Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Derflerová (* 1920)

• narozena na Volyni

• na Volyni prožila válku

• matka tří dcer

• po válce se usadila a snažila podnikat v Liběšicích na Litoměřicku

Původ a rodina

Anna Derflerová se narodila 19. července roku 1920 v obci Semiduby na Volyni. Spolu s rodiči bydlela v místním pivovaru, kde pracoval její otec Roman Hradinský. Původním povoláním byl vyučený bednář, ale v pivovaru dělal prakticky vše, co bylo zapotřebí – pomáhal vařit pivo nebo truhlařil. Matkou Anny Derflerové byla Ludwiga Hradinská, rozená Jankowská, která byla ženou v domácnosti. Pamětnice uvádí, že oba rodiče byli Češi a do Semidub se přistěhovali. (Podle informací dalších pamětníků – paní Dědkové a paní Ružbatské – ale byli oba rodiče částečně polského původu. To se jim prý v roce 1943 stalo osudným, když byli místními výrostky ukrajinské národnosti svázaní drátem odvedeni do lesa a zde pobodáni. Matka Anny Derflerové útok nepřežila a na místě podlehla svým zraněním. Otec se odplazil do nejbližší ukrajinské chalupy, kde byl ošetřen a zachráněn. Po válce otec bydlel v Polsku. Pamětnice o těchto tragických rodinných záležitostech odmítla vypovídat „ze strachu před Ukrajinci“. – pozn. aut.)

Anna Derflerová měla pouze jednoho sourozence, kterým byl o sedm let starší bratr Jiří Hradinský. Jiří byl vyučený krejčí, a když začal vydělávat, přispíval do rodinného rozpočtu.

Obec Semiduby

V rodné obci Anny Derflerové žili společně Češi s Ukrajinci a Židy. Češi a Ukrajinci zde byli děleni úřady a školou. Každý z národů měl svůj příslušný úřad a svou školu. Anna Derflerová navštěvovala tyto školy postupně obě. Nejprve českou.

„Škola malá, jedna místnost, a některé děti do ní chodily dopoledne, jiné odpoledne.“

Do ukrajinské školy, kterou získali Ukrajinci kvůli neustálému naléhání na polské úřady, chodila Anna Derflerová dva roky. Budovu školy získali Ukrajinci kuriózním způsobem, kdy jistý pan Višněr propil své veškeré vlastnictví, mezi které patřila i budova, kterou od něj Ukrajinci odkoupili a za pomoci úřadů …???

Kromě již zmíněného pivovaru měla obec k dispozici tři obchody. Jeden z nich provozoval místní Žid Kahan. Ten zde žil spolu se svou manželkou a jejími sestrami, které byly švadleny. Mimoto bylo v obci také řeznictví, které provozovala sestra budoucího manžela Anny Derflerové.

Rok 1938 a léta následující

Pátého června roku 1938 se Anna provdala za Josefa Derflera. Její muž byl o sedm let starší. Novomanželům se ještě téhož roku narodila dcera Stanislava. Svatba se konala v nedalekém městě Dubno, v polském kostele. Toto město bylo vzdálené od Semidub zhruba osm kilometrů.

„Když se berou takoví, kteří se mají rádi, tak je svatba pěkná.“

S manželem se Anna seznámila v Semidubech, kde žil od svých šestnácti let u sestry a vyučil se u ní řezničině. Po svatbě žila Anna spolu se svým mužem u jeho sestry a on u ní v řeznictví pracoval až do roku 1939. V tomto roce si s manželkou Annou pronajal vlastní řeznictví. Kvůli válce provozovali řeznictví jen krátce.

„V září 1939 vypukla válka, peníze propadly a nikdo už neprodával ani dobytek. Lidé se báli. Němci se zastavili na řece Bug a Rusáci k nám přišli sedmnáctého října. Tak jsme tam měli Rusáky.“

Válka v roce 1939 Semiduby nijak zvlášť nepoznamenala, nestřílelo se tu, ani nebombardovalo. Neproběhly tu žádné boje.

Po čase založili Sověti v obci „kolchoz“, který fungoval až do příchodu Němců v roce 1941. Zhruba tři až čtyři měsíce v kolchozu pracovali i manželé Derflerovi, jelikož jejich řeznictví kvůli válečné situaci neprosperovalo. Po několika měsících nastoupil manžel Anny Derflerové jako dělník na dráze.

1941–1944, německá okupace

V červnu roku 1941 sovětské vojáky vystřídali vojáci němečtí. Obce Semiduby se tato změna opět nijak výrazně nedotkla. Anna se vzhledem ke svému věku v té době o politiku příliš nezajímala.

