Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Dočekal (* 1941)

• František Dočekal se narodil 28. července 1941

• rodina soukromě hospodařila

• za války k nim docházeli partyzáni

• po zahájení kolektivizace musela rodina čelit nátlaku na vstup do JZD

• v roce 1958 rodina vstoupila do JZD

• otec pamětníka po vstupu do JZD deset let nevyšel z domu

• pamětník pracoval v zemědělském družstvu až do důchodu v roce 2001

• v roce 2022 žil se svojí ženou Annou v Nyklovicích

František Dočekal vyrůstal jako dítě v době, kdy komunistická diktatura likvidovala statkáře, sedláky i malé rolníky. V tradiční selské rodině v Nyklovicích na Českomoravské vysočině sledoval v pochmurných padesátých letech 20. století úpornou snahu otce a matky dostát přehnaně vysokým dodávkám zemědělských výrobků. Stát je soukromým hospodářům diktoval s jediným cílem - vymýtit je z venkova a nahradit je jednotnými zemědělskými družstvy (JZD) a státními statky.

František Dočekal viděl maminku, jak byla sedřená z nekonečné práce doma i na poli. Cítil bolest otce, když mu vzali stroje a nakonec i koně, které miloval. Rodina vstoupila do JZD v roce 1958, když už nedokázala snášet ustavičný tlak komunistických funkcionářů a agitátorů.

Zpočátku měli Dočekalovi ještě ve svých stájích koně, o které se otec s láskou staral. „Byl jejich velký milovník. Poklízel jim, koně byli krásní. A jezdil s nimi tady z dědiny nějaký chlapík. Jednou si je nechal doma, otci nic neřekli a už mu je sem zpátky nepřivedli,“ svěřuje pamětník. „Otec se nemohl smířit s tím, že mu všechno vzali. Deset let nevylezl z chalupy, a nakonec skončil v Jihlavě v blázinci.“  

Práce na patnácti hektarech zemědělské půdy, obstarávání koní a dobytka znamenala pro rodinu Dočekalovu neustávající dřinu. Tak tomu bylo na venkově odnepaměti. Ovšem těch, kteří vlastnili dostatek půdy, aby se na ní uživili, byla menšina. Lidé si často museli k hospodaření najít i další práci, aby vyšli s penězi. Vyřešit nedostatek půdy, zvednout životní úroveň na venkově patřilo do programů většiny politických stran od vzniku Československé republiky.  

S čím však přišla Komunistická strana Československa po únoru 1948, převrátilo život na venkově vzhůru nohama. Násilná kolektivizace, jež trvala bezmála deset let, za sebou nechala tisíce zničených lidských životů. Zkazila ho rovněž otci pamětníka. Jeho ženu však na druhou stranu zbavila vyčerpávající práce. Poté, co se JZD v šedesátých letech 20. století uchytila a naučila se hospodařit, měla pamětníkova maminka mnohem více volného času než jako manželka soukromého hospodáře.

Sedlák si vzal služku a doma bylo zle

František Dočekal se narodil 28. července 1941 v Nyklovicích, které dnes spadají pod okres Žďár nad Sázavou. Statek, ve kterém prožil pamětník celý život, koupil už jeho dědeček Robert Dočekal. Tehdejší majitelé odešli, jak to bylo v 19. století běžné, za novým životem do Severní Ameriky. A Robert Dočekal se do Nyklovic přistěhoval se svojí ženou Klárou, která byla sudetská Němka.

Ke statku patřilo deset hektarů a k tomu si pronajali dalších pět hektarů. Měli i menší kousek lesa. Doma mívali okolo patnácti kusů dobytka a dva koně. Výměrou pozemků se tedy rodina řadila k sedlákům. V obci byli i větší hospodáři, ale nikdo neměl více než dvacet hektarů.

Když pak začal otec pamětníka chodit se svojí budoucí ženou, která pracovala jako služka, nebylo to především jeho mamince vůbec po chuti. Sňatku bránila, a i když se nakonec vzali, celý život dávala své snaše najevo, že je něco méněcenného. „Maminka vždycky říkala, že tchyně byla zlá, že ji neměla za nic, protože nebyla ze selského rodu,“ svěřuje pamětník. 

