Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Dohnal (* 1969)

• narodil se 26. března roku 1969

• dětství strávil ve Valašském Meziříčí

• byl členem undergroundové kapely Slepé střevo, předchůdkyně kapely Mňága a Žďorp

• vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci

• v roce 1989 se aktivně zapojil do studentské stávky v Olomouci

• po revoluci byl jedním z prvních zaměstnanců české environmentální nevládní organizace Hnutí Duha

Vyrůstání v totalitě

Jiří Dohnal je rodák z Valašského Meziříčí. Na své dětství vzpomíná s rozporuplnými pocity. Ačkoliv nebylo vyrůstání v totalitě jednoduché, má Jiří z dětství i hezké vzpomínky. „Jsem ale rád, že v dnešní době lidé mohou dětství a taková ta náctiletá léta prožívat v úplně jiném duchu,“ dodává. Fakt, že Jiří vyrůstal v komunistickém režimu, ho výrazně ovlivnil. „Pokud do vás – ať už oficiální doktrína, vzdělávací systém, sdělovací prostředky – pokud do vás 20 let vašeho života něco hustí, něco tlakujou, tak to poznamená každého, nelze tomu uniknout.“ Období, kdy Jiří vyrůstal, popisuje jako dobu šedi a dodává: „Málokdo věřil tomu, co se oficiálně povídá. Ona to byla taková doba, že nebylo čemu věřit. Věděli jsme, že jsme nemohli věřit sdělovacím prostředkům, protože ty se ani nedaly sledovat, to byl děs. Tak jsme měli tendenci věřit spíše tomu, co se povídá.“ Dle Jiřího zůstal totalitní duch přítomen ve společnosti dodnes.

Valašskomeziříčský Pionýr

Od třetí třídy základní školy navštěvoval Jiří pionýrský oddíl ve Valašském Meziříčí. Byl to jediný samostatný pionýrský oddíl v republice. Byl založen v roce 1968 a od svého vzniku úspěšně odolával snahám o jeho zrušení. „Byli jsme taková směsice lidí od devíti do čtyřiceti let. Pro mě to byla záchrana a rozhodně to mělo určující význam pro moje formování a těžím z těchto zkušeností dodnes,“ vzpomíná na léta strávená v Pionýru. Valašskomeziříčský oddíl pořádal různé akce i pro jiné pionýrské skupiny. Jiří má s oddílem spojený úsměvný paradox. „Na jednu stranu mě hledala Státní bezpečnost a na druhou stranu jsem byl nominován na bronzovou medaili za socialistickou výchovu, což bylo tenkrát strašně vysoké vyznamenání a já bych byl suverénně jeho nejmladší nositel. Z další strany se začali zajímat, jak je možné, že vůbec pracuji s mládeží, takže jsem vyznamenání nedostal,“ směje se nad tímto paradoxem Jiří.

Jiří „Bendžo“ Dohnal

Jiří po dobu osmi let navštěvoval Lidovou školu umění. „Rodiče usoudili, že mám hudební talent,“ komentuje své začátky s muzikou. Musel se učit hrát na klarinet, přestože se chtěl věnovat hře na saxofon, ten byl však považován za imperiální nástroj, a tak se musel Jiří smířit s tím, že saxofon bude pouze jeho doplňkový, nikoliv hlavní nástroj. Díky svému učiteli se dostal do malého jazzového orchestru, na který navázalo angažmá v undergroundové kapele Slepé střevo založené Petrem Fialou v roce 1983. Do kapely se Jiří dostal, když mu bylo pouhých 15 let. Již v roce založení kapely její členy začaly doprovázet problémy se Státní bezpečností. Pro Slepé střevo se tak začal používat krycí název Rytmus 84. Jejich hudbu hráli na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Právě kvůli tomu byli Jiřího starší kolegové vyhozeni z vysokých škol. Ačkoliv se kapela Slepé střevo primárně kvůli zákazům jejích koncertů rozpadla, její odkaz dodnes nese kapela Mňága a Žďorp, která vznikla v roce 1987. I s touto kapelou si Jiří zahrál, avšak jen jako host. Jiří má ve svém repertoáru hudebních nástrojů i kytaru, mandolínu, banjo, housle a jako jeden z mála v republice hraje i na sitár – hudební nástroj typický pro hindustánskou hudbu.

