala příliš „kamenná“ a zkostnatělá. Vzpomíná například na hru 1939–1944 pojednávající o slovenském národním povstání. Každý herec se tehdy prý třásl, aby na něj nepřipadla role Gustáva Husáka, tehdejšího prezidenta Československa. Po dvou sezónách proto Petr Dohnal odešel do Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (dnes Moravské divadlo). Na toto působení vzpomíná velmi rád. Setkal se zde s vynikajícími režiséry Janem Burianem, pozdějším ředitelem Národního divadla v Praze, a Michaelem Tarantem.

Petra Dohnala to však táhlo do Pardubic. Jednak zde již hostoval i při svém působení v Brně a Olomouci, jednak se zde právě seznámil se svou pozdější manželkou Jindrou Janouškovou. Podle slov pamětníka se v té době hrálo v Pardubicích výborné divadlo, na repertoáru byly hry Sever proti Jihu, Přelet přes kukaččí hnízdo a další. Z Olomouce sem přešel skvělý režisér Michael Tarant. Soubor se těšil přízni publika. „Vnímali jsme, že dochází k určitému tání a rozvolňování režimu,“ vzpomíná pamětník, který získal v roce 1987 v Pardubicích stálé angažmá.

 

Do divadla přišli estébáci, ať se do ničeho nepouštíme

O událostech 17. listopadu se Petr Dohnal dozvěděl s dvoudenním zpožděním, když se přes Prahu vracel z pobytu na Slapech. „V pondělí jsme v divadle začali organizovat první protesty. Přišli příslušníci StB, kteří nás přesvědčovali, ať se do ničeho nepouštíme a nic neděláme. To byl ten poslední impuls k tomu, abychom něco začali dělat,“ vzpomíná Petr Dohnal. Dění se přesunulo na schody před pardubickým divadlem. Začali tam přicházet i lidé z disentu, spontánně vzniklo Občanské fórum.

Ne všichni v divadle ale souzněli s tehdejšími protesty. „Byli jsme mladí, založili jsme akční výbor. Převzali jsme fakticky vedení divadla,“ líčí Petr Dohnal. Vzpomíná na to, jak šel s delegací divadla na Okresní výbor komunistické strany v Pardubicích. „Všichni jsme chtěli nějakou změnu, ale nevěděli jsme přesně jakou. Chtěli jsme svobodu, chtěli jsme cestovat, ale nikdo nevěděl jak. Bylo to zajímavé období, hodně se diskutovalo.“ Petr Dohnal vzpomíná i na to, jak lidi z „akčního výboru“ někteří varovali: „Neblbněte, kluci, to si strašně odskáčete. My to známe z roku 1968, vy se pouštíte do něčeho, co bude strašnej malér, když to nedopadne. A nic nenasvědčuje, že by to dopadnout mělo.“

 

Revoluce požírá své děti

Za bod zlomu považuje Petr Dohnal odstoupení předsednictva Ústředního výboru KSČ v pátek 24. listopadu 1989. „Do té doby jsme se báli, že Lidové milice to naše shromáždění rozpráší na schodech před divadlem. Jeden kolega měl za tchána nějakého vysokého důstojníka, který nám sděloval, že se před Pardubicemi šikují nějaké skupiny milicionářů a snad i vojáků.“ K tomu naštěstí nedošlo.

Po 24. listopadu přicházelo na schodiště před divadlem stále více lidí. „Zajímavé bylo, jak najednou lidi, kteří nás předtím varovali, chtěli teď promlouvat a vystupovat. Takže my, kteří jsme tam byli od začátku, jsme byli najednou upozaděni. Říkali jsme si: ‚No tak to je ta revoluce, která požírá většinou své děti.‘ Tak tady to v malém přesně fungovalo.“ Pamětník vzpomíná, jak navštěvovali podniky, firmy, školy, kde vysvětlovali tehdejší situaci: „Jezdili jsme v takových skupinkách tří čtyř lidí, herec, někdo z OF a třeba známý herec z Prahy. Měli jsme s sebou kazety VHS, aby lidé věděli, co se vlastně stalo, protože tehdejší televize to vysílala velmi sporadicky a zpožděně.“