Partyzáni ho vyvedli ven a zastřelili

Rodiče pamětníka, František a Františka Dočekalovi, měli šest dětí – čtyři dcery a dva syny. Jejich rodinné štěstí zakalilo propuknutí druhé světové války. Sám pamětník si útržkovitě vzpomíná až na její poslední rok. V okolí Nyklovic působili za války partyzáni.

„Tady neudělali nic dobrého, spíš přivedli lidi do neštěstí, mohli kvůli nim vypálit celou dědinu,“ tvrdí František Dočekal. Naráží na zastřelení továrníka Valentina Ehma z Víru. Ehm vlastnil ve Víru textilní továrnu, kterou v roce 1941 zabavil židovské rodině Rotterových. „Oni ho chtěli zastřelit. On byl Němec, ale nikomu neškodil, zaměstnával lidi. Jenže on měl oploceno, měl to zajištěné a začal po nich střílet. Toho Rusa zranil, a tak ti partyzáni ho táhli z Víru až sem.“

Gestapo podle slov pamětníka mělo již obklíčené Nyklovice a chtělo je vypálit, nakonec to ale neudělalo.[1] Další obětí místní partyzánské skupiny byl majitel textilní továrny v Bystrém Josefa Čipera, kterého někdo udal partyzánům, že donáší na své okolí. Ovšem toto tvrzení zpochybňuje nejen sám František Dočekal, ale i jiní pamětníci. „Byl to Čech a měl továrnu Vlněnu, jeho dcera chodila se mnou do školy. V roce 1945 ho vyvedli v noci ven a zastřelili ho před barákem,“ říká František Dočekal.

Partyzáni docházeli i k Dočekalovým. Dokonce u nich přespávali. „Pamatuji si, jak jednou v noci třískali na dveře a šli sem. Zabili tady jalovici, dívali jsme se jako děcka z okna, pod kůlnou ji měli pověšenou. Tam ji rozřezali a odvezli ji na saních do horního lesa. Tam se skrývali v nějakém bunkru,“ přibližuje pamětník.

V závěru války začala vesnicí proudit prchající německá armáda. „Jela nepřetržitě tři dny, ve dne v noci. Tanky, nákladní auta, pěšky. Nekonečný průvod,“ vzpomíná František Dočekal. Němci přišli dokonce i k nim a chtěli vzít otci koně. „Tak se s nimi táta dohadoval. Zachránila to babička, že uměla německy, a nakonec mu je nevzali,“ vypráví.

V obrněném autě si hráli několik let

Oproti tomu průjezd sovětské armády Nyklovicemi byl poměrně klidný. „Vím, že tu jednou zastavil tank u branky a my jsme jim se sestrou nesli v konvičce vodu. Pak odjeli a to bylo všechno,“ říká pamětník.

Zbytky vojenského materiálu rozesetého podél cest a silnic připomínaly ještě dlouho skončenou válku. „Bylo tu kdeco, starší kluci si natahali domů všelijaké zbraně. U našeho pole zůstal rozbitý tank, řeznické nákladní auto a obrněné auto. V tom jsme si jako kluci hráli kolik let ještě po válce,“ končí vzpomínky na válku pamětník.

Oproti jiným obcím nepostihl Nyklovice odliv obyvatel, kteří by odešli osidlovat Sudety. Na Svitavsko, do Radiměře a Banína odešly pouze tři rodiny, ale dvě z nich se po čase vrátily. „Byly tam velké statky a oni tady měli třeba jednu krávu a prostě na to nestačili,“ vysvětluje důvod jejich návratu František Dočekal. 

Agitátoři chodili dům od domu

Po únorovém puči v roce 1948, kdy se vlády ve státě ujala komunistická strana, se začala připravovat drastická změna zemědělské politiky. Květnová ústava z téhož roku sice ještě slibovala zachování soukromého hospodářství do padesáti hektarů, což ale vzalo brzy za své. Soukromý zemědělec, který svobodně nakládá se svou půdou, byl naprosto neslučitelný s nově se utvářejícím totalitním režimem.

Počátkem roku 1949 vešel v platnost zákon o zakládání jednotných zemědělských družstvech [2] a komunističtí vládní představitelé očekávali, že lidé budou do družstev přicházet s nadšením. To se ale nestalo. Proto vládnoucí špičky komunistické strany začaly zvyšovat tlak, aby malé a střední zemědělce ke vstupu přinutily a ty velké - sedláky - zlikvidovaly.

