„[Můžeme začít naše vyprávění Vašimi vzpomínkami na dětství?] Ale jo. [Vy jste se narodila v roce 1920?] Ano. [Na Volyni?] Ano. Ve Mstěšíně u babičky, který se jmenoval Česká kolonie Mstěšín, sedmnáct kilometrů od hlavního města Luck. Rodiče už bydleli v Lucku, ale jelikož měli malý obchod, tak maminka neměla čas hlídat holku nebo aby tatínek pak hlídal maminku. Tak se maminka sebrala k babičce a babička byla taky porodní babička [smích]. Tak tím způsobem jsem se narodila v Českém Mstěšíně, protože jsme tam měli [také] Ukrajinský Mstěšín. Tak jsme měli polské kolonie a české kolonie, vždycky jaké národnosti, tak se to tak jmenovalo.“
„A po našem výcviku jely všechny holky do Tel El Kebiru z druhé strany Káhiry a my jsme odjeli do Alexandrie. Oni nám nadávali, že jsme elita [smích]. [Proč?] Že jsme jeli do lepšího místa [smích]. [A bylo to lepší místo?] Ano, protože kde byly ony, byla poušť. A byly tam strašně veliké kasárny. Člověk nemohl vidět na konec. Kdežto my jsme bydleli v privátním domě po Italech.“
„Tam když vypukla válka, tak jste nevěděl, jestli je to člověk, kůň, kráva, dítě, protože to bylo všechno smíchané, protože všichni ze západu šli na východ. Němci věděli. Oni to mysleli Poláci dobře, ale nevyšlo jim to, že se na východě soustředí a budou dávat odpor. Ale devatenáctého [na západní přišli již 17. 9. 1939] [přišli] Rusové a věc byla vyřešena. Tak já jsem byla s obranou, my jsme jezdili cik cak, a jakého nepřítele jsme potkali, tak jsme s ním válčili. Až do prosince, koncem prosince už jsme neměli kam.“
„Na cestě nás Hagana zastavila a slíbila nám, že nás vyhodí do vzduchu, když nepustíme Židovky a Židy z našeho transportu. Tak jsme tam stáli přes dvě hodiny. Naši čeští důstojníci a angličtí důstojníci přemlouvali Haganu, aby nás pustili. Češi řekli: ,My je tady nenecháme, oni chtějí jet do republiky. Jsou naši státní občané, udělali pro naši vlast tolik a tolik, a tak my respektujeme jejich vůli.‘ Nevím, co tam ještě bylo, ale já vám řeknu, že jsme měli všichni strach, protože oni měli granáty, měli všechno možné. Vyhodili by nás do vzduchu jako kousek papíru. Ale pustili nás, tak jsme přijeli do Neapole.“
„Přišly papíry, že můžeme jet do Francie. Tak jsme [šli] na vlak a přes Itálii [jsme jeli] do Francie. Francie kapituluje. Co jsme měli dělat? Vrátit se zpátky. My jsme se vrátit mohli, protože Itálie nebyla s Poláky ve válce. Vypověděla Polákům válku až trochu později. Tak jsme se vrátili do Bělehradu a v Bělehradě jsme museli čekat, co bude dál. Měli jsme jet do Turecka, teď byl ale problém, že v Turecku nepouštějí ženy. Tak mně ostříhali vlasy, dali mi bandáž, aby náhodou [nepoznali], že mám na víc těla, co potřebuje mít mužský, a dali mě nahoru na vagon. Tam abych ležela a abych nikdy v životě, jak dlouho jedu do Turecka, nemluvila.“
Major v.v. Nina Dobosharevich, roz. Vignerová se narodila 13.2. 1920 v Českém Mstěšíně na Volyni do české rodiny. Již před začátkem druhé světové války dobrovolně vstoupila do polského vojenského útvaru. Po napadení Polska 1.9. 1939 se jako zdravotnice účastnila bojů. Následně odjela do Lublina a do Krynice, kde byla nakrátko zadrženo gestapem. Díky ukrajinskému převaděči se dostala na Slovensko a dále pokračovala s polskými utečenci a s polskou armádou přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde ji však zastihl pouze její pád. Putovala zpět do Jugoslávie a přes Turecko se dostala do Palestiny. V roce 1942 se přihlásila k československé armádě na Středním východě, ale podobně jako další ženy byla zařazena do ATS (Army teritorial service), kde sloužila jako šoférka a mechanička. Na Středním východě se provdala za československého vojáka, aby získala československé občanství. V roce 1946 odjela do Československa a usadila se v Žatci. Pracovala jako účetní. Byla přesvědčenou antikomunistkou a kvůli pronásledování a vyslýchání od Obranného bezpečnostního zpravodajství (OBZ) se rozhodla pro ilegální přechod hranic. V roce 1949 útěk uskutečnila, nakrátko se usadila v Německu a v roce 1950 odešla do Anglie, kde pracovala ve zdravotnictví. Zemřela 3. června 2014 ve věku 94 let. Poslední rozloučení se konalo 25. června 2014 na londýnském hřbitově Putney Vale, 26. 10. 2014 byl popel uložen na vojenském hřbitově v české části Brookwoodu za účasti vojenského atašé Českého velvyslanectví.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
