Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irina Doguzova (* 1967)

• narodila se ve Vladikavkazu v roce 1967

• přežila jako rukojmí v beslanské škole, její syn nikoli

Jmenuji se Irina Doguzova, narodila jsem se ve Vladikavkazu v roce 1967.

V jaké rodině jste vyrostla?

Byli jsme dva sourozenci, máma nás vychovávala sama, protože rodiče se rozvedli. Školu jsem dokončila v roce 1984, potom jsem šla na obor dámská krejčová. Život tady na Kavkaze se mi moc líbí, mám ráda svoji republiku, tady jsem se narodila a žiju a zdá se mi, že je tady lépe než kdekoliv jinde.

Moc ráda cestuji, kdybych měla tu možnost poznávat jiné země a lidi, moc by mě to zajímalo. Zkrátka v roce 1984 jsem skončila školu, pak jsem studovala dál, no a že bych měla nějak bouřlivý život, to se říct nedá...

Narodila jste se ve Vladikavkazu, jak jste se dostala do Beslanu?

V roce 1994 jsem se přivdala do Beslanu, a v Beslanu tedy žiju už třicet... ne dvacet let, od roku 1994. Mám pět dětí, jsou moc hodné, jako všechny děti.

Kdy se narodily vaše děti a jak se jmenují?

Nejstarší zemřel ve škole, jmenoval se Artur a narodil se v roce 1995, pak Mark, ten je teď nejstarší, letos je mu osmnáct let, letos maturoval, pak Alan, ten se narodil 1998, dcera Alina se narodila 1999, dcera Laida se narodila 2004 a v roce 2006 se narodil Daniil, který letos skončil první třídu.

Jaké národnosti jste vy a vaši rodiče?

Jsem Osetinka, moji rodiče byli Osetinci.

Doma jste mluvili jakým jazykem?

Osetinsky a taky rusky, nevím proč, jsme na ruštinu zvyklí, je pro nás pohodlné mluvit tak i tak.

Dodržovali jste doma nějaké osetinské tradice?

Osetinské tradice samozřejmě dodržujeme, je to naše kultura, ale jak bych vám to řekla, já jsem křesťanka a v osetinské kultuře je mnoho pohanského a já s tím nejsem moc zadobře, abych tak řekla, jsem věřící, věřím v Ježíše Krista. Neodmítám svou kulturu, zároveň se ale snažím dodržovat to, co přikazuje Hospodin.

K víře vás vychovala vaše matka ještě za dob SSSR?

Ne, spíš to bylo tak, že nejdřív uvěřila máma, začala chodit do kostela a já jsem ze začátku nechtěla, ale když jsem pak viděla, jaké zázraky dokázal Bůh se zdravím mé matky, s jejím životem, tak jsem taky začala chodit do kostela a od roku 1984 jsem členem církve a jsem za to ráda. Možná i proto, byť o osetinské kultuře toho vím hodně, jsem tak trochu stranou, u Osetinců je skutečně hodně pohanských obřadů a ty se s mým přesvědčením poněkud rozcházejí.

Jaké například?

Například Osetinci mají hodně svatých, ke kterým se modlí, a já si myslím, že modlit se má k jednomu Bohu, takový je můj názor...

Řekla jste, že do kostela jste začala chodit v roce 1984, jaké to tehdy za dob SSSR bylo?

Za dob SSSR to bylo velmi těžké, diskriminovali nás při výuce, a dokonce i při přijímacích zkouškách na vysokou školu měl věřící člověk jisté překážky, ale to bylo za SSSR, dnes nic takového není.

Jak se tehdy dozvěděli ve škole, že jste věřící?

Ve škole o tom nevěděli, protože jsem byla pokřtěná až po skončení školy, v roce 1984, ale když jsem se pak učila dál, na střední, tam nám za to dávali i horší známky, upřímně řečeno, nechovali se k nám kvůli tomu moc dobře. Necítím se ale ublížená, nemělo to zase takový význam.

Znamená to, že vás třeba sledovali?

Byl tím pověřený jeden člověk, ten chodil k nám na směny a kontroloval, kdo je členem církve, kdo chodí do kostela, to bylo povinné hlásit.

Mělo to nějaký vliv na váš život?

