Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dlouhý (* 1939)

• narozen 6. února 1939 v Měšíně na Podbrdsku

• v roce 1945 se s rodinou přestěhoval do Ústí nad Labem

• jako dítě se věnoval fotbalu a hrál v divadle Zdeňka Nejedlého

• vyučil se soustružníkem a po vojně pracoval jako řidič u krajské vojenské správy

• v srpnu 1968 se pohyboval v místech havárie vrtulníku Sovětské armády

• v 70. letech při zaměstnání absolvoval střední průmyslovou školu

• působil jako vedoucí technické kontroly a řízení jakosti v ocelárně u Chabařovic

Jaroslav Dlouhý se narodil 6. února 1939 v Měšíně na Podbrdsku – v kraji prý krásném, ale chudém – jako prvorozený z šesti chlapců, z nichž jeden však krátce po narození zemřel. Otec se vyučil tesařem a provozoval své řemeslo, matka, tak jako mnohé ženy v okolí, pečovala o domov a šila rukavice z kůzlečiny. Kromě skromné chalupy pak rodina Dlouhých vlastnila i menší polnost, chovali krávu, slepice a občas i prase. „Po skončení války táta jel zkoumat osidlování pohraničí a získal tam práci, takže nakonec jsme to tam všechno zabalili a celá rodina se přestěhovala do pohraničí, do Ústí. Mně bylo tehdy už šest let, začal jsem tam chodit do školy,“ vzpomíná Jaroslav, jak se jeho otec chopil příležitosti, aby svým potomkům zajistil lepší živobytí. Ve vylidněném Ústí nad Labem byla totiž velká poptávka po lidech ochotných pracovat, k dispozici byla řada volných domů a bytů a nově příchozím distribuovaly revoluční gardy všelijaké zabavené zboží. Otec Jaroslava tak neměl o zakázky od města nouzi. Původně mu údajně byla přislíbena i vila, kterou však nakonec odmítl, dříve totiž sloužila k ubytování důstojníků Rudé armády, kteří si zřejmě krátili volný čas demolováním jejího zařízení, a rekonstrukce by tak byla příliš nákladná.  

Dětství v Ústí nad Labem

„Bylo to něco úžasného. Nikdy jsem neviděl větší činžovní dům a udivilo mě, co tam bylo vysokých domů,“ popisuje Jaroslav první dojmy z města, které teprve před nedávnem prožilo bombardování. Takže když kráčel centrem Ústí nad Labem, běžně se setkával s výjevy, kdy „čelní stěna domu byla odpadlá a byty v  jednotlivých patrech byly jako v řezu. Takže jste tam viděl třeba ložnici, postele, nad tím byl svatební obraz novomanželů, visel nakřivo po tom bombardování, a rozervané peřiny vítr rozfoukával po městě“. Nadšený byl i z tramvajové dopravy, už méně však z uhelné elektrárny uprostřed města, kvůli které když „člověk vyšel ven, měl oči plné sazí a límeček u košile černý“.

Otce a jeho nové přátele doprovázel při rabování výkladních skříní opuštěných obchodů, které bylo všeobecně tolerované, protože „z kraje se tam lidé do toho Ústí moc nehrnuli a neměl to tam z těch výloh kdo vybrat“. Tehdy jej zaskočil také zvláštní zápach linoucí se ze sklepů. Zpočátku se domníval, že je to poškozené potrubí, jak ale později zjistil, „nebyl to plyn, ale lidé, co se šli schovat při bombardování, zasypalo je to a nikdo je nemohl vytáhnout, takže ta těla tam byla v rozkladu“. A protože ještě nedošlo k vyhnání původního německého obyvatelstva, Jaroslav se dozvěděl od otce i o řádění nadšených „očišťovatelů pohraničí“. „Údajně tam měli Němci vyhodit do vzduchu lihovar a měli tam zahynout nějací strážci lihovaru. Takže tam byl takový blázinec, že všechny tyhle Němce, kteří tam byli, i Němky s kočárky s dětmi nahnali přes náměstí na Benešův most přes Labe. A tam museli pod namířenými zbraněmi skákat do řeky,“ vzpomíná na události, po nichž prý „Němci vyčítali našim, že jsme si moc nezadali s gestapáky v koncentráku“. S otcem však také navštěvoval v domku poblíž trati jednoho z jeho spolupracovníků, starého německého antifašistu, který hostům servíroval bábovku na stůl naaranžovaný tak, aby byl zakryt otvor, jímž prolétla bomba, která ležela nevybouchlá stále ve sklepě.

