Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Lyudmila Deyneka (* 1952)

Ukrajina i má rodina zažila od Rusů hodně zla, ale válku jsem nečekala

  • narozena 17. února 1952 v Korci na západní Ukrajině, v tehdejším SSSR

  • otec Václav Topinka byl Čech z Volyně, matka Ukrajinka

  • otec po válce těsně unikl popravě a pak strávil asi deset let v sovětských gulazích

  • Lyudmila prožila s rodiči a sourozenci jedenáct let ve vesnici v tajze na Uralu

  • roku 1968 se přestěhovali do Novohradu Volyňského na západní Ukrajinu

  • Lyudmila vystudovala chemii na polytechnické univerzitě ve Lvově

  • pracovala jako chemická inženýrka ve vojenském podniku a pak v armádě

  • pamětnice rozpadu SSSR, podporovatelka bojů Ukrajiny za nezávislost na Rusku

  • patnáct let pracovala jako metodička na polytechnické univerzitě ve Lvově

  • bratr Evžen Topinka se zasloužil o obnovení České besedy ve Lvově

  • vyzkoumal v archivech doklady o perzekucích stovek Čechů na Ukrajině

  • Lyudmila převzala po jeho smrti v roce 2011 vedení lvovské České besedy

  • naučila se česky a od devadesátých let pravidelně navštěvovala Českou republiku

  • po invazi Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 utekla do České republiky

Lyudmile bylo pět let, když přijela s matkou a sourozenci za otcem na Ural. Ve vesnici Komsomolsk na Pečoře plné bývalých vězňů strávili jedenáct let. Otce, Čecha z Volyně, ukrajinského nacionalistu, novináře a umělce Václava Topinku sovětská moc v roce 1947 odsoudila k smrti zastřelením. Na poslední chvíli mu změnili trest na pětadvacet let v gulagu. Po deseti letech strávených v pracovních táborech, nejdéle v Uchtě na Uralu, ho propustili. Zemřel Stalin a jeho nástupce Nikita Chruščov osvobodil miliony vězňů.

Svoboda Václava Topinky ale byla omezená. Měl nálepku nepřítele lidu a nikdo ho nechtěl zaměstnat. I příbuzní se báli mu pomoci. Musel se proto vrátit na Ural, kde sehnal práci v lese i bydlení pro rodinu. V drsných podmínkách, kde v zimě klesaly teploty na minus padesát šest stupňů Celsia a v létě lidi sužovaly mraky komárů a mušek, si dělníky nevybírali. Brali nepřátele lidu i několikanásobné vrahy.

„Přijeli jsme tam koncem března. Byla ještě strašná zima, sníh a mráz. Nebyli jsme na to připraveni. Měli jsme jarní střevíce a lehké oblečení. Posledních asi tři sta kilometrů jsme jeli náklaďákem, který pro nás tatínek sehnal. Jiná doprava tam nefungovala. Bylo strašné dívat se kolem sebe. Vpravo tajga, vlevo tajga, vpředu tajga. A sníh, sníh, sníh. Maminka brečela,“ vzpomíná Lyudmila Deyneka na příjezd do tehdejší Komiské autonomní sovětské socialistické republiky v severozápadním Rusku.

Natáčení s Lyudmilou Deynekou pro Paměť národa se uskutečnilo v březnu 2022 v Ostravě, necelý měsíc poté, co Putinovo Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Lyudmila žijící ve Lvově se po několika probdělých nocích rozhodla domov opustit. Mluví česky, skoro každý rok jezdí do České republiky a přátelé z Moravy jí nabídli útočiště. „Všechno zlo, které Ukrajina zažila, bylo od Rusů. Vím, že nás nenávidí, ale stejně jsem si nemyslela, že jejich nenávist je tak velká, že rozpoutají válku. Je to strašné,“ říká Lyudmila, která nepochybuje o tom, že Ukrajina má právo se bránit.

