Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
O revoluci se nehlasuje
narodil se 7. dubna 1965 v Praze
inklinoval k prostředí undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století
za studií na gymnáziu působil v divadelním A studiu Rubín
v roce 1985 byl přijat na DAMU, obor režie
od roku 1988 se účastnil většiny protirežimních demonstrací
před 17. listopadem 1989 byl hlavním aktérem rozpuštění základní organizace SSM na DAMU
vyhlásil a vedl stávku studentů DAMU
po revoluci 1989 působil v Divadelním spolku Kašpar, Divadle Komedie
v Národním divadle v Praze působí od roku 2002, od roku 2015 je ředitelem činohry Národního divadla
Nynější šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal se narodil 7. dubna 1965 v Praze a s rodiči vyrůstal na Hradčanech. Jeho rodinná historie sahá až do Ruska v období 19. století, kde po celé století žily dvě generace českých emigrantů, kteří se vrátili do vlasti v rámci Masarykových repatriací po vzniku Československa v roce 1918. Jeho vztah k totalitnímu režimu byl jeho rodinnou minulostí jasně definován. Nikdo z širokého příbuzenstva nebyl v KSČ a většina z nich na režim nějakým způsobem doplácela. Například dědeček Boris Kestřánek, lesní inženýr, přišel o místo ředitele Kinských lesů, otec nemohl studovat. „Už jako dítě jsem věděl o paktu Ribbentrop – Molotov, věděl jsem o Katyni i o zlověstném hradčanském ‚Domečku‘, kde v padesátých letech mučili politické vězně.“
Školu za normalizace jsem protrpěl
Michal Dočekal zahájil školní docházku v roce 1971, tedy v době represí namířených proti komukoli, kdo by chtěl vybočovat z řady. Dusivá normalizační atmosféra pronikala do všech aspektů života, školní prostředí nevyjímaje. Silně individualisticky založený pamětník se netají tím, že kolektivní výchova té doby pro něj byla od první třídy do maturity utrpením. „Chodil jsem do základní školy v Bubenči na náměstí Svobody a už ta budova měla příznačný charakter káznice, atmosféra tam byla odporná,“ vzpomíná. Svůj vzdor v první třídě vyjádřil tím, že odmítal mluvit, a padl dokonce návrh na jeho přeložení do tzv. zvláštní školy, což se nakonec nestalo. Na gymnáziu se problémy vyhrotily. „V prvním ročníku jsem začal propadat a v tomto nastoupeném kurzu jsem úspěšně pokračoval celé čtyři roky. Byla to normální reakce na to, co mě příšerně nebavilo a co jsem považoval za zbytečné. Přečetl jsem kdeco, ale z češtiny jsem to dopracoval na čtyřku, protože jsem například nečetl to, co jsem měl – povinnou četbu. Učitelka byla stalinistická vykopávka, a moc jsme si tedy nerozuměli.“ Na kontě měl tři sta neomluvených hodin, ale se svým otcem Čestmírem Dočekalem, který maturoval v roce 1950 na francouzském gymnáziu, si prý v záškoláctví nezadal. Jakožto syna lékaře ho nevzali na vysokou školu a dodělával si ji dálkově při práci ve svých třiceti letech.
Formoval mě underground, nikoli škola
Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se Dočekalovi rozhodli emigrovat do Švýcarska, kde žila matčina sestra. V zahraničí zařizovali vše potřebné pro přesun, zatímco tříletý Michal trávil čas u babičky. „Když se pro mě matka vrátila, zlomilo se to v ní. Najednou si nedovedla představit, že už nikdy neuvidí Hradčany, a emigraci si rozmyslela.“ Dočekalovi tedy zůstali v Československu a rozhodnutí zůstat se v rodině považovalo za tabuizovaný fatální omyl, který se ale nikdy nestal předmětem výčitek.
