Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leonida Dobšová (* 1926  †︎ 2018)

• narozena 14. dubna 1926 v obci Monasteryšče na Ukrajině

• v roce 1941 přežila v Kyjevě útok německé armády, po návratu do rodné vesnice byla svědkem vyvraždění Židů a byla odvezena na práci do Německa

• začátkem roku 1945 se jí podařilo uprchnout a pěšky se dostala až do Čech

• pokus překročit slovenskou hranici a pokračovat dál domů na Ukrajinu se nezdařil

• schovala ji rodina řezníka v Zubří, tam přežila až do osvobození na jaře 1945 a zůstala tam

• zemřela v roce 2018

V patnácti letech přežila obsazení Kyjeva německou armádou. Poté ji Němci odvedli na nucené práce. Uprchla a strastiplnou cestou se z Německa dostala až do Prahy. Tam jí lidé koupili jízdenku na vlak do stanice Hovězí. Byla totiž nejblíž východní hranici, kterou chtěla překročit, aby se dostala domů na Ukrajinu. Náhodou ale vystoupila jinde, blízko Zubří. A tam už navždy zůstala.

Příběh Leonidy Dobšové plný neuvěřitelných náhod začal 14. dubna 1926 ve vesnici Monasteryšče v bývalém Sovětském svazu. Tehdy se narodila a jmenovala se Mirská. Měla dvě mladší sestry a staršího bratra, otec pracoval jako finanční inspektor, maminka byla v domácnosti. Žili skromně, ale spokojeně. Pak ale lidé ve vsi začali mít strach: „Chodili jsme na procházky a maminka se často ptala tatínka, co si počne se čtyřmi dětmi sama, jestli ho taky odvezou. V noci totiž přijížděla auta, nakládala chlapy a odvážela je pryč. Otec mamince říkal, že ho nikdo nikam neodveze, protože přece není zapojený do žádné protistátní činnosti.“
Jenže jednoho dne se z práce domů nevrátil. Leonidě Dobšové bylo jedenáct let. Rodina zůstala bez prostředků. Po čase se dozvěděli, že otec byl za údajnou protistátní činnost popraven. Zoufalá matka postupně rozprodala všechny věci, aby měla jak čtyři děti uživit. Nakonec poslala dceru Leonidu k příbuzným do Kyjeva, kteří slíbili, že se o ni postarají.
Tam byla, když na Kyjev v roce 1941 zaútočili Němci. „V rozhlase hlásili, že je válka. Všude byl hluk, lidé křičeli, nastal chaos,“ říká pamětnice. Všichni, komu bylo nad šestnáct let, odešli na frontu bojovat. Ona, patnáctiletá, zůstala ve městě. Pomáhala odvážet z Kyjeva staré lidi a děti, kopala zákopy, ošetřovala raněné: „Vždycky na mě u domu volala děvčata, ať jdu, že potřebují pomoct. Tak jsem šla. Kyjev byl obklíčený, k dispozici byl jen jeden most přes Dněpr, ten hlídali Rusi. Přišly jsme na ten most a Němci na něj právě začali shazovat bomby. Netrefili. Tak se to opakovalo den co den. Samé střílení, chaos, cesty za raněnými za Dněpr a zase zpátky.“
Kyjev se postupně vylidnil, odjeli i její příbuzní. Ona zůstala bydlet u domovníka, který měl dceru stejně starou jako ona. Chtěla se vrátit k mamince, ale neměla jak. Vlaky nejezdily a Monasteryšče bylo vzdálené dvě stě kilometrů. Nevěděla, co se tam děje, jestli matka a sourozenci žijí.
Byla svědkem toho, jak vybuchly bomby na hlavní kyjevské třídě Kreščatyk a centrum města se proměnilo v ohnivou kouli. Výbuchy byly blízko domu, ve kterém žila. Strachem nespala, nebylo co jíst, netekla voda, nešla elektřina. „Co jsem měla dělat? Tak jsem se pustila za mámou. Pěšky. Z města odcházely skupinky lidí, sjednocovali jsme se podle toho, kterým směrem jsme mířili. Měla jsem před sebou dvě stě kilometrů. Někdy nás někdo svezl, sem tam jsme chytili nákladní vlak. Nakonec jsem do Monasteryšče přijela sama. Nějací lidé mě svezli na voze. Cestou jsme potkali matku.“