Rodiče už jako děti pocítili krutost Stalinova režimu

Lyudmila se narodila jako Topinková 17. února 1952 v městě Korec na západní Ukrajině, jež tehdy patřila k Sovětskému svazu. Otec byl už několik let vězněm v gulagu. Matce povolili, aby manžela v pracovním táboře navštívila, a při návštěvě zplodili Lyudmilu. Měla už bratra Evžena a sestru Olgu. Pět let po ní přišel na svět Oleksandr. Otec Václav Topinka se narodil roku 1921 Čechům v české vesnici Olšanka v Žitomirské oblasti na Volyni. Matka Lidija byla Ukrajinka a také pocházela z oblasti Žitomiru. Oba zažili hladomor, válku a stalinské represe.

Lyudmilin dědeček z otcovy strany František Topinka, který měl v Olšance cihelnu, figuruje na seznamu Čechů zavražděných na podzim 1938 příslušníky tehdejšího Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD). Jeho žena Božena také brzy zemřela. Zůstalo po nich pět dětí. O Václava se staral starší bratr. Matka pamětnice byla nejstarší z pěti dětí. Rodinu živilo hospodářství. „Lidé z NKVD odvlekli dědečka na Sibiř, kde zahynul. Zanedlouho zemřela i babička Marie. Krátce po pohřbu přišli rudoarmějci a děti vyhnali. Dům a pole zabral kolchoz. Vybavení domu, včetně nádobí a oblečení, rozkradli kolchozníci,“ říká pamětnice.

Matka jí vyprávěla, že se nemohla dívat na to, jak bratři žijí na ulici a začínají krást, a tak šla za zástupci obce a žádala, aby je raději zastřelili. Dali je do sirotčince. Všichni čtyři bratři bojovali ve druhé světové válce, jen jeden přežil. „Když slyším něco o humánnosti Sovětského svazu, vyprávím příběh mojí matky, jakou humánnost poznala, když je jako sirotky vykopli z domu,“ říká pamětnice. Lituje, že nikdy nepoznala ani jednu babičku, ani jednoho dědečka.

Její otec byl všestranně nadaný, od dětství hodně četl, a tak i přes nepříznivé okolnosti vystudoval v Charkově na novináře. Poté začal pracovat jako redaktor v novinách Stalinec ve Lvovské oblasti. Byl prý tajným členem ukrajinské nacionalistické organizace. „Maminka vyprávěla, že pro něj jednou v noci přijelo černé auto tajné policie. Sebrali ho a odvezli i všechny knihy a tiskoviny,“ říká Lyudmila. Obvinili ho z ukrajinského nacionalismu a z buržoazního nacionalismu. Už se v cele smrti připravoval na popravu, když mu změnili trest na pětadvacet let v gulagu.

Ve druhé polovině padesátých let se Václav Topinka dočkal propuštění, ale nebylo to tak jednoduché. Vrátil se na západní Ukrajinu, ale půl roku marně hledal práci. Byl vyhnanec a jeho rodina s ním jeho osud sdílela. „Tatínek měl kamaráda z lágru, běloruského politického vězně, který mu napsal, aby se vrátil na Ural, a nabídl mu, že může bydlet i s rodinou u něj v Komsomolsku na Pečoře. Tak jsme tam jeli a asi za dva roky rodiče dostali vlastní byt. Od začátku šetřili, aby se odtamtud dostali, protože to nebylo místo k životu,“ vypráví pamětnice.

Když bylo minus čtyřicet, škola byla zavřená

Otec zpočátku kácel stromy v tajze a poté dělal na pile. „I v těch největších mrazech pracoval venku. Maminka prodávala v obchodě. Když hodně mrzlo, lepily se jí prsty k váze. My děti jsme chodily do školy. Když klesly teploty na minus pětatřicet až čtyřicet stupňů, vyvěsili vlajku, která znamenala, že máme zůstat doma. Když bylo minus padesát šest stupňů, muselo se bez přestání přikládat do kamen,“ líčí Lyudmila.

Rodiče se snažili, aby děti netrpěly špatnou výživou. „V obchodě se dalo koupit sušené mléko, sušené zelí, sušená mrkev, všechno sušené. Tátovi bylo jasné, že z těch prášků nemůžeme být zdraví, a tak vykácel v tajze pár stromů, vypálil pařezy a zasadil tam brambory. Musely se zasadit velice brzy a vykopat už na začátku srpna, protože to už začínala zima. Hlízy nebyly moc velké, asi jako vlašský ořech, ale byly dobré,“ vzpomíná. Rodiče také pořídili dvě kozy na mléko pro děti a později dvě prasata. „Tatínek postavil stodolu, kde se v zimě také topilo, aby zvířata nezmrzla,“ říká pamětnice.

