Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk musí vnímat lidi, nikoliv režim
narozen 4. 12. 1918 v Roudnici nad Labem
1938 - maturita
1938–1939 - studium medicíny
15. 11. 1939 - účast na pohřbu Jana Opletala
studentská medicínská odbojová organizace
10. 8. 1940 - zatčení
výslechy v Petschkově paláci
vězněn na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín, v Bautzenu
v Drážďanech odsouzen na 2,5 roku
vězněn v Halle an der Saale
2. 2. 1943 - propuštěn
poválečné studium medicíny
práce v Hradci Králové na toxikologii, primářem v Jaroměři, na poliklinice jako odborný internista
(narozen 4. 12. 1918 v Roudnici nad Labem, Československo)
Člověk musí vnímat lidi, nikoliv režim
Mládí
Václav Dobiáš se narodil 4. 12. 1918 v Roudnici nad Labem, své dětství však prožil v Praze spolu s dalšími třemi sourozenci. Vychodil reálku a poté přešel na reálné gymnázium do Nového Bydžova – jak sám říká, ač byl Pražák, Nový Bydžov mu přirostl k srdci: „Já Prahu miloval, já jsem se rád vrátil do Prahy, ale [Nový Bydžov] mě úplně okouzlil. Našel jsem tam kamarády a bylo tam koupaliště. (...) Bylo tam kde bruslit, louky na zimu byly většinou zatopené, takže i po loukách jsme bruslili do vesnic.“
Brzy se však vrátil do Prahy a opět nastoupil do školy, dokonce se stal členem organizace Mladá kultura, která pěstovala literaturu a pořádala letní tábory. Jeden tábor se konal roku 1938 ve slovenské Oravě: „Tam byl taky Jiří Orten. To si pamatuji velice dobře – on šel dříve domů, rozpřáhl ruce, aby se rozloučil a říkal: ,A vítr zvedne se, hlavy nám zamotá, je konec všeho, lásky i života.‘ A skutečně se rozešel se svou ženou Věrou a jako Žid skončil.“
Pohřeb Jana Opletala
Václav Dobiáš v roce 1938 maturoval a poté odešel na studium medicíny. Jako předválečný student vysoké školy se účastnil pohřbu Jana Opletala dne 15. 11. 1939: „Nevěděli, co se bude dít, trošičku byl v Praze neklid, protože studenti sundávali německé nadpisy, kde to šlo. Esesáci najížděli do hloučku nebo všelijak ho rozháněli. Toho jsem se účastnil taky, to byl ten pohřeb. Šestnáctého šla normálně výuka, já si pamatuji, že u Laufbergera jsem dělal krevní obraz, rozbor a tak dále. Všechno bylo klidné. A sedmnáctého ráno jsme přišli k fakultě, stáli u vchodu dva vojáci a [bylo] zavřeno.“
Až poté se Václav Dobiáš dozvěděl o zatýkání studentů na pražských kolejích. Sám zatčen nebyl, jelikož bydlel na privátním bytě u rodičů, a ačkoliv někteří studenti žijící mimo koleje zatčeni byli, Václav Dobiáš měl štěstí a zůstal útrap ušetřen – gestapo po něm nepátralo.
Odboj studentů medicíny[1]
Po zavření vysokých škol odešel pracovat jako účetní do Kooperativy. Hledal však cestu, jak se zapojit do odboje proti nacistům, a s dalšími studenty medicíny se začlenil do ilegální odbojové organizace. Kolportovali letáky, na kterých se objevovala protiněmecká hesla: „A jednou Míla Janů (…) říkala: ,Ale budeme muset přistoupit k sabotážím na trati.‘ Já si pamatuji, jak se to ve mně zachvělo, protože já neměl ještě nikdy v životě pušku v ruce nebo nějaké panzerfausty, abychom vyhazovali koleje.“
Skupina byla nakonec gestapem odhalena, Míla Janů byla zatčena jako první a pro Václava Dobiáše si přišlo gestapo 10. 8. 1940: „Volal mě sekretář nahoru, já vyjel výtahem do jeho kanceláře a on i slečny, co tam byly jako administrativní [pracovnice], koukali. Tam byli dva kožeňáci a říkali: ,Tak už seš tady.‘ Hned tykali.“ Gestapo se zeptalo, zda zná Mílu Janů, a když Václav Dobiáš přikývl, byl odvezen do Petschkova paláce, kde probíhaly výslechy. Někteří odbojáři však unikli zatčení – Václav Dobiáš vzpomíná na kolegu Pekárka, který zůstal věznění ušetřen.
Výslechy v „Pečkárně“
V Petschkově paláci se sešel se svými kolegy z odboje a následně byl předveden k výslechu. Gestapo nejvíce zajímali další členové odboje. Václava Dobiáše však nejvíce zasáhl a zaskočil příchod a slova Míly Janů: „Říkala: ,Vašku, oni to stejně vědí.‘ Nedej se mlátit.“ Samotná Míla Janů později zemřela na tyfus v Ravensbrücku.
Na Pankráci, v Terezíně a v Bautzenu
„Dni zamlžené jdou a jdou, barevný oděv svlékajíce, ať potkáš nebo nepotkáš toho, koho se marně ptáš, neodpoví ti více, dny zamlžené půjdou dál,“ tuto písničku si Václav Dobiáš ve vězení složil a dodnes si ji z vězení pamatuje: „To byla ta samota, to byla nejistota, protože když mě přivedli na Pankrác, tak mě ostříhali dohola a dozorce řekl: ,Morgen früh wirst du erschosen.‘[2] Takže já jsem skutečně nevěděl, jestli jo nebo ne.“ Na Pankráci byl Václav Dobiáš často v samovazbě a dozorce jim dělali mladí němečtí muži.