Sto mrtvých známých a sousedů

 
Napadlo přes metr sněhu. Její máma obcházela chalupy a prosila sousedy, aby jí dali pro děti aspoň dvě brambory. Pak vesnici obklíčili němečtí vojáci. Na dveře domků malovali buďto kříže, nebo hvězdy. Židy shromáždili na náměstí. Starší muži museli za městem vykopat jámu. Přes ni dali desku. Vojáci přivedli lidi z náměstí a řekli jim, že mají přes desku přecházet. Pak po nich začali střílet. „Do jámy padali živí i mrtví. Když jsme se tam šli podívat druhý den, ještě tam tekla krev. Asi stovka lidí tam zemřela, všichni byli moji známí, sousedé,“ říká Leonida Dobšová.
Ti, kteří ve vsi zbyli, po čase dostali příkaz, aby se nejstarší děti z rodin hlásily na práci do Německa. Bratr byl na frontě, ona tedy byla doma nejstarší, tak šla. Dostala takzvanou pracovní kartu a spolu s dvanácti sty dalšími mladými lidmi ji Němci nahnali do nákladního vlaku. Jeli v něm jedenáct dní, v každém vagonu hlídal voják a na záchod museli chodit do jednoho společného kýblu.
Po příjezdu se museli shromáždit v hale a svléknout do naha: „Byla jsem šestnáctileté děcko a nějaký Němec mě poplácával po zadku. Ostatní stáli, dívali se. No, jak mi asi bylo... Pak chodili továrníci a statkáři a před našima očima za nás platili.“
Zařadila se mezi stovku děvčat, která koupil majitel fabriky na plátno v Ludwigsstadtu. Padesát jich vždy šlo do práce, padesát jich bylo zamčeno v ubytovně. A tak se to střídalo. Nevěděly, co se kde děje, byly úplně izolovány. Když se jí jednou porouchal šicí stroj, jeden Němec ji zmlátil tak, že téměř ohluchla. Všechna zavřená děvčata měla na den krajíc chleba a polévku. Neměla k dispozici ani teplou vodu. Tak žila tři roky.

Noční útěk z Německa

 
Ve vedlejším pracovním táboře byli Češi. Časem je dozorci přestali zamykat a dovolili jim, aby se v neděli navštěvovali. Od Čechů se dozvěděla, že fronta se blíží a Němci budou zřejmě poraženi. Poté oblast začala bombardovat spojenecká letadla. Leonidě Dobšové se podařilo v noci utéct oknem. Jedenáct Čechů a čtyři dívky z Ruska se vypravili na cestu. Šli deset dní, jen v noci, ve dne spali v lesích. Došli do Chebu, odkud se jim podařilo jet kus cesty vlakem, ale znovu museli utíkat před bombami. Nakonec dorazili do Prahy.
Leonida Dobšová měla obrovské štěstí, že nenarazila na kontrolu, při které by se ukázalo, že nemá žádné doklady. V Praze se s ní její známí rozloučili. Koupili jí nějaké jídlo a jízdenku na Moravu, do obce Hovězí. Vybrali ji proto, že byla nejblíž hranici se Slovenskem. Tedy co nejblíž Ukrajině, kam mířila. Jen jí poradili, aby nikde neříkala, že je odtamtud: „Slováci to měli u Němců lepší než Rusi, tak jsem měla za každou cenu předstírat, že jsem Slovenka.“
Špinavé, otrhané, únavou omdlévající dívky si všiml průvodčí. Nejdříve s ním nechtěla mluvit, protože se bála. Pak mu řekla, že je Slovenka a vrací se domů. Vysvětlil jí, že kousek od hranice se bojuje, že se tam nedostane. Přiznala, že nemá kam jít a nikoho v okolí nezná, a tak ji vzal ke známým do Valašského Meziříčí. Ti dali pamětnici najíst, nechali ji vyspat a poslali ji k řezníkovi do blízkého Zubří, který právě potřeboval pomocnou sílu.