Jedním z mnoha způsobů nahánění zemědělců do JZD byl dodávkový systém. „Po padesátém roce měli rodiče určené dodávky obilí, brambor, mléka, vajíček a vepřového,“ vyjmenovává pamětník, co museli rodiče odevzdávat. Pokud by něco nesplnili, tak jim například na místním národním výboru nepovolili domácí porážku hospodářských zvířat.

„Máme doma dopis. Moje maminka psala švagrové do Němčan. Oni měli pár slepic a maminka je prosila, jestli by nemohla poslat osmdesát vajíček, abychom splnili dodávku, abychom si mohli zabít prase,“ dodává pamětník.

Kromě toho do obce neustále vyrážely skupiny agitátorů, které přesvědčovaly lidi ke vstupu do JZD. „Vždycky přijelo několik lidí autem a chodili po domech a přemlouvali lidi,“ vzpomíná pamětník, protože tyto návštěvy se samozřejmě nevyhnuly ani jim.

„V kulturním domě bydlel trvale nějaký chlapík a neustále dennodenně někoho přemlouval a nutil.“ Aby bylo v nových družstvech s čím pracovat, vydala vláda zákon, na základě kterého mohla JZD soukromým zemědělcům zabavovat stroje. U Dočekalů tak přišili o novou mlátičku. 

Otec onemocněl z tlaku na vstup do družstva

Na statcích s větší výměrou polností bylo běžné zaměstnávat takzvané námezdní síly. „U nás sloužil jeden chlapík, ale pak to zakázali jako vykořisťování,“ říká pamětník. Největší tíže práce pak připadla na jeho maminku. „Copak otec, ten ráno odjel s koňmi na pole, a ona musela všechno odedřít.“

Snaha udržet v chodu nejen družstva, ale i zemědělství jako takové měla dopad i na budoucnost dětí. Starší sestra pamětníka tehdy vycházela základní školu a hlásila se na zdravotní školu. Tam ji ale představitelé komunistické moci nechtěli pustit. Nakonec střední zdravotní školu v Jihlavě přece jenom vystudovala. Ten, kdo musel hned po základní škole zůstat v zemědělství, byl František Dočekal. Přál si vyučit se truhlářem, ale v padesátých letech o budoucnosti mladých lidí rozhodovali místní funkcionáři.

V zemědělství panoval nedostatek pracovních sil, a tak v každé rodině měl vždy zůstat alespoň jeden člen rodiny, který byl zárukou, že o rodinné polnosti bude postaráno. A v momentě, kdy v obci založili družstvo a rodina do něho vstoupila, stal se jeho zaměstnancem. Tímto způsobem se komunističtí funkcionáři snažili udržet chod zemědělství, které se jejich přičiněním dostalo do katastrofálního stavu.

Kvůli zatýkání hospodářů, vyhánění celých rodin z jejich statků a jiných represí leželo ladem v celém státě tisíce hektarů neobdělané půdy. I když od druhé poloviny padesátých let začal stát do zemědělství pumpovat obrovské peníze, československé zemědělství se dostalo na předválečnou úroveň až na konci šedesátých let.

V Nyklovicích se jednotné zemědělské družstvo podařilo založit teprve v roce 1957. Dočekalovi do něj vstoupili o rok později a František v družstvu pracoval až do svých šedesáti jedna let. „Vyměnili nám pole, dali nám jiné, horší, a pořád dělali nátlak, až nakonec otec onemocněl. Měl invalidní důchod na astma, dvě stě padesát korun, tak akorát na cigarety,“ vysvětluje pamětník důvody, proč nakonec do družstva vstoupili.

Spolužáka už jsem nikdy neviděl

Snášet neustálý nátlak bylo těžké, zároveň pamětník zdůrazňuje, že u nich v obci nikoho nezavřeli ani nevystěhovali. Sám ale zažil to, že jeho spolužák Jiří Klodner z Hartmanic jednoho dne nepřišel do školy a už ho nikdy neviděl. Rodinu vystěhovali v rámci Akce K (kulak), podobně jako další tisíce selských rodin daleko od jejich domova.