Pionýři, svazáci, úderníci a pohraničníci

V malém bytě v Londýnské ulici začalo být Dlouhým brzy těsno, otec pamětníka proto pro rodinu sehnal větší dům poblíž fotbalového hřiště, kde také vypomáhal. Budovu sdíleli s rodinou muže, který prošel koncentračním táborem, původní majitelka, německá důchodkyně, pak skončila v chudobinci. Rodině se v novém domově líbilo, i když přidělené prostory nebyly nijak komfortní a v zimních měsících v celé budově zamrzala voda. Otec se marně pokoušel přesvědčit vedení města, aby zajistilo plynovou přípojku, dočkal se však pouze slibů. Nato tento kdysi vášnivý komunista reagoval odevzdáním stranické legitimace, což mu po událostech v únoru 1948 mnoho štěstí nepřineslo.

Jaroslav jako školák však přesto pravidelně četl časopis Ohníček, obdivoval oslavované úderníky a svazácké košile, dopisoval si se sovětskými pionýry a s oblibou recitoval na veřejnosti básně oslavující šťastné nové zítřky. „Byli jsme docela unešeni oslavami prvních májů, to se nikde nevidělo. Těšili jsme se, že budou jezdit alegorické vozy, budou tam vlajky, bude se hrát a zpívat a budou prodávat mandarinky nebo banány,“ popisuje své tehdejší rozpoložení, při kterém nevnímal otcovy poznámky o procesech se Slánským a Horákovou. Raději vzhlížel k pohraničníkům, protože, jak s odstupem času prohlašuje, „věděl prdlačku, co to znamená, že střílejí po někom kvůli tomu, že chce překročit hranici. Člověk si to v tom věku neuvědomoval, že je nějaká svoboda, že mu nikdo nemá co určovat, jestli může jít tam nebo tam. Že je nějaký stát, kam nesmí jít… To se ještě zkrátka nenosilo, nikdo nás to neučil, nemluvilo se o tom,“ dodává pak ještě k dospívání v padesátých letech.

Fotbal, divadlo a sešlý stařík

Ve stejné době Jaroslav propadl i herectví, vstoupil totiž do baletní přípravky ústeckého divadla Zdeňka Nejedlého, které mělo nedostatek chlapců. „Hrál jsem divadlo už ve čtrnácti letech a až do vojny jsem tam účinkoval, hráli jsme pomalu každý den. Do školy jsem chodil s úlevou, protože jsem mohl chodit do divadla třeba už po velké přestávce,“ vzpomíná na své účinkování v kusech, jako byl balet Z pohádky do pohádky, opera Hejtman Šárovec nebo provedení Labutího jezera, s nímž hostoval i ve Stavovském divadle v Praze. Zde se také setkal se „sešlým staříkem“, samotným ministrem Zdeňkem Nejedlým, jemuž prý jako chlapec nikdy neodpustil zavedení žákovských knížek.

