Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

René Dlouhý (* 1934  †︎ 2021)

• narozen roku 1934 v Praze

• od deseti let vychováván tetou v Novém Městě nad Metují

• ve čtrnácti letech s přáteli tiskl protikomunistické letáky

• v roce 1952 zatčen a odsouzen za sdružování proti republice k nepodmíněnému šestiměsíčnímu trestu

• pod dohledem StB i v osmdesátých letech

• zemřel 10. prosince 2021

Třeba jste nebyli poškozený, ale mějte soucit s lidma, který přišli o střechu nad hlavou a rozvrátili jim rodiny...

René Dlouhý se narodil 6. února 1934 v pražských Vršovicích. Soužití rodičů se však brzy rozpadá, malý René žije s matkou a nevlastním bratrem v chudých poměrech. „Prodělával jsem jednu dětskou nemoc za druhou… Ležel jsem na dětském oddělení spály na Bulovce, když k nám dali vysoce postavenýho německýho důstojníka. A já od něj chytil záškrt. Jednou z příčin, proč ho dali na dětský oddělení, bylo odvrácení případného atentátu, aby si to nikdo netroufl…“

„Otec se mnou udržoval naštěstí kontakt, jeho bratr založil v Novém Městě nad Metují firmu na poživatiny Deko a babička měla obchod. Přitom taky pocházeli z chudobného prostředí. Ale stále to bylo mnohem lepší než v Praze. Když se za války situace ještě zhoršovala, přesvědčil otec moji matku a adoptoval mě. Od deseti let až do nástupu na vojnu jsem bydlel u otcovy sestry v Novém Městě nad Metují.“

Jako smrad

René Dlouhý po válce vnímá radikalizaci společnosti, zkušenosti s novým režimem získává při neúspěšných pokusech o studium na střední škole nebo znárodňování strýcova malého podniku po únoru 1948. „Strýcovi sebrali fabriku, to bylo v první řadě. Přitom za Němců přechovával a dal práci kotelníka nějakýmu Víchovi. A tím ho kryli, protože jako komunista ušel koncentráku. A když bylo znárodňování, přišel kotelník slavnej, jako první představitel komunistický strany, a říká: ‚Pane Dlouhý, odevzdejte klíče od továrny a přichystejte se, že se budete stěhovat.‘ Proč ta surovost, nenávist, uštěpačnost…“

René se postupně začíná vymezovat od nově nastaveného kurzu budovatelské společnosti. „Když jsem vycházel měšťanku tady v Novým Městě, už se to za mnou táhlo jako smrad, jakoby původ kapitalistickej, což byl holej nesmysl. Táta byl státní úředník. Navíc národní socialista, otec mý matky byl národní socialista. A tohle všechno hrálo roli.“

Místo školy do slévárny

Mladík René experimentuje s chemikáliemi a výbušninami, zajímá se o malování a polygrafii. Po ukončení měšťanky však dostává na výběr práci na stavbách, v těžkém průmyslu nebo dolech. Setkání s úřednicí ukusující krajíc chleba si vybavuje dodnes: „‚Nó Dlouhý, můžu ti nabídnout akorát doly, hutě, tesařinu, zedničinu a slévačinu.‘ Další rána od toho režimu, já, obyčejnej člověk, holoprdelník, jak bych to řekl lidově. A takhle s člověkem jednali, navíc z neucelený rodiny.“

Nastupuje tedy do nejbližšího zaměstnání, slévárny. „Rodina říkala, no tak budeš dělník, pak se dostaneš na dvouletou průmyslovku na Kladno a šmitec. Posudek mi pak psali od svazu mládeže, kde já jsem vůbec nebyl. A předseda závodní rady psal: ‚Na tento typ školy nedoporučujeme, protože jeho chování není takové.‘ Samozřejmě, já už jsem tehdy i ve škole vystupoval proti znárodňování, které porušovalo dané sliby…“

