Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dlouhý (* 1922)

• narozen 27. května 1922 v české obci Kvasilov na Volyni

• v létě roku 1942 s organizací Todt poslán do Kyjeva

• z pracovního nasazení utekl domů

• svědek vyvražďování Židů ve Zdolbunově

• 15. března 1944 narukoval k autorotě 2. československé paradesantní brigády

• zúčastnil se bojů Karpatsko-dukelské operace

• u Nižného Komárniku utrpěl průstřel ruky

• účastnil se bojů u Liptovského Mikuláše

• stal se osobním řidičem Hany Benešové

• 12. května 1945 se jako řidič účastnil triumfálního návratu prezidenta Edvarda Beneše do vlasti

• po druhé světové válce žil v Žatci

V květnu 1945 vezl volyňský Čech Vladimír Dlouhý jako osobní řidič Hanu Benešovou z Bratislavy do Brna. Na vlastní kůži tak prožil triumfální návrat prezidenta Edvarda Beneše z jeho několikaletého exilu v Londýně. Tyto euforické chvíle z konce války pamětník velmi silně vnímal. Ve své rodné obci totiž prožil jak sovětskou, tak nacistickou okupaci, viděl vyvražďování Židů ve Zdolbunově, uprchl z pracovního nasazení v Todtově organizaci, v řadách československých jednotek utrpěl průstřel ruky a byl nasazen v těch nejtěžších bojích u Machnówky a Liptovského Mikuláše.

Ve třech zemích a přitom na jednom místě

Vladimír Dlouhý se narodil 27. května 1922 v Kvasilově na Volyni na území Polska (dnes Ukrajiny). V jeho rodné obci stojící jen dva kilometry od města Rovna tehdy žilo více než sedm set obyvatel s českými kořeny. Stejně jako tisíce jiných, i jeho předci přišli do tehdy carského Ruska v druhé polovině 19. století za příslibem volné půdy a dalších výhod. Dva roky před Vladimírovým narozením se pak tato část západní Volyně po polsko-sovětské válce stala součástí Polska.

Rodiče se starali nejen o Vladimíra, jeho bratra a dvě sestry, ale také o poměrně rozsáhlé, osmnáctihektarové hospodářství. Otec ještě pracoval jako bednář v českém pivovaru v Kvasilově. Základní vzdělání pamětník absolvoval rok v české a další léta v polské škole. Poté se v továrně ing. Svárovského v Kvasilově vyučil zámečníkem a v této strojírenské firmě ho následně i zaměstnali.

Vladimír Dlouhý ve svém vyprávění pro Paměť národa vzpomíná, že už před druhou světovou válkou nepanovaly na Volyni idylické vztahy mezi jednotlivými národnostmi a například s polskými školáky se často dostávali do šarvátek. „Fekáliemi nám mazali vývěsky na školách,“ dodává. Vypráví také o národnostní politice tehdejšího Polska a dosti rozšířené nenávisti vůči Židům. To, co ale následovalo po roce 1939, se s děním v druhé polské republice nedá srovnávat.

Dne 1. září 1939 zaútočilo nacistické Německo na Polsko. Wehrmacht rychle postupoval a v Kvasilově se objevila auta přeplněná polskými uprchlíky. Na železniční trati také tajně projížděl vlak s velkou částí polské vlády. Všechny ostatní železniční spoje proto stály a v obci bylo mnoho polských vojáků. Dne 15. září 1939 podnikly na okolí železniční tratě v Kvasilově nálet německé bombardéry. Shodily tehdy na šedesát tříštivých a zápalných bomb a v obci zničily dvanáct domů. „Nejprve tam letěl průzkumný letoun a Poláci po něm začali střílet a pak přiletěly německé bombardéry,“ vzpomíná Vladimír Dlouhý na událost, při níž zahynulo několik Poláků, ale jako zázrakem žádný obyvatel Kvasilova.

O dva dny později do obce přišly jiné okupační jednotky, tentokrát z východu. V rámci tajného paktu o neútočení si totiž mezi sebou Polsko rozdělily Německo a Sovětský svaz. Sověti pak v Kvasilově rozpoutali politické čistky a jednou z jejich obětí byl i zaměstnavatel pamětníka ing. Svárovský, kterého odvezli do věznice, z níž se už živý nevrátil. „Jeho manželku odvezli na Sibiř,“ dodává pamětník. Na jaře roku 1940 byl v Kvasilově založen kolchoz. Rodině Dlouhých tehdy sebrali koně a polovinu krav a pamětníkův bratr musel nastoupit do družstva. Vladimír zůstal jako zaměstnanec znárodněné továrny.

V červnu 1941 Němci zaútočili na Sovětský svaz a velmi rychle obsadili území Volyně. Pamětník se tak během dvou let stal občanem třetího státu.

