Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když jsem šla ze školy a viděla, že u domu stojí zelené auto, tak jsem nikdy nešla domů
narozena 13. dubna 1936 v Želechovicích nad Dřevnicí
během druhé světové války byl její otec Bohumil Bobál zatčen pro své zapojení do odboje
dva roky strávil v pracovním táboře v Breslau a přežil pochod smrti
v 50. letech se Marie vyučila elektrotechničkou
po zvýšení kvalifikace učila odbornou praxi na učilišti podniku Rudý říjen v tehdejším Gottwaldově a posléze v Otrokovicích
roku 1957 se vdala za spolužáka Jiřího Dočkala a společně vychovali syna Romana
od roku 2012 žije v Domově pro seniory Lukov
Vzpomínky Marie Dočkalové (* 1936) na druhou světovou válku citelně poznamenalo zatčení a odsouzení jejího otce Bohumila Bobála. Coby spolupracovník březnické ilegální komunistické organizace na Zlínsku, kterou gestapu udal její člen Stanislav Růžička, uvízl v síti nacistického policejního aparátu. Soud ho následně poslal na tři roky na nucené práce do pracovního tábora v Breslau (dnešní Vratislavi).
Marie se starší sestrou vyrůstaly v Želechovicích v domku, který otec postavil ještě před druhou světovou válkou. Měl zde svou domácí stolařskou dílnu a za prací jezdil do Zlína, jak se říkalo, „k Baťovi“. Maminka Marie, rozená Kubínová, obstarávala malé hospodářství a mimo jiné pekla pro lužkovické selky.
„Ty hlavní vzpomínky jsou z roku 1942, kdy jsem nastoupila do školy. A hned v září, když jsem jednou přišla domů, maminka řekla, že tatínka sebrali Němci a odvezli ho do koncentráku. Tatínek se zapojil do protifašistického odboje. Bylo to takzvané Březnické hnutí a hlavní buňka byla na březnických Pasekách,“ vzpomíná Marie. Existenci komunistické ilegální skupiny vyzradil zástupci velitele zlínského gestapa Karlu Raschkovi Stanislav Růžička, její okresní tajemník. Poté, co vyšlo jeho konfidentství najevo, byl na sklonku roku 1942 odbojáři Josefem Uhlem a Viktorem Šufeizlem zabit. V lednu roku 1943 jako by přišla odveta a bylo pozatýkáno asi 350 členů a spolupracovníků odboje.
Vazbu absolvoval otec pamětnice v Uherském Hradišti, kde při výsleších přišel o zuby. Během pobytu v brněnských Kounicových kolejích, kam byl převezen, došlo na soud, jenž mu vyměřil trest tří let pobytu v pracovním táboře v Breslau.
Doma v Želechovicích probíhaly po otcově zatčení domovní prohlídky. „Přicházeli někdy za tři týdny, někdy za týden, někdy za měsíc. Před naším domem zastavil zelený anton, jak jsme tomu autu říkali, a proletěli celý dvůr. Ale těsně po tatínkově zatčení prohledali všechno a v prvé řadě nám vzali rádio,“ líčí Marie vzpomínky, kdy raději ani nešla domů a čekala na zadní zahradě, než gestapo odjede. Prověřování neunikla ani širší rodina a zatčen byl nakonec i otcův švagr.
