Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Dobrovolný (* 1934)

• narozen 6. července 1934 v Ratibořicích u Třebíče

• za druhé světové války byla na rodinný statek uvalena nucená správa

• po roce 1948 rodina o statek přišla konfiskací

• roku 1951 byl otec Emil Dobrovolný zatčen a půl roku vězněn

• Pavel vyrůstal u strýce v Praze

• po maturitě nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT

• roku 1956 ho ze studií z vysoké školy kvůli třídnímu původu vyloučili

• dva roky strávil na vojně u technických praporů

• pracoval v Tesle Strašnice a později v Československé televizi

• v letech 1963–1969 vystudoval ČVUT

• po roce 1990 získal v restituci statek v Ratibořicích

• založil úspěšnou kozí farmu

Dobrovolní byli nejprve mlynáři a poté se začali věnovat zemědělství. Všichni byli evangelíci a kvůli víře musel kdosi z předků po bitvě na Bílé hoře opustit vlast. Statek číslo popisné 1 v moravských Ratibořicích, které leží jižně od Třebíče, patřil nejdříve rodu Lewensteinů z Lesenic. V roce 1885 si ho pronajal pamětníkův dědeček a v rámci první pozemkové reformy v roce 1924 zde vznikl takzvaný zbytkový statek, který odkoupil pamětníkův otec. Tam žil i Pavel Dobrovolný, dokud je v 50. letech nevyhnali komunisté.

Největší statek ve vsi

Pavel Dobrovolný se narodil 6. července 1934 rodičům Emilovi a Marii, za svobodna Kuthanové, a měl dva mladší sourozence. Sestru Marii a bratra Emila, jenž dosud žije. V dětství prý měl velkou svobodu, kterou si hodně užíval. Zatímco bratra zajímal spíše chov slepic nebo králíků, jeho lákala technika. Šlo o dobu, kdy se v zemědělství postupně zaváděla mechanizace. „Pamatuju si, že jsem vždycky přišel z venku tak zrychtovanej, že mě máma musela umýt petrolejem,“ vypráví.

Kolem roku 1936 si sice otec pořídil auto, ale muselo se stále pracovat. Matka měla na starosti domácnost, domácí zvířata, otec se staral o statek. Vstávat se muselo nejdéle do šesti hodin. V sedm hodin ráno se začínalo a v sedm večer končilo. Jejich statek byl největší v obci. Z raného dětství mu utkvělo v paměti, jak rodiče v roce 1937 odjeli do Prahy na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka. Z doby války nemá výrazné vzpomínky, jako dítě ji prý strávil v relativním klidu. V roce 1940 začal chodit do obecné školy do vedlejší obce Boňov.

Nucená správa za války

Pro rodinu válka znamenala zavedení takzvané nucené správy. Na statku mohli zůstat, ale zástupci německé armády provedli inventuru veškerého majetku. Z auta jim vzali gumy a baterii a především byly otci předepsány dodávky vajíček, masa nebo obilnin, jež musel odevzdávat armádě. Otec tyto záležitosti řešil se zástupcem SS, který na jejich statek pravidelně přijížděl mercedesem. Malého Pavla tehdy fascinovala esesmanova čepice.

Jako zemědělci nedostávali potravinové lístky, ale jen lístky například na drogerii. Jednou za rok mohli zabít prase a směli vlastnit drůbež. Jejich velký statek i během války zaměstnával lidi z vesnice. Díky tomu mohl otec zaměstnat mladé lidi ročníku 1924, kteří by jinak museli na nucené práce do Říše.

Konec války již vnímal více. Ratibořic, jež nepatřily k Sudetům, se nicméně příliš nedotkl. Jeden večer prý projely sovětské tanky a druhý den tu prošla zřejmě Malinovského armáda s vojáky s mongoloidními rysy. Pěší armáda potřebovala koně, které si zkrátka vzali, ale pamětník konstatuje, že se s tím počítalo.

