Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Dittrichová (* 1923  †︎ 2022)

• narozena 27. října 1923 v Rajnochovicích na Valašsku do smíšené česko-židovské rodiny

• rodina provozovala řeznictví a uzenářství

• za druhé světové války přišla rodina o majetek

• 29 příbuzných zemřelo v koncentračních táborech

• vystudovala Obchodní akademii Tomáše Bati pro zahraniční obchod ve Zlíně

• pracovala v podniku Moragro v Prštném a Brně a později po válce pomáhala s obchodem doma

• bratr Milan Mohyla zatčen a vězněn v letech 1949 až 1957

• v době bratrova věznění vedla znárodněný obchod

• roku 1953 se vdala za Karla Dittricha

• roku 1960 se přestěhovali do Vsetína

• pracovala na různých pozicích ve Státní bance československé

• i ve vysokém věku se účastnila akcí k uctění obětí holokaustu

• zemřela 12. února roku 2022

Životní osud Marty Dittrichové (* 1923) spojuje několik příběhů a mnoho z nich má krutý a bolestný průběh. I proto se dlouho bránila o peripetiích své rodiny hovořit veřejně. Její historie však přináší pozoruhodné svědectví z doby Protektorátu Čechy a Morava i éry komunistického režimu.

Podhradní Lhota a sousedící Rajnochovice se rozkládají v oblasti Hostýnských vrchů na Valašsku. Zde se roku 1870 usadil pradědeček pamětnice Maxmilián Fanty, který se sem tehdy ještě v rámci rakousko-uherské monarchie přestěhoval z Tyrol. V domě č. p. 58 založil řeznický a uzenářský obchod, který si díky kvalitním výrobkům brzy získal renomé. Zásoboval pak mnoho obchodů v Rakousku-Uhersku a především ve Vídni. Maxmilián měl dva syny: Josefa a Emila. Josef se odstěhoval do Vídně, kde vedl kavárnu, a Emil převzal ve Lhotě podnik po svém otci a výrobu ještě rozšířil. Díky velkému hospodářství a vlastní porážce si mohl dovolit konkurovat jiným výrobcům i v ceně. Proto se do jeho obchodu sjížděli zákazníci ze širokého okolí a zboží se expedovalo i drahou po republice.

Emil se oženil s Amálií Hirschovou, která pocházela z Halenkova, kde žila velká židovská komunita. Rodina Fanty byla v Podhradní Lhotě i okolí jediná židovského vyznání. Marta vzpomíná, že dědeček jezdíval pravidelně do synagogy v Holešově, ale doma společně se zaměstnanci slavili i svátky křesťanské. Na chodu podniku se podílela celá rodina a jeho vedení po smrti své matky roku 1929 převzal strýc pamětnice Albert. Její maminka se starala o vyřizování korespondence a vystavování faktur a vedla hospodářství, které zásobovalo podnik, rodinu i četné zaměstnance.

Šipinka

Maminka pamětnice Ida byla díky dobré situaci rodiny i díky rodinnému zázemí v Rakousku vyslána na studia do Vídně a později Badenu. Domů se vracívala jen na svátky a život ve velkém světě jí učaroval. Jedny prázdniny roku 1920 se ale během pobytu doma zamilovala do Jana Mohyly, který se rodině Fanty staral o hospodářství. Ze studií sešlo a namísto toho se slavila svatba – oddáni byli podle židovského obřadu.

Jako první se narodil syn Otakar. Bohužel, i přes úsilí spřízněného lékaře MUDr. Huga Fuchse z nedaleké Bystřice pod Hostýnem ani ne dvouletý chlapec zemřel na zápal plic. Krátce po jeho smrti se narodila starší sestra Eliška a rok nato Marta a bratr, který ale krátce po porodu také zemřel. „Maminka měla těžký porod. Bratr měl přes pět kilo, nejspíš mu praskla nějaká cévka a krátce po porodu zemřel. Pak jsem se narodila já. Měla jsem 2,4 kg. A pan doktor Fuchs jí ani nechtěl říct, že jsem se narodila –  že za těch podmínek nemohu ani přežít... Ale já jsem přežila a dodnes říkám, že to moje dvojče odešlo, ale nechalo mi tu asi svoji energii, abych mohla zvládat všechny těžké životní situace,“ vypráví Marta o svém narození a navazuje: „Maminka říkala, že jsem byla živel. Pořád jsem chtěla něco dělat, ale byla jsem tak droboučká, že mi až do jedenácti let všichni říkali Šipinko.“