Nemůžu říct, že by to mělo vliv na můj život. Já jsem se radovala z toho, že jsem s Bohem, a nevnímala jsem to, a to, že se občas vyskytly nějaké překážky, to jsem neřešila, měla jsem se z čeho radovat, vnímala jsem to jinak.

Vedete vaše děti také k víře?

Nemůžu říct, že bych je přímo vedla, mají svobodu volby, když budou chtít, tak prosím, ale nehodlám je k tomu nutit, musí si to samy svobodně rozhodnout.

Jaké nejvýznamnější svátky slavíte?

Jeden z největších svátků jsou samozřejmě Vánoce, vím, že Češi taky slaví Vánoce, pak slavíme Velikonoce, to jsou největší svátky, ale Nový rok mám taky ráda.

Jak slavíte Velikonoce?

Slavíme Zelený čtvrtek, vlastně všechny dny, připomínáme si utrpění Ježíše Krista, v pátek a sobotu chodíme na bohoslužby a v neděli ráno máme tradiční slavnostní bohoslužbu, při které se skutečně radujeme, protože Ježíš vstal z mrtvých pro všechny lidi, zpíváme, modlíme se a oslavujeme Boha, protože jsme věřící.

Jaké to bylo věřit v křesťanství v osmdesátých letech v Osetii, kterou obklopují hlavně muslimské republiky? Mělo to nějaký vliv?

Je pro mě těžké mluvit o muslimech, no můžu říct to, že jsem se jich moc bála. Nevím proč, ale v dětství mi říkali, že se jim mám raději vyhýbat, tak jsem se jim vyhýbala, ale nevím, žili jsme vedle sebe v jedné vesnici, znala jsem je... tehdy mi samozřejmě neudělali nic špatného, ale... no, je těžké o tom mluvit. Já osobně jako křesťanka proti nim nic nemám, ať je soudí Bůh, ale to, co se stalo v roce 2004, o tom je pro mě velmi těžké mluvit...

Myslíte si, že ještě do události 1. září měly nějaký vliv na život v Osetii, v Beslanu, události v Čečensku?

Ne, neřekla bych, že by obzvlášť válka v Čečensku, ne, to ne. Každopádně nám jich bylo líto, protože vždycky trpí nevinní lidé, nemůžu říct, že by nás to ovlivnilo. Lidí nám bylo líto, protože válka je vždy špatná, myslím si, že obyčejní lidé za to nemohou.

Nebála jste se, že ty události mohou mít vliv na život v Osetii, že se tam může stát totéž?

Ano, napadaly nás takové myšlenky. Báli jsme se, aby se to nerozšířilo na celý Kavkaz, ale to se naštěstí nestalo, všechno bylo docela normální.

Jaký vliv měl na život tady osetinsko-ingušský konflikt?

Co se týče konfliktů, tak musím říct, že Osetinci jsou velmi mírumilovný, nekonfliktní národ, tady žije mnoho národností a my nejsme nacionalisté, je tu mnoho různých národností, žijí tu Arméni, Rusové, Gruzíni, všechno možné, a nikdo je nikdy z národnostních důvodů neohrožoval, protože Osetinci, to je velmi mírumilovný národ, tady může žít kdokoliv. Osetinci jsou velmi mírný národ, ale konflikty s Inguši tu byly, už od osmdesátých let, to jo.

Jak konkrétně ty konflikty v osmdesátých letech vypadaly?

Bylo to tak, že oni zabíjeli naše lidi. U nás ve městě dokonce bylo povstání za to, aby se tomu udělal konec. To bylo někdy v roce 1982. Takové situace byly, ne jednou, nebyl to jen jeden případ, ale upřímně řečeno, nechci o tom moc mluvit.

Když jste dokončila základní školu, na jakou školu jste se hlásila?

Dělala jsem přijímací zkoušky na medicínu, ale nedostala jsem se tam, a tak jsem se vyučila dámskou krejčovou. To byl můj obor, ve kterém jsem pracovala v Domě módy, tam se šilo na zakázku, no pak jsem se vdala a zpátky do práce už jsem nešla kvůli dětem. Dodnes jsem v domácnosti.

Koho jste si vzala?

Je taky Osetinec, ale pochází z Gruzie. Narodil se v Kachetinské oblasti, v Gruzii, to je myslím na východě, tam se narodil a chodil do školy. Potom po událostech v Gruzii, v těch letech, kdy začala válka, odtamtud odjel, seznámili jsme se tady a vzali se.