Během krátkého léta se usilovně připravovali na zimu, kdy byla vesnice kvůli sněhu odtržená od světa. Otec kácel v tajze stromy a chystal dřevo na topení. Rodina chodila na houby, jahody, borůvky, brusinky a léčivé byliny. Plody lesa sušili, zavařovali nebo nechávali s prvními mrazy zamrazit. „V létě jsme v lese trávili hodně času. Když jsme šli třeba na jahody, brali jsme ne jeden, ale třeba pět kbelíků. Sbírali jsme od rána do večera. Byly to pro nás důležité vitamíny. Dělali jsme marmelády, když nebyl cukr, tak i bez cukru,“ vypráví. Děti rodičům pomáhaly, jak mohly. Lyudmila měla mimo jiné na starosti úklid a žehlení.

V malé vesnické škole, kde nastoupila do první třídy, se jí líbilo, i když i tam museli být všichni pionýři. Mnozí spolužáci měli rodiče politické vězně. Otec byl ve vesnici jediný Čech. Žili tam Ukrajinci, Poláci, Estonci, Litevci, Bělorusové, Němci i Rusové. Výuka ve škole probíhala jen v ruštině. „Studovali jsme pilně, hodně jsme četli. Byla tam docela dobře zásobená knihovna. Knihy jsme si půjčovali i mezi sebou,“ vypráví pamětnice. A i v zapadlé vsi v tajze mohla chodit do baletu. Baletní studio tam zřídila baletka ze Syktyvkaru, která se znelíbila sovětské moci. „Zkoušeli jsme hlavně po večerech. Tančili jsme i Labutí jezero,“ vzpomíná Lyudmila.

Otec po večerech předčítal z Haškova Švejka

Doma mluvili Topinkovi ukrajinsky, i když to bylo zakázané. A pravidelně u nich zněla také čeština. Otec dětem vštěpoval, že jsou Češi, a snažil se jim přiblížit svůj rodný jazyk. Jediná česká kniha, kterou tenkrát měli, byl Švejk Jaroslava Haška. „Tatínek měl pořád strašně moc práce, ale jednou dvakrát týdně si večer udělal čas a ze Švejka nám předčítal. Moc jsme tomu nerozuměli, ale líbilo se nám, když četl. Smáli jsme se, když se on smál. Trochu z češtiny jsme pochytili,“ říká Lyudmila, která později Švejka několikrát přečetla. I díky povzbuzování bratra Evžena, který se naučil česky jako první, se v dospělosti češtině stále více věnovala. Učila se z dětských knížek nebo slovníku a v devadesátých letech se jako členka obnovené České besedy ve Lvově poprvé dostala na kurz češtiny v české Dobrušce.

Otec Václav Topinka znal nejen ukrajinskou a českou literaturu, ale četl například i německé básníky v originále. Rozuměl maďarsky a polsky. Byl také hudebně vzdělaný. Hrál na klavír, mandolínu a klarinet, dobře zpíval. V Komsomolsku na Pečoře dal dohromady dechový orchestr. Také maloval. „Naučil ho to běloruský malíř, jeho spoluvězeň z lágru. Tatínek špatně spal, a tak po nocích četl nebo maloval,“ říká pamětnice. Řada sousedů od něj dostala obraz jako dárek. Vyzdobil jimi jejich byt i klub, ve kterém se obyvatelé scházeli.

Kostel ve vesnici nebyl. Sovětská moc náboženství potírala, ale rodina Topinkových tajně slavila křesťanské svátky a snažila se udržovat tradice s nimi spojené. O Vánocích jim někdy přišel balík z Ukrajiny. „Bylo tam třeba pár bonbonů. To bylo něco! A pamatuji si, když jsem jednou dostala z balíku čerstvé jablko. Odnesla jsem ho do školy a pokrájela na třicet kousíčků, aby každý spolužák ochutnal,“ říká Lyudmila.