Účinkování v divadle však příliš nekonvenovalo s jeho další zálibou. Protože otec na stadionu provozoval stánek s občerstvením, který zásoboval často i desetitisícové publikum převážně pivem a cigaretami, sblížil se Jaroslav s hráči, kterým nosil do kabin sodovku. Vstoupil tedy do dorosteneckého fotbalového oddílu a dosahoval slušných výsledků. „Tenkrát nebyla travnatá hřiště, byla to škvára a každou chvíli, když někdo upadl, tak byl sedřený. A to právě kolidovalo s tou mojí divadelní činností. Když jsem si totiž třeba oblíkal punčocháče do role čerta, tak jsem měl mokvavá kolena, a teď ono to prosakovalo. A kolega mi říká: ‚Járo, Járo, musíš se rozhodnout,‘“ vybavuje si jedno ze svých mladických dilemat, které prý nikdy nedokázal vyřešit.

Učení, Svazarm a vojenská služba

Jaroslav chtěl studovat střední průmyslovou školu, otec mu to však nedovolil, protože ho „nechtěl živit“. Kariéra drogisty se zase nezamlouvala jeho matce a utéct za studiem herectví se Jaroslav neodvážil, nakonec se tak začal učit soustružníkem ve škole při národním podniku Kovohutě v Povrlech. Na rozdíl od spolužáků, kteří neplatili ubytování ani stravu, Jaroslav musel každý den dojíždět, což mu ale nevadilo, protože se mohl věnovat svým koníčkům. Vzhledem k tomu, že studoval s vynikajícími výsledky, došlo prý vedení školy brzy k závěru, že by bylo lepší, kdyby bydlel v internátě a doučoval slabší spolužáky, čímž by své náklady uhradil. Jaroslav tamním spolužákům sice záviděl mimo jiné tehdy vzácnou televizi, ale „to nebylo tak podstatné, jako že jsem byl volný, sbalil jsem tašku a jel jsem domů“. Nabídku proto raději odmítl s radostným vědomím, že „nemusí být pod zámkem“.

Po vyučení absolvoval vojenskou přípravu v branné organizaci Svazarm, kde absolvoval desetiměsíční řidičský kurs. K povinné dvouleté vojenské službě pak nastoupil k vojenskému útvaru ve Znojmě jako řidič. Tam ho čekal další intenzivní výcvik, tentokrát ovšem v mnohem náročnějších podmínkách. Jak vzpomíná: „To jsem měl za volantem strach, když jsme jezdili na těch autodromech. Ve vodě jsme jezdili, pod vodou. Měli jsme potrubí, takové trubky, kterými to nasávalo vzduch [pro motor - pozn. autora], a v té V3Sce jsme měli nohy ve vodě.“

„Tradice z buržoazní armády tam převažovaly, takže mazáci, bažanti… nějaká ta šikana byla,“ připouští Jaroslav, dodává ale, že sám napadání unikl. Díky své fotbalové průpravě totiž mohl jednotku reprezentovat v dresu fotbalového týmu Dukla Znojmo, což služebně starší kolegové respektovali. Další nováčkové však stejné štěstí neměli. „Dohnali tam k sebevraždě dva kluky, jeden snědl nějaké prášky a jeden se oběsil, protože byl tak uhoněný tím šikanováním. Tam byl skleník na nádvoří a on si tam uvázal provaz a oběsil se. A my jsme ráno vyběhli na rozcvičku, někdo si odskočil si ulevit a začal křičet, že tam někdo visí,“ popisuje Jaroslav incidenty, které prý sice vyšetřovala jakási komise, nikoho však neobvinila.

Po návratu z vojny začal Jaroslav pracovat jako řidič pro ČSAD, brzy však dospěl k závěru, že ho zneužívají. Ani v národním podniku Obnova se necítil dobře, především totiž „potřeboval dobré zaměstnání, aby mohl provozovat svoje koníčky“. Nějaký čas proto každé ráno rozvážel pečivo, a přestože „kolikrát hrál až do noci, šel do postele v jedenáct a ve čtyři vstával“, našel si čas i na fotbalové tréninky.

