Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dlouhý (* 1919)

• narodil se 13. června 1919 v Českém Zawidówě na Volyni

• 1941 musel vstoupit do Rudé armády

• na podzim 1941 padl do německého zajetí, z něhož se mu podařilo uprchnout

• skrýval se v Polsku, pak se vrátil zpět na Volyň

• v roce 1944 vstoupil do Svobodovy armády, výcvikem prošel v Rumunsku, poprvé byl nasazen na Dukle u autoroty, byl raněn

• po válce se s rodinou usadil na Žatecku, pracoval jako zemědělec

Jaroslav Dlouhý pochází z Volyně, narodil se 13. června 1919  v Českém Zawidóvě. Sloužil nejprve v Rudé armádě, byl zajat před Moskvou, utekl z transportu do Německa, bojoval ve Svobodově armádním sboru u Dukly, kde byl raněn. Po válce zůstal v ČSR.

Pochází ze sedmi dětí. Vyučil se u otce tesařem. V roce 1939 bylo jeho rodiště okupováno bolševiky, proto musel 2. března 1941 nastoupit povinnou vojenskou službu v Rudé armádě. „Kasárnu, tu jsem neviděl, my jsme byli furt venku.“

Po německém vpádu do SSSR, k němuž došlo v červnu 1941, jeho jednotka stále jen ustupovala na východ. Na podzim roku 1941 padl před Moskvou do zajetí.

„Já jsem se ráno druhý den vzbudil někdy v devět deset hodin. Naši už všichni pryč a teď tam slyšim ‚švergotat‘ německy. Tak jsem tam ještě jeden den do večera vydržel, protože jsem myslel, že se mi podaří v noci přejít zase zpátky k Rusům...“

 To však již nebylo možné, a proto se rozhodl vzdát nepříteli. „Vyšel jsem ven, oni mě sebrali a byl konec...“

Období strávené v německém zajetí bylo velmi vysilující. Zajatci dostávali nedostatečnou stravu a byli nuceni překonávat velké vzdálenosti pěšky. „Jednou za den nám dali nějakou šlichtu, sami snědli brambory a nám dali šlupky posypaný otrubama, to byla německá strava. Než jsem jim utekl, už jsem otékal, jak jsem byl hladovej. Když jsme pak šli přes vesnici, byly tam ty ruský, ukrajinský babičky a měly třeba vařený brambory, tak nám je  podstrčily nebo daly jenom tak...“

Není divu, že pan Dlouhý spěchal do Polska, kde ve známém prostředí doufal v příznivější podmínky pro útěk.

„To byly takový lágry ohrazený pichlavým drátem, jedny tam zaháněli a druzí vycházeli, že s nima jdou dál. Já jsem měl ještě dost síly, takže když jedni vycházeli, já jsem přeskočil a šel jsem s nima zase ven, protože jsem věděl, že se dřív dostanu do Polska.“ 

Po asi dvou měsících pochodu byli zajatci v Bělorusku naloženi na nekryté nákladní vagony a pokračovali ve své cestě na západ. „Ob jeden vagon byla vždycky budka a tam stál Němec s kulometem.“

Jednou v noci se tři zajatci včetně pana Dlouhého rozhodli pro útěk z vlaku. Museli ale zabít strážného. „Jeden svlíknul podvlíkačky, hodil mu je na krk a bylo to... Kdybysme neoddělali toho Němce, jak nás v těch vagonech hlídal, tak bysme bejvali neskákali...“

Pomoc našli uprchlíci v polské vesnici Kudelczyn. „Došli jsme  k vesnici, to už byly sena, dostali jsme se do stodoly a tam jsme se do rána vyspali...  Trefil jsem na dobrý lidi. A že jsem uměl dobře polsky, ani jsem neřekl, že jsem Čech. Až později jsem napsal polskému hospodáři, jestli ví, koho přechovával. Že Čecha, a ne Poláka. Oni nás totiž taky někteří Poláci neměli rádi.“

U polského hospodáře a jeho rodiny pak pan Dlouhý zůstal jako vítaná pomocná síla ještě sedm měsíců. „To víte, Poláci, ti neradi makali.“

Když se pak po delší době setkal s rodiči, dozvěděl se, že jim místní Ukrajinci lhali ohledně jeho osudu. Říkali prý: „No jó , toho jsme viděli, ten už nežije...“

Zakrátko z důvodu své bezpečnosti přesídlil ke strýci do české vsi Huleč. „Odešel jsem tam, kde mě Ukrajinci neznali, pak to bylo lepší...“

U strýce se stal svědkem likvidace židovského ghetta v Mizoči. „Jednou na  podzim, když jsem vezl řepu do cukrovaru v Mizoči, jsem slyšel střelbu, zastavil jsem na kopci a viděl jsem v tom městečku, v té Mizoči, jak lidi běhají, skáčou jak zajíci a Němci je tam stříleli...“

Po vstupu do Svobodova armádního sboru podstoupil výcvik automatčíka v Rumunsku. Poprvé byl bojově nasazen v prudkých bojích o Dukelský průsmyk. „Tam se vjelo, silnička ouzká, plno lidu, aut, všeho. Němci nahoře, tak jsme po břichách, po čtyřech lezli do těch kopců. Němci byli ve výhodě, oni nahoře a my dole.“

Na konci bojů o Duklu byl raněn do ruky a k jednotce se vrátil až okolo Vánoc před dobýváním Liptovského Mikuláše. „Dlouho to trvalo, teprve až koncem ledna to dobyli...“

Osvobozování Prahy se ale nezúčastnil, dostal se tam až po osvobození. „Nás tam nepustili, nevím proč. Nás už taky nebylo moc. Jestli si nás už chtěli nechat... Nevím.“

Po skončení války vykonával strážní službu v okolí Krásného Dvora a Podbořan v oblasti německého osídlení. Když chtěli tamním Němcům něco vzít, vydávali se za Rusy. „Když jsme chtěli něco provést, nějaký živobytí si sebrat, tak jsme se převlíkli nebo jsme jenom rusky mluvili, a všechno to odnesli Rusáci. My jsme toho moc nedostávali...“

Jako volyňský Čech dostal nabídku, aby si vybral statek po Němcích a přesídlil do Čech. „Nám řekli, že si můžeme něco vyhlídnout, tak jsme jezdili... Ta Milešovka byla daleko vidět...“

Opatřil si kolo, aby nemusel své průzkumné výpravy podnikat pěšky. „Po těch Němcích, co utíkali, zůstaly kola, tam byla naházená hromada, stoh těch kol. My jsme si tam každej dal dohromady kolo a na něm jsme jezdili, abysme nemuseli chodit pěšky.“

Zakrátko si vyhlédl pěkný statek v Milešově, kde soukromě hospodařil až do roku 1953. „Měl jsem devět hektarů obilí, pět kusů hovězího, prasata, pár koní... Mně to stačilo.“

V roce 1953 musel vstoupit do družstva, kde jezdil s koňmi a později s traktorem. Po odchodu do důchodu v roce 1978 ještě 14 let pracoval jako topič a údržbář na zámku Milešov, kde nyní žije v domově důchodců.

Poselství:

„Ať si každý mladý člověk váží toho, že je ve svém státě, a ne v cizině, protože vlast mu nikdo nenahradí, když bude v cizině...“