Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Naděžda Dočekalová (* 1940)

• narodila se 16. prosince 1940 v Chlumci nad Cidlinou

• její otec Boris Kestřánek se narodil v Rusku českému otci a ruské matce

• její otec reemigroval i s prarodiči do Československa po roce 1918

• po druhé světové válce měla rodina obavy z násilné repatriace zpět do SSSR sovětskou kontrarozvědkou Smerš

• Naděžda jakožto dcera „ruského emigranta“ nemohla studovat žurnalistiku

• vystudovala knihovnictví a informatiku

• pracovala v Ústavu vědeckotechnických informací v Praze

• nikdy nebyla v KSČ, ale práci si udržela i po prověrkách v roce 1968

• v listopadu 1989 se Naděždin syn Michal, nynější šéf činohry ND, stal vůdcem studentské stávky na DAMU

Naděžda Dočekalová se narodila 16. prosince 1940 v Chlumci nad Cidlinou do rodiny lesního inženýra Borise Kestřánka. Měla o rok a půl mladší sestru Věru a o dvanáct let mladšího bratra Borise. Významným členem domácnosti byla babička Alexandra Koněva Kestřánková, jejíž osud je takřka románový.

Bosa utekla za lepším životem

„Babička Alexandra, které jsme říkali bajbina, se narodila v osmdesátých letech 19. století ve volgogradské gubernii v Gora Setina a maminka jí zemřela v sedmi letech. Žila v tak nuzných poměrech, že ve svých jedenácti bosa utekla z domova. Chtěla se dostat na parník a do Petrohradu, což se jí povedlo,“ vypráví Naděžda o pohnutém osudu své babičky, která se v Petrohradu nechala najmout jako služka do rodiny ruského kupce. Zde se však dočkala krutého bití. Štěstí ji potkalo, když si ji do služby vzala česká učitelka hudby, a s ní se poprvé v životě cítila jako plnohodnotný člověk. Na její doporučení se jako služebná dostala do města Tambov do české pivovarnické rodiny Kestřánků.

Ruská služka v české pivovarnické rodině

„Byl to poměrně velký a tradiční pivovarnický rod, podle kterého se jmenuje vesnice Kestřany, ležící dodnes v jižních Čechách,“ říká pamětnice. Osud jihočeskou rodinu v první polovině 19. století zavál do Ruska, kam odjeli založit pivovar a usadili se ve městě Tambov, jež se nachází necelých 500 kilometrů jihovýchodně od Moskvy.

Kestřánkovi měli tři syny, nejstaršímu Zdeňkovi bylo 32 let a Alexandře 15, když k nim přišla do služby. Ještě než dosáhla plnoletosti, se Zdeňkem otěhotněla a porodila Borise, budoucího Naděždina otce. „Zdeňkovi rodiče ji ze služby nevyhodili, dál u nich tvrdě pracovala a starala se o dítě. Po třech letech si ji oblíbili tak, že konečně svolili ke sňatku,“ říká Naděžda.

Emigrace do ČSR na zlatých kramflecích

Když v Rusku vrcholila říjnová revoluce, situace se pro Kestřánkovy stávala neúnosnou. Naděždin otec Boris v té době studoval na popském gymnáziu, kde panoval nelidský dril. Když v novém Československu vznikla v rámci vládního programu tzv. ruská pomocná akce, kdy stát přijímal mladé muže z ruského území a umožnil jim dostudovat, Boris se tak dostal doruského gymnázia v Moravské Třebové a rodiče využili možnosti emigrovat za ním.

„Dostat se v té době z Ruska bylo o život. Na loď babička s dědou čekali tři měsíce, a když se na ni dostali, lidé na ní umírali. Babička pomáhala házet mrtvé přes palubu. Všechno stálo velké peníze, byly tři měny, zmatek, okrádalo se, ale babička, ačkoli byla negramotná, na peníze nevěřila. Věřila na zlato, a tak si ještě před cestou nechala udělat zlaté kramfleky, aby měli v Čechách něco do začátku,“ vypráví pamětnice.

Otec vstoupil do KSČ ze strachu o rodinu

Boris Kestřánek vystudoval VŠ lesnickou, kterou dokončil v roce 1929, před válkou pak obstarával lesy hraběte Kinského v Chlumci nad Cidlinou. Naděžda se narodila před Vánoci druhého válečného roku, ale její první a poslední válečná vzpomínka patří až do roku 1945. „Vzpomínám si jenom, že houkaly sirény a všichni si měli lehnout na zem. Já na sobě měla krásný nový růžový svetr a nechtěla jsem si v něm lehnout, abych ho neumazala. Takže když mě jedna paní strhla k zemi, byl to pro mě takový šok, že si to pamatuji dodnes,“ říká s úsměvem Naděžda.