Přestože pamětník od mládí vnímal, v jakém marasmu žije, nedokáže říct, že by rodiče svým rozhodnutím udělali chybu. Oni i přátelé, kterými se obklopoval, byli pro jeho směřování určující tím, že se s nimi cítil na jedné vlně. „Už na základní školu se mnou chodily děti ze zajímavých rodin. Když můj celoživotní kamarád David Czesany přišel v sedmé třídě do školy a řekl, že byl na koncertě Plastic People, DG 307 a Hever a Vazelína, což byl ten slavný festival druhé kultury na Hrádečku, protože jeho táta byl bývalým spolužákem Václava Havla, tak to bylo pro mě zjevení. Naše dýchánky v bytě Czesaných nad deskami, které si přivezli na konci šedesátých let, u nás aktuální ještě v polovině sedmdesátých let, a kterým jsme fanaticky propadli, to všechno na mě mělo zásadní vliv. Bratři Formani byli polobozi, protože se na Západě dostali na koncert Kiss a pak založili pro nás důležitou punkovou kapelu Suchý mozky, jejichž zpěvák vystupoval s krysou na rameni. Tohle mě formovalo, ne škola.“
Ještě na gymnáziu byly pro Michala Dočekala a jeho známé zásadní výlety do Maďarska, kam jezdili vlakem s propracovaným systémem jízd načerno, aby ušetřili co nejvíce peněz. „Rekord byla cesta až do Komárna za pouhých 21 Kčs. Bylo to touha po svobodě inspirovaná četbou Kerouaca.“ V Budapešti byly dostupné koncerty a filmy, o kterých se československé mládeži ani nesnilo. Pamětník poprvé viděl například Felliniho Casanovu či Antonioniho Zvětšeninu. „Když se pak vrátíte do Čech, odjedete s gymplem na lyžák a profesoři vám večer promítají Děti kapitána Granta, tak chápete, proč jsme od kantorů měli takový odstup,“ říká Michal Dočekal.
Druhá polovina 80. let byla nabitá touhou po změně
Na gymnáziu ho začalo intenzivně zajímat divadlo. „Když jsem pochopil, že nemám hudební talent a jediná kariéra, kterou jsem si přál, byla kariéra rockového hudebníka, našel jsem se v divadle, které mělo svou dynamičností k rockové hudbě asi nejblíž.“ Michala Dočekala přitahovala divadla malých forem, jako byla Ypsilonka, Divadlo Na zábradlí či HaDivadlo, nejvíce si ale cenil divadla Na okraji, které hrálo v Rubínu a v němž ještě za studií udělal konkurz do amatérského A studia Rubín. Jeho další směřování mělo v té době již jasné obrysy – ještě před maturitou úspěšně složil talentové zkoušky na DAMU. Ředitel gymnázia měl ovšem na jeho budoucnost jiný názor a nedal mu na uměleckou výběrovou školu doporučení. Na DAMU se dostal v následujícím roce 1985.
„V roce 1986 jsem cítil, že se začíná něco lámat. Druhou polovinu osmdesátých let jsem vnímal pozitivně v tom, že to byla doba nabitá touhou po změně.“ S DAMU cestoval po Evropě, například do Maďarska, Finska, Portugalska či západního Berlína, což byla velká konfrontace s domácí realitou.
Za důležitý považuje Michal Dočekal rok 1988 a první velkou demonstraci po dvaceti letech od srpnové okupace v roce 1968. „K tomu se váže spíše humorná historka. Byli jsme u kamaráda na chalupě v Postupicích na houbách. Asi jsme je ne úplně dobře uvařili, protože jsme pospíchali zpátky do Prahy na demonstraci, a cestou ve vlaku se nám v Benešově udělalo z těch hub tak špatně, že jsme museli vystoupit... Na demonstraci jsme dojeli pozdě, ale pak jsme to interpretovali tak, že jsme svůj odpor k režimu vyjádřili nemilosrdně již v Benešově zvracením.“
O stávce jsem uvažoval už na jaře 1989
Dne 10. prosince 1988, na Mezinárodní den lidských práv, přišel na první oficiálně povolenou manifestaci opozičních seskupení na Škroupovo náměstí v Praze. Shromáždění se zúčastnily tři tisícovky lidí a projevy zde přednesl Václav Havel, který vyslovil požadavek propuštění politických vězňů, či Rudolf Battěk, jenž vyzval k ukončení monopolu vlády KSČ. Nedošlo při ní k násilným střetům s bezpečnostními jednotkami. Následovala série lednových demonstrací v roce 1989 v tzv. Palachově týdnu.