V Komsomolsku na Pečoře byl těžký a nebezpečný život nejen kvůli drsnému podnebí. Žili tam i vrazi, kteří si odpykali v lágrech dlouholeté tresty. „Ničeho se nebáli a pili hodně, hodně vodky. Pracovali v lese, ale když dostali koncem měsíce výplatu, nešli do práce a pili, dokud všechny peníze nepropili. V těch dnech bylo běžné, že se střílelo nebo byl někdo pobodaný. A jejich oblíbenou zábavou bylo hraní karet o lidský život. Po výplatě bylo nebezpečné chodit po ulici i jen stát za oknem,“ vypráví pamětnice. Hlavně lidé, kteří bydleli na okraji vesnice, se také báli uprchlíků z gulagů. Stávaly se případy loupežných přepadení, kdy povraždili celou rodinu.

Nový život pod ukrajinským sluncem

Ze severu se rodina přestěhovala v roce 1968. Lyudmila tehdy s výborným prospěchem dokončila devátou třídu. Rodiče chtěli za těžce našetřené peníze koupit domek ve Lvovské oblasti, ale na to jim úspory nestačily. Nakonec pořídili malý dům se zahradou ve městě Novohrad Volyňský, asi tři sta kilometrů od Lvova. „Bylo to jako zázrak. Teplo, žádní komáři, žádné mušky, žádná tajga. Mohli jsme se koupat a plavat v řece Sluč. Opalovali jsme se na slunci. Na stromech rostla jablka. Museli jsme si na to štěstí zvyknout,“ vypráví pamětnice. Matka sehnala místo v obchodě a otce přijali jako dělníka do podniku, který dělal výrobky ze dřeva.

Snila o tom, že se dostane na univerzitu do Lvova. Pilně se učila na zkoušky. Vybrala si fakultu chemické technologie na lvovské polytechnické univerzitě. A přijali ji. To pro ni byl další zázrak. Na univerzitě se seznámila se studentem geodezie Jiřím Deynekou, za kterého se ve čtvrtém ročníku provdala. V osmadvaceti letech se stal docentem. Pracoval na univerzitě, jezdil s geodety na expedice. A dostal ve Lvově byt. Narodila se jim dcera.

Lvov byl podle Lyudmily i tenkrát, přes masivní komunistickou propagandu, kulturní a svobodymilovné město, kde byl trochu cítit demokratický duch. „Obyvatelé Lvova nikdy nezapomněli na sovětský teror, na vraždění v roce 1939 nebo v roce 1945. Ve Lvově snad není rodina, která by nezažila represe. A i když lidé drželi pusy nebo dělali kariéru, komunistické ideologii nevěřili,“ říká pamětnice. Oficiálním jazykem byla ruština, ale ve lvovských obchodech, ve veřejné dopravě i v domácnostech se mluvilo ukrajinsky. Dokonce i na univerzitě někteří profesoři přednášeli ukrajinsky. Ukrajinská literatura ale vycházela jen v ruštině. A mluvit o nezávislosti Ukrajiny bylo ve Lvově stejně nebezpečné jako v Kyjevě.

KGB o nás vědělo úplně všechno

Po skončení studií Lyudmila nastoupila do lvovského vojenského podniku, který vyráběl keramiku pro letadla a kosmické lodě. Pracovala tam devět let. Odešla na doporučení lékaře. Při výrobě keramiky se totiž používaly toxické látky, které měly dopad na její zdraví. „Byla jsem zelená a strašně hubená,“ říká pamětnice. Pak ale nemohla sehnat práci. Prostřednictvím tchána, který měl známého generála, ji přijali do sovětské armády. Ve štábu vzdušných sil se starala o technické zabezpečení letadel.

Dávala si velký pozor, aby si hleděla jen své práce. Pravidelně ale musela chodit na pohovory s důstojníkem vojenské státní bezpečnosti KGB. „Přijímal mě v kanceláři v podzemí, které se říkalo bunkr. Všechny zdi nevelkého pokoje byly tmavě červené a vypolstrované. Říkala jsem si, že je to proto, aby nebylo nic poznat, když budou někoho mlátit. V temné místnosti vždy svítila jen jedna lampička,“ popisuje Lyudmila. Rozhovor začínal přátelsky. Pak se jí důstojník vždy zeptal, co je nového.