Jeho osetinský dialekt se liší?

Jen trochu. On neuměl rusky, ale osetinsky a gruzínsky ano, protože žil v Gruzii a tam byly také osetinské vesnice, takže proto umí dobře i osetinsky i gruzínsky a rusky se naučil až tady.

Vychovával děti v gruzínštině?

Ne, naše děti gruzínsky neumí.

Kde jste spolu žili po svatbě?

Žili jsme tady, v různých bytech, protože tím, že byl z Gruzie, tak neměl svůj byt. V bytech jsme žili tak dvanáct let a pak jsme si postavili dům, takže dnes už žijeme ve svém domě.

Už tehdy jste tedy žili v Beslanu? Pamatujete si události v září před deseti lety? Pamatujete si, co se stalo ten první den, 1. září, jak ten den u vás začal?

Prvního září jsme připravili děti do školy, připravili jim snídani, do školy nás odvezl manžel, šli jsme tehdy se syny s Arturem a Markem, starší syn šel do třetí třídy a mladší do druhé, vezli jsme je do školy na první zvonění. Neměli jsme hlídání pro dcery, takže jsme je taky vzali s sebou, a prostřední syn, Alan, zůstal doma sám. Když jsme přijeli ke škole, tak jsem šla do školy s chlapci a děvčata na nás čekala s otcem před školou. Říkali jsme si, že se hned vrátíme, protože 1. září je jen slavnostní nástup, vyučování není, a tak se hned vrátíme a pojedeme zpátky domů. Čekali na nás před školou a já s chlapci jsem šla dovnitř. Artura jsem odvedla do třídy k paní učitelce a pak jsem odvedla mladšího, Marka, a z Markovy třídy už jsme šli na nástup. Všechny děti stály se svými třídami a učiteli a já jsem si povídala s rodiči. Začal slavnostní nástup, pak hrála hudba, poletovaly balonky a pak jsme uslyšeli výstřely. Myslela jsem si, že je to špatný vtip. Ale to už obsazovali školu. Ze začátku jsem vůbec nechápala, co se děje, než někdo zakřičel, že je to teroristický útok. Běžela jsem za dětmi, hledala jsem je, našla jsem mladšího, Marka, a spolu jsme běželi, když nás už obklíčili, do dvora k oknům školy a starší, Artur, nás našel sám. Přiběhl k nám, sedl si a řekl: „Mami, já se moc bojím.“ Uklidnila jsem ho. Pak nás donutili vlézt dovnitř okny, a tak se z nás stali rukojmí. Venku na ulici se taky střílelo, manžel s děvčaty musel vyskočit z auta, stříleli na ně, muž vyskočil z auta, vzal děvčata, naštěstí je nestřelili a vrátili se zdraví domů. Manžel pak celé ty tři dny, kdy nás zadržovali, chodil, kde mohl, trpěl tím, samozřejmě, a to tak moc, že mu z toho bylo špatně, ztratil i vědomí. My jsme zůstali ve škole a byli jsme tam ty tři dny. Asi víte, jaké tam byly podmínky, nedovolili nám se napít, nemohli jsme ani stát, jen sedět, všude rozvěsili výbušniny, nesměli jsme vůbec nic. Je těžké na to i vzpomínat. Chlapci seděli celou dobu vedle mě, bylo tam hrozné horko a bez vody to bylo velmi těžké. Druhý den nám dovolili namočit si hadříky a z nich si brát vodu, dát si obklad. Je těžké na to vzpomínat, je to už deset let, ale mně se zdá, jako by to bylo včera. V mém životě nebyly horší chvíle než tam. Všude okolo byly děti, člověk nevěděl, jak jim pomoci, bylo to těžké. Teroristi chtěli vyjednávat, ale nikdo s nimi nevyjednával, nevím proč, seděla jsem uvnitř, ale viděla jsem je, jak jdou ven, jenže s nimi nikdo nechtěl vyjednávat. Vzali nám telefony. Ale žádná vyjednávání neproběhla. Doufali jsme, že vláda něco udělá, ale nic takového se nestalo, a jak čas ubíhal, bylo mi jasné, že to nemůže skončit dobře. První den jsem měla naději, druhý den už méně a třetí den mi bylo jasné, že je konec. Okolo nás ale byly i děti, které tam byly bez rodičů, a pro ně to bylo mnohem těžší, musím říct, protože moje děti tam měly mámu a mohly doufat a bylo to pro ně přece jen lehčí, ale děti bez rodičů to měly hodně těžké, moc se bály. Pamatuji si na jednu dívku, když jsem uklidňovala své děti, že to bude dobré, že se nic nestane, že nás pustí, tak ona řekla: „To je tak dobře, vy jste mě tak uklidnila, všichni říkají, že nás tady zabijí.