Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dlabola (* 1939)

• narodil se 9. června 1939

• zažil konec války a osvobození Prahy Rudou armádou

• na vojnu nastoupil v době druhé berlínské krize

• po studiích na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze vstoupil do KSČ

• okupaci v roce 1968 prožil v Liberci

• po okupaci vystoupil z KSČ

• jeho sestra emigrovala do Kanady

Tři měsíce. Tolik Karlu Dlabolovi bylo v době, kdy začala druhá světová válka. Pražský rodák se tak nenarodil do Československé republiky, ale do protektorátu Čechy a Morava. První roky jeho života tak rámovaly události spojené s celosvětovým konfliktem. 

„Protektorát i světovou válku pamatuji, ale naprosto jsem tomu nerozuměl,“ začíná pamětník své vyprávění. Do rodiny výtvarníka a úřednice Národního výboru hlavního města Prahy se v červnu roku 1939 narodil jako první dítě. Jeho mladší sestra přišla na svět v říjnu roku 1941. Díky neobvyklému povolání svého otce má Karel Dlabola dětství kromě druhé světové války spojené s vůní terpentýnu a rozpracovanými obrazy, které si jeho otec odkládal na malířský stojan. Profesní život ale primárně trávil v novinách. „Nejdelší dobu byl v časopise Květy, který spoluzakládal, a kde působil až do odchodu do penze v roce 1962. Potom se mohl věnovat své vlastní tvorbě, mám od něj několik pěkných obrazů,“ vysvětluje pamětník. Rodiče dělil patnáctiletý věkový rozdíl a také přístup k životu. Zatímco Karel Dlabola starší byl umělec, jeho žena Růžena stála nohama pevně na zemi. „Měla těžký život. Byla nejmladší z osmi dětí. Když jí nebyly ani dva roky, tak jí krátce po první světové válce zemřel tatínek na španělskou chřipku. A když jí bylo něco přes deset, tak jí zemřela maminka. Pak žila u svých příbuzných, nejdéle u své nejstarší sestry,“ vypráví, jak se jeho matka v dětství dostala z Jablonného nad Orlicí do Lázní Bělohrad, kde se v dospělosti seznámila se svým mužem. Společně se pak přestěhovali do Prahy. Růžena Dlabolová na rozdíl od svého muže umělecké vlohy neměla. „Měla obchodní školu, byla velice nadaná na jazyky. Ale měla smůlu, že neměla prostředky na to, aby mohla dál studovat,“ vysvětluje pamětník. Po svatbě se jeho rodiče přestěhovali do bytu v Košířích, kde se jim narodily obě děti. „Čtyřčlenná rodina bydlela v jednom pokoji a kuchyni. Bytová situace byla za války a po válce špatná,“ vybavuje si. Štěstí tehdy znamenalo i to, že jejich byt měl ústřední topení. 

Mrzelo nás, že vojáci osvobodili Prahu

Z období druhé světové války si Karel Dlabola vybavuje hlavně tíseň a strach, který prožívali dospělí okolo něj. Jeho strýc byl dokonce zavřený a rodina Dlabolova z okna jejich košířského bytu viděla do míst, kam vězni chodili pracovat. „Přišla k nám paní, že tam má muže, a my ji nechali koukat z okna. A za chvíli chodili po domě esesáci a zjišťovali, kdo tam z kterého okna koukal. Tenkrát jim řekli, že jsme koukaly my, malé děti. Tak odešli,“ vybavuje si moment, kdy se Dlabalovi málem dostali do potíží. Koukání z okna ale nebyl jediný způsob, jak se s vězni spojit. Mnohem nebezpečnější pokus rodina podnikla, když mezi vězně přibyl i pamětníkův strýc. „Přijela teta z Jablonného nad Orlicí, vyšli jsme před dům a přiblížili jsme se k nim,“ oživuje pamětník vzpomínku na riskantní pokus dospělých navázat s příbuzným kontakt. „Zřejmě jsme tam měli dělat zástěnu, že je tam jen maminka s dětmi. Teta se přitočila k vězňům, ale najednou začal strašný řev,“ vysvětluje. Ke skupince žen s dětmi utíkali příslušníci SS a hnali je pryč. „Matka nás popadla a utíkali jsme. Vycítil jsem z toho tu hrůzu, co měli ostatní. Bylo to nebezpečné.“ Rodině se ale naštěstí nic víc nestalo. 