Po komunistickém převratu v roce 1948 rodina Kinských až na syna Radslava emigrovala, otec Boris Kestřánek přišel o post ředitele lesního závodu v Chlumci nad Cidlinou a vstoupil do komunistické strany. Naděžda říká, že do strany vstoupil ze strachu. Jako člověk, který prchl z Ruska před komunismem, zažil obavy z poválečných únosů ruských imigrantů, jež měla na svědomí sovětská vojenská kontrarozvědka Smerš. Těsně po skončení druhé světové války jednotky Smerš vyhledávaly a násilně repatriovaly ruské imigranty do SSSR. Z Československa tehdy zmizely stovky lidí, jejichž stopy končily v sovětských gulazích. Když tedy přišel únor 1948, Boris Kestřánek z obav o sebe a rodinu do strany vstoupil. V roce 1951 dostal místo ředitele Výzkumné stanice pro pěstování lesů v Opočně.

„My děti jsme přes rodiče cítily, že je to doba těžká, ale nerozuměly jsme tomu. Až časem jsme přicházely na to, co se děje,“ říká Naděžda. Její otec byl s komunisty na štíru, a když se s nimi nepohodl, přeložili ho v polovině 50. let do lesního závodu ve Zbraslavi (dnes součást Prahy).

Na žurnalistiku ne, jste dcera ruského emigranta

Ona sama se setkala s diskriminací – pro ni nepochopitelnou – v době, kdy se hlásila na žurnalistiku: „Nebyla jsem špatná žákyně, spíše naopak, ale napsali mi něco v tom smyslu, že mě v žádném případě nemohou na školu přijmout, protože jsem dcera ruského emigranta. Bylo to moje první setkání s politickým kádrováním a dlouho jsem se s tím nemohla smířit.“

Naděžda nakonec vystudovala na filozofické fakultě obor informatika a knihovnictví.

Ještě než dostudovala, zemřel tatínek. Bratr byl ještě malý a rodině vydatně pomáhala babička Alexandra.

„Maminka měla sice obchodní školu, ale měla velkou pauzu. Chytla se ve výzkumném ústavu v administrativě. Babička dělala všechny možné i nemožné práce, aby bráchu a nás dvě sestry na škole pomohla uživit. Pracovala v lesní školce, pletla svetry, šila pro lidi, ale také o sobotách jezdila do domácností zabíjet králíky. Říkali jsme jí sobotní vrah,“ vzpomíná pamětnice na milovanou babičku, která byla od dětství středobodem jejich světa. Vychovala nejen děti Kestřánkovy, ale až do své smrti pečovala i o Naděždina syna Michala, který se narodil v roce 1965, ještě než Naděžda dokončila vysokou školu.

Od babičky se lidé odvraceli, protože byla Ruska

O politiku se pologramotná babička nezajímala, ale hluboce se jí dotkla v roce 1968, když do Československa dorazily sovětské tanky.

„Byli jsme s manželem v Praze, Michal byl s babičkou na Zbraslavi, a tak jsme za nimi přijeli. Babička byla celá špatná, propadlá do sebe. Dotklo se jí, že jí v konzumu neprodali chleba, prý proto, že je Ruska. Někteří lidé jí to začali dávat najevo a odvrátili se od ní. Nesla to velmi špatně, zvláště když do té doby byla oblíbená, každému pomohla, když potřeboval. Emoce byly tenkrát hodně rozjitřené.“

Kádrový posudek bylo hodně bolestivé čtení

Naděžda již tehdy pracovala jako nákupčí v Ústavu vědeckotechnických informací ve Slezské ulici na Praze 2. Nacházela se tam třetí největší knihovna odborné literatury na světě. Ve straně nikdy nebyla a ani do ní vstupovat nehodlala, přesto působila jako vedoucí malé části pracoviště. Věděla, že to s ní politicky nevypadá dobře. Ještě před 21. srpnem 1968 se jí totiž naskytla možnost nahlédnout do svých kádrových materiálů. Zděsila se a vzalo za své jedno dlouholeté přátelství. 

„Z materiálů jsem se dověděla, že jedna z mých nejlepších kamarádek o mně říkala hrozné věci. Že jsem proti režimu a že například ruské básně jsem přednášela jen proto, abych se zavděčila. Měla to prý být z mé strany kamufláž. Ke klasické ruské literatuře a poezii jsem ale měla v těch gymnaziálních letech vztah upřímný a s politikou to nemělo nic společného. Protirežimní názory jsem měla, ale napráskat to v té těžké době na svou kamarádku do kádrových materiálů, to jsem od ní nečekala,“ říká pamětnice.