„Už tehdy jsem si myslel, že celá společnost je ve varu a touží po změně, ale byla to iluze. Týkalo se to jen sociální bubliny, ve které jsem se pohyboval. Mimo Prahu, na vesnicích a malých městech, bylo celkem mrtvo,“ vzpomíná Michal Dočekal na tehdejší atmosféru.
Za jeden z nejsilnějších zážitků předznamenávajících změnu považuje situaci, kdy v květnu 1989 šel na návštěvu ke svým rodičům...
„Bydleli jsme na Hradčanech pod ministerstvem obrany, blížil jsem se ulicí k domovu a slyšel jsem, jak přes celou ulici řve na plný koule Hlas Ameriky. To táta myl okna a už byl trochu nahluchlý, tak si to pustil nahlas. V Hlasu Ameriky se četla jména signatářů petice Několik vět a mě v tu chvíli přepadl euforický pocit z nadcházejícího konce totalitního režimu, který už mi připadal neudržitelný.“
Když Několik vět podepsal Ivan Rajmont a Daniela Kolářová, kteří v té době pedagogicky působili na DAMU, mluvilo se o tom, že je vyhodí. „Už tehdy jsem si říkal, že jestli je vyhodí, musíme jít do stávky.“
Síla davu byla až animální
Dne 28. října 1989 se konala nepovolená demonstrace k 71. výročí vzniku Československa, které se zúčastnily asi tři tisíce lidí. „Tam jsem zažil opravdu velké vzedmutí vzteku a sílu davu. Jeden těžkooděnec se oddělil od ostatních s tím, že někoho zmydlí, ale dav ho zahnal do kouta a zůstal tam sám. Masa lidí šla proti němu. Tenkrát jsem vzal do ruky dlažební kostku. Byl to až animální stav, kdy cítíte sílu davu. Do té doby byl ve společnosti strach potlačený, ale teď se ventiloval. Kostku jsem naštěstí nehodil, byl to jen záblesk, který rychle pominul, a pak už se to nikdy neopakovalo, ani na demonstraci 17. listopadu.“
Rozpustit SSM bylo nutné gesto
V první polovině listopadu 1989 přišel pamětník na DAMU s myšlenkou rozpustit SSM, což nebylo tak jednoduché, vzhledem k tomu, že SSM zastřešoval vydávání časopisu Kavárna A.F.F.A., časopis studentů Akademie múzických umění (AMU), který informačně propojoval její tři fakulty (divadelní, filmovou a hudební) a pomáhal udržovat kontakty s dalšími pražskými humanitně zaměřenými vysokými školami. Často velmi kriticky reagoval na dobové společenské problémy.
„Působil v něm Martin Mejstřík, Yvona Kreuzmannová, kluci z FAMU a další. My jsme s nimi byli ve sporu, protože se o ten časopis báli. Trval jsem na tom, že SSM se musí rozpustit, a to na protest proti panujícímu režimu. Věděli jsme, že něco musíme udělat, protože pouhé podepisování petic už nestačí. A podařilo se to.“ Následně rozpustili základní organizaci SSM na UMPRUM, jejíž studenti v té době, kolem 15. listopadu, vytvářeli hesla na chystanou demonstraci na Albertově, na niž zvali také studenty z DAMU.