Její odpovědi se mu často nelíbily. Vyčetl jí třeba, že mu neřekla, že rodičům přišel dopis z ciziny. „Jednalo se o neškodný dopis otcova bratra, který žil v Praze. Otce za ním nikdy nepustili. Nebo přišel dopis od maminčiny tety z Austrálie. Pochopila jsem, že o nás vědí úplně všechno. Jednou se mě důstojník ptal, co jsem dělala u hotelu Inturist v centru Lvova, kde se ubytovávali cizinci. Chodila jsem kolem do práce a z práce. Pak už jsem hotel raději obcházela,“ líčí pamětnice. Než ji důstojník propustil, důrazně ji varoval, aby o jejich setkání s nikým nemluvila. „Byla jsem vystrašená. Neřekla jsem o tom manželovi ani rodičům,“ dodává.

Horší zkušenosti s KGB měl její o jedenáct let starší bratr Evžen. Když studoval na polytechnické univerzitě, příslušníci KGB si ho pravidelně zvali do univerzitního „bunkru“, kde ho vyslýchali i čtyři hodiny v kuse. Posadili ho na židličku bez opěradla a svítili mu do očí. „Evžen mi až před svou smrtí řekl, jak strašné to bylo. Chtěli, aby donášel. Když na něj tlačili více než rok, už to nemohl vydržet a pokusil se o sebevraždu. Na záchodě na internátu se chtěl oběsit na opasku. Šťastnou náhodou ho našel kamarád a zachránil ho. Pak už na něj KGB tolik netlačilo,“ líčí Lyudmila.

V boji proti alkoholismu přišla Ukrajina o vinice

Pamatuje, když v roce 1982 zemřel tehdejší nejvyšší sovětský představitel Leonid Brežněv. „Najednou se všechno zastavilo. Všichni se báli, co bude. Mnozí měli uplakané oči. Ale zpočátku se nezměnilo nic. V Kremlu se vystřídali příslušníci KGB Andropov a Černěnko. Pak přišel Gorbačov, do kterého jsme vkládali velké naděje,“ říká pamětnice. Michail Gorbačov hlásal politiku přestavby a otevřenosti a snažil se o demokratizaci režimu. Zasloužil se o ukončení studené války a svými rozhodnutími umožnil rozpad Sovětského svazu i celého komunistického východního bloku. Lyudmile se v souvislosti s takzvanou perestrojkou vybavují chyby a absurdity, kterých se Gorbačov také dopustil.

„Začalo se bojovat s alkoholismem. Ve Lvově, a vůbec na Haliči, se zase tak moc nepilo. Najednou ale bylo potřeba všechno zakázat a zničit. Na Zakarpatí jsme měli hodně vinic. Naše víno stačilo pro celou západní Ukrajinu. Během pár dnů všechno vykáceli. Nikdo nemyslel na to, kolik práce dalo vybudovat kvalitní vinice a že založit nové vyžaduje spoustu let a peněz,“ říká pamětnice. Prohibici stejně nikdo nedodržoval. „Na oslavách nebo svatbách se alkohol naléval třeba do hrnků na čaj. Vodku i barvili, aby vypadala jako čaj. Všichni to věděli,“ vypráví Lyudmila.

S cílem pozvednout pracovní morálku se také konaly razie v kavárnách nebo v kinech. „V některých kinech se hrálo už od dvanácti hodin. Když začal film, přišla komise s policistou, kontrolovala doklady a ptala se: ‚Proč sedíš v kině? Proč nepracuješ?‘ Ale proč nemohl jít student, který měl zrovna volno, nebo dědeček v důchodu v poledne do kina? Nebo proč si nemohl člověk po noční zajít do kavárny? Takové blbosti se v době perestrojky dělaly,“ vypráví pamětnice.

Slavili První máj pod radioaktivním mrakem

V době Gorbačovovy vlády vybuchl reaktor v Černobylské jaderné elektrárně v severní Ukrajině. Havárie z dubna 1986 patří k nejzávažnějším v historii jaderné energetiky. „Měla jsem pár dnů volna a jela jsem k rodičům do Novohradu pomáhat zasadit brambory. Bylo krásné počasí, dvacet pět, třicet stupňů. Všechno kvetlo. Nic nenasvědčovalo tomu, že se na nás žene taková tragédie. Večer táta vyšel z domečku, vrátil se a řekl, že po cestě směrem na Kyjev jede jedna kolona těžkých aut za druhou. Vždycky poslouchal zahraniční rozhlas a Amerika už hlásila, co se děje. Američané dávali doporučení, jak se chovat. Pochopila jsem, že se stalo něco strašného,“ vypráví Lyudmila.