Na rozdíl od jiných obcí, kde v čele družstev stáli často lidé, kteří zemědělství vůbec nerozuměli, v Nyklovicích byli mezi zakladateli zkušení hospodáři. Prvním předsedou družstva byl František Macek, majitel přibližně sedmnácti hektarů zemědělské půdy. Další selskou rodinou, která nakonec ustoupila nátlaku a přihlášku do družstva podepsala, byli Hegrovi. „Tady vedle byl veliký statek a tam byli Hegrovi a Hegr už byl takový pokrokový zemědělec. Měl dva páry koní a nákladní auto, osobní auto, stroje, samovaz,“ vyjmenovává pamětník. „Tenkrát nikdo neměl takové stroje jako on tady.“

První dva roky, než odešel na vojnu, pracoval František Dočekal v družstvu s koňmi. Místo otce, který byl nemocný. Ze začátku vydělával málo, ale okolní družstva na tom byla mnohem hůř. „První rok byla jednotka deset korun, pak už čtrnáct korun a pak to šlo stále nahoru. Takže jste si tam pak už docela vydělal,“ uvádí pamětník. „Nic moc to nebylo, ale dalo se z toho žít.“

Po vojně začal jezdit s traktorem, ale zpočátku se dělalo vše, co bylo potřeba. „Ráno chodil agronom po domech a rozděloval práci. Museli jsme dělat všechno. Chodil jsem i stavět kravín,“ vypráví František Dočekal. Nakonec si na práci v družstvu zvykl a byl i celkem spokojený. Stejně tak si zvykla jeho maminka. Největší úleva přišla v polovině šedesátých let, kdy se od nich odvedl ustájený dobytek. Do té doby musel František chodit pracovat do družstva a k tomu ještě pomáhal doma s poklízením.

Ale když už bylo společné ustájení, rodině se ulevilo a především mamince. „Chodila do kravína dojit a nakonec na tom byla lépe, než když jsme hospodařili soukromě. Jeden týden chodila na ráno, druhý týden na odpoledne. Tak šla ráno dojit, přišla třeba o devíti a pak byla celý den doma,“ popisuje pamětník. „Vydělala si peníze a měla více volného času. Když dělala jen doma na svém, tak to pro ni byla otročina.“   

Ne všichni v obci ale vstoupili do družstva. Rodina Tichých, která hospodařila asi na osmi hektarech, hospodařila dál soukromě. Chtěli zůstat svými pány, ale z pohledu pamětníka neznali nic jiného než práci. „Oni nemohli z domu. Družstvo mělo autobus a my jsme jezdili na zájezdy – třeba na několik dní na Slovensko. To oni nemohli. Byli uvázaní u dobytka,“ srovnává pamětník. Rodina Tichých i přesto u soukromého hospodaření zůstala a i v roce 2022 jejich potomci podnikali v zemědělství.

Přemlouvali mě, abych šel do strany

Po třech letech práce v JZD nastoupil František na vojnu. Jedenáct měsíců sloužil v Jihlavě a pak přešel k tankovému pluku do Jindřichova Hradce. V Jihlavě proběhl klasický vojenský výcvik. „Ráno jsme vstali v šest a tři měsíce jsme běhali půl hodiny po Jihlavě do půl těla, ať byl mráz, jaký byl,“ vypráví pamětník. S tankovým plukem jezdíval na střelby na Šumavu či do Mimoně, ale i na oslavu konce druhé světové války. Ovšem řídit tank nebylo nic komfortního. „Je to hrozný rachot,“ vysvětluje pamětník. „Když jsme dělali jízdy v noci, díváte se jenom škvírkou. To nebylo moc příjemné.“

Hned druhý den po návratu z vojny se na pouťové zábavě seznámil se svojí budoucí ženou Annou Krejčí a další rok se vzali. V roce 1964 se jim narodil syn František, o tři roky později dcera Ivana a v roce 1971 dcera Soňa.

I když si v průběhu let rodina prožila své, uvolnění šedesátých let sám pamětník nijak nevnímal. Život na vesnici se ubíral stále stejným směrem – vše se točilo okolo práce. A tak od toho, co se týkalo politiky, se František Dočekal spíš držel stranou. Proto ani nikdy nevstoupil do komunistické strany. „Několikrát přišli lidi z dědiny, předseda strany a ještě jeden, a přemlouvali mě, abych šel do strany. Já jsem jim ale říkal, že mě politika nezajímá,“ zdůvodňuje své rozhodnutí.

