Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Deneš (* 1918  †︎ 2009)

• narodil se 21. 8. 1918 v ortodoxní slovenské židovské rodině

• 1939 ilegálně odešel do Palestiny

• bojoval u protiletadlové obrany tobruckého přístavu

• zúčastnil se bojů u Dunkerque

„V roce 1939 jsem odešel ilegálně z republiky. Tehdy už na Slovensku řádila Hlinkova garda, a my, Židé, jsme nemohli chodit svobodně už ani po ulici. Odešel jsem do Palestiny.“

Pan Otto Deneš se narodil 21. 8. 1918 v obci Malé Dvorany na Slovensku, které leží v okresu Topoľčany. Pocházel z židovské rodiny – Židé žijící v meziválečném období na Slovensku byli, na rozdíl od těch v českých zemích, ve své velké většině ortodoxní. Stejně tak rodina pana Deneše: „Byli jsme ortodoxní židovská rodina, můj bratr dokonce studoval na rabínské škole. I já jsem byl nábožný, ale zase už méně než bratr. Dodržovali jsme svátky, chodili jsme každý den do modlitebny.“ Až do konce třicátých let nebyl život Denešových ničím výjimečný. „Otec byl obchodním zástupcem a byl za první republiky spokojený.“

Poklid narušil až stupňující se antisemitismus a řádění Hlinkových gard. Pro pana Deneše byl tento vývoj důvodem k emigraci. „Na Slovensku řádily Hlinkovy gardy. Nemohli jsme ani normálně chodit po ulici, protože napadaly židovské rodiny.“ Využil tedy nabídky, kterou poskytovala bratislavská židovská obec, a nastoupil ilegální cestu do Palestiny.

Na své putování vzpomíná takto: „Nejdříve jsme pluli po Dunaji. Asi týden nás zdrželi v Bulharsku, protože mysleli, že jsme špióni. Když jsme byli v Rumunsku, opakovalo se to, a zase jsme strávili dlouhý čas čekáním v dunajské deltě. Celkem naše cesta trvala asi půl roku. Všude nám dělali potíže a úřady nás nechtěly pouštět dál. Myslely, že jsme špióni.“

Nebyly to ale pouze úřady tranzitních zemí, které neměly z Židů směřujících do Palestiny radost. Ani britská správa palestinského mandátu z nich nebyla nadšená. Po nástupu Hitlera k moci se zvětšuje počet Židů, kteří chtěli do Palestiny emigrovat. Jejich stále stoupající podíl na místním obyvatelstvu však měl za důsledek eskalaci napětí v oblasti, došlo k několika potyčkám s arabským obyvatelstvem. Řešení britské správy bylo jednoduché: zamezit přílivu židovských uprchlíků, jak jen to šlo. Podle tzv. bílé knihy, která byla vydána v květnu 1939, bylo židovské přistěhovalectví do mandátního území omezeno na 75 000 osob v následujících pěti letech. Na příjezd do země vzpomíná pan Deneš takto: „Na podzim jsme dojeli do Palestiny. Angličané nás zavřeli na čtrnáct dní a začali vyšetřovat, co jsme zač. Potom nás propustili a každý se živil na vlastní pěst. Já jsem dělal nejprve v zemědělství, trhal jsem pomeranče a citrony. Potom jsem odešel do vojenské nemocnice, kde jsem zůstal až do té doby, než jsem odešel na vojnu. Zaměstnání se shánělo velice těžce, byla veliká nezaměstnanost. I já jsem byl jeden čas bez práce. Dostávali jsme tehdy podporu, která byla velice nízká. Dostávali jsme jen lístky na jídlo a trochu kapesného.“

V roce 1942 odešel pan Deneš na vojnu. Českoslovenští vojáci, organizovaní jako Československý 200. lehký protiletadlový pluk, tvořili tehdy součást 17. britské protiletadlové obrany a byli rozmístěni u Tobruku. „Tam jsme byli jako protiletadlová obrana a drželi jsme tobrucký přístav, aby ho neobsadili Němci. Němci přístav bombardovali, my jsme stříleli po jejich letadlech. Byli jsme tam asi rok.“ Akce byla úspěšná, v květnu 1943 podepsali Němci v Africe kapitulaci.

„Jak skončilo tažení v Tobruku, opustili jsme Střední východ a nalodili jsme se v Egyptě na loď. Jeli jsme kolem celé Afriky, v Kapském Městě jsme dostali procházku, bylo potřeba nalodit na loď potraviny, proto jsme ji měli opustit. Zrovna to bylo v sobotu, a protože nás bylo na lodi téměř 90 % židů, šli jsme se do synagogy pomodlit.“

Pak cesta pokračovala. „Za několik měsíců jsme se dostali do Anglie.“ Vojáci ze Středního východu vstoupili do Československé samostatné obrněné brigády. „Tam jsme dostali výcvik pěchoty a připravovali jsem se na invazi do Francie. Dali nám jíst, pít, bylo to tam veselé. Mezi námi byl jeden voják, který pocházel z Jugoslávie a byl operním zpěvákem. Vystupoval v opeře, a když se modlil v synagoze, tak mu řekli, že jestli válku přežije, má se vrátit, že ho tam zaměstnají. Bylo to hezké.“ Kdo ví, jak to s tím vojákem dopadlo?

V červnu 1944 se Spojenci vylodili v Normandii. V říjnu se pokusili dobýt severofrancouzské město Dunkerque, pan Deneš byl mezi nimi. „Pátého listopadu jsme Němce obklíčili, bylo jich asi 15–20 000. Stříleli po nás kulometama, my se snažili schovávat za tanky, ale na dlouho to nepomohlo – tank šel dopředu, Němci nás uviděli, a zase začali střílet. Hodně našich kluků tam přišlo o život.“

Ani ne do půl roku válka skončila. Po návratu domů se však pan Deneš se svou rodinou neshledal. Rodiče zahynuli v Osvětimi, bratr se po dobu války ukrýval. Těsně před jejím koncem však byl jeho úkryt odhalen a on byl popraven.