“ Nevím, co se s ní stalo, byla jsem v takovém šoku, že si ji nepamatuji. Děti měly takový strach, a nejen děti, to je hrozné pro každého člověka, pro dospělé, staré lidi i děti... těžká situace. A proč se to stalo, já to třeba dodnes nechápu. Proč zrovna děti? I když měli nějaké požadavky, tak proč si vybrali zrovna školu, děti, dodnes nechápu proč. Třetí den to bylo už úplně hrozné, rozdali nám lahve, aby měly děti kam vykonávat potřebu, a ten, kdo chtěl, se potom mohl napít (té moči), pro děti to bylo moc těžké... pak třetí den někdy okolo dvanácté hodiny mě starší syn začal přemlouvat, ať si přesedneme, seděli jsme předtím uprostřed tělocvičny a přesedli jsme si blíž k posilovně. Neseděli jsme tam moc dlouho, seděli jsme tam všichni tři spolu, tak patnáct dvacet minut, než se ozval výbuch, pak další a další a při druhém výbuchu zranila střepina staršího syna do hlavy. Myslela jsem si, že rána není moc hluboká, a snažila jsem se ji zakrýt rukou, ale cítila jsem, že má proraženou lebku, byla to malá rána, ale skrz lebku. Položila jsem ho na podlahu, snažila jsem se ho přivést k vědomí, ale byl v bezvědomí. Všude kolem bylo mnoho raněných a mrtvých, pak mi mladší syn řekl, že Artura nezachráníme, že mu nemůžeme pomoct, ať utečeme, nebo nás taky zabijí. Stejně jsme neměli kam utéct. Sama jsem vlastně chápala, že při té velké ztrátě krve... a musela jsem si vybrat, abych zachránila Marka, protože Arturovi jsem už nijak nemohla pomoct. Je to pro mě moc těžké, dodnes se na to těžko vzpomíná. Nemohli jsme vstát, a tak jsem dala nad Marka stůl, kdyby spadl strop, aby mu nerozbil hlavu. Pak nám jeden terorista dovolil odejít do posilovny, napít se, pak se za námi vrátil a šli jsme do jídelny. V tělocvičně bylo hrozně moc raněných, a protože tam nebylo jak pomoci, tak mnozí z nich vlastně zaživa shořeli, protože byli ranění a v bezvědomí. Byly to moc těžké chvíle. Odvedli nás do jídelny, kde na nás zase čekali teroristé, seděli jsme tam pod stolem. Probíhaly tam znovu boje, jak se snažili zlikvidovat teroristy, byli jsme celou tu dobu pod stolem, schovala jsem Marka pod sebou. Nutili děti a dospělé stoupnout si do oken, a protože se z ulice střílelo, tak je zabili. Bála jsem se, aby Marka taky nepostavili do okna, tak jsem ho schovala pod sebou a ani jsme nedutali, aby o nás ani okem nezavadili,  aby nám neřekli: „Vstaňte a jděte do okna.“ Bylo to hrozné. Leželi jsme tam dlouho, střílelo se, bojovalo, teroristi křičeli a někoho proklínali, prostě hrůza. Pak jsem nějak otočila hlavu a žena, která ležela vedle nás, mi řekla: „Nebojte se, to už jsou naši.“ Nechtěla jsem tomu věřit, ale pak jsem viděla maskované muže, ve vojenském, a pochopila jsem, že to jsou opravdu naši. Pomohli nám, vynesli Marka oknem, pomohli i mně a odvezli nás do nemocnice. V nemocnici mi pak doktor řekl, že Artur už nežije.

Když jste byli v tělocvičně, dozvídali jste se nějaké informace o tom, co se děje venku?

Ne, nic. Já jsem nic nevěděla.

Znali jste požadavky teroristů, věděli jste, co chtějí?

