Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Dekastellová (* 1919  †︎ 2014)

• narozena 23. listopadu 1919 v Praze

• otec byl podruhé ženatý s vyučenou švadlenou, matkou pamětnice

• první dítě otce, dcera Amálie, zůstalo u prarodičů

• červen 1910 – narodil se bratr pamětnice, který se později stal vojenským letcem

• po dalších dvou letech se narodila sestra Hana

• Velikonoce 1939 – útěk bratra přes Polsko do Francie

• 3. června 1940 – tragická smrt bratra ve válce

• 1942 – vznik internačního tábora Svatobořice na místě dřívějšího chudobince; v táboře byli drženi Židé a političtí vězni

• 17. září 1942 – začátek tzv. Akce E (Emigranten)

• 17. září 1942 dopoledne – pamětnice zatčena společně s otcem a sestrou

• 19. listopadu 1942 – krátce před propuštěním otce zemřela babička pamětnice

• 23. ledna 1943 – otec propuštěn ze Svatobořic

• 18. července 1944 – propuštěni zbylí internovaní včetně sester Dekastellových

• 1. ledna 2014 – Milada Věra Dekastellová zemřela

Malá Milada patřila vlastně do dvou rodin: do rodiny Dekastellových a zároveň do velké rodiny sokolské. Prakticky všichni příbuzní byli nadšenými členy Sokola. Její otec byl kovorytec specializovaný na zdobení zbraní, ale vykonával i jiné umělecké řemeslné práce včetně rytectví drahých kovů. Ve svém oboru byl velmi zdatný a uznávaný. Jeho první manželství skončilo smrtí  ženy, podruhé se oženil s vyučenou švadlenou - matkou pamětnice. S tou pak měl syna Josefa, který sehrál v příběhu celé rodiny osudovou roli.

Po něm se narodila sestra Hana a poté Milada, druhým jménem Věra.

Vojenská dráha bratra Josefa

Bratr vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval jako letec - nadporučík. Poté sloužil ve Kbelích jako velitel letky. Po přepadení naší vlasti Němci se nemohl, stejně jako řada letců a jiných vojáků, smířit s takovým ponížením.

“Mezitím v tom devětatřicátém, to tam bratr dával s tatínkem dohromady [byt], ale potom, jak přišly Velikonoce, tak prostě odjel na výlet a už se nevrátil. A už jsme ho v životě neviděli. Dostali se do Polska, do Krakova, jak je to na téhle fotografii. On byl jako nadporučík a ten vedle byl kapitán - to jsou v tom Krakově… a odtud je teprve posílali jinam…”

Bratrovi se podařilo dostat do Francie, byl přiřazen k jednotce Groupe de Chasse GC I/8, kde létal na stroji Bloch MB-152. Vojenský historik se zmiňuje o jedné jeho bojové misi:

“17. května měl šťastný den čet. Šika, když mu bylo přiznáno po půlce Heinkelu He-111 a Henschelu Hs-126. O tři dny později sice npor. Dekastello sestřelil Junkers Ju-87B, ale zároveň byli sestřeleni npor. Navrátil a čet. Králík (oba se zachránili).”

Nicméně zakrátko po tomto bojovém úspěchu byl tragickým omylem sestřelen vlastní (spojeneckou) protiletadlovou obranou. Zahynul již 3. června 1940. Je pochován na hřbitově v Thieux ve Francii ve vojenském hrobě č. 148.

