„No a to jsme právě u toho! Víte, to je osud té naší generace. Když jsme byli ve dvaceti na tom rozjezdu, tak sem přijeli Rusi a měli jsme život vzhůru nohama. Pak jsme se dostali na vrchol kariéry, mně bylo čtyřicet, mohl jsem za pár měsíců, možná i dřív, být na téhle pozici a pak – na ulici. Víte, někteří kolegové to neunesli. Někteří skončili na psychině, někteří... to byly tragédie, rozvody. Protože, to víte, s ženama je to těžký, ženy prchaly, okamžitě, protože byly zvyklé na vysoký životní standard. Já jsem to ale tak těžce neprožíval, protože ta historie člověku hodně pomůže. Ty revoluce, ty byly vždycky... Ale nejhorší chyba je si sednout, otevřít si flašku a začít se litovat. To už může člověk rovnou do hrobu.“
„Do určitý míry to tak běželo. Ještě v pondělí po tý demonstraci jsem byl přizván, kde seděli vysocí představitelé, ale bylo to úplně mimo ten konzervativní proud, kde se promítaly záběry, které pořídila StB. Já jsem tam byl přizván jako televizák, protože se soudilo, který záběry se můžou poskytnout Československý televizi. K tomu řeknu jen jednu zajímavou věc. Mezi těmi funkcionáři, kde já jsem byl jako poradce, nebylo v zájmu hledat záběry, kde se ospravedlňuje zásah policie. Naopak se hledaly záběry, který naopak měly ukázat brutalitu policie.“
„Člověk chce udělat nějakou kariéru. Já jsem chtěl něčeho v životě dosáhnout, to samozřejmě nepopírám. Taky jsem věděl, vlastně jsem chtěl říct, že nemám rád, když se dneska říká – já jsem to udělal z mladický nerozvážnosti nebo to – ne! Všichni v tom roce, v těch sedmdesátých letech, když jsme do tý partaje vstupovali, všichni jsme věděli, do čeho jdem! To jsme věděli všichni. To není žádná mladická nerozvážnost. Když dneska od vysokýho funkcionáře slyším, že to byla mladická nerozvážnost. Zvlášť když mu tenkrát bylo skoro třicet. Ne! To jsou naprostý hovadiny. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme! Protože jsme měli za sebou osmašedesátý rok. To už, víte, já taky když jsem vstoupil do tý partaje, tam už bylo málo lidí, kteří by té ideologii věřili. Ten osmašedesátý rok vyléčil už skoro každýho. Kór já jako historik jsem věděl všechno, jak to je. A ještě jsem měl vzpomínky z těch padesátých let. Takže všichni jsme to věděli! To tady znovu důrazně opakuji, že jsme to věděli všichni.“
„To velký zklamání bylo, jak tady ty figury z toho osmašedesátýho roku se pak toho rychle... respektive ne rychle, ale jak dlouho se toho vzdávaly. Vždyť vemte toho Dubčeka, furt se tam... ještě pak do toho federálního shromáždění, podepsal ten pendrekový zákon, pak ještě jako velvyslanec. Císař, všichni ti, co jsme je jako mladí měli jako idoly, tak pro nás to bylo hrozný zklamání. Nejenom že neudělali to, co Kriegel, to jsme jim v tom mládí ani tak nezazlívali. Ale to, že se toho tak dlouho drželi, když viděli, že to je pryč, že to odchází do pryč, to už každý rozumný člověk viděl. Že s tím nepráskli, že nešli od toho!“
Jaroslav Dobiáš se narodil 31. října 1949 v Třebíči a dětství a mládí prožil v nedalekých Přibyslavicích. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě malé dítě, ale to už otec Vladimír Dobiáš s rodinou nežil a Jaroslav s ním již později vztah nenavázal. Vyrůstal s maminkou Drahomírou, rozenou Komárkovou, a starším bratrem Vladimírem. Hlavou rodiny byl dědeček z matčiny strany Jaroslav Komárek, který byl dlouhá léta v Přibyslavicích starostou. Po absolvování třebíčského gymnázia pokračoval Jaroslav Dobiáš ve studiu dějepisu a češtiny na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Po dokončení vysoké školy učil několik let na Střední ekonomické škole v Třebíči. Koncem 70. let vstoupil do KSČ a tím se mu otevřely dveře ke kariéře, které měl doposud kvůli špatnému kádrovému posudku přivřené. V roce 1981 začal pracovat v brněnské televizi jako programový redaktor a rychle se vypracoval až na pozici zástupce ředitele. O rok později získal titul doktora filozofie v oboru učitelství dějepisu. V roce 1989 měl nakročeno stát se ústředním ředitelem Československé televize, ale 17. listopad zamíchal kartami. Na přelomu roku 1989 a 1990 vykonával krátce funkci ředitele brněnského studia Československé televize, ze které ale na vlastní žádost odstoupil a po několika měsících z televize odešel. Od 90. let se pohyboval v oboru mediálního poradenství. Napsal několik televizních scénářů, divadelní hru a knihu povídek. V roce 2023 žil Jaroslav Dobiáš v Radkovicích u Hrotovic.
Zleva: ústřední ředitel ČST Jan Zelenka, J. Dobiáš jako náměstek ředitele ČST Brno, ředitel ČST Brno Svatopluk Bimka a druhý zprava ředitel ČST Ostrava Evžen Saidok, 1982
Zleva: ústřední ředitel ČST Jan Zelenka, J. Dobiáš jako náměstek ředitele ČST Brno, ředitel ČST Brno Svatopluk Bimka a druhý zprava ředitel ČST Ostrava Evžen Saidok, 1982
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