Jenže v totalitním státě se drželo stranou jen těžko. Stát chtěl mít kontrolu nad vším. Vznikla celá řada organizací, jejichž činnost přísně podléhala ideologii strany. Pamětník jako dítě chodil do Pionýru. „Dali nám šátky, to jsme nijak neprožívali,“ říká. Později vstoupil do Socialistického svazu mládeže a do Svazarmu, Svazu pro spolupráci s armádou, se kterým jezdili na závody ve střelbě. Ovšem stěžejním spolkem v obci zůstali dobrovolní hasiči. „A ti jsou dodneška, nic jiného už tady není,“ podotýká František Dočekal.   

Kluci psali na silnici: Za Dubčeka a Za Svobodu

Jednoho srpnového dne přišel František Dočekal pozdě v noci domů. Otec, který nespal a poslouchal rádio, se na něho otočil se slovy: „Rusové nás obsadili. Valí sem letadla, tanky a obsazují nás.“ Byl 21. srpen 1968 a do Československa přijela vojska Varšavské smlouvy. „Ráno jsem sekal se samovazem obilí a letadla lítala, hučelo to. To byla těžká letadla, vozila tanky,“ popisuje pamětník, zároveň ale dodává, že jinak se v Nyklovicích nic nedělo: „Tady akorát kluci psali na silnici vápnem nápisy ‚Za Dubčeka‘ a ‚Za Svobodu‘. Pak to četníci vyšetřovali. To bylo tak všechno, co se tady dělo.“

V prvních letech okupace začal pamětník opravovat dům, což ale nebylo jednoduché, protože scházel materiál. „Dlaždičky nebyly, traverzy nebyly, všechno jsme museli nějak shánět,“ líčí František Dočekal. „Jezdil jsem do Boskovic stát frontu na dlaždičky od čtyř od rána.“

Rozorávat meze byla chyba, dnes se pole nešetří vůbec

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 sledovali se ženou s nejistotou. „My jsme z toho měli se ženou spíš obavy. Děti byly nadšené, ale my jsme z toho nadšení nebyli,“ přiznává pamětník. „Bylo to takové moc překotné.“

Družstvo v Nyklovicích se na počátku devadesátých let transformovalo na společnost s ručením omezeným a začala nová etapa zemědělského hospodaření. Svědkem nových začátků se stal i pamětník, který v družstvu pracoval až do roku 2001. Jiní naopak využili příležitosti a vrátili se k soukromému hospodaření. Cesty se rozdělily a tím i pohled na to, jaká forma hospodaření je ta nejlepší. „Dřív všichni dělali v družstvu, byli jsme jak jedna rodina, a dneska spolu lidi nemluví,“ poukazuje František Dočekal na to, že vztahy mezi soukromníky a bývalým družstvem nejsou dobré.

Samotného pamětníka nejvíce trápí to, jak se ničí orná půda. „Každý má tři sta hektarů, obdělávají to velkými traktory, nemají dobytek, nehnojí a pole se ničí. Sice byla blbost, že jednotná zemědělská družstva rozorávala meze, ale dneska se vůbec půda nešetří,“ říká s rozhořčením František Dočekal. Stejně tak kritizuje zastavování orné půdy. „Když tady vezmu Poličku. Taková krásná pole na rovině. A kolik už toho zastavěli domy.“

 

 

[1] Více k případu Valentina Ehma a k porovnání tvrzení Kronika či pamětní kniha obce Věstína a Věstínka, s. 106–107. [cit. 2022-3-8].

URL: <https:// http://www.obecvestin.cz/assets/File.ashx?id_org=18104&id_dokumenty=1165>.

[2] To, co komunistická strana nazývala družstvy a družstevnictvím, ve skutečnosti s těmito termíny nemělo nic společného. Od prvopočátku zakládání JZD šlo o administrativní a nátlakové akce řízené svrchu a tato „družstva“ byla ve všech sférách podřízena státním orgánům komunistické vlády. Kdežto družstva, na jejichž tradici se KSČ tolik odvolávala, byla zakládána dobrovolně, byla založena na soukromém vlastnictví, fungovala v systému tržní ekonomiky a v neposlední řadě vstup a odchod do družstva byl naprosto svobodným rozhodnutím každého člověka.

BUREŠOVÁ, Jana. Združstevňování nebo kolektivizace po roce 1945? In Osudy zemědělského družstevnictví ve 20. století. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2002, s. 223–227. ISBN 80-86185-18-4.