Reného strýc navrhuje studium na místní večerní průmyslovce. Ani tato varianta však není reálná. Nakonec pamětník navštěvuje alespoň několikaměsíční pokračovací školu. „Jezdil jsem do Hradce Králové, do pokračující školy, chodil do Sokola. A to už jsem zakládal skupinu, věnovali jsme se skautingu, četli Foglara. Jako kluci jsme v pětačtyřicátým jásali, když přijeli Rusové, křičeli: ‚Ať žije Stalin.‘ Ale některý starý lidi říkali, jen si to nechte, to ještě nevíte, co přijde… Já jsem měl spoustu brožur od národně socialistický strany, ale nebyl jsem tam, protože jsem nebyl ještě plnoletej. A ty myšlenky vás musej nadchnout, protože ten socialismus mohl mít demokratickou formu…“

Nebezpečné hry

René Dlouhý je ovlivněn rodinným národně socialistickým zázemím. Zároveň je konfrontován s ústrky, které musí snášet on osobně i jeho nejbližší od stále vlivnější a agresivnější komunistické strany. 

„Tak to člověka postupně naplňovalo takovou nechutí, ještě ne nenávistí proti těm bolševikům, který se chovali příšerně. A ta nejnižší garda, která se toho ujímala, té dávali moc a ty vám dávali ochutnat, co znamená jejich vláda. A to byl důvod, proč jsme se začali organizovat. Nejdříve to bylo takový klukovský, měli jsme po válce i přístup ke zbraním. Měli jsme ňákej ruční granát a pár pistolí, puška tam byla a karabina… A za pár šestáků jsme měli munice. Jezdili jsme na hory a stříleli tam v lesích, a báby vždycky říkaly: ‚Á, hoši maj manévry.‘“

Nebezpečné známosti

René Dlouhý v roce 1947 kupuje na pražském Výstavišti , kam se dostal při návštěvě své matky, cyklostyl. „Byl to víceméně takovej dětskej cyklostyl… Tenkrát se to ještě dalo koupit, než to zakázali.“ V roce 1948 čtrnáctiletý René tiskne a pokládá u novoměstského Stavostroje letáky vyzývající k rozbíjení komunistických vývěsek a strhávání agitačních plakátů. V roce 1950 předává letáky spolužákovi na odborné škole v Hradci Králové. Ten je má roznášet na Pelhřimovsku a současně se pokusit o založení odbojové skupiny. Navíc má získávat informace o režimu na nedalekých hranicích pro případ útěku. 

„Tak jsem mu důvěřoval a říkal jsem, jestli by to tam mohli očíhnout, kdyby bylo nutno utíkat, tak jestli by se dalo přejít někde dole do Rakouska nebo Německa. Hlavně do Rakouska. A věřil jsem mu. A on se ptal, jestli by byla nějaká zbraň. Tak povídám, že to by se dalo zařídit. Nejmenoval jsem nikdy nikoho z těch hochů, co se nás scházelo až patnáct.“

Důvěřivost i jistá dávka naivity často stály za zatýkáním řady odpůrců komunistických držitelů moci, kteří ovládali a propracovávali metody práce StB i síť jejích spolupracovníků již od roku 1945. Tyto metody nabyly na brutalitě a falši po roce 1948. „Jmenoval se Duda a byl z Pelhřimovska. A člověk byl taky pitomej a důvěřivej a na to jsem nejvíc doplatil, ne jednou, vícekrát… A jelikož to tam měl poměrně blízko na hranice, tak jsem ho nabádal, aby založil skupinu. A my že s ním budeme spojený, měli jsme dokonce takovej kód, že jsme si mohli psát kódovaně dopisy, a to mně pak vyčítali při výsleších. Kde jsem k tomu přišel, jestli to mám od skautu nebo od západních agentů. Ale my jsme zatím s agenty ve spojení nebyli, i když jsme o to pak usilovali. A ten hoch letáky odevzdával StB.“