Někdo zapálil snopy

Konec války znamenal podle Pavla Dobrovolného euforii. Od organizace UNRRA si bylo možné koupit stroje. Otec pořídil například rozmetadlo hnojiv a výbavu si sháněli rovněž jiní sedláci. Jenže nástup komunistů k moci v únoru 1948 se rodiny Dobrovolných dotkl velmi rychle. Záhy po uchopení moci vstoupil v platnost zákon o nové pozemkové reformě. Začala parcelace statku, o majetku Dobrovolných rozhodovali komunisté. „Akce“ v obci měli podle Pavla Dobrovolného na starosti zejména tři ortodoxní komunisté, kteří obsadili obecní úřad. Otec ve vsi nějakou dobu ještě hospodařil, ale opět musel plnit dodávky. Oba rodiče doufali, že komunistický režim nevydrží.

V roce 1950 zemřela maminka na rakovinu. Pavel Dobrovolný vypráví o tom, jak bylo z její závěti patrné, že nové časy prožívala těžko. Pamětníkova otce Emila pak rok nato zatkli a uvěznili z rozhodnutí jakési zemědělské komise. Jako důvody zatčení uvádí Pavel dvě události. V Ratibořicích probíhaly v době žní pravidelné požární hlídky, jejichž účelem bylo během noci ohlídat, že nezačne hořet. Pavel ještě s jedním starým pánem až do svítání hlídkovali. Podle pamětníka někdo až po skončení jeho hlídky zapálil snopy, ale protože pršelo, pořádně nehořely. Pavel i táta byli nicméně převezeni na policii s tím, že chtěli sabotovat národní hospodářství. Každého vyslýchali v jiné místnosti, stále znovu se ptali, jak to bylo. Další přítěží pro otce v očích režimu bylo, že poskytl provazy jiným sedlákům, místo aby je dal do traktorové stanice.

Táta nás vedl pryč a klíče odevzdal komisi

Když tátu zatýkali, přišla komise a zabavovala stroje, které Dobrovolným ještě zůstávaly. Seznam zabavených věcí tehdy musel někdo podepsat. Po ruce byl Pavlův patnáctiletý bratr. Sourozencům nastaly krušné časy. Neměli pořádně co jíst, neměli potravinové lístky, které tehdy ještě platily. Starala se o ně jedna hodná žena z vesnice. „Paní nám třeba donesla sádlo v hrníčku a my jsme si jím mohli namazat chleba. Dodneška vzpomínám, jaký to byl rozdíl oproti červené řepě, kterou jsme si mazali na chleba a kterou jsme měli ráno, v poledne, večer,“ líčí Pavel Dobrovolný.

Někdo z obce se kvůli zatčení otce zřejmě musel ozvat a díky tomu se po půl roce vrátil na svobodu. Po otcově propuštění se ze statku museli vystěhovat. Mohli si vzít jen nábytek, postele a peřiny, ostatní si rozebrali lidé z vesnice. „Pamatuju si, když zase přišla komise. Táta zamykal barák a nás tři děti vzal kolem krku a vedl nás odsud pryč a klíč odevzdal komisi. To byl hroznej zážitek,“ vypráví pamětník s pohnutím.

Rodina se rozdělila. Otec dostal k dispozici nevyhovující dům ve vedlejších Petrůvkách, sourozenci šli k příbuzenstvu. Pavel žil v rodině strýce Jana (matčina bratra) v pražských Vršovicích. Bratr a sestra byli zase jinde. Dopisovali si a i s tátou se vídali jen o Vánocích.

Po šesti semestrech vyloučený ze školy

V Praze odmaturoval na gymnáziu a chtěl pokračovat na vysokou školu. V té době začínala vysílat Československá televize. Na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického právě otevírali nový obor rádio, film, televize, kam se přihlásil. Přijímačky složil, dostal stipendium a v sobotu chodil skládat uhlí, aby si přivydělal. Říká, že události z Ratibořic už ho přebolely. Tři roky studoval, mezi spolužáky se vytvořila parta, která funguje dodnes.

Jenže na konci šestého semestru – v roce 1956 – Pavla Dobrovolného zavolali na děkanát. Děkan fakulty a kádrovák mu sdělili, že kvůli třídnímu původu je dodatečně okamžitě vyloučen ze studia. Znamenalo to pro něj další ránu. „To byla věc, která ve mně vyvolala takový zvláštní odpor ke všemu,“ vzpomíná. Cítil se tehdy ponížený. Jeho studijní situaci už nijak nezachránilo, že vedoucí ročníku přichystal petici, v níž vyjádřil nesouhlas s vyloučením. Vyjádření kádrováka pak znělo, že se vedoucí do celé záležitosti nemá plést, pokud nechce dopadnout stejně. „Režim mě pronásledoval celý život,“ říká o dřívějších časech Pavel Dobrovolný.