Jak malý Karel rostl, válečné události vnímal čím dál intenzivněji. Jednou ho rodiče vzali na střechu pozorovat zvláštní záři nad severozápadním obzorem. „Dohadovali se, že je to buď Ústí nad Labem, nebo továrna u Mostu. Až pak se dozvěděli, že to byly Drážďany,“ přibližuje. Konec války Dlabolovi prožili ve sklepě jako většina pražských obyvatel. „Když vypukla revoluce, tak nás děti nahnali do sklepa. Bylo to tam strašně prima, mohli jsme blbnout, jak jsme chtěli, a rodiče na nás byli hrozně hodní, protože byli rádi, že se neptáme, co se děje, a že si to takhle užíváme,“ vzpomíná Karel Dlabola na to, že dětskýma očima bylo osvobozování Prahy jedno velké dobrodružství. Těma dospělýma to taková zábava nebyla. „Později jsem se dozvěděl, že táta doma řekl: ‚Ono už to začalo, jdu to omrknout.‘ Odešel a vrátil se za tři dny. Až jako dospělý jsem si uvědomil, co to asi muselo být pro mámu. Mně bylo šest, sestře tři – a táta pryč. Stavěl tam barikády,“ krčí rameny pamětník. V době, kdy prožíval zábavné dny ve sklepě, jeho matka pravděpodobně trnula hrůzou kvůli strachu o svého muže. „Když přišla Rudá armáda a osvobodila Prahu, tak nás to mrzelo. Že už nikdy nezažijeme takovou legraci, jako jsme zažili v krytu,“ směje se po letech pamětník, jak tehdejší události vnímal zkresleným pohledem. Z doby osvobození si pamatuje i to, jak v Praze vítali vlasovce. Tři roky po osvobození došlo k dalším historickým událostem, které ale dětské oči vnímaly jen vzdáleně. Zatímco řada lidí má rok 1948 spojený s únorovým převratem a definitivním ukotvením moci komunistů v Československu, devítiletého Karla tehdy zajímaly úplně jiné věci. Pamatuje si sice smrt Jana Masaryka, větší zážitek pro něj ale byla Mezinárodní výstava rozhlasu. Ta se pořádala jako součást 25. výročí založení Československého rozhlasu. Navzdory nově ustanovené komunistické nadvládě výstava sklidila úspěch a byla první akcí, kde posluchači mohli komunikovat s moderátory v rámci živého vysílání. Malého Karla však zaujalo něco úplně jiného. „Poprvé jsem tam viděl televizi. Bylo to malinkaté, černobílé a byly tam obrázky. To byl zážitek. Televizi jsme doma neměli, první vlastní televizi jsem měl, až když jsem se z domova odstěhoval a začal jsem pracovat,“ přibližuje, proč pro něj byl stroj na konci čtyřicátých let taková vzácnost. 

Přednášející z vysoké špatně skončili

Padesátá léta prožil Karel Dlabola se svou rodinou poklidně. Školní docházku absolvoval v Košířích, vystřídal dvě základní školy a v deváté třídě nastoupil na jedenáctiletou školu s maturitou. Vybavuje si, že stran jazykové výuky nebyl školní sylabus příliš pestrý. „Ruský jazyk byl od páté třídy, přičemž kvalifikovaní ruštináři nebyli, paní učitelka byla tak tři čtyři lekce před námi. Bylo to vidět. Až teprve na jedenáctiletce k tomu přibyla další možnost – angličtina, němčina nebo francouzština. Vybral jsem si němčinu, protože NDR pro nás byla dostupná. Začít se učit anglicky bylo tenkrát neperspektivní,“ vysvětluje s tím, že angličtina by se mu teď hodila, ale po osmdesátce je učení dalšího světového jazyka složité. V mládí byl však dobrý student. „Učil jsem se dobře, lehce. Bohužel jsem se moc nepotřeboval učit doma. Když došlo na střední školu a vysokou, tak mi to chybělo. Neuměl jsem se něco systematicky naučit a tvrdě nad tím sedět,“ vzpomíná na svá školní léta. Na střední škole ho také zastihlo povstání v Maďarsku v roce 1956. „Tohle už jsem chápal,“ přemýšlí nahlas nad paralelou s koncem druhé světové války, kdy všechno vnímal jako zábavu. Maďarské povstání dospívajícího studenta zasáhlo mnohem víc. „Určilo to celou naši cestu až do roku 1968,“ povzdechne si. Odmaturoval ani ne o rok později, v květnu roku 1957. 