Zatčení

René Dlouhý je přes rok sledován a v roce 1952 zatčen. Předtím však byli při pokusu o útěk za hranice zadrženi místní mladíci kšeftující se zbraněmi, což René vnímal jako varování. „Tak dělám v tý slévárně, klečím, formuju, a najednou mně přišlo zvednout oči a přede mnou tři páry polobotek… Tak ten jeden ukazuje průkazku a říká: ‚Státní bezpečnost, jste pan Dlouhý?‘ Já jsem byl smrkáč, mně bylo čtyři měsíce osmnáct. ‚Tak půjdete s námi, jste zatčen.‘ Já jsem počítal s následky, ale nedomyslíte to nikdy, nechcete si připustit, že by se to mohlo zhroutit. A na základě udavačů, to je to nejhorší. Tak mi prohledali celou skříňku, tam nenašli vůbec nic.Oni hledali letáky. To jsem já ještě nevěděl, že je mají.“

„Pak mě odtáhli domů a dělali domovní prohlídku. Připadalo mi to jako ty filmy o inkvizici. Já nevěděl, že hledaj letáky. Všechno prohledali, oddělali koberce, z knihovny brali knihy, vyklepávali a házeli na kupu. No úplná inkvizice. A teď si představte, že tam sestřenice měla piano. Já jsem na piano už hrál. A jak odklopíte víko nahoře a vidíte rám se strunama, na tom byl prostor a ležela tam v pouzdře vždy pistole. Ale jak sebrali ty hochy, tak jsem zametal stopy a pistoli jsem zakopal. Tak to otevřeli samozřejmě, tak jsem si říkal, pane…“

Vazba

René Dlouhý je převezen do královéhradecké věznice. Podroben výslechu. Svědkem mučení, nočního chození a buzení. Samotky a dnů bez vycházek. Takto si vybavuje první den, kdy stál před skupinkou vyšetřovatelů a bachařů: „Mně začaly takhle vibrovat nohy, to je pochopitelný. V tichu, a nejhorší je efekt toho, že nevíte, co přijde. A že jsme věděli, že mučej lidi… Teď zase ztichli, já jsem vibroval: ‚Co se klepeš, máš strach?‘ – ,No, čekám, že mě budete asi mlátit.‘ – ‚Co si myslíš, my lidi převychováváme, my lidi neničíme.‘ To od nich bylo hezký. Pak jsem to viděl takhle škvírou pod ručníkem, že to tam bylo napsaný: ‚Lidi neničíme, ale převychováváme.‘“

První výslech i ty následující vedl svým zjevem respekt budící vyšetřovatel. „Řeknu vám, že se ve mně zase dušička stáhla na nejmenší možnej rozměr. Chlap byl v civilu zřejmě boxer. Chlap jak gorila, černej, takhle vyhrnutý rukávy, chlupy černý. Jak gorila, úplně. Už to na vás zapůsobí, že vám to začne v hlavě pracovat. Posadili mě na zazděnou židličku za dveřma a tam bylo na zdi jedno pouto. Cvak. Jsem si říkal, vždyť jsem tady jak pes u boudy přivázanej. Oni ty efekty měly bejt takový, aby člověka udolali vším možným. I těma zavázanýma očima a tak dále…“

„Vykal mně a pak tykal, střídavě, jak oni to dělaj. Vždycky jeden hodnej vyšetřovatel a druhej zlej, a tím toho člověka chtěj uondat. Pak říká: ‚Tak mně budete vyprávět o svý trestný činnosti.‘ A já říkám: ‚O jaký trestný činnosti, já jsem v životě nikomu nic neukrad’, a nikdy bych to neudělal. Nikoho jsem nezbil, ani nenapadl, nevím o svý trestný činnosti.‘ A on se nakrk’ a zvedl se. Některý lidi se pomočili už jen strachem, nejen tím, že je mlátili. A teď přišel ke mně, to jsem měl ještě modrákovou bundu, a takhle mě chytil a vytrhl chloupky na hrudi. A začal na mě zblízka řvát, že mě upozorňuje, že každý přiznání bude počítaný při rozsudku v můj prospěch. Jsem si říkal: ‚To určitě!‘ V makovici mně to běželo jako kybernet. Co mám říct, co vědí? Tak začal řvát…“