„Na začátku bylo bombardované Dubno. Rusáci tam postavili letiště. A Němci tenkrát přišli znenadání v noci a začali bombardovat. Rusáci na to nebyli připravení. Přece s nimi měli nějaký dohovor. No prostě, Němci jsou Němci. Chtěli to vyhrát.“

„Co jsme mohli vědět? Když jsme ani do Dubna nechodili... Seděli jsme na vesnici. Nemyslete si, že jsme byli tenkrát nějací kulturní lidé. My jsme seděli na vesnici, co jsme si vydělali, tak to jsme projedli. A žádné výdělky jsme neměli.“

V roce 1943, po rodinné tragédii, která byla popsána výše, se Anna Derflerová spolu s manželem a pětiletou dcerou přestěhovala ze Semidub do nedaleké Mirohošti. Manžel z Mirohošti pocházel a vlastnil zde malé pole, které spolu s bratrem obdělával a přitom chodil do práce. V té době pracoval jako dělník na dráze. Celá rodina bydlela u bratra pana Josefa Derflera. Tento bratr byl o dvacet let starší než Josef Derfler, což bylo také důvodem, proč později nešel, na rozdíl od Josefa, do války.

Josef Derfler vstoupil krátce po přestěhování do 1. čs. armádního sboru a Anna zde zůstala sama s dcerou a jeho bratrem. Snažila se žít a hospodařit na hektarovém pozemku svého muže, jak to jen šlo.

„Já jsem si tam držela prasátko, měla jsem tam obilí, brambory nasázené.“

Josef Derfler nastoupil v rámci 1. čs. armádního sboru k pěchotě.

„Rusáci přišli do vesnice a mobilizovali naše vojáky. A to už v Rovně stála česká jednotka. A tak ti Češi, které vzali, tak od těch Rusáků vystoupili a šli do Svobodovy armády.“

Během bojů na Dukle byl Josef Derfler raněn do hlavy a nějakou dobu se léčil. Po zotavení byl pověřen hlídáním mostu a na frontu už se nedostal.

Cesta do Čech a život zde

S manželem se Anna Derflerová setkala až v lednu roku 1947, kdy spolu s dcerou přijela do Čech.

Celá cesta byla důkladně připravena a promyšlena do posledního detailu. Byl stanoven jízdní řád, který se přesně dodržoval, strava byla zajištěna, a cesta, ačkoliv byla dlouhá, proběhla v klidu. Jediným nedostatkem byla nepřipravenost obyvatel Volyně na tak dlouhou cestu vzhledem k tomu, že osmidenní jízda vlakem byla pro většinu premiérou a lidé nevěděli, jak se na takovou akci připravit.

„Jeli jsme osm dní a seděli jsme pět rodin v jednom vagoně. Dali nám nákladní vagony, protože někteří Volyňáci z jiných vesnic si vezli třeba i krávy nebo koně.“

„Já jsem vezla jenom dceru a kufr s hadry a nějakým nádobím.“

„Před cestou jsme odevzdávali na osobu tisíc rublů. Já jsem peníze měla, ty dva tisíce. Bratr mi tam nechal šicí stroj, tak jsem ho prodala a prostě jsem peníze odevzdala. A když jsme přijeli do Čech, tak nám ty peníze potom přepočítávali a vraceli v korunách. Deset korun za jeden rubl.“

„Když jsme přijeli do Mukačeva, tak jsme z ruských vagonů přestoupili do českých. A ty byly všechny nové. Šly přímo z továrny. To byla nádhera.“

„A když jsme přijeli do první vesnice na Slovensku, jmenovala se myslím Čierná, tak tam přišel učitel s dětmi a zpívali a tancovali a byla tam vojenská kuchyně. A tak se tam o nás začali starat.“

„A potom, to si pamatuji, že jsme dostávali obědy a nějakou snídani nám dávali. A když jsme přijeli do Žiliny, tak jsme vystoupili z vlaku a šli jsme do hospody a tam dostali černou kávu a něco k tomu.“

Po několika dnech cesty dorazil vlak do Košic, kde měl generál Ludvík Svoboda projev v místním parku a poté byl slavnostní oběd v hotelu Evropa.

„A ten pán z Prahy říkal v tom vagoně: ,Ženské, tak si tady vyberte jednu ženskou a potom, až bude po té parádě, tak vždycky jedna osoba z toho vagonu s tou delegací pojedou nebo půjdou do Košic, do hotelu Evropa. Tam bude pohoštění a budete tam s celým ministerstvem a se Svobodou a tam bude oběd a pohoštění.‘ A oni všichni vybrali mě a teď vám mně čistili kabát a boty a připravili mě, jak s tou delegací budu sedět v těch Košicích v hotelu.“

Anna se jako jedna z vybraných připravovala a těšila na pohoštění v hotelu, které se mělo konat po projevu Ludvíka Svobody. Jenže v průběhu projevu se nechala ovlivnit sousedkou a známou, která jí pomotala hlavu tím, že s sebou nemá žádné doklady a měla by si pro ně dojít na nádraží. Anna tedy odběhla zpět na nádraží a vinou toho přišla o tuto významnou událost.

