Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karol Dobiaš (* 1947)

• narozen 18. prosince 1947 v Trnavě

• v roce 1965 se stal hráčem fotbalového klubu Spartak Trnava

• v letech 1970 a 1971 zvolen nejlepším československým fotbalistou

• v roce 1976 byl součástí národního týmu, který zvítězil na mistrovství Evropy v Bělehradě

• v národním týmu odehrál 67 zápasů

• po jedenácti letech hry za Spartak Trnava přestoupil do pražských Bohemians

• závěr kariéry prožil v Belgii, kde hrál za KSC Lokeren

• po návratu se usadil v Praze

• pracoval jako trenér ve Spartě, se kterou získal ligový titul

• poté se věnoval vyhledávání talentovaných fotbalistů

Kdyby žil v jiné době, byl by pravděpodobně multimilionář. Jeho fotbalové umění obdivovali lidé v řadě zemí. Jenže tenhle kluk, nepřehlédnutelný na hřišti nejen kvůli svým dlouhým vlasům, se narodil v socialistickém Československu, kde komunisté rozhodovali o všem. Tedy i o tom, jak může sportovec naložit se svým talentem.

Karol Dobiaš se narodil 18. prosince 1947 v Trnavě na Slovensku. Když mu bylo šest let, přestěhoval se s rodiči do Handlové. Vyrůstal v rodině, ve které se žilo skromně. Rodiče jemu a jeho sestře především říkali, aby na ulici vždy každého slušně pozdravili a nad nikoho se nepovyšovali. Přestože to jako dítě nevnímal, na výchově se odrážela doba, ve které se narodil. Oba jeho rodiče byli členy komunistické strany a věřili, že komunistické myšlenky jsou ty jediné správné.

Rád vzpomíná na prázdniny, které jako kluk trávil na chatě u prarodičů. Celé dny tam totiž mohl hrát fotbal, jenž byl středobodem jeho světa. „To byly krásné časy. Svítilo se petrolejkou, sprchy nebyly. Vždycky jsem se po fotbale opláchnul v potoce a pak jsem šel s pláčem domů. S pláčem, protože jsem vždycky prohrál,“ říká.

Když mu bylo patnáct let, vrátil se do rodné Trnavy. Bydlel na internátu a vyučil se soustružníkem. Kvůli fotbalu však už neplakal. Intenzivně se mu věnoval, až si ho jako mimořádného talentu všiml trenér klubu Spartak Trnava Anton Malatinský a zařadil ho do prvoligového mužstva. „Tak začínala slavná trnavská éra. Trenér Malatinský dal dohromady obyčejné kluky z vesnic a my byli rádi, že můžeme hrát. Když jsem začal hrát ligu, měl jsem šedesát sedm kilo. Lidé se Malatinského ptali, co to tam má za chrousta, odkud mě vytáhl. Slyšel jsem, že na takových nohách by se člověk bál jít na hajzl, natož hrát fotbal. Byl jsem hodně hubený,“ vzpomíná Karol Dobiaš.

První fotbalové úspěchy

Spartak Trnava začal dosahovat velkých úspěchů a pamětník se stal jednou z jeho nejvýraznějších postav. V letech 1970 a 1971 byl vyhlášen nejlepším československým fotbalistou. Už si nikdo nedovolil dělat si legraci z toho, že byl hubený. Naopak, byl nepřehlédnutelný. Nejen kvůli skvělé hře, ale také kvůli dlouhým vlasům. „Mým vzorem byl George Best. Měl jsem jeho fotku v obýváku. Měl dlouhé vlasy a já ho napodoboval nejen v tom. Takže když jsem běžel, vlasy mi vlály dozadu. Ale obdivoval jsem ho i jako vynikajícího fotbalistu,“ vysvětluje. V té době vznikla jeho přezdívka Best. Ale mnohem známější se stal pod další přezdívkou. „Začali mi říkat Patino, protože když jsem sprintoval, tak mi paty běhaly do stran,“ podotýká Karol Dobiaš.

Působil jako krajní obránce, stoper a záložník. Stal se známý svou neústupností a vytrvalostí, k čemuž říká: „Já byl zvláštní povaha. Chtěl jsem jen vítězit. Někdo když prohraje, rezignuje. Já ne, pro mě to byla motivace. Nic mě nezajímalo, jen abych vyhrál. Kde byl míč, tam byly moje nohy. Tehdy ještě nemusely být chrániče. Když jsem tedy bral míč, bral jsem i nohy. Mně to bylo jedno, šlo mi jen o vítězství.“ Spartak Trnava se v době, kdy v něm Karol Dobiaš působil, stal pětkrát mistrem československé ligy.