 

Za plotem stříleli Židy

V lednu 1942 se oženil a přestěhoval se k manželčině rodině do blízkého městečka Zdolbunov, v němž více než polovina ze dvou tisíc obyvatel používala jako hovorovou řeč češtinu. Stále ale dojížděl do strojírenské továrny v Kvasilově. V létě téhož roku si ale část zaměstnanců a s nimi i pamětníka vyžádala na práce německá správa. Oblékli je pak do uniforem organizace Todt a odvezli do Kyjeva, kde pracovali na stavbách strategických objektů. Po dvou měsících se měli vrátit domů. Po této době jim ale bylo oznámeno, že budou přesunuti do Charkova. Vladimír se s kamarádem rozhodli pro útěk a návrat domů. První pokus jim kvůli hlídkám na nádraží nevyšel, a tak se podruhé vydali po silnici. Po několika kilometrech narazili na dva německé polní policisty s nepojízdným automobilem na kraji cesty. Porouchané auto jim opravili. Shodou náhod policisté mířili do tři sta kilometrů vzdáleného Rovna a Vladimíra i s kamarádem do města svezli. Druhý den si pak pro pamětníka dojel z Kyjeva nadřízený. Otec ho ale uplatil jídlem a vodkou a Vladimír dostal oficiální razítko o propuštění.

Pracovní úřad ho poslal do strojírenské firmy ve Zdolbunově. V té době již nacisté na celém území Ukrajiny důsledně prosazovali zvrhlý plán o vyhlazení Židů. Nejprve je soustředili v ghettech a později je hromadně vraždili. Jednoho dne shromáždili i Židy z ghetta ve Zdolbunově a v místě za tratí, kde po těžbě hlíny pro potřeby cementárny zůstala velká jáma, čtyři sta z nich zastřelili. Vladimír všechno pozoroval dírou v plotě z areálu továrny. „Viděl jsem to na vlastní oči, jak je vždycky přivezli a postavili. Pak se ozval výstřel a přivezli další,“ vypráví. Dalších asi dva tisíce Židů z tamního ghetta nacisté zavraždili v rokli za Křídovou horou.

V československém vojsku

V továrně ve Zdolbunově Vladimír zůstal až do 2. února 1944, kdy městečko osvobodila sovětská armáda. Stejně jako mnoho dalších Čechů se poté dobrovolně přihlásil do československých jednotek v SSSR. Odveden byl 15. března 1944 v Jeframově a byl přidělen k autorotě ve 2. československé paradesantní brigádě. Tato jednotka se skládala hlavně ze zajatých slovenských vojáků, ale povolali k ní i několik desítek Čechů. Měla se účastnit připravovaného povstání na Slovensku. Z politických důvodů ji ale nakonec přesunuli do Krosna. Pamětník se tam pak účastnil bojů Karpatsko-dukelské operace. Vzpomíná zejména na boje u Machnówky, kde českoslovenští vojáci utrpěli značné ztráty. „Naši nastupovali do boje a já jsem poblíž zastavil se studebakerem. Měl jsem zapnutá světla. Parchanti po mně začali střílet. Vedle to bouchlo, a tak jsem zakryl přední sklo a otočil auťák. Trefilo to vedlejší dům a zahynuli tam nějací Poláci.“

Už na slovenském území, krátce po překročení hranic s Polskem, utrpěl u obce Nižný Komárnik zranění. „Otáčel jsem se s autem a najednou něco cítím. Kulka mi proletěla rukou a vůbec netuším, kdo střílel,“ vzpomíná válečný veterán Vladimír Dlouhý, který se následně měsíc léčil v nemocnici.

Po opětovném zařazení na frontu se jako řidič studebakeru zúčastnil těžkých bojů o Liptovský Mikuláš. Během prvního útoku málem padl do zajetí, ale z obklíčení se na poslední chvíli dostal. Následně byl přeřazen do Košic a po sérii prověrek zařazen k Hradní stráži Edvarda Beneše, který 3. dubna 1945 přiletěl z Moskvy do Košic. Prezident se tehdy po letech exilu v Londýně konečně vrátil do Československa.

Osobním řidičem Hany Benešové

Dne 8. května 1945 oficiálně skončila druhá světová válka. Vladimíra přeřadili do Bratislavy, kde byl určen jako osobní řidič manželky prezidenta Hany Benešové. Dodnes vzpomíná na triumfální osmihodinovou cestu prezidentského páru z Bratislavy do Brna 12. května 1945, lemovanou špalíry nadšených obyvatel.

V Praze pamětníka přiřadili jako osobního řidiče velitele Hradní stráže pplk. Nováka. Vozil také kurýrní poštu Edvardu Benešovi do jeho letního sídla v Sezimově Ústí. V zimě roku 1946 získal dekretem dům v Žatci po bývalých německých majitelích. Následně se jako řidič repatriační komise vrátil do Zdolbunova na Volyni. Dva měsíce vozil tamního zmocněnce starajícího se o reemigraci volyňských Čechů po kraji. Kvůli banderovcům šlo o velice nebezpečné cesty a nejednou se prý dostal do životu nebezpečné situace.

Po demobilizaci bydlel Vladimír Dlouhý s rodinou v Žatci. Pracoval v autodílně, poté v národním podniku Státní silnice a následně až do svého odchodu do důchodu jako bagrista v národním podniku Zemědělské stavby.

 

ŠEREĎUK, M., Kronika Českého Kvasilova. Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 2003.

KRUŠINA, M., Zdolbunov. Město na ukrajinské Volyni ve vzpomínkách české minority. Otradovice, 2009.