Prověrky a nezdařená emigrace

Když ji tedy na podzim 1968 čekaly prověrky, věděla, že to nebude mít jednoduché. „Bylo to neuvěřitelně ponižující. Sedělo proti mně dvanáct mých kolegů, které jsem znala mnoho let, nebyli to ale příliš schopní lidé. Například jedna mladá holka z bývalého skladu, která u mě začínala, ta potom hlasovala proti mně. Ptali se mě na můj názor na vstup vojsk do republiky. Samozřejmě jsem nechtěla přijít o práci, kličkovala jsem. Nakonec mě zachránil předseda KSČ. Byla jsem mladá, on byl dívkař. Řekl, že je mě na pracovišti potřeba, a tak mě nevyhodili.“

V roce 1969 začali mizet přátelé a Naděždin muž Michal Dočekal, jenž vždy projevoval své názory značně radikálně, si nedovedl představit další budoucnost v Československu, kde režim opět přituhuje. Dočekalovi odjeli do Švýcarska, kam před několika měsíci emigrovali jejich vzdálenější příbuzní. Začali se připravovat na přesun. 

„Babička s tříletým Michalem zůstali v Československu, protože Michala s námi nepustili. Zjišťovali jsme možnosti ohledně bydlení a práce. Pak jsem tedy měla jet zpátky pro Michala a babičku. Ale najednou mi to celé došlo… Nedokázala bych to babičce udělat. Byla už stará, Československo považovala za svoji vlast a znovu si zvykat jinde už by bylo nad její síly. Řekla jsem nakonec manželovi, že to nedokážu. Vrátili jsme se do Čech, ale muž mi řekl: Zůstaneme v Čechách, když chceš. Ale nikdy si nestěžuj, že něco nemáš, že po něčem toužíš. Vždycky jsi chtěla cestovat a s tím bude konec.“

Valuty jsme pašovali celá 70. a 80. léta. Nikdy na to nepřišli

Do zahraničí se ale Dočekalovi přece jen podívali a na tehdejší poměry do zajímavých destinací: Francie, Itálie, Alžírsko, Švýcarsko, Německo a další. Procestovali většinu západních zemí. Možné to bylo díky švagrovi, bývalému houslistovi z Národního divadla, který v roce 1967 emigroval do Švédska. „Byl to problém pro celou širší rodinu. Odsoudili ho v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Do té doby jsem nevěděla, že je možné se z trestu vyplatit, ale on to udělal. Stálo ho to opravdu hodně peněz.“ Díky švagrovi, který je oficiálně zval na návštěvy do zahraničí, mohli Dočekalovi v 70. a 80. letech cestovat, ovšem samozřejmě bez syna, který musel zůstávat doma jakožto záruka, že se rodiče vrátí do vlasti.

„Mělo to ovšem jeden háček. Švagr vždycky musel do pozvání napsat větu, že veškeré náklady na cestu, ubytování, pojištění a jídlo hradí on sám. Všechno jsme si ale hradili sami. Peníze jsme si přitom nemohli vyměnit. Naše měna se nikde vyměnit nedala a povoleno na výměnu bylo jen pár šupů. Měla jsem ale vysoce postaveného známého z gymnázia, který pracoval v bance. Ten nám umožnil koupit si valuty. Jenomže ty jsme museli pašovat… Nikdy je nenašli. Jak jsme je pašovali, to ale nikomu neřeknu. Kdoví jestli to ještě nebude někdy potřeba,“ říká Naďa.

1989: syn Michal vedl studentskou stávku

Když přišel listopad 1989, Naďa už na změnu režimu nevěřila. Už ji nečekala. Její syn Michal, toho času student režie na DAMU, byl ovšem jejím spolutvůrcem a vůdcem studentské stávky na DAMU (jeho příběh je též součástí projektu Paměť národa).

„Kolem 17. listopadu přišel Michal domů a chtěl svíčku. Ani neřekl na co, ale dala jsem mu ji. A pak jsem ho deset dní neviděla,“ říká Naďa, která hladovým studentům v době studentské stávky nosila proviant. Tehdy měla o syna velký strach. Zejména v okamžiku, kdy měly do Prahy vtrhnout lidové milice a se zbraněmi se postavit studentům. Ke střetu nakonec nedošlo, v noci z 21. na 22. listopadu vrchní velitel generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš lidové milice z akce odvolal.

„Za komunismu bylo málo statečných lidí, kteří se režimu dokázali postavit. Lidé se spíše přizpůsobili a tvářili se, že jsou s ním. Mladá generace už takhle ale žít nechtěla a to je dobře,“ uzavírá své vyprávění Naděžda.