Finanční ohodnocení za socialismu

Pamětník je vyzýván, ať srovnává podmínky fotbalistů v době svého mládí s těmi současnými. Vypráví o tom, že trenér Anton Malatinský byl jeden z prvních, kteří se zajímali o životosprávu fotbalistů. Obnášelo to například skutečnost, že po tréninku dostávali kysané zelí, čaj a med, přičemž trenér dohlížel, aby to vždy skutečně snědli. „Pořád jsme také jedli slepičí polévku, kuře a rýži, někdy telecí, brambory a hlávkový salát. Pak se mi kuře úplně zhnusilo. Vezměte si, že já pět let jedl jen kuře. Hrál jsem devadesát pět zápasů a po každém bylo kuře. My jsme tehdy ani nevěděli, co je to pitný režim,“ vypráví.

Rád vzpomíná na to, jak se trnavské mužstvo umělo bavit. „Šlo se do baru, tam čabajka, hemenexy. Uměli jsme hrát i pít. Ve tři čtyři ráno jsme se vrátili domů, v deset byl trénink. Byli jsme mladí, měli jsme dobré spalování, tak nám to nevadilo. Dvoje tepláky, pivečko na spravení a šli jsme.“

Karol Dobiaš byl od roku 1970 ženatý, narodili se mu dva synové, a tak samozřejmě bylo jeho cílem finančně zabezpečit rodinu. I to byla motivace k výkonům. Za každý titul mistra ligy hráči dostávali pět tisíc korun, což pamětník označuje za velké peníze. Za každý vyhraný zápas měl tisíc korun. Kromě toho dostával finanční příspěvek osm set korun měsíčně, takzvané kalorné. „Celkově to byly na tu dobu obrovské peníze, protože ředitel ve fabrice měl tři, tři a půl tisíce korun. Takže v té trnavské éře jsem se měl dobře, i když se současností je to nesrovnatelné. Dnes mají kluci za titul dva nebo tři miliony, my měli pět tisíc,“ vysvětluje.

Tvrdí, že za jeho éry byli fotbalisté skromní. Jako příklad uvádí, že pečovali o své dresy a kopačky, aby jim vydržely co nejdéle. „Já si kopačky ošetřoval. Měl jsem napínáky. Když pršelo, tak jsem je umyl a dal do nich noviny. Vydržely mi dva roky. To se s dnešní dobou nedá srovnávat. Dnes chtějí hráči kopačky a dresy pořád nové,“ říká Karol Dobiaš.

Zákaz přestupu do Rotterdamu

V době jeho působení v Trnavě patřil Spartak k uznávaným klubům a hru Karola Dobiaše obdivovali trenéři a fotbalisté i v mnoha zemích. V roce 1969 Spartak Trnava hrál utkání s Ajaxem Amsterdam v Lize mistrů a ohromil svět tím, že byl slavnému mužstvu rovnocenným soupeřem. Spartak sice nakonec prohrál, ale získal si respekt celého světa. Zahraniční novináři psali o pamětníkovi oslavné články a začaly se o něj zajímat zahraniční kluby. Feyenoord Rotterdam za jeho přestup nabízel dvě stě tisíc dolarů, což v té době byla astronomická suma, když přihlédneme k tomu, že šlo o mladého hráče ze socialistické země. Vzpomíná na to takto: „Vybrali si mě místo svého pravého obránce. Mám z té doby smlouvy. Dávali mi plat čtyřicet tisíc guldenů. Mám hroší kůži, jen tak mě něco nenaštve, ale tehdy jsem byl zlý. Mohl jsem reprezentovat Československo, ale nepustili mě. Antonín Himl, šéf ČSTV, mě nepustil. Já tehdy nevěděl, jak to chodí. Možná jsem měl někam chodit, ovlivňovat to penězi. Já to nevěděl, a tím pádem se nad tím zavřela voda. Navíc v roce 1970 emigroval Šaňo Horváth ze Slovanu. Fotbalový svaz dal stopku a až do roku 1980 žádný fotbalista nesměl hrát za zahraniční klub. Jedině jako emigrant, a to já nechtěl.“