Neznali, oni nám nic neřekli, ale říkali, že nás zabijí naši, že oni nás zabíjet nebudou. Přede mnou o požadavcích nemluvili, o požadavcích chtěli mluvit  s vládou, ale vláda se s nimi evidentně nespojila a já nevím, jaké byly jejich požadavky.

Jak se během těch tří dnů k vám teroristi chovali?

Neměli s námi soucit. Byla tam i spousta věcí z lékárny, viděla jsem tam obvazy a prosila jsem, jestli si ho můžu vzít, abych ho namočila, a on řekl, že ne, že se mám vrátit na místo. Ani ten kousek obvazu, kdyby měli soucit, ale nedovolovali nám se ani napít, ani postavit. První den nám ještě jakžtakž dovolovali jít se napít, později už ani to. Chovali se k nám hodně hrubě, přísně, tři dny tam na nás mířili zbraněmi a říkali, že jestli neuděláme to, co po nás chtějí, tak zastřelí padesát lidí. Samozřejmě jsme se báli, a tak jsme seděli. Vzpomínám si, že první den vyvedli ven všechny muže, ale vrátilo se jen pár lidí, později jsem se dozvěděla, že je všechny zastřelili. Ten, kdo byl větší, silnější, toho se rozhodli odstranit. Myslím si, že se jich báli, a tak je prostě odstranili.

Zabili někoho i přímo v tělocvičně?

V tělocvičně zabili jen jednoho člověka.

Proč?

Nevím, seděli jsme každý někde jinde. Viděla jsem, jak ho odnášeli, ale nevím, proč ho zabili. Seděl uprostřed a my jsme seděli blíž ke dveřím, nevím proč, ale že zabili nějakého muže, jsem viděla, když ho odnášeli z tělocvičny.

Hned na začátku nám zničili telefony, kamery, všechno, aby se nikdo nemohl s nikým spojit. Chovali se velmi hrubě.

Říkala jste, že jste se přemístili, to vám přikázali?

Ne, nedovolovali to. Přemísťovali jsme se pomalu, popolézali jsme, protože nám nedovolovali ani vstávat, takže jsme lezli po čtyřech. Starší syn mě prosil, ať tam jdeme, že je tam víc vzduchu... myslím si, že nám tím zachránil život, protože uprostřed tělocvičny to bylo ještě horší.

Jak se k sobě chovali lidé v tělocvičně?

Lidi se tam k sobě chovali normálně, v takové situaci to snad ani jinak nejde. Když jsem třeba vstala a pak jsem si chtěla znovu sednout, nebylo tam už místo, a tak jsem se zeptala jedné ženy, jestli si můžeme sednout vedle, a ona mi řekla, že samozřejmě, že nejsme v situaci, kdy by bylo potřeba se na něco takového ptát, ať si sedneme, kde nám to je pohodlné. Takže vztahy mezi lidmi byly za té situace docela normální, lidské.

Znala jste lidi okolo vás?

Ani ne, bylo tam hodně lidí. Některé jsem znala, byla tam sousedka, moje kamarádka se synem, ti zemřeli, pak sousedka s dcerou a tchyní, co seděly vedle, ty také zemřely, pak tam byla vedle ještě jedna moje známá. Takže ano, seděli jsme vedle lidí, které jsem znala.

O čem jste spolu mluvili?

Nesměli jsme mluvit. A člověk si těžko povídá, když má sucho v puse a ani nemůže odlepit jazyk. Nikdy bych si nemyslela, že bez vody to je tak těžké. Prohodili jsme možná pár slov, ale za takové situace je těžké si povídat, na jednu stranu jsme nesměli mluvit a pak jsme taky byli v takovém stavu, že se člověku moc nechce povídat. Já jsem téměř nemohla mluvit, měla jsem sucho v puse, bylo to moc těžké. Když už jsem mluvila, tak hlavně na děti, abych je uklidnila, aby se nebály.

Kde byly ty výbuchy?

Myslím si, že jeden výbuch přišel zvenku, nebyl tak ostře slyšet, když jsme uslyšeli první výbuch, tak jsme vyskočili, a ten druhý byl ještě horší, protože začalo hned hořet, a od toho druhého výbuchu bylo mnoho raněných, později jsem se dozvěděla, že v těch bombách domácí výroby byly železné střepiny, byla z toho spousta úlomků, střepin, které zabily hodně lidí. Výbuch mi protrhl bubínek, špatně jsem slyšela, hučelo a pískalo mi v hlavě, Markovi vlastně taky spadlo něco na hlavu, měl hematom, ale těžká zranění jsme neměli. Bůh nás ochránil.