„Než jsem se vrátila, tak oni, že pršelo, se všichni sebrali a jeli do hotelu. Tak jsem si povídala: ,No, to jsi teda trouba.‘ “

Z Košic Anna Derflerová, stejně jako spousta ostatních, poslala manželovi do Liběšic telegram se zprávou, že už je na cestě, a kdy dorazí. Kromě toho se zprávy o cestě vysílaly i v rozhlase.

Po osmi dnech dorazila Anna Derflerová v noci na dolní nádraží v Litoměřicích, kde ji očekával manžel. Bylo to jejich první setkání po válce a zcela pochopitelně bylo plné emocí.

„V těch vagonech jsme seděli potmě. Samozřejmě. Přece by nám tam ani nedali nějakou lampu, abychom něco podpálili, že jo, dřevěné vagony. A teď jsme nespali a slyšeli jsme, jak hlásí: ,Litoměřice dolní nádraží.‘ Tak jsme odšoupli ty dveře. Teď jsme se tam postavili. A ti vojáci, ti manželé, začali do těch vagonů skákat, žádný nevěděl, v jakých vagonech jsme. Tak jsme se s manželem sešli a celou noc jsme si měli o čem povídat a také jsme i brečeli.“

„Potom ráno, když už byl den, tak přijely autobusy, a všechny ženy, které jsme tu byly, rozvážely po okolí. Liběšice, Soběnice, litoměřický okres. A pak přijela vojenská auta. Manžel zůstal s nimi a nakládali nám kufry.“

Josef Derfler si v roce 1945 zabral veliký dům v Liběšicích na Litoměřicku, aby zde provozoval hospodu a řeznictví. Po návratu manželky pohostinství provozovali spolu. V tomto domě žili ještě zhruba půl roku s bývalou majitelkou. Byla to Němka, jejíž manžel byl členem SS a po válce ho zavřeli.

„Manžel říkal, že ho v Litoměřicích zavřeli, seděl tam v kriminále, byl nějaký nemocný a umřel. A ona ho tady ještě pochovala, potom se zapsala, že je Rakušanka, a jela do Rakouska. Přijely dvě nákladní auta a ona nábytek a vše, co měla, i květiny a vše ostatní, si tam nakládala a vezli ji na nádraží. No a potom, když tu zůstala ta její půlka domu, tak z JZD přišli, že si tam udělají kuchyni.“

JZD si tedy začalo v domě Derflerových budovat kuchyni. Po čase zabrali celý dům kromě hospody, kterou jim ještě povolili provozovat. Po čase se rodina odstěhovala do menšího domku v Liběšicích. Ten si koupili a od roku 1950 zde žili. Rodinná idyla ovšem netrvala dlouho. Prvního prosince 1951 byl Josef Derfler zatčen a na čtyři měsíce zbaven svobody v pracovním táboře.

„Nejhorší pro nás bylo, že byl voják, válčil za republiku, hodně zkusil. Já jsem byla tři roky na Volyni sama s dcerou, živily jsme se všelijak a oni z nás udělají ,nespolehlivé‘. To ale zavinili místní lidé ve vsi. Potřebovali nás odtud dostat, aby dostali celý barák.“

Po návratu manžela z lágru hospodu již neprovozovali.

Josef Derfler začal pracovat u vodohospodářské firmy na Litoměřicku jako dělník a Anna byla doma s dětmi. V té době měli dvě dcery, Stanislavu a Jiřinu. V roce 1954 se jim narodila třetí, Jana. Kromě každodenní starosti o děti si Anna příležitostně přivydělávala jako brigádnice v JZD. Jednalo se pouze o krátkodobé, sezónní práce. Nějaký čas také dělala svačinářku ve vodohospodářské firmě, kde pracoval její muž. I tato práce byla jen na částečný úvazek.

„Tam jsem si strašně málo vydělala. Měla jsem tři koruny na hodinu.“

Po čase si Josef Derfler spolu s manželkou otevřel v Liběšicích řeznictví. Řeznictví zde ovšem příliš nevynášelo, jelikož skoro každý si tu držel prase. Jediným stálým a pravidelným odběratelem zhruba šestadvaceti kilogramů masa týdně byl místní domov důchodců. Anna zde pracovala až do důchodu v roce 1974.

Během let Anniny a Josefovy dcery úspěšně vystudovaly a všechny tři se provdaly. Prvního prosince roku 1980 manžel Anny Derflerové zemřel na infarkt. Krátce poté Anna vyměnila domek v Liběšicích za byt v Litoměřicích, kde žije dodnes.