Petr Dohnal dále vzpomíná, jak se vydal do Opatovic do míst, kde se vyučil. „Znal jsem to prostředí důvěrně, bylo tam shromáždění dělníků v jídelně a já jsem se tam jako mladý ucho snažil vysvětlovat, co se vlastně stalo. Byl tam se mnou herec Jiří Štěpnička z Národního divadla v Praze, který měl tady v Pardubicích maminku ve vězení. A tam jsme říkali, že by se ani nemusel ten socialismus úplně demontovat, ale aby byl s lidskou tváří a abychom mohli cestovat. Říkali jsme tam spíše taková svá přání. Bylo to takové bezbřehé, spontánní a neřízené, bylo to fajn. My jsme nedoceňovali, co se může stát, ale byli jsme rádi, že můžeme říkat pravdu.“

 

Bolestivé zjištění o spolupracovnících StB

Ve dnech revolučního kvasu přišla na přetřes i pozice dosavadního ředitele pardubického divadla Jana Hyhlíka. Právě v této už zklidněné době se našli ti „odvážlivci“, kteří radikálně žádali hlavu ředitele divadla. Podle Petra Dohnala se však ředitel divadla choval odvážně i před listopadem 1989. Došlo k hlasování a pro setrvání ředitele hlasovali jen prvotní členové stávkového výboru. Ředitel Jan Hyhlík pak odešel do Divadla pod Palmovkou.

Po roce 1989 procházelo divadlo v Pardubicích složitým obdobím. Odešel i klíčový režisér Michael Tarant. Jeho místo zaujal František Laurin, bývalý pamětníkův pedagog, kterému zase vyslovili nedůvěru jako řediteli v Divadle na Vinohradech. V porevolučních časech přišlo i poznání, že řada kolegů i disidentů před rokem 1989 spolupracovala s StB. „Bylo to bolestivé, protože jsme těm lidem hodně důvěřovali.“

 

Divadlo musí stát na straně pravdy, morálky a čistoty

Petr Dohnal se stal v roce 1999 ředitelem Východočeského divadla v Pardubicích. Divadlo bylo tehdy v dluzích a po náročné rekonstrukci. Rada města Pardubic ho požádala o dočasné vedení. Vzal to na přechodnou dobu, ale ředitelem byl pamětník i v době natáčení rozhovoru v roce 2019. „Aktivně hrát znamená vidět problémy divadla zblízka,“ říká Petr Dohnal. „O role jsem si nikdy neříkal, ani jako ředitel, a nikdy jsem si ani říkat nemusel,“ dodává. Účinkoval v hrách Revizor, Pane ministře, Mezi nebem a zemí nebo Bláznivé nůžky. Mezi významné dramaturgické počiny divadla řadí hry Pokrevní bratři, Šumař na střeše, Peer Gynt, Zpívání v dešti a jiné. Říká, že „derniéra je zabíjení vlastního dítěte“. Z herců vzpomíná na Petra Skálu, Milana Sandhause či Zdenu Bittlovou, zmiňuje hostování Radka Brzobohatého, Mariana Labudy nebo Petra Kostky.

Pamětník sám hrál i v několika filmech a televizních inscenacích. Založil vlastní dabingové studio. V roce 2016 byl oceněn Medailí města Pardubic.

Na závěr svého vyprávění Petr Dohnal říká: „Třicet let od revoluce není možné se vyhnout politice a vnímám ji velmi citlivě, ač nejsem v žádné politické straně. Vyhýbám se, abych divadlo nakláněl na jednu, nebo druhou stranu. Nechci, aby ředitelské místo bylo politickou funkcí. Do divadla jsou zváni všichni. Divadlo musí stát však na straně morálky, pravdy a čistoty. Mladí lidé by se neměli nechat opít rohlíkem a měli by přemýšlet. Chodit k volbám, vyslechnout názor druhého, ale nebát se říci ten svůj. V duchu Masarykova hesla ‚nebát se a nekrást‘. Mají všechny možnosti cestování, studování, jazykové znalosti. Ať posunou tuto zemi dál, než jsme to dokázali my.“