Ztratila jsem ale syna, a to je taková bolest, že ji nezmírní ani léta, říká se, že čas léčí, ale to není pravda. Například loni, když maturovali jeho vrstevníci, tak moc jsem ho chtěla vidět vedle nich... je to strašně těžké... když vidím jeho spolužáky, moc chci, aby byl tady vedle mě...

Fyzicky jsem zraněná vážně nebyla, nějaké odřeniny, popáleniny, ale ta duševní bolest, ta mi zůstala na celý život... protože, děti, to je to nejdražší, co máme, a mně vzali nejstaršího syna, kterého jsem asi milovala ze všech nejvíc, protože to byl on, kdo mi dal ten pocit... kdo ze mě udělal mámu... byl první, já jsem mu i říkala „prvorozený“... bolest samozřejmě zůstala. Je to hluboká rána.

Kdo podle vás může za jeho smrt?

Zaprvé ho zabili teroristé a zadruhé vláda, která neudělala nic pro to, aby nám pomohla. Chtěli za každou cenu zničit teroristy, i za cenu dětských životů, protože nikdo neudělal nic pro to, abychom se z toho dostali. Copak nešlo s nimi vyjednávat, aby aspoň pustili děti, nás tam klidně mohli nechat, no ale aspoň děti by pustili... Moc jsem v to doufala.

Jak dlouho jste byli potom v nemocnici?

V nemocnici mi dali kapačku a potom, když jsem se dozvěděla, že Artur zemřel, tak jsem se nikoho neptala a prostě jsem odešla, protože mi bylo strašně špatně... ta bolest je obrovská. Daleko větší než fyzická bolest, protože od té fyzické lze pomoci, můžete se léčit, vzít si prášky proti bolesti, ale na duševní, morální bolest... to je velmi těžké.

Kam jste šla z nemocnice?

Domů. Druhý den jsme pak v márnici ve městě hledali synovo tělo, další den nám ho přivezli domů.

Dostalo se vám později pomoci, třeba psychologů?

Byli tu psychologové, ale nemůžu říct, že by mi nějak zvlášť pomohli, nevím. Chodila jsem tam i s manželem, protože z toho byl taky moc špatný, a doktorka mu dávala takové divné otázky, že mi potom řekl, ať ho tam dál už nevodím, nevím, je psycholog a psycholog, jsou mezi nimi rozdíly, my jsme zrovna dobrého neměli. Dál už jsme k nikomu nechodili.

Jak se chovali lidé okolo vás po těch událostech?

Jsem lidem za to všechno potom moc vděčná. Já jsem takový člověk, že kdybych tehdy zůstala sama, určitě bych se zbláznila. Chodili za námi lidé, snažili se nám pomáhat, utěšovat nás, podporovali nás, skrze ně mě Bůh z toho stavu dostal, protože už jen to, že někdo přišel a já jsem mohla brečet a vymluvit se, už jen to mi to ulehčovalo... jsem moc vděčná všem lidem, kteří přišli do našeho domu, seděli tu se mnou a říkali mi, že mě chápou, všechna ta slova útěchy mi moc pomohla. Jsem moc vděčná všem lidem, kteří tím se mnou prošli, všem, kterým to nebylo lhostejné.

Dostalo se vám nějaké kompenzace?

Ano, ale nemůžu říct, že by to bylo nějak adresné... za syna... žijeme tady na vesnici, nemůžu říct, že by někdo za námi cíleně přišel a věděl o tom, nic adresného. Kompenzace od státu, které se týkaly všech, ano, to jsme dostali.

Co konkrétně to bylo?

No třeba u Marka stanovili, že to bylo jen lehké zranění, ale s tím já dodnes nesouhlasím, protože dítě, které sedělo tři dny jako rukojmí, utrpělo nejen duševní trauma a bez ohledu na to, že nebyl vážně fyzicky zraněn, si myslím, že to bylo špatné, že ho označili jako lehce zraněného. Jemu zaplatili 350 tisíc, mně stanovili střední stupeň, takže 500 tisíc, za zemřelého 1 milion rublů.

Byla to jen jednorázová pomoc, nebo ještě něco následovalo?