„,Tak budete vypovídat o svý protistátní činnosti.‘ Já jsem povídal, že nic nevím. Teď si sednul za stůl, vytáhnul lejstra. Měli tam moji fotku z legitimace okopírovanou, on mi to ukázal takhle z dálky a říká: ‚Dne toho a toho jste seděli na čajích v Novém Městě s kamarádama a bavili jste se o politice a vtipy jste vyprávěli.‘ Já jsem povídal, jak si to můžu pamatovat, že to je možný, už jsem vůbec nevěděl. Oni měli ty pacholky nasazený i na těch čajích v sokolovně. A on: ‚Seš dělník, jak se můžeš stavět proti dělnický třídě?!‘ A já, že jsme žili v duchu těch filmů, který tady šly po válce, i sovětský. A že jsme tenhle režim, to mi měli nejvíc za zlý, přirovnávali k těm nacistickým metodám.“

Vyšetřovatel však brzy René Dlouhému předložil zadržené letáky. „A v tom jednom letáku jsem napsal, a to mně zuřivě vyčítali: ‚Bratři zemědělci,‘ což bylo míněno na to Pelhřimovsko po vesnicích, ‚nevstupujte do JZD, odporujte zemědělské politice komunistů atd.‘ Bylo to na takovou A5, ale stačilo to. Ten druhý leták mi vyčítali ještě víc, to už byl po smrti Jan Masaryk a to jsme všichni prožívali, kdo jsme tomu fandili. Tak jsem tam napsal: ‚Občané, nezapomínejte na památku umučeného Eduarda Beneše.‘ A oni mně pak říkali: ‚Ani nevíš, jak se to píše, on byl Edvard.‘ Tak jsem říkal, že to jsem nevěděl. A pak, že jsem napsal : ‚…a zavražděného Jana Masaryka.‘“

Přiznání

„A s kým a kde jsi vzal psací stroj a kde jsi sehnal rozmnožovací zařízení… Teď mně to frčelo v palici, a co mu říct. A pro něj bylo nejdůležitější, že mě hnedka přinutil k přiznání. A to jim stačilo k podstatě. Oni chtěli další, jmenovali mně všechny ty kamarády, i ty , co v partě nebyli. Tak jsem viděl, že to jenom zkoušej. A povídá: ‚Budeš říkat pravdu, protože jste tu všichni zavřený, a my hned poznáme, co je lež. A proto máš zavázaný oči, abys je neviděl.‘ Nejvíc mi leželo v hlavě, a to říkám naprosto upřímně, že jsem z těch patnácti kluků neudal ani jednoho. Oni si to špatně spočítali, už rok mě sledovali, ale v době dospělosti mi nic nedokázali. Zbraň nenašli, letáky nenašli, ty jsem ale přiznal. ‚A kam jsi je dal, kam jsi dal cyklostyl.‘ Říkám: ‚To jsem spálil, co bylo dřevěný, a ostatní jsem vyhodil na zavážku.‘ A ten to měl doma, tenhle kluk druhej. Tady na nádraží byla hospoda, co měl jeho táta v nájmu, a nahoře byl byt, v kterým jsme ty letáky tiskli. Tam se taky narodil generál Klapálek, má tam pamětní desku.“

Že René Dlouhý vlastnil zbraň, se však vyšetřovatelům prokázat nepodařilo. Za to, že se přiznával k výrobě a šíření letáků, dostal za odměnu štokrle a prohlídku u doktora. Na společné cele pak dostával od spoluvězně, sedláka z Vysočiny, část jeho přídělu, na což vzpomíná s dojetím a slzami v očích. Kousíček chleba posloužil také pro výrobu kuliček na hru v dámu. Během věznění obrečel René jedinou událost, a sice podezření spoluvězňů z toho, že donáší informace z cely vyšetřovatelům. Situaci si vysvětluje odposlechem či nasazeným agentem.

