Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Dittrich (* 1923  †︎ 2015)

• narozený na Slovensku v české rodině

• studium na gymnáziu v Kolíně

• účastník studentského pochodu na Hrad v únoru 1948

• emigrace několik dnů po „vítězném“ únoru 1948

• studium historie v Holandsku

• akademická kariéra na univerzitě v Utrechtu

• působil na různých univerzitách v Holandsku a Německu

• v devadesátých letech hostující profesor v Praze a v Brně

Emeritní profesor utrechtské univerzity Dr. Zdeněk Dittrich se narodil 11. prosince 1923 českým rodičům v Bratislavě. Do svých patnácti let žil na Slovensku, po roce 1938 musela celá rodina zemi opustit, maturitu si dodělal v českém Kolíně.

Jak vzpomíná na mobilizační dny v září 1938? „Mobilizace, to bylo něco krásného. To mi bylo patnáct. To bylo nadšení, to si nedovedete představit. A nejen v Praze a v okolí, ale i na Slovensku. Já si vzpomínám a zůstává mi to stále v paměti, nějaký sedlák z okolí, z Lamače. Šel do kasáren, protože ho mobilizovali. Byl ve svém svátečním kroji, asi byl chlap pořádně přiožralý slivovicí, a za ním šel cikán a ten mu hrál do ouška. Pán odcházel bojovat. Scéna nezapomenutelná.“

Po maturitě díky náhodě našel práci v Praze ve Státním ústavu historickém, kde pracoval po celou dobu války jako pomocný administrativní a vědecký pracovník. Ústav patřil pod Karlovu univerzitu, jejíž německá část nadále fungovala i během války. Naštěstí si prý německé vedení Čechů zaměstnaných na ústavu moc nevšímalo. Prvním válečným ředitelem ústavu byl samozřejmě Němec, ale politickým přesvědčením křesťanský sociál, se kterým se dalo celkem dobře vycházet. Až někdy v polovině války přišel do vedení ústavu přesvědčený nacista. Díky němu však všichni zaměstnanci postoupili výše v protektorátní úřednické hierarchii a Zdeněk Dittrich byl tak chráněn před nebezpečím totálního nasazení. Pořizoval pro tento státní ústav přepisy starých listin, především z třeboňského archívu, dělaly se jejich extrakty do češtiny a do němčiny. Zdeněk Dittrich dodnes vzpomíná na to, že ho velmi bavilo číst listiny renesančního šlechtice Oldřicha z Rožmberka.

Po osvobození se rozhodl zabývat historií i nadále a začal tento obor studovat v Praze na Karlově univerzitě. Po válce se také začal angažovat politicky, vstoupil do sociální demokracie. „Tak, jak se začala vyvíjet politická situace, tak jsem se postupně přesouval z levého politického křídla na to pravé.“ Na otázku, kolik se toho vědělo o Sovětském svazu v období let 1945–1948, Zdeněk Dittrich odpovídá, že on sám toho věděl hodně, že každý, kdo měl zájem, se to mohl dozvědět. Sám osobně znal i historika Jan Slavíka, někdejšího ředitele Ruského zahraničního archivu v Praze.

Pochod studentů na Hrad v únoru 1948

„Vzpomínám na to s určitou melancholií. Policie nás nechala mašírovat různými oklikami, a když jsme přišli k Pohořelci, tak nás tam zarazili a rozehnali. Nikdo se k prezidentovi nedostal. Když víte, jak to s prezidentem bylo zdravotně, to už byla troska, stejně by nic nezmohl. Když jsem se z té demonstrace vrátil utrmácený domů, bydlel jsem u tety na Smíchově, celá rodina seděla u rádia. Co tomu říká Londýn? Za války jsme ten Londýn poslouchali. Člověk cítil, že ta klec padala zase. Já jsem šel do své komůrky a šel jsem si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál…“

Již 29. února 1948 přešel ilegálně hranice do západního Německa. Jako převaděče využil někoho, kdo mu byl doporučen jeho spolustraníky ze sociální demokracie. 

Přechod přes hranice

„Převáděl mne tehdy k hranici předseda Národního výboru v České Kubici, který byl formálně komunista, ale byl to starý sociálně demokratický dělník ze Škodovky. Tam komunisté již delší dobu před pučem vyvíjeli teror na zaměstnance. Tak se jich tam hodně jako formálně přihlásilo, ale komunisty nebyli. Ten pán mne přivedl k hranici – to byla sobota, bezperáci tancovali – a řekl mi, ukázal mi ji a řekl: ‚Nalevo je český dům, napravo německý.‘ Přišel jsem tam, ale viděl jsem domy tři. Trochu jsem se však zděsil toho, že bych někde nesprávně zaklepal. Viděl jsem tam potůček, který se ubíral do Německa. Tak jsem podle toho potůčku šel, až jsem přišel do Furth im Waldu. To byla americká zóna a tam jsem se také přihlásil americkým vojákům.“

V Německu byl internován do uprchlického tábora v Regensburgu, kde se potkal i s dalšími československými politiky.

„Na přestupný den v únoru 1948 jsem přešel do Německa. Samozřejmě jsme byli vyslýcháni americkou CIA, co jsme zač atp. Mezitím se tam shromáždila řada uprchlých politiků. Já jsem měl štěstí, že jsem se s některými mohl seznámit. Můžu jmenovat Krajinu, Vilíma, ministra Procházku. To bylo v Řezně. Pak jsme byli rozmístěni. Ti zasloužilí politikové šli do Frankfurtu, do takové čestné internace, a odtud je poslali do Ameriky, aby měli v případě konfliktu v záloze československou vládu. To se tenkrát dělalo. Ti méně významní, včetně mé maličkosti, se dostali do takového německého lágru, kde to bylo poměrně hrozné. Tak jsem se tam setkal s pár kolegy a s nimi jsme se odvážili do Holandska.“

V Holandsku se zapsal na univerzitu v Utrechtu. Podmínky na univerzitě byly skvělé, mnohem lepší než v Praze, a to už jen z toho důvodu, že v Praze bylo v poválečné době příliš mnoho studentů a málo profesorů. Německy mluvil už předtím velmi dobře, přechod na holandštinu mu prý nečinil větší potíže. Zpočátku se věnoval i politické činnosti v exilové sociální demokracii, holandská organizace, která ho stipendijně podporovala, ho však upozornila, že není vhodné se při studiu na univerzitě věnovat politické činnosti. O stipendium přijít nechtěl, toto doporučení si vzal k srdci a exilové politice se přestal věnovat. Veškerou svou energii pak napřel do studia a do své akademické kariéry. „Pracoval jsem na své vlastní budoucnosti.“ V Holandsku nikdy nebylo žádné větší krajanské sdružení, Nizozemí je z tohoto pohledu příliš malá země.

Byl v oblasti historie tzv. generalistou. Specializoval se na několik oblastí světových dějin, napsal publikaci o dějinách Velké Moravy, sepsal knihu o vytváření národních států ve střední Evropě v 19. století, věnoval se i historii Sovětského svazu a Balkánu.

V devadesátých letech působil jako hostující profesor na Husitské teologické fakultě v Praze, kde přednášel kulturní dějiny. „Pár let nato jsem byl v Brně, kde jsem také jako hostující profesor vysvětloval studentům, jak ta demokracie v Holandsku funguje a nefunguje.“ Do českých zemí jezdí rád, ale nikdy se sem už natrvalo nepřestěhoval. Jeho syn je známý nizozemský liberální politik Boris Dittrich.

Krédo? Poselství? „Každý to musí dělat po svém.