Své dětství pamětnice líčí jako dobu souladu, ačkoliv její rodiče dělil jak původ, tak víra. Nepamatuje se, že by z toho vznikaly neshody. „Zaměstnávali jsme samé křesťany, ale žili jsme v symbióze. Přizpůsobovali se, u nás se světily židovské svátky. Když se nesmělo jíst nic kynutého, tak měli všichni k snídani macesy. A i my jsme se přizpůsobovali křesťanským svátkům. Nebyl v tom žádný rozdíl. A nikdy jsem neslyšela, i když nás bylo doma tolik, že by se někdo hádal,“ říká Marta a vypočítává, že jich bývalo doma na oběd spolu se zaměstnanci i kolem třiceti. „Dědeček a babička byli vzácní lidé. Nepřešli kolem nás, aby nás nepohladili, nepolíbili... A i my jsme byli naučení, když jsme se loučili večer, líbali jsme jim ruku. Stejně tak, když nám někdo něco dal. Byli jsme vděční. Vzpomínám na krásné dětství a děkuji všem těm, kteří nám umožnili, abychom žili, jak jsme žili. Jen o to bylo pak horší zvykat si na to, co nás čekalo.“

Každé první úterý v měsíci

Po obecné škole nastoupila Marta za sestrou do gymnázia ve Valašském Meziříčí a později přešla na měšťanskou školu. Její další směřování pak de facto ovlivnil dědeček Emil. Když vyslovil přání, aby mu vedla účetnictví, rozhodlo se o tom, že nastoupí do Zlína na nově založenou Obchodní akademii Tomáše Bati a bude studovat zahraniční a zámořský obchod. „V červnu 1938 jsem jela s maminkou do Zlína na zkoušky. To bylo v životě snad moje nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat,“ říká s hrdostí Marta, když vzpomíná na výjimečnou školu, kterou nazývá svou životní univerzitou, jež jí poskytla důkladné vzdělání a všestranně ji připravila na její pozdější fungování v podniku Moragro a Státní bance československé. Ve škole se kladl velký důraz na studium jazyků. Němčina a angličtina byly povinné, jeden jazyk pak nepovinný. Marta si tak navíc vybrala španělštinu. Vše, co se probíralo v odborných předmětech v češtině, museli studenti ovládat i v ostatních jazycích. V němčině se učili psát kurentem (německá podoba novogotického kurzivního písma). Poznámky si zaznamenávali těsnopisem, a to navíc českým i německým. Mimo odborné předměty měli například i právo a reklamu, etiku i estetiku. Škola nevynikala jen náplní studia, ale také pedagogy, kteří na ní působili, a přísnou klasifikací studentů.

„Maminčina kamarádka mi tam opatřila bydlení. Žila jsem u jednoho z ředitelů Baťových závodů, u ředitele gumáren [Jana Roubínka]. Baťa se díky vulkanizaci gumy na textil velmi proslavil. Těm botám se říkalo kecky,“ připomíná Marta osud svého bytného, pro něhož se po dobu svých studií a pak po celou druhou světovou válku stala členem rodiny a Roubínkovi ji přijali jako svou dceru, kterou si přáli, ale osud jim nadělil dva syny. Spolu s nimi v době po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava prožívala obavy, když došlo na naplňování říšských rasových zákonů. „Když naši republiku okupovali Němci, tak asi za týden přišli i do školy a dělali tam takovou čistku. Řekli, že ze školy musí odejít všichni studenti židovského vyznání. Nevím, jak se to stalo, ale nakonec Baťa řekl, že je to jeho soukromá škola a že by si o tom rád rozhodl sám. Nakonec směl v každém ročníku být jeden Žid. U nás ve třídě, ve druhém ročníku, jsem byla sama. V prvním byla ještě Helena Eidlichová. Tak jsme mohly pokračovat ve studiu,“ vzpomíná. Krátce nato se ale ukázalo, že svou výjimku vykoupí Marta jinak: „Přišlo nařízení, že se mám dostavit k veliteli gestapa. To si nikdo nedovede představit ty pocity a strach, když jsem tam šla. Kanceláře měli v bývalém prvním internátě nad hotelem. Dříve tam byly skleněné dveře, nyní všechno opancéřované. Měla jsem strach. Přijal mne velitel, jmenoval se [Karl] Raschka.[1] Dal mi instrukce: nesměla jsem se chodit bavit, nikam do kina, do divadla... Jedině jsem mohla o víkendu k rodině. A každé první úterý v měsíci jsem se u něj musela hlásit a přinést mu lístky na vlak, že jsem byla skutečně v Rajnochovicích, a sdělit mu, s kým jsem se v té době stýkala. A pokud vím, posílal i svého tajemníka do školy, aby zjistil, jestli nechodím za školu a dobře se učím.“