Ještě v noci dali s rodiči do oken vlhká prostěradla a ucpali mezery pod dveřmi. „Druhý den, i když bylo vedro, si všichni oblékli dlouhé rukávy a kalhoty, ženy si uvázaly šátky na hlavu. Komunistická strana mlčela. Nezrušila ani prvomájové manifestace v Kyjevě, na které by si lidé netroufli nejít. Nechali je, aby šli s hesly a prapory a čtyři pět hodin stáli pod tím sluncem a spadem z Černobylu. Vraždili svůj národ,“ říká Lyudmila. Na doporučení Hlasu Ameriky začali s rodiči užívat jód. Nepili čerstvé mléko a nebrali nic z lesa.

„V Žitomirské oblasti blíže ke Kyjevu shodily všechny jedle a borovice jehličí. I u nás v Novohradu přestali zpívat ptáci. Zmizeli brouci, raci, žáby. Z Černobylu přijížděli uprchlíci. Jedna těhotná holka, naše sousedka, se vrátila k mamince z města Pripjať, kde bydleli zaměstnanci elektrárny, jen v papučích. Zpátky do svého bytu se už nikdy nedostala. Manžel musel zůstat v Černobylu a hasit,“ říká pamětnice. Hasiči a další záchranáři zpočátku netušili, do čeho jdou. Neměli ochranné obleky a mnoho jich na ozáření zemřelo. V důsledku havárie přišly o život tisíce, podle některých odhadů desetitisíce až statisíce lidí. „Nejstrašnější na tom je, že se komunistická vláda nesnažila ochránit svůj národ,“ míní Lyudmila.

Stydím se, že Ukrajinci volili takového hajzla

Lyudmilin otec i bratr doufali v rozpad Sovětského svazu a aktivně podporovali snahy o osamostatnění Ukrajiny. Oba ale předvídali, že Rusové Ukrajince jen tak nepustí. Ukrajinský parlament vyhlásil nezávislost v roce 1991. S rozpadem Sovětského svazu uznalo samostatnou Ukrajinu i Rusko. „Byla to obrovská radost,“ říká pamětnice. Tehdy ještě pracovala v armádě. Ruští důstojníci začali balit. „Ale nebalili jen osobní věci. Ve vojenských skladech byly spousty lákavých věcí, které nakládali do letadel,“ vzpomíná.

Složila novou přísahu Ukrajině a jako chemická inženýrka pokračovala ve službě v ukrajinské armádě, která se ale měnila jen pomalu. „Myslím si, že když v roce 2014 začal útok Ruska na Ukrajinu, jednou z příčin toho, že jsme se vzdali Krymu, Donbasu a kousku Luhanské oblasti, bylo to, že armáda byla ještě velice sovětská. Stejně jsme se ale měli bránit,“ říká pamětnice, která z armády odešla po čtrnácti letech, v roce 1997. Až do důchodu pak pracovala jako metodička na polytechnické univerzitě.

Už v době takzvané Oranžové revoluce na sklonku roku 2004, kdy se masy lidí postavily proti výsledku prezidentských voleb zmanipulovaných ve prospěch proruského kandidáta Viktora Janukovyče, šlo o to, zda Ukrajina zůstane pod vlivem Moskvy, nebo se bude orientovat na Západ. Janukovyč tenkrát prohrál a prezidentem se stal národem podporovaný Viktor Juščenko. V dalších volbách v roce 2010 však zvítězil opět Janukovyč. „Stydím se, že si Ukrajinci vybrali takového hajzla,“ říká Lyudmila.

Viktor Janukovyč odjel v listopadu 2013 do Bruselu, kde měl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, kterou ale nakonec odmítl. Hlavně studenti vyšli protestovat do ulic. Největší nepokoje, které byly mnohdy tvrdě potlačeny a přerostly v pouliční válku, byly na kyjevském náměstí Nezávislosti, zvaném Majdan.