Plán po maturitě byl jasný. Pedagogická fakulta, obor fyzika. To se sice ukázalo jako reálné, ale pamětníka zradil velký zájem studentů o obor. „Přijímačky jsem sice udělal, ale byl tam převis – třikrát nebo čtyřikrát víc zájemců. Já jsem byl nějak pod čárou a nebylo jasný, jestli bych se tam dostal,“ vysvětluje Karel Dlabola svou tehdejší srážku s realitou. Po prázdninách se ukázalo, že ho Pedagogická fakulta přijmout nezvládne. Po odmítnutí přišla nabídka studia na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. „To byla speciální vysoká škola, kde se studovala i čeština, kterou jsem chtěl dělat, kdybych se nedostal na fyziku. Fyzika mě bavila, ale víc jsem tíhnul k češtině a literatuře. Ale věděl jsem, že s fyzikou bych měl lepší možnosti,“ objasňuje, proč mu nevadilo změnit obor z původní fyziky na ruštinu a český jazyk. Učebny měli nad pražskou kavárnou Slavia. „Byla to zvláštní škola, neměli jsme žádné fakulty. Rektorem byl akademik Bohuslav Havránek, což byl jeden z našich nejvýznamnějších jazykovědců 20. století, kapacita. Původně jsem myslel, že to udělám jednoduše. Že po prvním ročníku zažádám a přestoupím na češtinu na Filozofické fakultě, nakonec jsem to neudělal,“ vzpomíná na své začátky na vysoké škole, kde nakonec úspěšně odpromoval. Na univerzitě se mu zalíbilo. „Byla tam výborná parta i hrozně zajímavé předměty a zajímaví lidé. Třeba docent Potoček, který nám přednášel dějiny. Dlouze přednášel o utopických socialistech. Měli jsme o nich představu, že to byli primitivové, předstupeň vědeckého socialismu. Bylo to strašně zajímavé,“ přibližuje pamětník jednotlivé předměty. Na českou literaturu měli studenti docenta Blajera, vykládal jim ale i o francouzských surrealistech. „I v předmětu vědecký komunismus byly krásné debaty, kde se dalo říct cokoliv. Bavili jsme se o tom, jaké to je v Sovětském svazu, a o tom, proč jsou ti, co tam chodí na stáž, zklamaní. Byly to bezvadné debaty,“ vykládá Karel Dlabola i po letech nadšeně, jak už na přelomu padesátých a šedesátých let přičichli studenti vysokých škol k svobodnému vyjadřování a volnějším poměrům. To ale o pár let později skončilo. „Všichni tihle, kdo tam přednášeli a s kterými to bylo fajn, po roce 1968 špatně skončili. Někteří dokonce šli mezi dělnickou třídu, aby se tam polepšili,“ vysvětluje, co se s některými docenty stalo. Samotná škola ale zanikla už na počátku 60. let, poté, co Karel Dlabola odpromoval. Podle historických pramenů totiž byla zřízena vládou jen proto, aby pokryla akutní nedostatek rusistů během padesátých let. 

Na vojnu jsem šel předčasně kvůli krizi

Zatímco konec středoškolské docházky má Karel Dlabola navždy spojený s povstáním v Maďarsku, v době jeho promoce na vysoké škole a následného nástupu na vojnu vrcholila druhá berlínská krize. „Po prázdninách jsem měl nastoupit do školství, ale přišel povolávací rozkaz. Ti, kteří měli jít na podzim z vojny domů, tam zůstali. A přišli jsme tam my jako první ročník,“ popisuje, jak ho na vojnu povolali předčasně. Režim si pojistil, aby v republice kvůli událostem v sousední zemi nedocházelo k nepokojům. Pamětník nastoupil do Tachova, nedaleko od hranic s východním Německem. Tam zůstal až do Vánoc. „Pak se to trochu uklidnilo, odešel domů třetí ročník a já jsem se dostal do Mariánských Lázní. Tam jsem vojnu dosloužil,“ vysvětluje stručně. Na vojně kvůli berlínské krizi strávil 25 měsíců. 

Po vojně dostal umístěnku na Střední průmyslovou školu strojní ve Varnsdorfu. Ve městě dostal byt, ale v pátek se mohl do Prahy vracet, protože neměl sobotní vyučování. Na první štaci vzpomíná s láskou, i když byl Varnsdorf coby pohraniční město obehnán ze tří stran ostnatým drátem. „Nikde už to nebylo tak fajn, jako to první povolání.“ V té době už byl Karel Dlabola ženatý, se svou manželkou se potkal na taneční zábavě v rodném městě svého otce, Lázních Bělohradě. 

