Maja Dočkalová

"Pořád jsem měla o manžela strach. Jednou byla taková poplašná zpráva, že padl. To jsem myslela, že zešílím. Na Dukle jsem si dokonce dovolili jako manželé počnout našeho syna. 28. října nám náhodou dal nepřítel pokoj, tak jsme si v zemljance udělali takovou oslavu. Já potom prošla zbytek fronty jako těhotná. A do dneska mi armáda dluží, ani jeden den mateřské dovolené mi nedali. Takže když dávali medaili za půl roku služby v armádě, kterou dostávali Volyňáci a Slováci, tak jsem říkala, že můj syn by ji měl dostat taky. On tam byl sedm měsíců."

"Když nás napadli Němci, měli jsme maturitní večírek. Chodili jsme po městě, zpívali, byli jsme šťastní, že máme za sebou zkoušky, ale ve čtyři ráno nás začali Němci bombardovat. Já jsem chtěla do letecké školy, ale byla jsem velice drobná, vážila jsem 42 kilo. Takže mi řekli, že takovou postavu nemůžou přijmout."

"Nás všech děvčat, která jsme tam byla, bylo pár, kolem stovky kluků. Dovedete si představit, jaký to byl problém, když jsme potřebovávaly třeba na záchod? Nebo měly různé věci… To jsme byly v klíně, v týlu, v boji, v podstatě to byl náš věčný problém."

"S jídlem to bylo různé. Když jsme byli v pochodu, tak to bylo všelijak, kolikrát i špatně, a když jsme byli na místě, tak kuchaři nám vařili, dostali jsme to do ešusu. Snědli jsme všechno. Nejčastěji se jedly knedle, nějaká omáčka, polívka. Na Dukle to byla tragédie. Snad tři měsíce jsme měli beraninu. A do dneška, když slyším beranina, tak je mi špatně."

"Já byla evakuovaná a pomáhala jsem evakuovat i matku a její děti. Šli jsme až do Gorkého. Tam všichni mladí lidé spontánně nabízeli krev, protože těch raněných na frontě bylo opravdu hodně. Pomáhali jsme stavět hospitaly. Když jsme se evakuovali, bylo léto, takže jsme šli bez teplého oblečení. Jenže pak přišel podzim, a my si uvědomili, že tam žít nemůžeme, protože nemáme co na sebe. A proto moje matka rozhodla, že pojedeme do teplého kraje, do Aškabádu. Jeli jsme parníkem a Světka, matčina nejmladší dcera, onemocněla, proto jsme museli vysednout v Kujbyševě. Už jsme tam ztvrdli. Byly tam velice těžké podmínky, to se nedá vykládat. Měli jsme pronájem mrňavého pokoje ještě s další evakuovanou rodinou. Já jsem měla tetu, která neměla děti a často si mě brávala na letní prázdniny. Byla evakuovaná až do Buzuluku. Tak jsem za ní jela a potkala jsem tam svou první a poslední lásku, svého muže."

"Já měla nohu třicet šest a dostala jsem botu čtyřicet. Menší nebyla. Měli jsme teplé ponožky, pletly nám je anglické ženy. Ty musely být senzační. Pletly vlněné ponožky, trička, také kabáty, a čistá vlna nás hřála. Fufajky, to už potom měli kluci, a varinky, kdo měl varinky, tak v zimě vyhrál."

"Já například vyměnila jednoho koně s Rusákem za dva litry vodky. Můj manžel vodku dostával jako oficír, on ale nepil. My jsme ji stejně dostávali jako lék, obzvlášť na podzim. A jednou jsem se setkala s jedním Rusem, který měl koně, a říkám: ‚To je krásný kůň, toho bych chtěla mít.‘ A on: ‚Dáš mi vodku, dám ti koně.‘ Tak jsme udělali kšeft a já měla koně za dva litry vodky. Byl to vynikající kůň, ale pak mi ho sebrali, protože ho prý pro mě byla škoda. Já jsem potom dostala malého Zajčika. Ten byl krátký, ale byl věrný. Určitě byl věrnější než jakýkoliv jiný. My jsme jeli jednou ze štábu. Zajčik byl krátký, příkopy brali ti delší koně. Já jsem jela jako poslední, oni přeskočili, příkop byl dost široký, a já dodnes nevím, jak ten Zajčik můj krátký to zvládl, ale věřte mně, tehdy jsem věřila, že jsem u letectva. Že odněkud někam letím. Potom jsem ho hladila, líbala, a dávala jsem mu poslední cukr, který jsem kdy dostala."

"S manželem jsme se vzali v Buzuluku. Protože jsem byla cizinka, podle zákonů státu jsem musela požádat o povolení. Taktéž oficír československé armády se nemohl jen tak oženit, musel si požádat o povolení. Měli komisi, která to povolila, a dále se to poslalo přes vojenského atašé až do Londýna, kde museli sňatku také požehnat. Všechno v československé armádě bylo podle zákonů republiky. Oficír musel mít nejméně 28 let, já jsme měla složit 20 000 kauci, to nám naštěstí odpustili, protože věděli, že tolik peněz nemáme. Asi za sedm měsíců přišlo povolení a mohli jsme se vzít."

"Naše úkoly jako spojařů byly různé. Dělaly jsme spojení, byly na ústřednách… podle toho, jaká byla situace. Jestli jsme byly v pochodu nebo na jednom místě. Velela nám Grétka, už si přesně nepamatuji na její příjmení. A to byla výborná ženská. A to když jste měla perfektního velitele, o to byl lepší život."