Po vyhazovu z vysoké se snažil vylepšit si svůj tzv. kádrový profil a dva měsíce pracoval jako horník na Kladně. Pak byl ovšem povolán na vojnu až k hranicím – do Vimperku a na Kvildu. Nesloužil přímo u pohraniční stráže, ale v tehdejších technických praporech (obdoba dřívějších PTP, neboli pomocných technických praporů). Byli tam prý s nimi třeba Romové, které učili, jak si čistit zuby.

Otec zničil všechny fotografie

Po vojně, kde byl něco přes dva roky, sháněl zaměstnání. S jeho třídním původem ho přijali až v Tesle v pražských Strašnicích, kde se vyráběly televizory, vážící tehdy padesát kilogramů. Nejprve dělal pomocného dělníka ve skladu, ale nakonec povýšil až do laboratoře výpočetní techniky.

Chtěl pokračovat ve škole, avšak jeho původ byl stále shledáván jako nevyhovující. Až se za něj v roce 1963 zaručili v Československé televizi, kam nastoupil. Na ČVUT studoval zase od začátku, tentokrát však dálkově a navíc jiný obor – technologii. Roku 1969 promoval a také mu dodatečně uznali zkoušky z 50. let.

V roce 1968 ještě žil pamětníkův otec Emil. Myslel si, že se jednou do Ratibořic vrátí, ale vstup vojsk Varšavské smlouvy pro něj znamenal zklamání. Zničil všechny fotografie, protože nevěřil, že se dožije lepších časů. Zemřel v roce 1975.
Pavel nemohl během normalizace vycestovat do zahraničí. Říká nicméně, že měl své starosti a dělal práci, která ho bavila. Dvakrát se oženil a s druhou manželkou žije dodnes.

Nečekal jsem, že bych se vrátil do Ratibořic

Události listopadu 1989 pozoroval v Praze přímo na Národní třídě, protože zde měl kancelář. „Ten šrumec jsem sledoval a prožíval. Ale skutečně jsem nečekal, že bych se vrátil do Ratibořic,“ přiznává.

V roce 1991 přišel zákon o navrácení majetku. Dostali zpátky nemovitosti a za polnosti jim náležela finanční náhrada, takže si pak koupili jiné pozemky. Od budovy, kterou téměř před 40 lety museli opustit, jim předal klíče předseda JZD. Dům byl zdevastovaný. Nikdo se o něj nestaral a věci se rozkradly. Vypráví, jak v domě našli jediný kus nábytku, který tu zůstal po celou dobu – velký kulatý stůl, jejž nešlo odnést, zatímco židle k němu si lidé vzali. Překvapilo ho, když mu někteří sousedé chodili původní majetek vracet. Pavla Dobrovolného a jeho druhou manželku čekala spousta práce. „Stačilo vzít rýč, motyku a něco dělat,“ říká. Obnova i samotný průběh restituce zabraly hodně času. Musel také vyplatit sourozence.

Manželka přišla s nápadem na založení kozí farmy. Dnes vyprodukují 1 500 litrů kozího mléka denně a prodávají různé sýry, jogurty, kefíry, jogurtová mléka, žervé, zpracovávají syrovátku. Pavel Dobrovolný se kriticky vyjadřuje o dotacích Evropské unie pro zemědělce, jež náleží nejen jim, ale i rozsahem mnohem větším podnikům. „Mám dojem, že my v krajině něco zanecháváme, kdežto ty statky z toho jenom čerpají peníze,“ hodnotí.

Z jeho vyprávění je patrné, že svého rozhodnutí odejít o rok dřív do důchodu a začít se věnovat něčemu zcela novému, tedy zemědělství, nelituje. Navíc si váží nastolení svobodných poměrů po roce 1989. „Jsem dneska svobodným pánem na svém majetku, rozhoduji si o všem, co dělám. Nemusím se obávat vám říct, co si myslím. To je ohromná věc a to nám čtyřicet let chybělo,“ konstatuje Pavel Dobrovolný.