Na strojní průmyslovce strávil několik let, ke konci šedesátých let ale začal učit na Textilní průmyslové škole v Liberci. V době, kdy do Československa nečekaně přijela vojska Varšavské smlouvy, měl se studenty odjíždět na chmelovou brigádu. „Tehdy jsme bydleli ve Varnsdorfu, do Liberce jsem dojížděl. Přespal jsem tu u tety, která tu bydlela. Bylo šest ráno, před školou jsme měli být v osm. Najednou mě teta budí, říká: ‚Probuď se, je tady armáda, jsou tady Rusové,‘“ přibližuje pamětník, jak vnímal události 21. srpna 1968. „Bylo slyšet střelbu, sebral jsem se a šel jsem ke škole. Autobusy samozřejmě nejezdily, tak jsem se tam nějak dostal. Před radnicí už byla krev, už se tam střílelo. V podloubí u radnice stál úplně vyjevenej, vyděšenej vojáček. Když jsem se s ním chtěl bavit rusky, tak moc nerozuměl. Byl to nějaký Tatar,“ popisuje, jak v den okupace vypadal severočeský Liberec. Až zpětně se tehdejší obyvatelé města dozvídali, že Liberec byl po Praze městem, ve kterém si srpnová invaze vyžádala nejvíce obětí. Zemřelo zde 7 lidí a 48 bylo zraněno. Dva lidé podlehli zraněním později. Na chmel se místo jednadvacátého odjíždělo až o týden později. Pamětník si vybavuje hlavně velkou soudržnost a solidaritu, která se v posledním srpnovém týdnu a týdnech po něm rozlila celým Československem. Poprvé také vnímal historické události nejen svýma očima, ale i pohledem svých studentů. „Na té chmelové brigádě to bylo skvělý. Zjistil jsem, že existuje něco jako dobrovolná kázeň. Žádný dozor nepotřebovali,“ popisuje chování studentů. Místo tajného chození do hospody po večerce tak všichni seděli u neustále puštěného rádia. 

Vystoupil jsem z KSČ

Je důležité zmínit i to, že v době okupace byl Karel Dlabola oficiálně členem Komunistické strany Československa. Do strany vstoupil po dokončení vysoké školy, kdy začal pomalu startovat obrodný proces. „Tehdy jsem si myslel, že by to mohlo být dobrý. Ale když přišla normalizace a Husák, tak jsem si říkal, že to teda ne. Když Husák vystřídal Alexandra Dubčeka, tak jsem vystoupil. Byl jsem ti pádem jaksi… Musel jsem být potrestán,“ krčí rameny, že vystoupit z KSČ po srpnu roku 1968 se neodpouštělo. „Ředitelé textilní a strojní průmyslovky se domluvili a já jsem šel z textilky na strojku. Za trest, abych se polepšil. Tímhle způsobem se to dělalo častěji. Byly takové rošády, aby ředitel mohl prokázat nahoru, že s těmi kontrarevolučními živly zatočil,“ vysvětluje, jak jeho působení na textilní průmyslové škole skončilo. Pamětník si z toho ale nic nedělal, dokonce mu přišlo, že po pracovní stránce si přechodem na Střední průmyslovou školu v Liberci polepšil. Změny v práci nebyly ale nic v porovnání s rodinnými změnami. Nedlouho po srpnové okupaci emigrovala pamětníkova sestra Marcela. Její muž měl díky své práci architekta stáž v západoněmecké firmě. Ta zas udržovala obchodní styky s firmou v Torontu. A mladý pár se rozhodl do Toronta přes západní Německo dostat. „Brali se pak až v Kanadě. Tenkrát jsme tam neměli zastoupení a Československo zastupoval Sovětský svaz, takže měli svatbu na sovětském konzulátu v Torontu,“ směje se pamětník i po letech ironii osudu. Zatímco jeho sestra se přesunula na Západ, on s celou rodinou z Varnsdorfu přesídlil do průmyslového Liberce. 