Soud a vzlykající prokurátor

Po dvou měsících je René Dlouhý převezen do věznice v Novém Městě nad Metují. Po pěti měsících od zatčení proběhl soud. „No a teď začaly výslechy s panem prokurátorem. Šla pověst, že je tramvajákem z Brna. Mám tady výsledky z úřadu vyšetřování zločinů komunismu. Byl absolventem ročního kurzu okresních prokurátorů. A on byl skutečně tramvaják. Když jsem přišel k němu, tak se díval do těch papírů, aby viděl, co budu vyprávět. Tak jsem si říkal, jen abych se nespletl, když mi to takhle prošlo na StB. ‚A co jste si mysleli, že budete dělat,‘ ptal se. Tak říkám, že původně jsme měli v úmyslu pracovat proti komunistický straně a případně emigrovat na Západ. A to už ztuhli, to ani nebylo dobrý je tímhle provokovat. Ale viděli zas, že říkám pravdu, což se bralo v potaz taky.“

René Dlouhý také vzpomíná na emoční vydírání, kterým prokurátor doprovázel svoji řeč. „To se nestalo na celým světě, věřím tomu, že nikomu prokurátor – ať v socialistickým nebo kapitalistickým státě – brečel a řekl: ‚Můj táta zemřel v koncentračním táboře, jak se může mladej člověk, dělník, stavět proti komunistickýmu zřízení.‘ Všechno ztichlo a advokát akorát mektal…“

„Tak se mě ptal znovu na ty věci, který byly protokolovaný. A já jsem tam měl dokonce zástupkyni pro mládež, protože věděli, že mě souděj jako nezletilýho. To byla další výhoda, že jsem nedostal mnohem víc. Souhra okolností, že mě nemučili, že jsem nedostal deset patnáct roků, že jsem nešel do Jáchymova, že mi nezlámali žebra a podobně… To všechno je ohromná věc. Nepřičítám si zvláštní zásluhy, ale to všecko v tom hrálo roli.“ René Dlouhý je nakonec, s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem, věku, profesi a neúplné rodině odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně za sdružování proti republice a nepřekažení trestného činu.

Po propuštění pod vlivem represí komunistického režimu René dokonce uvažuje o atentátu na ministerstvo vnitra. „Tak jsem přemýšlel o tom, že si opatřím benzinový motorek a letadýlko, dal bych do toho nálož a vysílačkou bych jim to poslal oknem. Jen si představte, že by k tomu došlo, kdyby se mi to vůbec podařilo, tak to by byl trest smrti zaručeně. Stejně by mě chytli, protože na to člověk neměl takovej výcvik. Jednou jsme byli na přehlídce devátýho května, jak tam ta celá kamarila stála. Jenže to měli obšancovaný, pyrotechnici prohlíželi tribuny, že by tam ani sirky nemohly bejt.“

Pelikán

Po výkonu trestu nastupuje na vojenskou službu. Brzy po návratu se žení a stěhuje na Moravu k příbuzným, kde pracuje v expedici nábytku. Svými názory se netají a nadále zůstává v hledáčku StB. Po několika letech se vrací do Nového Města. Pracuje v dělnických profesích. V osmdesátých letech se dostává opět do hledáčku StB, která na něho vede svazek s krycím jménem Pelikán. Kolegou v práci a spolupracovníkem StB v jedné osobě jsou mu předávány ze zahraničí pašované Listy, což je monitorováno. Pocit zrady je pro pana Dlouhého velice bolestivý. „Později jsem zjistil (v 90. letech), že mě zařadili do sledovaných osob, v pardubickém archivu jsem byl třikrát, přišel jsem i na příbuzný, a to se žaludek zdvíhá. Sledování trvalo několik roků a z dokumentů vyplývá, že jsem tam měl hlavního agenta, který se vnucoval jako přítel, a přitom šlo o to, podávat jim (StB) zprávy. Aby vykazoval nějakou činnost, tak předával vymyšlený věci. Vždyť já bych to dneska přiznal, kdyby to byla pravda. A on si zatím udržoval svoje hnízdečko tím, že slintal na můj život…“

