„Naše jednotka šla za náma k městu Pinsk, jak jsou ty bažiny. My jsme to přešli a za náma šla baterie, nemocnice a ošetřovatelky. Rusi byli schovaní v bažinách. Nás pustili, a jak procházely ošetřovatelky, nemocnice, tak je přepadli. To už nejde ani psát, co se tam dělo. Tam byly baby s mečem mezi nohama, jazyk vyřezaný, krk podřezaný, to se nedá mluvit.“
„Tak tam je to zajímavé. Je to až neuvěřitelné. Přijeli jsme tam a první jsme zjišťovali termín a se všeckým jsme se obeznámili. Zjistili jsme, že tři kilometry před náma je dalších pět nebo sedm kilometrů Niemandsland čili země nikoho. Jak se střetli, tak pak než jsme tam přišli, tak ti ustoupili, ti ustoupili a nechali to tam tak. Několik vesnic. Já jsem byl ve vesnici Seyweiler. To bylo asi tři kilometry od Bebelsheimu. Tam jsme potom chodili v zimě krást seno. Lebo jsme zpočátku války měli ještě koně. To bylo ještě hodně koní. Potom už málo. Včíl to přijde. První styk s Francouzema. Francouzi šli z té strany do toho Niemandslandu a my z druhé strany. Oni měli ten samej úkol co my, krást seno po těch opuštěných stodolách. Výstřel padnul, ale hned červená raketa do vrchu a byl konec války a mezi náma bylo velké přátelství. Radili nám a ukazovali: ,Tam je ještě něco, tam...' To byla válka.“
„To poslední zranění bylo to nejhorší. Bylo už skoro po válce. Byli jsme u Gdaňska, jmenovalo se to Dancig. A to předměstí, kaj jsem byl zraněný, Langfur, už byl klid. Rusi šli kolem nás dál na Berlín a nás tam nechali. Už jsme pro ně nebyli zajímaví. Tak jsme hráli fotbal, krátili jsme si čas, protože jsme neměli co robit. Naráz se tam objevilo letadlo a zas odletělo a nic. Jenomže co se potom stalo. Přiletělo pět nebo šest letadel a spustili na nás bomby. Jedna bomba praštila vedle mě. Mě to trochu zasypalo, ale jedna ruka mi trčela ven. Skočil jsem do díry, kterou jsme si museli v každé pozici pro sebe vykopat. Hrobeček pro sebe. Já jsem do toho skočil a nechybělo vela, aby mě ta hlína zakryla. Jak odletěli, tak vojáci to prohledávali. Kdo padnul, kdo chybí, až mě našli. Odhrábli mě.“
„My jsme šli po práci celá skupina. Bylo nás asi víc než sto. Hladní jsme byli. Už bylo kvečeru. Kolem cesty byly takový nízký lípy a měly zelený větvičky. V tom ruským zajetí byl hlad a my jsme si sami vařili všelijaký lístky ze země. Polívku jsme z toho robili. Pár kousků chleba a pár lístků zelenýho jsme tam strčili a tak se jedlo. Jeden ten náš voják skočil do vrchu a strhnul jednu větvičku s lístky a začal to jíst. Přišel strážný, jak měl flintu na rameni, tak ho praštil přes hlavu a on se sesypal a už ho nevzpamatovali. Ale to nebyl konec. To byl teprve začátek. Samozřejmě celá kolona zůstala stát. Hlídka nehlídka. Žádný neposlouchal hlídku. Zajatci začali brblat, nadávat, jak to bývá u takového případu. Přijel velitel na koni a zeptal se, co je. Zavolal si toho, co toho zajatce praštil, a začal na něj nadávat. Protože i ruští vojáci říkali, že to udělal surově a nerozvážně. Ten chlap nic nezrobil a on ho zabije. Takovou pitomost. On se svlék a měl čtvery nebo patery hodinky na jedné ruce a dvoje hodinky na druhé ruce. Ten velitel vytáhl pistoli z kapsy, zastřelil ho a hotovo. Zrobil soud na místě. Vražda za vraždu.“
Bernard Dinter se narodil 22. listopadu 1918 v Ludgeřovicích, které v té době patřily pod pruskou provincii Pruské Slezsko. Celé Hlučínsko a s ním i Ludgeřovice totiž byly k Československu připojeny až po Versailleské mírové smlouvě v lednu roku 1920. Tak jako naprostá většina místních obyvatel se i rodiče Bernarda Dintera hlásili k národnostní skupině Moravců, kteří mluvili charakteristickou řečí ovlivněnou skoro dvěma sty lety života v Prusku. Po mnichovské dohodě bylo celé Hlučínsko na rozdíl od ostatních zabraných pohraničních oblastí přičleněno přímo k třetí říši, a místní muži tak podléhali německé branné povinnosti. Už v září roku 1939 pamětníka povolali do wehrmachtu. Jako příslušník 452. pěšího pluku se zúčastnil bitvy o Francii. Později ho přeřadili k dělostřelectvu, s nímž již od roku 1941 prošel boji v Sovětském svazu. Zažil tam nejen velmi těžké bitvy, ale i několik proslulých sibiřských zim, které vojáky zabíjely po stovkách. Domů na dovolenou se dostal jen zřídka. Při jedné z nich, v roce 1943, se oženil s Lucií Stepkovou, kterou znal již z předválečné doby a jejíž zamilované dopisy mu pomáhaly přežít hrůzy války. O narození své prvorozené dcery se dověděl až s několikaměsíčním zpožděním a poprvé ji uviděl až po roce. Čtyři dny po skončení války, 12. května 1945, ho zajali sovětští vojáci na poloostrově Hel nedaleko Gdaňsku v dnešním Polsku. S dalšími stovkami německých zajatců pak týdny putoval pěšky do zajateckého tábora v běloruském Minsku, odkud ho po několika měsících převezli do zajateckého tábora Tereza v Moravské Ostravě. Domů se vrátil až v květnu 1946. Po válce pracoval jako stolař a později jako pecař ve Vítkovických železárnách, kde zůstal až do penze. Dnes žije se svou ženou Lucií v Ludgeřovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