Řidičem krajské vojenské správy během invaze „spřátelených“ armád

Když se Jaroslav v roce 1963 oženil, začal se poohlížet po solidnějším zaměstnání a díky přátelům z divadla se stal řidičem u krajské vojenské správy. Zpočátku žil s manželkou u rodičů, po narození dcery se rodina přestěhovala do většího bytu. „Nestěžujeme si, žili jsme společně, byla zábava,“ říká k poměrům na počátku šedesátých let, kdy si mladý pár prý mohl díky systému půjček dopřát řadu hmotných výhod nebo navštívit Drážďany, aniž by je honila pohraniční stráž. Změna poměrů v armádě po pádu Novotného ho však nadšením nenaplňovala. Když byli zbavováni funkcí „opravdu věrní komunisti, kteří to táhli, že ta republika vůbec mohla fungovat“, Jaroslav to vnímal, jako by ubližovali jemu samému. S politováním pak hovoří o „starých kádrech“, kteří „dělali železné soboty, zúčastňovali se brigád a nakonec jim ty prověrky ublížily a oni neprošli“, zatímco „darebáci, kteří se už tenkrát jevili jako kariéristi, na tom vydělali, těm se nestalo nic, ti jeli dál“.

V srpnu 1968 vozil Jaroslav vojáky na „ostré střelby“. Když se krátce před půlnocí vrátil domů, chtěl si uvařit kávu, ale pak zaslechl jakýsi rachot. Když odhrnul záclonu, „po hlavní třídě se řítily tanky, auta a motorky pomalované bílými pásy“. Druhý den ráno na vojenské správě nikdo nevěděl, co se bude dít, zatímco v ulicích se srocovali lidé, vykupovali obchody, „kecali a čekali na zprávy“.

24. srpna Jaroslava zavolali, aby se služebním vozem dorazil před velitelství, kde už „před budovou stál houf oficírů a plačících žen“. Pak vyrazil s podplukovníkem, „celým zeleným, že nemohl ani mluvit“, směrem k Milešovce. Když se blížili na místo určení, ozvaly se výstřely a důstojník, který doposud odmítal o čemkoliv diskutovat, připustil, že sovětští „vojáci jdou na nás, chtějí to tady všechno vystřílet“. Pod Milešovkou totiž havaroval vrtulník Sovětské armády[1] a jedna z invazních jednotek – včetně tanků a obrněných transportérů –  v rojnici postupovala proti spojařům československé armády rozmístěným na vrcholku hory, kteří dle mínění sovětského velení vrtulník sestřelili. Aby zabránil krveprolití, zhotovil Jaroslav ze světlé košile a lískového prutu improvizovanou bílou vlajku. Dvojici v terénním voze obklíčili muži se samopaly a až po dlouhém dohadování se jejich velitel nechal přesvědčit, že mohou společně vystoupit na Milešovku a výzbroj spojovací jednotky osobně prověřit.

Jaroslav také během dalších setkání – dělal totiž řidiče důstojníkům pověřeným vyjednáváním se Sověty – s vojáky diskutoval a pokoušel se jim „vysvětlit, že lidé v Čechách věří komunistům a kontrarevolucionáři tu nejsou“. Vojáci okupační armády byli prý „strašně poslušní, kázeň měli vzorovou“, jen „chudáci vůbec nevěděli, o co jde, když tady dokázali v Praze střílet na Muzeum. [...] Mrzelo je, že jim lidé ubližují“, otáčejí směrové tabule, odmítají jim dát vodu nebo prodat benzín. Československá lidová armáda pak až na výjimky odpor nekladla, což Jaroslav hodnotí slovy: „Nebylo možné nad nimi zvítězit. To jsme si museli přiznat všichni, že by nás ušlapali, co jich tu bylo. Bohužel jsme malá republika a oni nám diktovali, teď nám diktují zase jiní.“

Estébák či špatný komunista?