Z Podhradní Lhoty do Rajnochovic a pryč

Mezitím, co Marta studovala a později si i našla zaměstnání ve Zlíně, doma propadl rodinný majetek Německu. Do prosperujícího podniku byl dosazen správce František Imrich a Martin dědeček Emil se synem Albertem se museli vystěhovat do domu v Rajnochovicích. O vše, co nestihli během lhůty 24 hodin přestěhovat, přišli. Dědeček se strýcem si pak přivydělávali pracemi v lese a Martina sestra Eliška byla pověřena vedením záznamů o činnosti a hospodaření zemědělské usedlosti. Za tuto službu dostávala deputát a malou finanční odměnu. Členů rodiny se dotkla také stejná nařízení omezující jejich občanské svobody a práva. Byly jim odebrány tehdy platné potravinové lístky, nesměli cestovat, navštěvovat veřejná zařízení a stýkat se s obyvateli obce. A právě v tuto dobu se podle Martiných slov ukázaly skutečné charaktery a praví přátelé, kteří se od nich ani v těchto těžkých chvílích neodvrátili a rodinu dál navštěvovali.

Díky stroji na konzervy se podařilo zachovat například rodinné zlato, které do plechovek uzavřela maminka. A mnoho masových konzerv dali do úschovy známým. Ne vše se však po válce sourozencům Mohylovým vrátilo. Zlato rodina, která ho dostala do zástavy, zapřela a konzervy se také „rozkutálely“... Sourozenci zůstali na všechno sami. Když ale Marta vzpomíná, s jakou prozíravostí maminka přistupovala k přípravě na možnost, že jim jako Židům půjde skutečně o život, říká: „Maminka musela být jasnovidka. Ona asi věděla, co se stane. Než jsem šla do Zlína na školu, byla u nás tři týdny naše známá švadlena a šila a šila pro mne a sestru. Mívaly jsme stejné věci. Byla jsem tak vybavená. Chodila jsem nejlépe oblékaná a všichni se divili, kde na to beru.“

Ty těžké roky, které trávila ve Zlíně a o víkendech u rodiny v Rajnochovicích, jak sama říká, zvládala také díky vyžití při sportu. Společně s kamarádkou se ve Zlíně scházely brzy ráno a chodívaly hrát tenis. Věnovala se také atletice a – což si uvědomila až později – běhávala po ovále i s Danou a Emilem Zátopkovými.

Potom ale přišel skutečný zlom a tím bylo vyzvání maminky, strýce a dědečka k registraci židovského obyvatelstva v Uherském Brodě. „V říjnu roku 1942 byli naši povolaní k registraci. Jela jsem ze Zlína do Brodu a šla jsem s maminkou v zástupu lidí. A když ten Němec maminku zapisoval, tak jsem se zeptala: ‚Jak to?‘ A že jsme křesťani – tatínek byl katolík, čili maminka žila ve smíšeném manželství. Jenomže v té době už byla s tatínkem rozvedená. V roce 1931, 1932 se rozvedli. A on mi na to odpověděl, že jestli chci, tak mě tam napíše taky. Maminka mi jen stiskla ruku a řekla: ‚Mlč!‘ To bylo v říjnu a koncem roku, ještě před Vánocemi, dostali předvolání do transportu na 17. ledna 1943. A já je pořád vidím. Každý nesl jen deku a nějaké nejnutnější oblečení. A musím podotknout, že si velice vážím a lituji a skláním se před těmi, co prožili koncentrační tábor. Ale když si uvědomím, co my jsme prožívali, to se nedá popsat ani pojmenovat. To byla směsice pocitů, já to nedokážu ani říct – neštěstí a strach a ten jsme prožívali de facto každý den.“