Neúspěch na mistrovství světa v Mexiku

Karol Dobiaš byl členem týmu, který se účastnil v roce 1970 mistrovství světa v Mexiku. Českoslovenští fotbalisté tam tehdy neuspěli. Vysvětluje to mimo jiné tím, že nebyli připraveni na naprosto odlišné klimatické podmínky. Zatímco jiné týmy přijely do Mexika mnohem dříve, případně trénovaly v podobných podmínkách, československé mužstvo přijelo krátce před začátkem šampionátu. „My jsme nevěděli, jak je nutná aklimatizace. Nebyli jsme adaptovaní na zátěž ve vysokohorském prostředí. Hráli jsme v pětačtyřicetistupňovém vedru a k tomu nám chyběl kyslík. Bez kyslíku přestáváš vidět, nemáš odhad na hráče, neprokrvuje se ti mozek, odcházejí nohy. Myslíš, že utíkáš, ale postáváš. Já byl rád, že jsme to vůbec přežili,“ říká. Přesto se právě o něm po neúspěchu psalo, že byl jeden z mála, který v zápase fyzicky obstál. „No nevím, já si jen pamatuju, že se mi pletly nohy,“ podotýká.

Problémy po rvačce v Moskvě

Jako člen československé reprezentace byl součástí týmu, který se v roce 1976 v Bělehradě stal mistrem Evropy. Hrál proti největším fotbalovým hvězdám té doby.

Dostává otázky, jaké to bylo být špičkovým fotbalistou za totality a nakolik komunističtí funkcionáři vrcholový sport ovlivňovali. Odpovídá takto: „Museli jsme držet hubu a krok. Nemohl jsi vyjít z řady ven. Řeknu příklad. Hráli jsme s Torpedem Moskva, to byl náš vzor, Rusi. Byla tam bitka, zapojil jsem se já a Hagara. Samozřejmě nás volali na disciplinárku. Chtěli nás vyloučit z řady sportovců, protože jsme se bili s našimi vzory, s Rusy. My jsme je samozřejmě nemuseli. Tak jsem se bál, že nám dají dva roky trest a že nebudu moct hrát. Tehdy jsem o emigraci přemýšlel, kdybych doma nemohl hrát. Ale pak nás naštěstí omilostnili.“

Nenávist slovenských fanoušků

Vypráví o tom, že v době jeho slávy panovala mezi fotbalovými kluby velká rivalita. Zápasy byly vyprodané a často docházelo k bitkám mezi fanoušky. Trnava jich měla hodně a Karol Dobiaš byl pro ně modlou. Takže v roce 1977 způsobila v československém fotbalovém světě šok zpráva o tom, že Trnavu opouští a přestupuje do pražského klubu Bohemians. V té době už měl vyznamenání Řád práce. Tajemník okresního výboru komunistické strany do místních novin napsal článek, ve kterém udělení vyznamenání fotbalistovi kritizoval a zmiňoval, že takové by měli dostávat horníci. Pamětník o sobě začal slýchat, že prý má enormní požadavky, že chce hodně peněz. „Vedení klubu udělalo dohodu, že mě uvolní, ale já to nevěděl. Nakonec mi řekli, že můžu do Bohemky, a že když nebudu chtít, končím s fotbalem. Že se po analýze mé hry a mých údajně enormních požadavcích rozhodli, že mě uvolní. Tak to zahráli. Ve skutečnosti mě prodali za dva body, to já nevěděl. No tak jsem šel do Bohemky a tam mi slíbili, že mi pomohou do zahraničí,“ vysvětluje pamětník. Je přesvědčen, že šlo o dohodu mezi fotbalovými funkcionáři, za níž stály snahy protlačit některá mužstva v lize na lepší pozice.

Fanoušci ovšem nesli jeho přestup těžce. Když pak hrál v Trnavě v dresu Bohemians, slyšel z tribuny urážky a nadávky. „Dvacet tisíc lidí křičelo, že jsem zrádce slovenského národa. Takové žíly měli na krku. Kdyby mohli přeskočit plot, tak mě zabijí. Žena plakala, kluk plakal,“ vzpomíná Karol Dobiaš s tím, že bylo velmi obtížné podávat vynikající výkony, když diváci začali pískat pokaždé, kdy se nohou dotknul míče. V Bohemians však byl velmi spokojený a získal tam dobré přátele, například Antonína Panenku.