V následujících letech se „ve vojenské správě vyměnilo několik lidí, přišli tam noví oficíři, takzvaně přetavení, kteří byli už v duchu myšlení Husáka“. Své zaměstnání si na počátku normalizace Jaroslav udržel. Manželka však špatně snášela jeho dlouhé pracovní výjezdy a spolu se sestrou ho přesvědčila, aby při zaměstnání vystudoval střední průmyslovou školu.

Po deseti letech u vojenské správy tak Jaroslav v jednačtyřiceti letech odmaturoval a začal pracovat v administrativě ocelárenského podniku poblíž Chabařovic. Jeho otec „prohlašoval, že ho zabije“, pokud vstoupí do komunistické strany, Jaroslav byl ale toho názoru, že „bez knížky by mu škola byla k ničemu“, nabídku přijal a po roce se stal vedoucím technické kontroly a řízení jakosti. „Měl jsem to těžké, já jsem měl v té fabrice tak rychlý vzestup, že si mysleli, že mě tam nasadili, že jsem estébák,“ uvádí Jaroslav ke svému kariérnímu postupu. Říká ale také, že se politické činnosti pokoušel vyhýbat. „Dělal jsem všechno možné, aby mě nenaverbovali do Lidových milicí. Protože jsem byl mladý a perspektivní, tak jsem se pořád vymlouval,“ vzpomíná. Popisuje i události, díky nimž si vysloužil pověst „špatného komunisty“, například když jako vedoucí úsekových důvěrníků Revolučního odborového hnutí nedokázal své svěřence přesvědčit, aby přispívali do „fondu mezinárodní solidarity“.

„Vždycky jsme se tam dost pouštěli do diskusí – tam vedla ještě okolo dráha, než to pohltila šachta – a zas tam jezdily ty transportéry s těmi bílými pruhy těch našich osvoboditelů. A byly tam propojené dvě kanceláře a někdo nás tam chodil odposlouchávat. A to byly řeči kolikrát ‚vošajslich‘, jak se říká. A jednou se mi stalo, že jsem šel v Ústí po náměstí a teďko mi zaklepal kdosi zezadu na rameno a jistý člověk mi říká: ‚Kamaráde, ovládej se, přestaň blbnout, měj se na pozoru, už si tolik nepouštěj hubu na špacír. Jde se po tobě.‘ Někdo nás prásknul, takže to dostala StB. A nějaký dobrák od nich mě ještě upozornil, abych to tam skoncoval, aby se tam taková rozvratná činnost nekonala,“ uvádí Jaroslav k normalizačním pracovním podmínkám. Lamentuje také nad tím, jak jeho situaci ještě zkomplikoval jeden z bratrů, který raději zvolil emigraci a nevrátil se z výletu do Spolkové republiky Německo.

Zfanatizovaný Miroslavem Sládkem a rozčarovaný z polistopadového vývoje

„To víte, že se mi to taky nelíbilo, jak tam stáli s pendrekama proti studentům, to jsem taky byl proti tomu,“ prohlašuje Jaroslav k listopadu 1989. Dodává ale, že na zakládání buňky Občanského fóra v Chabařovicích se odmítl podílet. Zásah na Národní třídě hodnotí slovy: „Oni měli taky přísahu, ti policajti, takže jsem říkal, že musejí ty holky mydlit obuškama proti své vůli. Dneska to není jinačí, dneska musejí taky poslouchat, když to jsou ti pohotovostní policajti. Ani nevědí, co je to za demonstraci, a když dostanou příkaz: ‚Tyhlety budete mydlit,‘ tak je budou mydlit.“

„Když jsem slyšel volební program Sládka, toho republikána, tak jsem se zfanatizoval a spíš jsem věřil jemu. A on měl nakonec pravdu, protože ta privatizace, ať už to byla malá privatizace, pak první vlna kuponové privatizace, druhá vlna, to byla taková lumpárna, to neměli dělat,“ na závěr pak Jaroslav přibližuje své dojmy z polistopadové transformace.