Terezín – Osvětim

Svou maminku líčí Marta jako optimistku, která se snažila nepřidělávat svou úzkostí trápení druhým. Zároveň svítala naděje, že brzy přijde zvrat a světový konflikt udolá tažení v Rusku a Hitler padne. Žádný rychlý obrat ale nenastal. Cesta Idy Mohylové a jejího bratra Alberta byla přímá. Společně se svým otcem Emilem nastoupili 23. ledna 1943 do transportu Cn, č. 79 z Uherského Brodu do Terezína. Dál pokračovali o tři dny později jen Ida s Albertem. Transport Cs, č. 342 do Osvětimi pro ně znamenal skutečný rozsudek smrti.

Její dědeček zůstal v Terezíně téměř celý rok. Setkal se zde dokonce se svým vídeňským bratrem Josefem, který byl do Terezína také odsunut. Zde si bratři slíbili, že jestli přežijí, vrátí se společně na Valašsko. A skutečně – díky Emilově neteři Irmě, která byla přidělena do tamější kartotéky, se několikrát podařilo oddálit jejich odchod do vyhlazovacího tábora. Ale jednou, když onemocněla, nepovedlo se včas Emilovu kartu vyměnit za cizí a 15. prosince 1943 Martin dědeček následoval transportem Dr, č. 414 své děti do Osvětimi, kde následně zahynul.

Ačkoliv měla Marta a sourozenci zprávy pouze od dědečka Emila z Terezína a posílali mu tam i balíčky na přilepšenou, stále doufali a nechtěli přijmout skutečnost, že se maminka a strýc Albert už nevrátí. V době, kdy byl osvobozován Zlín a k Bystřici pod Hostýnem se teprve přes Tesák valila fronta, se k pamětnici dostala zpráva o mamince: „že se vrací z koncentračního tábora a je ve velice špatném zdravotním stavu. Jak Němci ustupovali, vyhazovali železniční mosty do vzduchu. Neměla jsem se jak vlakem do Rajnochovic dostat. Kamarád, který myslím také studoval obchodní akademii rok po mně, Oldřich Filip z Chvalčova, se mi nabídl, že pojede se mnou ze Zlína na kole. Hned jsem se informovala na městském úřadě v Bystřici, kdo se vrátil z koncentráku. Tam mi řekli, že pan Leinfelner a Klein, a tak jsem k nim šla. Jak mě uviděli, hned mne poznali a ptali se: ‚Co ty tady?‘ – ‚Jedu domů a říkají, že se vrací maminka a je nemocná.‘ Pan Leinfelner mne objal a řekl: ‚Marto, je mi líto, že ti to musím říct zrovna já. Ale tvoje maminka se nevrátí. Ona s mojí maminkou, když jsme dojeli do Terezína, šla hned do transportu do plynu. Nečekej a nečekej ani na strýce Alberta, protože ten také stál v transportu, který směřoval do Osvětimi.“

Jeden z mála, kdo se z Martiny rodiny vrátil, byl tedy vídeňský dědeček Josef Fanty, který strávil téměř dva roky v Terezíně. „Vyprávěl mi, jak to přežil. Vždycky když šly transporty, tak přestal jíst a někde si lehl, že je mu zle. A oni říkali, že stejně umře. Oni to řekli jinak. Nechci se tak vulgárně vyjadřovat. A díky tomu, že předstíral, tak přežil,“ vysvětluje pamětnice.