...Panímámo, musím se vdát

V té době tam bylo vyhlášeno stanné právo a přísný zákaz ubytovávat cizí osoby. V okolí se skrývalo hodně partyzánů. Bylo jaro 1945. Rodina řezníka Brokše hodně riskovala. „Kdybych řekla, že jsem z Ruska, přivolala bych na ně smrt. I jim jsem tvrdila, že jsem Slovenka, i když jsem pořádně slovensky neuměla a česky vůbec. Věděli, že jim lžu. Měli se mnou starosti. Ale byl to řezník, to znamená, že měl všude známosti, tak zařídil, že mi na celnici vypsali potvrzení, že jsem Slovenka a můžu v Zubří zůstat,“ vysvětluje Leonida Dobšová.
Až tehdy se dozvěděla, co se vlastně za tři roky, co byla v Německu, v její vlasti odehrávalo.
Došlo jí, že její matka a sourozenci dost možná nežijí. Oblast, ze které pocházela, byla naprosto zničená. Do dvou měsíců se naučila mluvit česky. Rodina Brokšových jí poskytla oblečení, jídlo a ubytování. Jenže přišlo osvobození a ona přiznala, že je z Ruska. Myslela, že tak snáze vypátrá, co se stalo s její rodinou. Vojáci jí přikázali, že se musí vrátit domů. Jenže ona nevěděla, jestli ještě nějaký domov a rodinu má, a chtěla zůstat v Zubří. Dozvěděla se, že zůstat by mohla jedině, kdyby byla vdaná: „Přišla jsem a říkám panímámě, že mi bude muset najít chlapa. Ukázala mi několik starých mládenců. Vybrala jsem si toho nejstaršího. Bylo mu pětatřicet, měl za sebou koncentrák. Vzali jsme se. Jela jsem do Prahy pro potvrzení, že můžu zůstat.“
Manželství popisuje větou: „Nestálo to za nic.“ Narodily se jí dvě děti. Ale stále nepřestávala psát dopisy a dotazy na úřady, protože se snažila zjistit, co se stalo s její matkou, bratrem a sestrami. Pak dostala zprávu, že máma žije asi tisíc kilometrů daleko od jejich rodiště, v Kolomyji. Monasteryšče bylo za války úplně zničené, a tak bratr vzal matku i sestry do Kolomyje, kde si našel ženu, když se přes tuto oblast vracel z války. Začala si s maminkou psát, ale až v roce 1953 dostala povolení od úřadů jet rodinu navštívit.
Přijela do Kolomyje se svými dcerkami. To, co viděla, ji definitivně utvrdilo v rozhodnutí, že se do vlasti už nevrátí. Říká, že to tam v padesátých letech vypadalo, jako by válka skončila včera. Hlad, prázdné obchody, výlohy zakryté dřevěnými deskami. Takový život dcerám nechtěla připravit, a tak se vrátila do Zubří.
Začala tam pracovat v gumárnách a po večerech vystudovala chemickou průmyslovku. A postupně se stala jednou z nejznámějších obyvatelek Zubří. Byla v hasičském sboru, v Červeném kříži, vedla Svaz žen, organizovala fotbalové ženské zápasy a cvičení. „Manželství bylo bídné, ale veřejný život mě zachránil,“ tvrdí Leonida Dobšová.
V Zubří nakonec strávila celý život a často s dcerami žertuje, jaké bylo štěstí, že nedojela až do obce Hovězí. Ještě v devadesáti letech ji však v noci budí sny, ve kterých se jí zdá, že běží hořícím Kyjevem: „Na to nikdy nezapomenu, stejně jako nezapomenu na to, co pro mě lidé v Zubří udělali. I když nevěděli, odkud vlastně jsem, tušili, že jim neříkám pravdu a že nejsem Slovenka. Riskovali své životy, aby mi pomohli.“