Do Malé pevnosti Terezín byl převezen na jaře 1941, ale byl zde pouze do podzimu 1941. Vzpomíná si však na příjezd do Terezína: „Fritz na nás řval, ale nemlátil nás, protože nás musel rozdělit na cely. Já jsem se dostal na Nummer 1, která byla vidět hned za bránou. Tam bylo nad sebou asi čtyřicet nebo třicet pět postelí a já jsem jako mladý dostal místo až nahoře. Tam to bylo esesácké, to byl vlastně malý koncentrační tábor pražského gestapa.“
Václav Dobiáš si vzpomíná na velitele Malé pevnosti Jökla: „Co bylo horší, on měl takovou malou holku, takovou ještě předškolní, vodil ji za ruku, když chodil po těch lágrech, a třeba tam byli kluci na tureckých záchodech a on je klidně ještě kopal: ,Dělej, jdi pracovat pro Říši.‘ A tu holku měl s sebou. Tak to mně řekněte, co je to za lidi?“
Jako vězeň vyjížděl pamětník na práce, pracoval u zedníků nebo dělal železniční koleje u Ústí nad Labem. Po věznění na Malé pevnosti byl odvezen zpět na Pankrác a následně byl předán justiční správě. Z Masarykova nádraží odjel do Bautzenu, kde mimo jiné zažil řeč lužických Srbů: „Museli jsme do koupelny a ten jeden dozorce, už justiční, říkal: ,Máte blešky?‘ A to měly být štěnice a blechy, všelijaká havěť. Takže to byla lužickosrbská mluvená věta.“
Soud v Drážďanech
Václav Dobiáš byl poté odvezen k soudu do Drážďan, dostal advokáta ex offo a odsouzení bylo více méně jasné: „Mně řekla překladatelka: ,Vy umíte německy, s vámi já nepůjdu. Odpovídejte si německy a řekněte: Ich bereue meine Tat.‘ Lituji svého činu. Já jsem šel za doktorem Budínem, který tam tenkrát byl jako vězeň, a poradil [jsem] se s ním, jestli tohle mám říkat, že to není v mém duchu nebo tak, a on říkal: ,Hele, nejsi žádný mezinárodní hrdina. To my říkáme u soudu všichni.‘ Tak já jsem řekl: ,Ich bereue meine Tat.‘ A obhájce ex offo říkal: ,Přihlédněte k tomu, že jde o mladého člověka.‘ Ten prokurátor do toho ještě rýpal, ale mírně, a dostal jsem 2,5 roku.“
V Halle an der Saale
Z Drážďan odjel přes Leipzig do Halle an der Saale, kde pracoval v dolech: „Když jsme přijeli večer, musel bachař ukázat, jestli má plný zásobník. Kdyby býval nehlásil útěk a nějaké střílení, tak to nemohl utajit. To byl velký rozdíl. Ale i mezi těmi gestapáky jsem našel hodného [člověka].“
Poté Václav Dobiáš roznášel vězňům jídlo z kuchyně. To zde již byli francouzští zajatci. „Tam byl nějaký chlap v civilu s odznakem, který mě zastavil a říkal: ,Wo gehen Sie hier?‘[3] Já říkám: ,Jdu pro oběd do toho [kuchyně].‘ – ,Čekejte a promluvíme si.‘ A byli tam Francouzi, už měli volnější režim, protože už to bylo passé, tak jsem s nimi mluvil svou školskou franštinou (…). Byli přátelští. A druhý den spadl bagr, zabil toho Němce a všichni Francouzi stačili utéct.“
Po propuštění
Václav Dobiáš vzpomíná, že během propouštění se dozorci chovali poměrně hezky. Dokonce mu vzkázali, že mu dají peníze, pokud by neměl dostatek financí na vlak do Prahy: „Starý bachař, co byl u brány, říkal: ,Also, auf Wiedersehen, aber nicht hier.‘[4] Já šel na nádraží v Halle an der Saale a už jsem viděl Židy, jak kartáčky na zuby čistí ulice. Šel jsem tedy dál, protože jsem musel najít tramvaje. Koupil jsem si lístek do Prahy, přišel jsem do vlaku a na věznici a státních budovách visely černé smuteční hákové kříže za Stalingrad.“
Po propuštění si musel Václav Dobiáš najít práci a hlásit se na gestapu v Petschkově paláci: „Tam jsem musel podepsat, že co jsem viděl a slyšel, nebudu nikdy nikde říkat. Takže vám to nemám říkat.“
Po propuštění nechtěl zůstat v Praze, a tak odešel do Votic, kde pracoval jako účetní v Kooperativě a kde se seznámil se svou budoucí ženou Libuší. Po válce dostudoval medicínu a po celý život pracoval jako lékař. Byl vybrán na dvouleté studium toxikologie do Petrohradu, od roku 1951 pracoval jako toxikolog ve fakultní nemocnici v Hradci Králové[5] a krátce pracoval i jako primář v Josefově. V roce 1968 byl z fakultní nemocnice vyhozen a odešel pracovat na polikliniku v Hradci Králové jako odborný internista. Pracoval ještě v důchodu a veškeré práce zanechal až ve svých 91 letech. V současnosti žije Václav Dobiáš v Hradci Králové.
[1] Ve Fragmentech označováno bez názvu jako levicové mládežnické hnutí.
[2] Zítra budeš zastřelen.
[3] Kam jdete?
[4] Tak nashledanou, ale nikoliv zde.
[5] I jako přednosta II. interní kliniky FN v HK.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)