Do Brna se vrátila také teta Irma a její bratr Ervin Hirsch.
Před hrůzou holokaustu se zachránila ještě teta Kamila, která už dříve, v roce 1920, emigrovala do Ameriky, a pak Josefova dcera Róza Trámer (za svobodna Fanty). Ta s manželem Alfredem a synem Robertem nejprve po anšlusu Rakouska přijela nakrátko do Československa, ale poté se roku 1940 vydali na lodi Patria do Palestiny. Jako jedni z mála se při havárii způsobené výbuchem zachránili. Jejich patnáctiletý syn Robert se však utopil. Teta a strýc se pak na několik let po válce uchýlili za sestřenicí Kamilou do Ameriky. Brzy se však vrátili do Vídně, kde krátce nato teta ovdověla. Stala se pak jedinou Martinou příbuznou a také její náhradní maminkou, za níž pamětnice mnoho let do Vídně i v době komunismu jezdila a kterou nakonec opatrovala až do jejího konce.

Hory Hostýnské

Po válce byl Martě a jejím sourozencům navrácen majetek v Podhradní Lhotě. Dům a zařízení ale byly v dezolátním stavu. Chybělo mnoho důležitých strojů pro výrobu a také mnoho z věcí, které měly přečkat válku, zmizelo. Vše museli bratr Milan a Eliška vybudovat znovu od začátku. S pomocí půjčky začali provozovat prodej masa a masných výrobků. Tehdy vůbec netušili, že trápení a neštěstí se brzy vrátí.

Milan prožil část roku 1944 v koncentračním táboře v nynějších Postoloprtech. Dostal se k práci na stavbě silnic a jako závozník se svým italským šéfem na ně svážel makadam. Z krutých podmínek, kdy nebyla těžká práce vyvážena dostatečnou výživou, se Milanovi podařilo utéct. Krátce před Vánocemi roku 1944 ho soucitný Ital odvezl k Praze a propustil s tím, že válka už se chýlí ke konci. Milan tedy sedl na vlak a přijel za Martou do Zlína. Několik dní našel azyl u jejích bytných ve sklepě a pak se přesunul do Rajnochovic, kde se bez prozrazení dočkal osvobození.

Roků svobody si ale užil jen málo. Do roku 1947 hospodařil v Podhradní Lhotě se sestrou Eliškou. Když se pak vdala a měla rodinu, zastoupila ji Marta, která v té době pracovala v brněnském podniku Moragro. Tehdy zrovna zvažovala  odchod za tetou do Ameriky, ale nakonec i kvůli bratrovi zůstala. Nastěhovala se tedy opět do Rajnochovic a převzala starost o obchod, hospodářství a dědečka Josefa, se kterým žila v jednom domě. K ruce měla dva řeznické mistry, ale dřela do úmoru, jak se i v dopise dceři Róze vyjádřil Josef. „Marta dře jako kůň,“ napsal. Obchod se podařilo obnovit. Brzy však nastaly změny, které omezily živnostníky nebo je rovnou likvidovaly. Roku 1948 nastoupil Milan základní vojenskou službu, kterou se pamětnici podařilo vyřídit tak, aby byla zkrácena na minimum, tedy na rok.

Po komunistickém puči v únoru roku 1948 se ale v Hostýnských horách probudil odboj. Už v červnu po vzoru protinacistického odporu a částečně z členů partyzánské brigády Jana Žižky vzniklo jádro protirežimního hnutí, které bylo později spojeno do skupiny Hory Hostýnské. Zakládající člen Josef Čuba[2] stanovil a vytyčil cíle skupiny takto: „Vycvičit tým mužů odhodlaných a schopných v příhodné době podpořit zahraniční útok proti režimu vytvořením domácí fronty, shromáždit zbraně a střelivo, pomáhat ohroženým zatčením a jejich rodinám, získávat na tyto účely finanční prostředky, navázat na systém válečných úkrytů a budovat v horách kryty nové, upozorňovat na existenci protirežimních sil i na jejich program zastrašené obyvatelstvo, vystupovat proti nejagilnějším podporovatelům režimu a dát jim pocítit, že jejich nepravosti nezůstanou bez potrestání, obstarat si rádiové spojení se svobodným světem a šířením zpráv odtamtud tlumit účinky domácí propagandy a izolace obyvatel od světového dění.“[3] A Milan Mohyla byl veden jako jeden z podskupiny řízené Ladislavem Smékalem. Ačkoliv byl jako člen jmenován samotným Čubou, neskrýval se jako ti nejaktivnější a prokazatelně je ani nezásoboval, i když by se to nabízelo. Z pramenů se dozvídáme pouze o jedné události, kde figuruje jeho jméno. Jednalo se o předání proviantu a zbraní 23. srpna 1948 v Kelči, kterého se Milan Mohyla údajně zúčastnil.[4]

