Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Denemarek (* 1917  †︎ 2013)

• narozen 21. 6. 1917 v Dolních Vilémovicích

• v roce 1937 narukoval do armády, absolvoval mobilizace

• sloužil u dragounů v Pardubicích

• vyrůstal s Janem Kubišem, spojil se s ním i za války

• rodina Denemarkova ukrývala parašutistu Pospíšila

• smrt bratra i rodičů v koncentračních táborech

• byl 18 měsíců u PTP

• poté zákaz hospodaření, práce ve vinařství ve Znojmě

• zemřel roku 2013

Dětství

Alois Denemarek se narodil 21. června 1917 v Dolních Vilémovicích na Českomoravské vrchovině: pochází z agrární rodiny, tatínek hospodařil, maminka zastávala roli hospodyně v domácnosti. Pan Denemarek měl čtyři sourozence, jednoho bratra a tři sestry. Děti pomáhaly s prací na poli, u stejného způsobu obživy většinou zůstaly.

Vzpomíná na ochotnická představení a tancovačky za první republiky. „Masaryk, to byl náš tatíček. A i Beneš. Já nenávidim, jak někteří ti novináři popisují ho špatně. Ve všem dělaj zmatky, aby prodali noviny a vydělali prachy.“

Mobilizace

Idylické časy první republiky ale nenávratně končily. V roce 1937 Alois Denemarek dobrovolně narukoval do armády, kde prožil v roce 1938 obě mobilizace. Z Jihlavy byl odveden do Hradce Králové k pěším jednotkám, poté převelen k dragounům do Pardubic. Tam mu velel Alfréd Bartoš, pozdější významný parašutista. Kariéru dragouna Aloisi Denemarkovi zhatil pád z koně; po zranění byl převelen do kanceláře, později do kantýny. Po zářijové mobilizaci byl pluk zrušen, vojáci byli přemístěni do jezdeckého učiliště.

Jan Kubiš

Tam jako první slyšel v rádiu zprávu o obsazování republiky Němci. Budova učiliště se po obsazení Němci stala vězením prozatím zadržených vojáků.

Nikdo nevěděl, co bude dál, zavládla všeobecná frustrace, rodily se úvahy o emigraci. Pan Denemarek se ale nakonec vrátil do rodných Dolních Vilémovic, i když hlavně jeho bratr odchod do zahraničí zvažoval – přeci jen zde měli celou rodinu a hospodářství.

Ze stejné vesnice pocházel i hrdina atentátu na R. Heydricha Jan Kubiš. Obě rodiny se velmi dobře znaly a Honza s Aloisem byli od dětství kamarádi. Kubiš Denemarka přemlouval, aby s ním emigroval, nakonec však odešel sám. Před Kubišovým odchodem si oba přátelé smluvili heslo pro případ návratu J. Kubiše na české území. Heslo znělo: „Dobrá voda.“

Po seskoku na naše území se na jaře roku 1942 na chvíli Kubiš v rodné vsi ukázal, byť to bylo vysoce nebezpečné. „Za rodičema ale nešel.“ Dalším aktivním členem odboje ve Vilémovicích byl bratr Jana Kubiše, Jaroslav. Ten utekl z totálního nasazení v Německu zpět do Čech a jeho hlavní úlohou bylo udržovat spojení mezi Prahou a Vilémovicemi. Svému bratrovi nosil jídlo i informace. Již od mládí ho pan Denemarek popisuje jako raubíře, tedy opak jeho bratra Jana Kubiše, který byl spíše flegmatický a samotářský.

Pan Denemarek byl svědkem nacistické msty na Kubišovic rodině – když gestapo hledalo po atentátu jejich dům, zastavili na chvíli před stavením Denemarkových. Kdyby tehdy věděli, že se uvnitř ukrývá další parašutista Pospíšil, dost možná by Vilémovice skončily jako Lidice.

František Pospíšil

Zraněný František Pospíšil se začátkem léta 1942 po rozbití výsadkové skupiny Bivouac dostal zřejmě prostřednictvím Jana Kubiše k Denemarkovým. Na statku rodiny se pak během stanného práva skrýval. Byl schován v seně v kůlně nad stroji. „Jednou nám pomohl skládat seno a přišla tam, Dočkal dělal vedoucího v cihelně, jeho paní, byla taková upovídaná. Ona pozdravila a říkala: »Vy máte brigádníka?« Nic víc, ale to jsme měli strach. Brácha byl zas opatrný a zajel za tím Dočkalem a pak byli velicí kamarádi, spolupracovali spolu. To byly momenty, hochu! Jinak on u nás ztloustnul. Škoda, že jsem o tom za komunistů nesměl mluvit. Mně když dali kádrový posudek na vojnu, tak mně tam dali, že jsem prozradil atentátníka na Heydricha, že mám spoluvinu na rodičích a že jsem ještě pracoval s Gajdou. Takže já jsem celou dobu, nikdo se mě neptal… Taky jsem potom nesměl od vinařů do pohraničí.“