Úvahy o emigraci

Po třech letech působení v Bohemians dostal nabídku hrát za belgický klub KSC Lokeren. Pobyt v Belgii označuje za velmi pěkné roky. Měl tam s sebou rodinu a klub mu poskytl skvělé podmínky. Vzpomíná: „Pozval jsem tam rodiče na tři měsíce. Otci jsem chtěl koupit oblek. Tam to bylo tak, že když koupíš jeden, druhý dostaneš zdarma. Otec nic takového nikdy nezažil. Byl překvapený, jak je tam všechno čisté a krásné. Pak se vrátili domů a maminka mi psala, že vzpomíná na zlatou Belgii, na tamní obchody, protože teď zase stojí v takové boudě, tam jí dají jen mrkev a pod pultem pomeranč a dva banány. Tak jsem jim otevřel oči. Viděli, že v tom socialismu není vše tak, jak oni měli vysněné. Pak měl táta problém, protože v práci vyprávěl, jak je v Belgii dobře. Přišli za ním esenbáci a řekli, že to jako komunista mezi dělníky vyprávět nemůže. Tak musel být zticha.“

Karol Dobiaš dostal nabídku zůstat v Belgii, i když už mu končila smlouva. Mohl hrát v dalším klubu a trénovat. Měl příslib, že jeho žena dostane práci v supermarketu. Jenže váhal. Především si uvědomoval, že by tak byl ve vlasti považován za emigranta, čímž by způsobil problémy rodičům. Také nechtěl, aby dům a chata, které měl v Československu, propadly státu, což by se pravděpodobně stalo, protože majetky byly emigrantům zabavovány. „Malá myšlenka tam tehdy byla. Ale pak jsem si řekl, že jsem na to všechno přece nedřel proto, aby to zkonfiskovali komunisti. Tak já dřel jako idiot, a oni se budou mít dobře? Prodají moji chatu, můj byt a moji garáž a budou se smát? Tak jsem si řekl, že ne,“ vysvětluje své rozhodnutí vrátit se do Československa.

Dopoledne v sázkové kanceláři

Usadil se v Praze. Do rodné Trnavy, ve které prožil největší fotbalové úspěchy, se vracet nechtěl. Nezapomněl totiž na to, jak ošklivě se k němu tamní fanoušci po přestupu do Bohemians chovali.

Udělal si trenérskou školu a vedl juniorské mužstvo Bohemians. Byl trenérem ve Zbrojovce Brno a v letech 1994 a 1995 trénoval Spartu Praha, se kterou získal ligový titul. Pak se věnoval vyhledávání talentovaných fotbalistů.

Fotbalu se Karol Dobiaš věnuje stále, kope za mužstvo Amfora, složené ze známých osobností. Stále je zván na různé besedy a akce související s fotbalem. Baví ho také sázet na zápasy a posezení v sázkové kanceláři je jeho každodenním rituálem. „Dopoledne se tam posadím, dám si pivíčko nebo skleničku sektu, pak jdu domů na oběd, vyvenčím psa, pak si zdřímnu, střídmě povečeřím a koukám do noci na televizi. To je můj současný klidný život,“ říká.

Fotbal musíš milovat

Často se ho lidé ptají, kterého ze svých úspěchů si nejvíce váží. Nemá jednoznačnou odpověď. Říká, že vždy chtěl víc, než v danou chvíli měl. Nejdříve mu šlo o to, aby mohl hrát ligu, pak aby se dostal do národní reprezentace, pak na mistrovství světa. Velmi si však váží toho, že byl na Slovensku vyhlášen třetím nejlepším fotbalistou století a v Česku nejlepším pravým obráncem století: „To se nepodaří každému, tak si toho vážím a přeji všem, kteří nyní běhají po trávníku, aby dokázali to, co jsem dokázal já.“

Když je žádán, aby dal mladším fotbalistům nějakou radu, říká: „Fotbal musíš milovat. Míč nesmí být tvůj nepřítel. Musíš ho hladit jako ženu. K tomu musíš poctivě trénovat. Pak se úspěch dostaví. Když míč nebudeš milovat a nebudeš trénovat poctivě, budeš hráč jen průměrný. A pamatuj, že fotbalista je jako citron. Vyždímají ho a odkopnou.“

Osobně už žádná přání a ambice nemá. Říká, že se mu splnilo vlastně vše, po čem jako mladý dlouhovlasý hubený kluk snil. „Už si přeju jen to zdraví,“ shrnuje Karol Dobiaš.