„Bylo známo, že v Hostýnských a Vsetínských vrších jsou protistátní skupiny a mají tam někde bunkr. Věděli o tom všichni. StB tam potom byla skoro denně a dělala prohlídky. Nakonec objevila bunkr v Rajnochovicích nahoře v lese. Někteří lidé s nimi měli styky a našly se tam nějaké důkazy. Tak je pozavírali a vyšetřovali lesního inženýra Stahalu, to byl náš kamarád. Tehdy jsme se všichni znali navzájem. Když ho vyslýchali, tak protože věděli, že chodí k nám, tak se ho zeptali: ‚Co ten Mohyla?‘ A on odpověděl, že pravděpodobně o tom věděl. Že to ví kdekdo, že se tady něco děje... No a na základě této pravděpodobnosti byl roku 1949 zatčen. Pamatuji si to, bylo to v sobotu, obchod jsme měli plný zákazníků a najednou auto StB a přišel starý Grebeníček z Uherského Hradiště, že by ho vyslechl,“ líčí Marta chvíle, kdy naposledy viděla bratra, kterého po hodinovém výslechu u nich v kanceláři obchodu odvezli do Hradiště s tím, že ho zatýkají na 48 hodin.

„Mezitím jsem doma měla dvě prohlídky. Hledali něco, na základě čeho by mohli bratra obvinit – zbraně nebo letáky. Přijeli v noci. Několikrát se to pak ještě opakovalo,“ vzpomíná Marta a uvádí i jméno důstojníka StB Štěpána Černého z Kroměříže, který prohlídky vedl.

Když už bylo zřejmé, že bude mít bratr soud, vydala se pamětnice do Uherského Hradiště vyjednat bratrovi jiného než ex offo přiděleného obhájce. To se nakonec podařilo a případu se ujal JUDr. Horna. „Ale pak mi volal, že s bratrem není žádná řeč. Že nechce žádného právníka, nic neudělal a ať raději šetřím peníze. Na pana doktora ale nikdy nezapomenu, čest jeho památce! To byl tak vzácný člověk. Dal mi kus papíru a povídá: ‚Slečno Mohylová, tady pište: Milane, panu doktorovi musíš věřit. Je to náš člověk.‘ A až když se Milan vrátil z kriminálu, tak jsem se dozvěděla, že mu ten můj lístek ukázal ve svých spisech. A bratr mu pak řekl, že tedy souhlasí, aby ho zastupoval. Byla to od něj úžasná odvaha!“ oceňuje pamětnice. Nakonec ale byl bratr skutečně odsouzen za velezradu. Původně k patnácti letům vězení, což se podařilo rozhodnutím Nejvyššího soudu posléze zmírnit na devět let. Kvůli zánětu žil, který ho trápil během výkonu trestu v Jáchymově, se pak dostal na svobodu po sedmi a půl letech. Vrátil se ve zbědovaném stavu a hrozila mu amputace obou nohou. Díky známým se však povedlo z Ameriky poslat lék, který mu je naštěstí zachránil.

V době Milanova věznění propadl jeho třetinový podíl na majetku státu. Marta však držela podnik dál. Zastala raději práci dvou lidí, aby mohla bratrovi ve vězení přilepšit. Zprvu si se sestrou vypomáhaly příjmem z pronájmu polí, ale když došlo ke kolektivizaci, pole jim byla zabavena, na porážku si JZD proti vůli obou sester nastěhovalo vlastní dobytek a ve stodole se skladovala sláma a seno. Traktory a těžké vozy každý den svým projížděním devastovaly rodinný dvůr.