Ze Lvova mířili na Majdan muži, peníze i jídlo

I ve Lvově tenkrát demonstrovaly desetitisíce lidí. Lvovská policie proti nim nezasáhla, ale v hlavním městě už tekla krev. „Chlapi ze Lvova se začali organizovat a odjížděli autobusy podpořit Kyjev. Zpočátku ještě projeli, pak policie uzavřela dálnici, nejezdily vlaky. Kluci, kteří tam jeli, mi vyprávěli, že museli kličkovat polními cestami,“ říká pamětnice. Nejen lidé z Kyjeva, ale i obyvatelé Lvova a dalších měst pomáhali demonstrujícím, aby Majdan udrželi co nejdéle.

„Lidé chápali, že Kyjev potřebuje peníze. Také já, jen co jsem dostala důchod, jsem vzala dvě stě hřiven a odnesla jsem je do lvovského chrámu apoštolů Petra a Pavla, kde se pomoc pro Majdan soustředila. Byla tam obrovská krabice na peníze, která byla skoro pořád plná. Lidé také nosili potraviny, med, ořechy, sádlo, ale také teplé oděvy. Vyprala jsem bundy, svetry, šály, deky a odnesla jsem to tam. Dobrovolníci všechno třídili, nakládali do aut a odváželi do Kyjeva. Pomáhalo i hodně bohatých podnikatelů, kteří věděli, kdo je Janukovyč a jaký je jeho režim,“ vypráví pamětnice.

Potom začali vozit z Kyjeva do Lvova zabité muže. „Na pohřbech se scházel celý Lvov. Všichni se za ty kluky modlili,“ říká Lyudmila. Euromajdan byl nakonec úspěšný. Protesty vedly ke státnímu převratu a svržení Viktora Janukovyče, který uprchl do Ruska. Rusko v čele s Vladimirem Putinem však vzápětí rozpoutalo na východní Ukrajině ozbrojený konflikt a zabralo poloostrov Krym.

Západ odmítl okupaci a anexi Krymu akceptovat, ale nic to nezměnilo. Od Ukrajiny se také odtrhl Doněck a část Luhanska. Napětí mezi Ukrajinou a Ruskem rostlo. Dne 24. února 2022 Rusko na Ukrajinu otevřeně zaútočilo. Vladimir Putin to nazval speciální vojenskou operací s cílem demilitarizace a denacifikace Ukrajiny.

Věřím, že se Ukrajina osvobodí

Pamětnice vyjádřila při rozhovoru pro Paměť národa naději, že se brzy vrátí do Lvova a bude pokračovat v práci v České besedě. „Česká beseda ve Lvově má už sto padesát pět let a nemůže se za nás zastavit. Cítím za její fungování zodpovědnost i z úcty k odkazu tatínka a bratra,“ říká pamětnice. Spolku od roku 2011 předsedá. Předtím jej patnáct let vedl její již zemřelý bratr Evžen, který se už v roce 1990 angažoval v jeho obnovení.

Evžen Topinka se snažil o zlepšování ukrajinsko-českých vztahů, propagaci osobností české kultury a politiky. Výjimečná byla jeho mnohaletá práce v archivech. Mapoval historii Čechů v Haliči, pátral po hrobech válečných zajatců a velmi důkladně vyhledával důkazy o pronásledování Čechů a Slováků na území bývalého Sovětského svazu, mezi nimiž byli i jeho příbuzní. Publikoval články a studie. K jeho blízkým spolupracovníkům patřil významný český historik Mečislav Borák. „V době teplejších vztahů s Ruskem je pustili i do archivů v Moskvě, což byl zázrak,“ dodává Lyudmila.

Lyudmila Deyneka věří, že Ukrajina ve válce s Ruskem zvítězí. „Naše armáda je mnohem silnější než v roce 2014. A má zbraně, které nám poslala i Česká republika. Možná to neskončí tak rychle, možná z toho bude vleklá partyzánská válka. Důležité ale je, že pravda je na straně Ukrajinců, kteří se jen brání. Věřím, že k vítězství jim pomůže i to, že dobře vědí, zač bojují,“ říká a dodává: „Až to skončí, bude to těžké, protože budeme muset všechno obnovit. Pak ale možná bude Ukrajina konečně opravdu svobodná. Sláva Ukrajině!“