Otcova korespondence z Breslau s rodinou z té doby se bohužel nedochovala, ale Marie vzpomíná, že tatínek psával, že má štěstí na pracovní zařazení. Zaměstnání našel ve stolařské dílně, ale poměry na ubikacích prý byly velice tvrdé. Nejtěžší zkouškou se pro něj ale staly poslední měsíce války. Nejspíš už v zimě 1944 došlo k vyhnání obyvatel tábora v dnešní Vratislavi na tzv. pochod smrti. Na cestě zimní krajinou umíraly tisíce lidí na vyčerpání a podchlazení. Kdo nemohl dál, padl a byl na místě zastřelen. Během pochodu se otec setkal i se zlínským komunistou Vincencem Červinkou, s nímž se po válce dál přátelil a který o jejich setkání hovořil v tom smyslu, že mu tehdy Bohumil zachránil život: „Tatínek ještě s jedním, s nějakým panem Dědkem, ten byl zase myslím z Prštného, Vincenci Červinkovi moc pomáhali. Doslova ho vzali mezi sebe, jinak by tam skončil.“
Převážně pěšky doputoval Mariin otec nakonec až do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na následky vysílení a podvýživy se umíralo i zde a zároveň dál probíhaly i popravy. Poslední měsíce před porážkou Německa běžela kola systému řízené genocidy a likvidace zajatců a vězňů na plné obrátky. Mělo tak dojít k zahlazení stop po hrůzné činnosti nacistického aparátu během druhé světové války. „Tatínek říkával, že těsně před osvobozením to bylo drastické. Spali na zemi v obrovském sále. Byli tam nahnaní a vyvolávali jména. Koho vyvolali, tak šel na dvůr a pak se ozvala střelba. Denně čekali, kdy přijdou na řadu,“ vypráví. Když došlo k osvobození KT Sachsenhausen, našli vojáci Rudé armády a Američané asi tři tisíce vězňů neschopných pochodu. „Zřídili pro ně lágry, protože nemohli jíst, na co přišli. Byli vyhladovělí a jejich organismus už nebyl zvyklý na normální jídlo. Jedli jen bramborové slupky a řepu. Po několika týdnech je dopravili do Prahy a tatínek pak dojel vlakem domů do Zlína.“
Jelikož neměli už delší čas o otci zprávy, stal se jeho návrat pro rodinu nečekaným překvapením. Marii v té době zrovna propouštěli z Baťovy nemocnice ve Zlíně po prodělané lehčí obrně. Zprávu o tom, že už je tatínek doma, jí bylo nutné sdělit s ohledem na její zdravotní stav, a tedy postupně. „Nesměla jsem tenkrát na sluníčko, prožít nějaký šok... Tak mě jenom tak naťukávali: ‚Představ si, co bys dělala, kdyby byl tatínek doma?‘ ptali se cestou domů. Potom mi to asi už došlo a byla jsem na to připravená. Tak bylo přivítání, to víte. Skočila jsem mu kolem krku a byla jsem ráda, že je doma,“ říká.
Gestapu se sice podařilo vyřadit březnický odboj ze hry, ale zdaleka nezachytilo všechny občany zapojené do tamější ilegální činnosti. Ti, kteří pozornosti unikli, se od podzimu 1944 mnohdy přidali na stranu členů 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Operovala v prostoru od Velkých Karlovic přes Vsetín, Vizovické vrchy, Zlín a Chřiby a od Vsetína přes Hostýnské hory až k hranici Hané u Holešova. „Maminka chodila k jedněm známým na lipské Paseky a tam byli také partyzáni. Chodila tam pomáhat na pole. Když jsem šla ze školy, tak rovnou tam za maminkou. A panímáma mi nachystala dvě tašky, abych zanesla svačinu na pole. ‚Jednu,‘ říkala, ‚dáš tam do chrástí,‘ a já už jsem věděla kde, ‚a toto zaneseš na pole. Až půjdeš zpátky, tak ta taška bude zase prázdná, tak ji zase doneseš.‘ Tak jsem nosila jídlo partyzánům,“ vypráví pamětnice.
Před koncem války procházela Želechovicemi maďarská armáda a její čtyři členové se nakrátko ubytovali u Bobálových v domku. Maminka vyprávěla, že se také chtěli přidat k partyzánům. Spojení s nimi jim však odepřela, jelikož se bála, že se může jednat o provokaci, kterou by mohla zaplatit životem.