Ještě za rok nám přišlo něco z toho, co posílali lidé na sbírky, tak to mezi nás ještě rozdělili a dali nám to.

Jak vám pomohl stát, kromě těch kompenzací?

Stát... o tom nic nevím, nic takového nebylo. Akorát jsme jeli do Estonska na rehabilitační pobyt, to ano. Myslím, že nás tam pozval estonský Červený kříž, takže stejně to bylo Estonsko, byla to dobročinná akce. Musím říct, že nás tam rozmazlovali, jsem těm lidem moc vděčná.

Jak se ty události odrazily v životě vaší rodiny?

Upřímně řečeno, můj život se rozdělil na „do“ a „potom“. Takže pokud jsem cítila do toho nějakou ochranu, tak dnes ten pocit nemám. Mám pocit, že nás nikdo nechrání, protože to nebyla válka, že, my jsme jen odvedli děti do školy. Odvedla jsem do školy svého zdravého, krásného syna, a on už se domů živý nevrátil. Myslím si, že to je něco zkrátka nemyslitelného.

Jakých bylo těch deset let vašeho života?

Roky uběhly, čas nikdo nezastaví, ale vzpomínky, ta bolest, to zůstalo. Protože jen ten, nedej pán bůh, ale jen ten, kdo ztratil své dítě, chápe, jaká je to bolest. A jedna věc je, když víš, že je dítě nemocné, že se nedá nic dělat, i to člověk strašně těžce prožívá, ale když jdeš se zdravými dětmi do školy, a všechno je zničeno, to je strašně těžké, nemůžu to ani vyjádřit slovy, jaká je to bolest.

Vy jste potom ještě porodila?

Ano, narodil se nám potom ještě Daniil, narodil se rok a půl po útoku, dokud se nenarodil, tak jsem hrozně trpěla, plakala jsem dnem i nocí, pak když se narodil Daniil, je to moc hodný kluk, tak když mu bylo pár měsíců a viděl mě, že pláču, rozplakal se taky a já jsem přestala plakat, abych ho netraumatizovala, bylo to takové propojení, začal se mnou plakat, tak jsem prostě přestala. Daniil je můj dárek, moje útěcha. Já ho moc miluju, všechny svoje děti moc miluju, ale Daniila za to, že je pro mě takovou útěchou... ale chci říct, že každé dítě má své místo, Artura nikdo nikdy nenahradí, bylo to jedinečné dítě, ale Daniil mě rozptýlil, pomohl mi v těžké situaci a mně se moc ulehčilo.

Jak se s tím vyrovnávaly ostatní děti?

Děti viděly, jak moc trpím, a snažily se mě utěšovat. Starší dcera Alina mi jednou dokonce řekla: „Mami, neplač, máš ještě nás čtyři, uvidíš se s ním v nebi, neplač, všechno bude dobré.“ Zkrátka se snažila mě uklidnit, utěšit. Mark taky dodnes říká, jaká je to škoda, že nemá staršího bratra, že by s ním byl v bezpečí. Děti to samozřejmě taky těžce prožívaly, chápaly celou situaci, taky to snášely velmi těžce.

Nechtěli jste potom odjet z Beslanu?

Bylo takové období, kdy jsem chtěla odjet, dnes už nechci, ale chtěla jsem, a ne proto, abych zapomněla, ale proto, aby děti byly na nějakém bezpečném místě, ačkoliv chápu, že to je těžké. Problémy a těžkosti jsou všude, teroristické útoky jsou v Americe i Anglii, ve Francii, všude, kam se před tím schováš?

Myslíte si, že Beslan je po těch událostech bezpečnější?

Nemyslím si to, tomu nevěřím, že je tu bezpečno.

Jaké je zde ještě nebezpečí?

Vždyť to víte, dokud jsou teroristé, tak je nebezpečí na celém světě. Chtěla bych, aby nebyli. Aby už nepředstavovali hrozbu, ať si doma dělají, co chtějí, ať si sami řeší své problémy, ale ať ostatní nechají být, aby se nikdy nic takového znovu nestalo, žádnému národu, v žádném státě, aby se nikdy nikomu nic takového nestalo.

Dokážete odpustit?

Dokázala jsem odpustit, ale dokázala jsem to jen proto, že tomu nás učí Hospodin, nemůžu jinak.

Účastníte se nějak na přípravě slyšení u Štrasburského soudu?