17. listopad, Národní třída
„Nechtěl jsem se jí nejdříve zúčastnit, protože ji pořádal SSM. Přesvědčila mě ale Hana Fischerová ze scénografie – prý jsou v ní zapojení i chartisti a lidi z disentu a mají v plánu jít na Václavák. Někdo cestou rozdával lístky s telefonním číslem na nějaký nezávislý spolek studentů a já si ho vzal. Šli jsme tedy spolu, přežili dnes již pověstnou tlačenici na Národní třídě, kde na jednu stranu Lidové milice vyzývaly lidi k rozchodu, zároveň ale všechny východy neprodyšně uzavřely, holky omdlévaly, protože tam bylo opravdu těsno, a policajti to tam mydlili. Nám se podařilo dostat se pryč bez újmy a s ostatními jsme se sešli na Karlově náměstí v hospodě u Černého vola. V noci mě pak v euforii napadlo zavolat na to číslo, že chceme vyhlásit na DAMU stávku. Vzal to nějaký Dienstbier a vůbec ho neobtěžovalo, že volám v sobotu ve dvě ráno, řekli, že přijdou.“
O revoluci se nehlasuje
V sobotu 18. listopadu se sešlo asi patnáct studentů spolu s Dienstbierem a Bendou na DAMU a Michal Dočekal sestavil text s prohlášením, že DAMU jde do stávky. „Ti kluci, Dienstbier s Bendou, říkali, že takhle se to dělat nedá, že stávka se musí odhlasovat, že ji nejde jen tak vyhlásit. Já jsem ale emotivně prohlašoval, že o revoluci se nehlasuje a že já ji vyhlašuji a ať si dělá, kdo chce, co chce, ale že já stávkuju odteď. Prohlášení pak tedy někdo doručil do Realistického divadla, a tím jsme tedy vstoupili do stávky.“
Čtyřicet let jsme hráli jako volové...
V Realistickém divadle (dnes Švandovo divadlo) se v týž den debatovalo o stávce divadel na podporu studentské stávky. „Samozřejmě byla velká obava, že to bude nefunkční, že se to nedá zprodukovat, divadla se to nedozví, nezareagují na to. Rozhodující bylo prohlášení Jiřího Kodeta, který nakonec vstal a řekl: ‚Čtyřicet let jsme hráli jako volové, tak teď se to neposere, když jeden večer hrát nebudeme.‘ Nastal smích v sále, uvolnění atmosféry a odsouhlasení podpory stávky divadel. Tedy že se divadla otevřou a nebude se hrát.“ V Realistickém divadle pak také padl návrh na generální stávku, která se nakonec uskutečnila 27. listopadu.
Večer pak Michal Dočekal s Hanou Fischerovou vystoupili jako zástupci studentů v divadle na Vinohradech. „Divadlo bylo narvané, lidi z celé republiky přijeli autobusy na představení, měly se hrát Hlasy ptáků. Ale místo toho na jeviště nastoupily všechny tehdejší herecké hvězdy, které existovaly. Viděl jsem úžas těch diváků, když viděli vedle sebe Bohdalovou, Maciuchovou, Kolářovou, Jiráskovou, Haničince... zkrátka všechny. Začali nadšeně tleskat, a pak moderátor oznámil, že se dnes nehraje a dva studenti z DAMU podají svědectví o tom, co se dělo na Národní třídě...“
Lidové milice mě nevystrašily
Michal Dočekal poté zformuloval jedenáct bodů požadavků, kvůli nimž DAMU stávkuje, a nastal standardní stávkový režim, kdy studenti obsadili DAMU a vyjížděli mimo Prahu, aby inspirovali další podniky a organizace ke generální stávce.
„Ten první týden byl ještě pořád napínavej. Přišli za mnou nějací dva estébáci jakožto za vůdcem stávky DAMU a snažili se mě vystrašit, že bude zásah milicí. Já jsem je ani moc neposlouchal, řekl jsem jim, že s tím nemůžu nic dělat a žádný vliv na to nemám, protože všechno už probíhá hlasováním a masovou podporou. Dne 22. listopadu přiběhla do učebny, kde byla stávková centrála, Jana Hlaváčová a volala, že sem jedou ozbrojení milicionáři. Měla opravdu strach.“ Do Prahy tehdy přijelo na čtyři tisíce milicionářů a očekával se jejich útok, studenti DAMU ukrývali archiv, budovali únikovou cestu a byli připraveni školu zabarikádovat.
„Já jsem ale strach neměl a vůbec jsem nevěřil, že by režim mohl ještě nějak brutálně zasáhnout. Už od soboty 18. listopadu bylo moje odhodlání tak velké, že jsem nezapochyboval o tom, že snahy lidí o změnu nikdo nezvrátí,“ říká Michal Dočekal.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)