Chodila na mě inspekce

V severočeském městě prožil normalizaci, která se ve velkém obtiskla i do školní výuky. „Člověk nemohl říkat, co si myslí. Školství se muselo vrátit zpátky před obrodný proces a zase se muselo říkat, který autor je správný, protože je socialistický realista. A nemohlo se mluvit o autorech, kteří po roce 1948 emigrovali,“ přibližuje pamětník, jak se po roce 1969 změnilo školní prostředí. O tom, jak velký důraz soudruzi kladli na ideologickou přesnost místo edukace, svědčí i příhoda, kterou Dlabola prožil na začátku sedmdesátých let. Tehdy na strojní průmyslovce připravoval čtvrtý ročník k maturitě z češtiny a ruského jazyka. Zadal třídě napsat úvahu na citát, který si sami vyberou. „Nevěděl jsem, že tam mám dvě dívenky, které tehdy vstoupily do Leninského svazu mladých,“ začíná Dlabola vyprávět příběh o poctivých svazačkách. „Jedna z nich si vybrala Leninův citát: ‚Učit se, učit se, učit se.‘ Nenapsala žádnou úvahu, ale nechtěl jsem dráždit hada bosou nohou, tak jsem jí dal trojku, a teprve potom jsem zjistil, že to opsala z Vladimira Iljiče Lenina,“ vzpomíná. O tři týdny později se ale její text objevil v časopise Tribuna. Ten vydával přímo Ústřední výbor KSČ, aby se v něm objevovaly jen ideologicky čisté články. „Titulek byl: ‚Dostala to za tři.‘ A stálo tam: ‚Dostali jsme od naší čtenářky tuto práci, za kterou dostala trojku. Zajímaly by nás názory našich čtenářů na známku, kterou jí pan učitel dal,‘“ vrtí hlavou i po letech pamětník. „Kauza článek“ mu kromě podpory jiných učitelů, kterou ale časopis Tribuna neotiskl, přinesla i kontrolu v podobě školní inspekce a trest od ředitele školy. „Mezi čtyřma očima mi řekl, že dostanu přísný trest, ale takový, aby se mi nic nestalo. Zároveň muselo být jasné, že mě potrestal. Dostal jsem přísnou důtku, neměl jsem třídnictví a dali mi víc hodin ve večerní škole, abych byl ve styku s dělnickou třídou,“ vysvětluje, jak mu aktivní studentka zkomplikovala život. Jen z neobdrženého třídnictví se radoval, protože to pro každého učitele vždy znamenalo akorát práci navíc. 

Inspekce, kterou Dlabola ve svých hodinách zažil, měla také ideologické zabarvení. „Viděl jsem, že si inspektor dělá čárky. Hodina skončila, šel jsem za ním a čekal jsem, že mě sprdne. V hodině padaly názory, u kterých jsem dělal, že jsem je přeslechl. On měl ale úplně jiný problém,“ směje se pamětník po letech. „Řekl mi, že mě oslovují pane profesore a jen někteří soudruhu. Takže on si tam škrtal, kolikrát mě studenti oslovili pane profesore a já to neopravil. To bylo veškeré hodnocení, nic jiného mi nevytknul,“ vzpomíná na absurditu celého procesu. Ani normalizace ale nezlomila pamětníkovy principy a přístup k učení. „Postupně jsem přišel na to, co můžu říct,“ krčí rameny. O něčem se jeho studenti dozvídali oklikou. „Řekl jsem: ‚Teď si zavřete sešity, nezapisujte si, řeknu vám pár drobností, které nejsou nutné k zapamatování.‘ Takhle jsem to doklepal do roku 1989,“ uzavírá pamětník kapitolu normalizace. 

Na revoluci v roce 1989 pak nemá tak silné vzpomínky jako na srpen 1968. Do Liberce se informace dostávaly postupně, v oficiálních zdrojích dlouho nebylo nic. „V Praze byly nějaké demonstrace, o kterých se ještě nevědělo. Nebylo to v naší televizi. Tam bylo akorát, že se hloučky pokoušely provokovat na Václavském náměstí a Národní třídě a bylo proti nim zakročeno,“ popisuje první dny. Revoluční dění se ale postupně přelévalo do celého Československa a i v Liberci po pár dnech začaly podniky a školy stávkovat. Po revoluci se pro něj změnilo všechno. „Co jsem učil předtím, už neplatilo. Najednou bylo všechno jinak,“ shrnuje stručně pád režimu a jeho vliv na školní výuku. Dlabola po revoluci opustil středoškolské vzdělávání a přešel na Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci. Tam působil na Katedře českého jazyka a později na Katedře národní školy. Učit vydržel až do svých osmdesátých narozenin. V roce 2023 žil v Liberci se svou ženou a ve volném čase se věnoval četbě a péči o svou pravnučku.