„Já najednou vylezl na půdu a slyším automat. Říkám: ,To není dobrý.‘ Oni ho zmerčili Němci a teď po něm střílejí. Teď ho zabili samozřejmě. A já jsem ještě poutíkal a hodil jsem jeden granát, druhej granát na tu pozorovatelnu a skočil jsem. Jenže jak jsem skočil, tak tam byla bedna od dalekohledu a já jsem si zlomil nárt. Nohu.“
„My jsme přišli. Byli jsme v místnosti a on nám dával všelijaké kázání a tak dál. Jenomže pršelo, a když přestalo pršet, tak nás vyhnal ven. A teď že se máme plížit. A to nebylo pro mě, protože jsem měl čistý kalhoty a pěknou čistou blůzku. Všechno čistý a teď plížení. A oni nám na to nic nedali. Tak já jsem nešel. Nelehl jsem si. On řekl: ,Lehnout! Plížit se!‘ A já jsem řekl: ,Ne! Vy jste mi toto nedal (uniformu – pozn. autora). To mně dali rodiče a stojí to peníze. Není to zdarma.‘ Říkám: ,Až nám dáte, tak já budu ležet třeba v hovnech. Mně to nevadí. To je Vaše.‘ A on mně začal nadávat do psů a všelijakých možných nadávek. Já si říkám: to není spravedlivý. A on mě uhodil. A to nebylo pro mě. Jak mě uhodil, tak já jsem nemeškal a kopl jsem ho botou do kolena. A on spadnul. A já ho chytil za vlasy. On měl dost vlasů, Maďařisko. Já jsem ho chytil a buchnul jsem s ním na zem a kopal jsem ho. Přišel kamarád a ten mi pomáhal. Tak jsme ho dokopali a utekli jsme domů. Přes noc jsme spali na seně a ráno jsme sehnali nějaký peníze. Koupili jsme chleby. Vzali jsme je a s tím klukem jsme utekli za hranice.“
„Já jsem s jedním držel stráž. On chodil po jedné straně ešalonu a já po druhé. Už nevím, jak se jmenoval. Ale zabilo ho to tam. Já jsem mu říkal, že kdyby náhodou přiletěli, tak se má schovat pod vagon. To byly čtyřosový. On to neudělal. A najednou přiletělo druhé letadlo. Jak letělo, tak jsem ho zpozoroval. Tak jsem se honem schoval. Představte si: šest metrů vedle mě spadla bomba. To byly nějaký malý bomby. Tak on nám tam rozbil baterii. Tím pádem, jak ji rozbil, tak já jsem se dostal do houfnic, do jiné baterie.“
„Odtama z Uchty Vorkuty mě odvezli na Novosibirsk. Na Novosibirsku jsem kopal v dolech. Po čtyřech – jen krompáč a lopatu – a to uhlí se nahrabalo na takový uskladnění a odtama se potom vyváželo ven. Tam jsem byl asi tak tři měsíce. To jsem nevěděl, kde a jak jsem.“
Tazatel: „A to už byla zima?“
„To už byla zima. Tam nás hodili na šachtu, a než nás tam dovedli, tak takových pět šest zmrzlo. Já vám řeknu, to zmrznutí není lehká smrt. Najednou se zastavil a spadl a skončil. Tím vysílením a tím vším. On už neměl žádnou krev, jen vodu.“
„Jídlo nám dávali takovým způsobem, jak jsme málo vydělali, tak jsem dostal jenom vodu. Jak jsem vydělával víc, to byly na všechno normy. To psal ten brigádník. A podle toho jsem dostával jídlo. Já jsem tam za celou dobu dostal nejvíc... To byla polévka, tři lžíce kaše a taková malá bulka. Chleba nám zezačátku dávali dost. Bylo šedesát gramů. Ale potom tou válkou nám to snížili. Tak bylo jenom čtyřicet. To byl jen takový malý plátek. Já jsem to snědl a byl jsem hladný.“
„Převezli mě z Novosibirska na Kamčatku. A tam jsme kopali zlato. A tam se kopalo ve skále. A sem tam se našla měď. To nebylo zlato. Oni to dávali potom očistit. A podle toho nám potom dávali jíst. On měl s sebou váhu, zvážil a napsal: jedna, dva, tři. Za trojku jste dostal nejvíc jídla. Polévku, dvě tři lžíce kaše nebo bob. A nebo takový všelijaký. I s červama. A bulku.“
Vasil Derďuk se narodil v roce 1922 v obci Černá Tisa na Podkarpatské Rusi. Po okupaci Podkarpatské Rusi Maďarskem se v roce 1939 při vojenském cvičení popral s maďarským důstojníkem. Před trestem raději utekl do Sovětského svazu. Byl však zatčen a poslán na tři roky do sovětských lágrů. V nesnesitelných podmínkách, s minimem jídla a v obrovském mrazu pracoval v uhelných a zlatonosných dolech. Prošel tábory u Novosibirska, na Kamčatce a na souostroví Nová země. Většina lidí, co v táborech poznal, sovětské metody převýchovy nepřežila. V roce 1943 zastihla v SSSR Vasila Derďuka výzva ke vstupu do československého vojska, které se formulovalo v Buzuluku. Protože do armády vstupoval velmi hubený, byl přiřazen k rozvědce v 1. rotě s velitelem Otakarem Jarošem. Hned při prvním nasazení před Sokolovem si zlomil nohu a málem přišel o život. Po vyléčení byl převelen k dělostřelectvu. U Priluk byl jako člen stráže svědkem, jak jim německý bombardér zničil celou baterii. Sám při tom na čas přišel o sluch. Potom ještě prošel boji o Kyjev, o Bílou Cerekev, bojoval při karpatsko-dukelské operaci, u Vyšného Komárniku, u Liptovského Mikuláše. Několikrát byl lehce zraněn střepinami. Konce války, ve který už nevěřil, se dočkal ve Svitavách. Po válce byl krátce v Žatci a v Podbořanech. Následně nastoupil na vojenskou akademii v Liberci. Tam po něm vyžadovali vstup do KSČ, a tak raději odešel do civilu. Až do důchodu pak pracoval u Českých drah. Vasil Derďuk zemřel 18. května roku 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