StB a její spolupracovníci tak fabulují o zcela nepodložených a smyšlených událostech. „Vždycky v tom hrál roli buď uliční výbor KSČ, ti lidé v materiálech (StB) figurují od začátku, nebo později ve fabrice, odkud na mě podává zprávy spolupracovník StB, který mi dodával Listy. Mám tam (ve svazku) napsáno např.: ‚Pracuje jako čistič sociálních zařízení, ale dá se předpokládat, že by mohl pracovat pro špionážní účely, protože je v továrně Stavostroj vojenská výroba.‘ Leda že jsem viděl ty komunistický hovna v kanálech a podával bych zprávy SIS na západ. Tak asi takhle…“

Během natáčení v N. Městě byl u pana Dlouhého ubytován herec Landovský s rodinou. Podle hostitele si společně notovali v politických názorech. Ve složce vedené StB na pana Dlouhého se objevuje zmínka o této epizodě, kdy informátor interpretuje setkání jako navázání styků s Landovským a dále herečkou Chramostovou. Tu René Dlouhý podle svých slov viděl leda ve filmu a zmíněné navázání kontaktů je smyšlenkou informátora, kterou by pan Dlouhý rád přiznal, kdyby byla pravdivá.

„A on ve (svazku StB) uvádí, že jsem ho žádal o to, aby doručil dopis emigrantovi Landovskému, asi v souvislosti s herečkou Chramostovou, kterou jsem osobně v životě neviděl. To je hrůza. Tak si představte, že to je hierarchie takových blbů od těch nejnižších až k nejvyšším, a všichni museli vykazovat nějakou činnost. A oni si ji i uměle vytvářeli, ty zásluhy.“

René Dlouhý s jistým sarkasmem také komentuje důvody uzavření svazku. „Mimo to, že mě budou dále sledovat. Z důvodu toho, že švagr je činným příslušníkem SNB, to říkám tak zhruba, že bych mu mohl poškodit jeho postup. Tak si představte, že tohleto tam uváděli. Sklapli to, a nic mně nemohli dokázat mimo nějaký řeči a fóry a vtipy…“ StB ovšem také připravovala kompromitaci René Dlouhého. Příbuzným je požádán, aby zprostředkoval koupi hodinek od vietnamského spolupracovníka, což by mohlo být považováno za spekulaci. Ve svazku StB je v této souvislosti uvedeno: „V případě, že bude Dlouhý René stíhán pro trestný čin spekulace, účastní se případné domovní prohlídky i orgán O-StB s cílem zajištění příp. dokumentů, svědčících o závadové činnosti této osoby.“

Zapomenout?

René Dlouhý se v devadesátých letech stává členem Konfederace politických vězňů. Za svoji morální povinnost považuje zpřístupňování témat zločinů komunismu.

„A lidi tady říkali: ‚Že se v tom šťouráš, není lepší zapomenout?‘ A já povídám: ‚Zapomenout? Jakej to je názor, jak se na tu věc díváte, vždyť to jsou zločinci, jsou to zločiny proti lidu vlastního národa, a na to chcete zapomenout. To je přece vyloučený! Jak se s tím můžete duševně vyrovnávat? Třeba jste nebyli poškozený, ale abyste měli soucit s lidma, co přišli o majetky, o střechu nad hlavou, rozvrátili jim rodiny, že tejrali ženy tak dlouho, až podepsaly žádost o rozvod. Aby ten člověk byl úplně osamocenej, aby ho zdeptali i takovýmto způsobem.‘“

Přestože svoji činnost z dospívání považuje René Dlouhý do jisté míry za naivní, je přesvědčen o správnosti svého jednání vycházejícího z tehdy dostupných informací. „Pokud jde o mé přesvědčení a to, co jsem dělal jako kluk, když se na to dneska podívám, říkám si, co bychom zmohli s těma málo pistolkama. Ale tehdy jsme věřili tomu, co říkali v Hlasu Ameriky a pak z Londýna a Svobodný Evropy, že už to nemůže déle vydržet, že se to musí hospodářsky sesypat, což se vlastně nakonec taky stalo, že je uzbrojil Západ. Ale jelikož nebyla možná žádná opozice, tak to ještě dejchalo…“