Lepší časy

Satisfakce se pamětnici dostalo až v době postupné společenské změny v šedesátých letech. Bratr se uzdravil a převzal starost o obchod. A Marta se mohla konečně věnovat také svému životu. V době bratrova soudu se sblížila s Karlem Dittrichem, úspěšným konstruktérem vsetínské Zbrojovky. Znali se již déle, ale teprve tehdy k sobě našli cestu. Ve společném manželství nakonec strávili bezmála šedesát let a vychovali dceru Alexandru. Dvacet jedna let pak pamětnice pracovala na různých pozicích Státní banky československé. Podílela se například na vedení financování výstavby Vsetína. S manželem vedli spokojený život a oba se věnovali až do pozdních let lyžování.

Po jeho smrti roku 2013 se pamětnici dostalo podpory od Židovské obce v Praze. Díky ní dnes žije v penzionu, jehož služby si velice chválí, a prožívá konečně zasloužený klid: „O bratrově vazbě a věznění jsme neradi mluvili. Dokonce můj synovec od sestry Elišky mi říkal: ‚Teto, napiš nějaké memoáry. My nic nevíme. Maminka neřekla ani půl slova. Nikdy si nestěžovala a tys taky mlčela. A strýc neřekl nic.‘ Tak jsem něco napsala, ale vždycky když jsem začala, tak to skončilo slzami. Řekla jsem si, že se nebudu dál trápit. Nebudu pořád myslet na tu hrůzu, co nás potkala... Život jde dál a člověk musí mít sílu, aby to všechno zvládl,“ říká a dodává: „Když jsem byla ve škole ve Zlíně, tak jsme chodili na výstavy obrazů. A já jsem vždycky obdivovala Vincenta van Gogha. Pak jsem zjistila, že kniha o jeho životě se jmenuje Žízeň po životě, a to jsem si vzala zasvé. Ať bylo v mém životě cokoliv, o všechno jsem se musela vždycky postarat sama. Vždycky mě ta chuť žít držela a drží až do současnosti. Teprve teď jsem začala žít klidně. Ještě bych nechtěla zemřít.“
 

[1] Karl Raschka se narodil 21. března 1901 ve Vrchlabí do německé rodiny. Ve třinácti letech se s rodinou přestěhovali do Vídně, kde se vyučil zámečníkem. Roku 1932 vstoupil do NSDAP a roku 1938 se stal členem SS. Rok nato byl přidělen do Zlína, kde se ujal vedení II. oddělení gestapa, a postupně se vypracoval na sekretáře a zástupce šéfa služebny. Prováděl výslechy a spravoval kartotéku s židovským obyvatelstvem na Zlínsku. Rozhodoval také o odsunu obyvatelstva a o deportacích do koncentračních táborů. Roku 1946 byl v rámci retribučního soudu odsouzen za podíl na zavinění ztráty svobody 222 lidí a také za těžké ublížení na zdraví 18 lidem, těžké ublížení na těle s trvalými následky osmi a smrt 95 československých občanů, čehož se dopustil prostřednictvím rozkazů, vyšetřováním zadržených osob, prováděním tvrdých výslechů a rozhodnutím o poslání zadržených do koncentračních táborů k trestu smrti. (SVITÁLKOVÁ, Karolína. Vypálení Ploštiny a Prlova a jejich odraz v činnosti MLS v Uherském Hradišti, Masarykova univerzita, FF, Historický ústav, Historie, Brno 2017; viz také ZUMR, Jan. Karl Raschka, Životní osudy vedoucího exekutivního oddělení zlínského Gestapa, ÚSTR).

[2] V září roku 1951 byl společně s dalšími třemi členy skupiny v pankrácké věznici v Praze popraven.

[3] DOLEŽALOVÁ, Markéta. Josef Čuba (1893–1951) [online]. ÚSTR.

[4] MIKEŠKA, Ondřej. Odbojová skupina Hory Hostýnské (Masarykova univerzita, FF, Historický ústav, 2013).

Redakční poznámka: Text byl autorizován pamětnicí.