Do té míry, jak můžu, pokud bude potřeba nějaká pomoc, účast, tak půjdu spolu se všemi, podporuju Ellu, stojím při ní, je moc šikovná, chytrá, dělá to všechno absolutně nezištně, zadarmo, je to prostě zlatý člověk. Nikdo jiný nic takového neudělal, nikdo jiný by tu naši věc před Evropský soud nedostal na tak profesionální úrovni jako Ella Kesajeva.

Co od Evropského soudu očekáváte?

Určitě spravedlnost. Chci, aby nakonec vyhrála spravedlnost, aby našli viníka, aby to neskončilo tím, že se stalo něco tak strašného, a nikdo za to nenese vinu, to není správné. Někdo za to musí nést zodpovědnost, myslím, že čekám na spravedlnost.

Myslíte si, že zatím jste se žádné spravedlivosti nedočkala?

Myslím si, že ne.

Proč?

Nejsou žádní viníci. Nikdo za to nemůže, nakonec si za své utrpení můžeme vlastně sami, pokud nejsou žádní jiní viníci, jsme vinni my, a proč? My jsme nikomu nic špatného neudělali. Můj národ je velmi pohostinný, přátelský, otevřený, ať vedle nás žije kdokoliv, nikdy ho nebudeme utlačovat a vyhánět. Tady se stane něco tak hrozného a vypadá to, že za to nikdo nemůže... myslím si, že to je špatně. To, že nejsou žádní viníci, to mě... ani nevím, jak bych to vyjádřila, jak je možné, že nikdo není vinen, to jsme jako vinni my? Samozřejmě čekám na spravedlnost, aby aspoň někdo řekl... přiznal se, že za to může, omluvil se našemu národu a řekl: „Promiňte, je to moje vina“, jen tak prostě.

Máte podezření, kdo za to může?

Mám podezření, kdo za to může, protože, když před teroristickým útokem přišlo varování, že se chystá teroristický útok, na vysokých místech to odsouvali stále stranou, nepřijali žádná opatření, takže na tom mají podíl viny. To, že někdo chtěl s teroristy vyjednávat, a naše vláda nechtěla, to je taky její vina. Jestli jim někdo nabízel, že má zkušenost s vyjednáváním s teroristy a ať jim dovolí s nimi vyjednávat, a oni řekli, že ne, že s teroristy nevyjednávají, myslím, že jsou i v tomhle vinni, kvůli dětem s nimi mohli vyjednávat. Ale říct přímo, toho zavřete, ten za to může, to nemůžu říct, neviděla jsem nikoho, někdo za to ale může.

Chodíte někdy do školy?

Samozřejmě. Ráda chodím do školy, když jsem tam sama, když tam nikdo není, abych si mohla do sytosti zaplakat.

To se stávalo, že jste tam byla sama?

Ano stávalo, když jde se mnou některé z dětí, tak mi nedovolí plakat, hned mě chtějí odtamtud odvést. Ale když jsem tam sama...

Řekla jste, že Osetinci jsou mírumilovný a přátelský národ, proč se stalo něco takového právě v Beslanu?

Odpovědí na to je právě otázka proč, já taky nevím proč, za co a proč, nechápu to... ať by se to stalo kdekoliv, tak za co? Kdyby se to stalo ve Vladikavkazu, Mozdoku nebo kdekoliv jinde, stejně se budete ptát za co? Proč děti a obyčejní lidé, co udělali? To je prostě nepochopitelné.

Věříte, že se někdy dozvíme pravdu?

Ano, věřím. Ale myslím si, že se toho nedožijeme, protože pravda se většinou ukáže až po mnoha letech.

Kdybyste mohla komukoliv něco vzkázat, co si myslíte, co cítíte, co byste řekla?

Chtěla bych, aby se nikdy, nikdy, nikomu nic takového nestalo, chtěla bych, aby Hospodin ochraňoval všechny lidi, aby se nikomu nestala taková tragédie, aby lidi přece jenom před tím byli nějak ochráněni, před terorismem. Aby lidi byli pod ochranou, ochranou svých států vlastně, svých vlád, svých prezidentů. Zaprvé aby Bůh lidi ochraňoval, ale ani naše vláda aby nespala.

Děkujeme vám moc za to, že jste s námi o tom mluvila.

Já vám taky děkuji.