Pospíšil se po roztříštění skupiny Bivouac pohyboval přes záchytné adresy v Dalešicích až k Denemarkovým. Úkolem Aloise Denemarka a Jaroslava Kubiše bylo spojit se s parašutisty v Praze a jednat s nimi o přesunutí Pospíšila do hlavního města. Tamní situace se ale stávala kritickou: Denemarek se proto vydal pro pokyny přímo do metropole, kde se v parku u Národního muzea sešel s Kubišem. To bylo již v době, kdy se parašutisti ukrývali v kryptě kostela v Resslově ulici.  „My jsme ho tam měli dostat (do Prahy), to byl vlastně náš úkol. Ten sraz byl, tam byl parčík a v něm něco dřevěného, nějaký altánek nebo kostelík, a tam jsme měli sraz. Jenže my jsme ho nemohli poznat. To bylo stanné právo, a on měl pěkné fousky, fešák. On přecházel z toho parčíku silnici, která vede sem od Muzea. Přecházel a tam na rohu stál… No Němec. Klobouk, kožeňák a teď Honza (Kubiš), on ho zastavil, a teď Honza šahá do kapsy. Víš, jak nám bylo? Nám se takhle stáhly prdele, poněvadž jsme si mysleli, že vytahuje revolver. A on chtěl zapálit cigaretu. A já ještě říkám: »Jardo (Jaroslavu Kubišovi), kruci, vždyť Honza nekouří a má sirky.« A on (Jan Kubiš) jenom řekl: »Hoši, doba je blbá, nechte ho (Pospíšila) tam.« A nic víc.“ Důvod, proč jezdí do Prahy, Pospíšilovi Alois Denemarek raději nesdělil.

Gestapu se však po čase podařilo skrýš Františka Pospíšila odhalit. Pamětník si dlouho myslel, že úkryt prozradil jeho bratranec, ale o 35 let později se ukázalo, že pravda je jinde. Němcům jeho skrýš vyzradil člověk jménem Padělek. „On to byl ten Padělek. A do té doby jsem věřil, že to byl ten Jarek.“ Padělek zřejmě nevydržel výslech: „V Hrotovicích byl četník Diviš a na zámku je vyšetřovali. Furt nepadalo jméno Denemarek a najednou vzali toho Padělka, a i když ten Standa David, to byl řezník, tak ten byl vlastně třetí, a vzali Standu znova. A už jak Standa přišel, to mně prozradil on osobně, viděl šmouhy. Oni ho tam asi trochu dobili, a on (Padělek) to prozradil. A ten Standa využil momentu, tam bylo okno otevřené. Vyskočil. V řetízkách utekl na hřbitov. Oni hned udělali alarm, a nenašli ho. Na hřbitově si to přebrousil a utíkal lesem. Chtěl to jít osobně zvěstovat do Vilémovic bráchovi. Když přišel do polovičky té silnice, tak viděl, že jedou tři auta. Říkal si: »A jé, ty jedou do Vilémovic.« Oni jeli do (Moravských) Budějovic, tam zalarmovali čtyřicet nebo šedesát četníků, autobus, a jeli až navečer. Četníci obšancovali celou vesnici a ten Jarek šel od holky z toho Lipníka. Ten jim udělal na lístek plán našeho baráku. Proto jsem si myslel, že on to prozradil, ale není to pravda.“ Pospíšilovi se podařilo utéct. Ale represivní akci odnesla celá rodina Denemarkova. Alois Denemarek měl štěstí: po svatbě se z Vilémovic odstěhoval do manželčiny vsi. Hůře dopadli jeho rodiče a bratr.

Zatčení bratra

Velmi dramatické okolnosti provázely zatčení bratra. „Když zavírali bráchu, tak manželka byla v jiném stavu, tak jsme jeli ke kamarádovi do obchodu. Ještě jsme poslouchali Londýn. Brácha, táta a já. Bylo po šesté hodině a máma si ještě něco chtěla u Matěje nakoupit. Tak jsme tam skočili, táta s bráchou doposlouchali ten Londýn. My přijdeme nahoru a sedneme si kolem stolu. A najednou přišla holka, která se učila u toho Matěje, a říká, že u Denemarků je gestapo. Nahlédli jsme tam, od školy, a fakt tam stály tři auta. Zrovna vycházeli gestapáci se psem a já říkám: »Je zle.« My jsme s manželkou utíkali potokem a došli jsme ke dvěma velkým lípám u Vašíčků. Manželka si lehla, já vylezl na strom a viděl jsem četníky kolem vesnice. To byly staré lípy, možná sto padesát let, haluze až na zem, ta výška… A já viděl na náš dům, jak ho vedli v řetízkách, tak bych býval spadl. A když odjeli, tak jsme nakonec šli za rodiči. Byli nešťastní, a já říkal: »Tati, co tady zbylo po něm, tak rychle schovejte, všechno, a musím čekat.« Já si myslel, že teď jedou k nám. A oni vezli bráchu do Budějovic do kriminálu. Tam ho zavřeli.“ Stalo se tak na první jarní den.