Přísné oko cenzora

Před koncerty musely kapely včetně Slepého střeva vždy odevzdat seznam skladeb, které chtěly hrát. Na koncertech pak byli lidé, kteří kontrolovali, zdali se od textu zpěvák neodchyluje a nezpívá-li něco nevhodného. „Vymyslet text tak, aby prošel přísným okem cenzora, to snad člověk mohl zpívat jen: ‚Sláva Sovětskému svazu, sláva Sovětskému svazu.‘“ Jiřího kapela se přihlásila do okresního kola Festivalu politické písně. Touto „drzostí“ si u Státní bezpečnosti zavařili na další problémy. Ačkoliv Petr Fiala prosazoval i zcela nevinné písně, žádná u cenzorů tehdy neprošla. Na festivalu mohli tedy pouze jen hrát, zpěv jim byl zakázán. Velmi často se stávalo, že před koncertem dorazila na místo Státní bezpečnost a řekla: „Tak tady se hrát nebude.“ „Vlastně stačilo pohrozit, že přijdou s těmi psy a organizátoři se lekli a zrušili to,“ vzpomíná na svá koncertní léta Jiří. Dokonce zažil na vlastní kůži jeden ozbrojený zásah Státní bezpečnosti, a to při nahrávání desky v improvizovaném studiu v budově autoškoly v Havířově. Zrovna měl zahrát své sólo na saxofon, když po schodišti vyběhl vlčák a za ním pět příslušníků Státní bezpečnosti. „Tak jsem jim jako ukázal, že mají být zticha a oni fakt byli zticha. Já jsem zahrál sólo, a když jsem dohrál, tak vlítli dovnitř.“

Vysněná pedagogická fakulta

Na střední průmyslové škole si samozřejmě učitelé všimli, že se po Jiřím ptá Státní bezpečnost. U některých si tím vysloužil sympatie, u některých antipatie. „Já jsem to bral tak, že se na vysokou školu nemůžu dostat. Když vaši muziku hrajou na Hlasu Ameriky, tak to jaksi nejde.“ Jiří chtěl nastoupit na pedagogickou vysokou školu, v tom mu ale bránil fakt, že se na ni hlásil z průmyslové střední školy čili z technického oboru, a to bylo v tehdejší době nemožné. Možná i díky tomu, že se účastnil běžeckých branných závodů a byl i několikanásobným mistrem republiky, se na vysokou školu nakonec ke svému podivení opravdu dostal. Nastoupil na obor Matematika a fyzika na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Z této fakulty později přestoupil na svoji vysněnou pedagogickou fakultu. I během studií na vysoké škole se setkal s nelibostí ze strany některých vyučujících. Jiří si vzpomíná na stranického kádra, docenta Mikulíka, který ho vyhodil od zkoušky, ačkoliv mu Jiří na otázku o aritmetice odpověděl správně. „Byla tam ještě přísedící, na kterou jsem se obrátil. To byla alespoň žena, která měla špetku charakteru, ta nesnesla ani pohled na mě, tak se koukala z okna. Bylo vidět, že u toho ani mentálně nechce být.“ Jiří musel opakovat ročník a do školy se vrátil v revolučním roce 1989.

Rádi jsme přiložili ruku ke společnému dílu

„My jsme věděli, že se v Praze něco stalo, nevěděli jsme ale přesně co,“ vzpomíná Jiří na 17. listopad roku 1989. V neděli 19. listopadu se do Olomouce vrátili Jiřího spolužáci. „Byli zmasakrovaní, protože byli na Národní třídě, dostali nakládačku.“ V pondělí bylo svoláno shromáždění do sportovní haly Univerzity Palackého, kde se studenti včetně Jiřího domluvili na stávce. „Byl jsem zvyklý věci organizovat a přebírat do vlastních rukou než být pasivně ve vleku něčeho. Šli jsme do toho naplno. Rádi jsme přiložili ruku ke společnému dílu.“ Vysokoškoláci množili letáky a prohlášení, komunikovali s Prahou a vytvořili hned několik sekcí. Jiří byl součástí sekce výjezdů po republice. „Po nocích ještě, protože jsme byli aktivní horolezci, tak jsme trávili noci tím, že jsme upravovali a sundávali různé transparenty a hvězdy a názvy ulic.“ Všichni studenti, kteří byli součástí stávky, spali na fakultě, běžně chodili spát ve čtyři hodiny ráno a neměli čas se ani najíst. „To bylo úžasné, že nám lidi z Olomouce nosili jídlo. Že už byl předvánoční čas, tak nám nosili pomeranče a cukroví. Já jsem potom léta nejedl ani pomeranče, ani cukroví,“ směje se nad vzpomínkami na studentskou stávku Jiří.

Zarazilo mě, jak je maličký

Jiří byl jedním z prvních zaměstnanců nevládní environmentální organizace Hnutí Duha, které vzniklo v roce 1989. V té době se bouraly vesnice na severu Čech jako na běžícím páse. Hnutí Duha ve spojení s Greenpeace organizovalo odpor. „Mediálně jsme byli vidět všude a Václav Havel byl tak laskavý, že nás přijel podpořit osobně, ačkoliv neměl žádnou faktickou páku. Bylo to moc hezké, že přijel přímo do té bourající se obce, do těch trosek,“ popisuje Jiří. „Zarazilo mě, jak je maličký. Já mám metr devadesát, on byl doopravdy malý člověk postavou. Ta osobnost z něj ale sálala neuvěřitelně,“ vzpomíná s úsměvem Jiří na setkání s Václavem Havlem.