Z předvečera 4. května 1945 pochází jedna z posledních vzpomínek z doby druhé světové války: „Bydleli jsme u říčky Dřevnice u mostu, který spojoval Želechovice a Lužkovice. A Němci, když ustupovali, tak vyhazovali mosty do povětří. Podminovávali ho, běhali tam a všichni na lužkovické straně zatloukali okna trámy, aby jim je to neporozbíjelo. Na té naší straně jsme de facto bydleli jen my. Až asi dvě stě metrů směrem do Želechovic byly první domy,“ vysvětluje pamětnice a líčí příhodu, která se odehrála mezi podnájemnicí, jež u nich za války se svou rodinou žila, a německou jednotkou, která most podminovávala: „Ti, co u nás bydleli, tak ta paní uměla velice dobře německy. Oslovila vojáky, že tady bydlí vdova, a nikdo jí nepomůže... Tak nám ti Němci vysadili všechna okna s tím, že to není dobré zatloukat, že to potřebuje dostat vzduch a nic se nestane.“ Na noc Marie se sestrou a maminkou z domu odešly ke známým. Před půlnocí je probudila rána, jak podminovaný most letěl do vzduchu. Ráno dorazili Sověti a krátce nato se začalo slavit.
Radost z otcova návratu bohužel netrvala dlouho. Rodiče se krátce nato rozešli. „Mě se to hodně dotýkalo, byla jsem z toho nešťastná. Dneska je to normální, dá se říct. Tehdy jsem byla ve třídě jediná...“ říká.
Po válce nastoupila pamětnice do měšťanské školy (bývalé Masarykovy pokusné školy) ve Zlíně. Začala zpívat ve školním sboru a navštěvovala i pěvecký a taneční soubor. Pro své další směřování si ale nakonec vybrala „neženský“ obor – elektrotechniku. Stala se učnicí Střediska pracujícího dorostu podniku Svit. Zajímavostí je, že ačkoliv už v zemi vládla Komunistická strana Československa, Zlín se od roku 1949 jmenoval Gottwaldov a výuka v pokusné škole byla minulostí, systém výchovy učňů, který přivedl k životu Tomáš Baťa pod názvem Baťova škola práce, pokračoval svým způsobem dál. „Měli jsme své vychovatele, ráno a večer nástupy. Když jsme přišli z práce, tak jsme si museli hodinu lehnout, což bylo výborné, odpočinout si. Mělo to svůj systém a styl a museli jsme to dodržovat. Na pokoji nás bylo šestnáct. Měli jsme služby, musel se udržovat pořádek. (...) Z baťovské éry od Mladých žen jsme dokonce dostaly i kostýmky,“ popisuje pamětnice internátní řád v době, kdy do učení nastoupila, tj. na podzim roku 1951. „Až s odstupem času, když jsme se se spolužáky sešli, jsme to pro nás hodnotili jako velký přínos. Naučili jsme se samostatnosti, a to jak v životě, tak v zaměstnání,“ uzavírá pamětnice.
Po vyučení Marie při zaměstnání dokončila na večerní mistrovské škole maturitu. Svůj osud spojila se spolužákem z učení Jiřím Dočkalem. Od šedesátých let oba působili jako učňovští pedagogové – manžel v učňovské škole v Otrokovicích a Marie coby mistr odborné výchovy na učilišti podniku Rudý říjen.
Společně s manželem a synem Romanem žili v Baťově půldomku ve čtvrti Letná. V jeho okolí v době srpnových událostí roku 1968 manžel psával nápisy vyzývající Sověty k odchodu z republiky.
Připomínka tatínkova osudu a osudů tisíců nedobrovolně internovaných vězňů pracovních a koncentračních táborů se v její dospělosti zpřítomnila během návštěvy Osvětimi. Místo největšího koncentračního tábora, kde zemřel více než milion lidí, stále promlouvá, i když z jeho tehdejší podoby zůstalo málo. „Udělalo to na mne velký dojem. Byl to pro mne skutečně strašný, zlý zážitek,“ říká.
Své vyprávění Marie Dočkalová uzavírá prosbou vyzývající k většímu vzájemnému porozumění a respektu: „Přála bych si, aby se strany na naší politické scéně domluvily. Vznikají sváry. Měly by si uvědomit, že národ chce pracovat v klidu. A bychom byli úspěšní a mohli vychovávat děti, je potřeba jak vnitřní klid, tak i politický, a to v každé zemi, nejenom té naší.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)