Zatčení rodičů

Zhruba o čtyři měsíce později, v červenci o žních, zatkli nacisté i rodiče Aloise Denemarka. To se na vesnici plánovala zabijačka, ale s povolením byly problémy. Nakonec přišlo, ale ve stejný den si pro rodiče Aloise Denemarka přijelo gestapo. „Už jsem měl prase pověšený, když přišla sestra, která potkala starostu.“ Rodina byla ze vzkazu starosty po sestře asi hodinu předem informovaná – o starostovi Vilémovic pan Denemarek tvrdí, že kdyby ho nebylo, mohl vesnici stihnout podobně neblahý osud jako například Lidice. Pro celou rodinu to byly velmi těžké chvilky, když se loučili s jasným vědomím, že gestapo přijede. „Najednou vidím takovej mikrobus, nebo spíš náklaďák.“ V něm již seděli další zatčení z okolí. Gestapák Aloise Denemarka ujistil, že rodiče jen vyslechnou a brzy se vrátí, zabijačka prý může pokračovat.

Rovněž Alois Denemarek podstoupil výslech na gestapu, jelikož však žádný z členů rodiny ani nikdo jiný na něj nic neprozradil, v domě nežil a tvrdil, že o nějaké konspirační činnosti nemá ponětí, byl propuštěn.

Po zatčení rodičů na Aloise Denemarka padla nutnost péče o celý statek, ale s určitou pomocí a za vynaložení velkého úsilí se mu to dařilo. Jednou po náročném dni pan Denemarek v poli usnul. „Byl tam hospodář a ještě jedna holka, takže tam byli dva. Já jsem měl prohlížet až na Padělky žito. Já jsem byl tak unavený, že jsem padl do toho žita, tam bylo vysoké napětí. Já jsem se koukal a pak jsem usnul. Přijel ten gestapák a tam byla taková potrhlá služebná. Oni mě honili po celé trati, ale nenašli mě. Pak jsem se probudil, ono se stmívalo a já si říkám: »Ježiš!« Přijedu domů a ona mi říká, že mě tam honil gestapák. To byly chvilky… A víckrát nepřijel.“

Neblahý osud rodiny Denemarkových

Rodiče byli nejprve souzeni a vězněni v Brně. Maminka na Cejlu, tatínek v Kounicových kolejích. Další cesty rodičů pana Denemarka vedly do koncentračních táborů: maminka šla do Ravensbrücku, tatínek do Dachau. Alois Denemarek po nich po válce dlouhou dobu pátral i za pomoci rozhlasu a inzerátů, nakonec však zjistil, že oba zemřeli. Posledním přáním otce pana Denemarka, které se Alois dozvěděl z úst otcova spoluvězně pana Novotného, bylo, aby se postaral o sestru Květu. Ta si vzala čeledína, s kterým začali ve Vilémovicích hospodařit: „On neměl ani oblečení, ženil se v tatínkových šatech.“ Hospodařil dobře, po počátečních problémech s kolektivizací se nakonec stal vedoucím družstva. Otec zemřel dle pana Novotného těsně před osvobozením tábora, „už slyšeli výstřely, ale otec nevydržel“.

Po válce se hospodářství Aloise Denemarka dařilo, vše ale skončilo s rokem 1948, kdy byl shledán bohatým zemědělcem bránícím se kolektivizaci. Byl zavřen a říká, že kdyby nepřišlo toto zatčení, možná by byl zapleten do babických událostí – vazba jej tak zřejmě uchránila před horším postihem. Pan Denemarek pracoval spolu s dalšími čtyřiceti sedláky ve sklárnách („Čtyřicet nás bylo na jeden záchod.“), pak musel narukovat k PTP, kde strávil 18 měsíců. Ani pak se však Alois Denemarek nesměl vrátit domů. Usadil se tedy ve Znojmě a pracoval ve vinařství.

Je paradoxní, že v kádrovém profilu po válce měl napsáno, že prozradil atentátníky na Heydricha, a dokonce, že nese spoluvinu na smrti svých rodičů...

Ze čtyř Denemarkových dcer dvě odešly do zahraničí (emigrace do Kanady, provdání do Rakouska), jedna se stará o otce; nejmladší dcera se stala obětí vraždy.

I přes svůj spletitý životní příběh je Alois Denemarek stále aktivním člověkem, dokáže dobře vyprávět o událostech, jež prožil. Pan Denemarek sepsal paměti, které v počtu 25 kusů rozdal mezi příbuzenstvo. Bez obalu tvrdí: „Nacismus, komunismus, socialismus je na hovno, vždyť to kazí lidi.“ Z dnešní doby je „nešťastnej“. Lidé chtějí rychle a bezohledně zbohatnout – dříve to trvalo „pokolení“.