[Zdroj: http://airwar.valka.cz/francie/mb_152/index.php]

Akce E

“Bylo to takhle: Bylo sedmnáctého září devatenáct set čtyřicet dva. Když byly všechny ty prohlídky, heydrichiáda [za námi], tak už se zdálo, že to přejde. Jenomže milej pan Frank, ten blbec, si vymyslel, jak tady byly ty různé seskoky, tak že se všichni budou chtít na Vánoce spojit s rodinou. Tak v důsledku toho nařídil, aby všechny tyhle rodiny, které mají někoho za hranicemi, aby se pro ně zřídil internační tábor, a vypukla taková Akce E, nevěděli jsme, co to znamená. A bylo to naráz: sedmnáctého v noci začali a končilo to asi někdy osmnáctého. A všechny tyhle rodiny po celé republice prostě zajistili. K nám přišli sedmnáctého dopoledne. Maminka byla tehdy v nemocnici po tom střelném zranění [zbloudilou střelou] a já jsem odešla z té Avie a koupila jsem švestky, že udělám švestkové knedlíky. A přišla jsem domů s těma švestkama, a tam dva chlapi, jeden Němec, jeden Čech, a vizitýrovali po bytě. Tatínka už měli zajištěného a za nějakou dobu přivezli moji sestru z práce, ta dělala na hollerithu [děrnoštítkový stroj Hollerith] u Hlávkova mostu, v té elektrárně. Teď já jsem tam měla támhleto letadýlko s tím těžítkem, tam byl takovej americkej stůl, co měl bratr věci, tak si to prohlíželi a říkali - tak to jste asi od někoho dostali? A kde je bratr? Povídám, já nevím, o deset let starší mužskej, já se nebudu starat... prostě dělala jsem blbou, to jsme dělali všichni. Tak si připravte pár věcí, na hygienu a tak…”

Otec a jeho dvě dcery byli tedy přepraveni do dřevěného pavilonu u Výstaviště, kde setrvali s ostatními zatčenými ve velmi neutěšených podmínkách několik dní. Až se dočkali transportu: “Z bubenského nádraží, jak tenkrát bývalo, tak tam stál vlak. A do toho vlaku nás všechny nacpali, tam nikdo nesměl, stáli tam vojáci s flintama a tam končila nějaká silnice a byly tam závory. A já se pamatuju, že tam stála strašná spousta lidí a mezi nimi moje maminka! Jak se to všichni dověděli, že ten den odjížděl… no, dověděli. Ono se v té době dovědělo leccos. Nějak se dověděli, který den nás povezou z Prahy. Tak tam za námi mávali...”

Svatobořice

Otec, Milada a starší sestra Hana byli odvezeni do Kyjova, odkud pak celá skupina šla pěšky do internačního tábora ve Svatobořicích. V táboře již bylo “osazenstvo” - několik zbědovaných Židů, a co bylo snad ještě žalostnější - množství malých dětí. To byly děti popravených obětí nacistických čistek. Jejich prvním místem pobytu byla pražská Jenerálka, kde byly pod dohledem německých zdravotních sester. Dětem se nesmělo sdělit příjmení, aby byly co nejvíce smazány jejich vazby na rodiče. Nesměly být vzdělávány, měly skončit jako necivilizované “vlčí děti”.

“Když nás přivezli, tak okamžitě oddělili muže a ženy. Je tam silnice, která vede z Kyjova. Lágr je na začátku Svatobořic. Takže když se jde od Kyjova, tak doleva dole byl mužskej lágr a nad tou silnicí byl ženskej. A přes tu silnici udělali takovej - říkalo se tomu Most vzdechů. Protože odtamtud se nosilo z mužskýho lágru - tam byl jeden barák, kde bylo hned od toho sedmnáctého pár ženskejch z Moravy, a tam byla udělaná kuchyň - třináctka to byla, ten barák. A tam, přes tu silnici, se to jídlo nosilo do ženského lágru. A aby tam nebylo vidět, tak je to takový zabedněný dřevěný most.”

Internovaní byli rozděleni podle pohlaví a nesměli se stýkat. Pouze pomocný personál se odvážil potají předávat zprávy mezi příslušníky rodin, kteří bydleli odděleně v různých částech tábora. Internovaní se zcela přirozeně zajímali o nešťastné děti a mnozí se snažili jim nahradit ztracené rodiče. S velkou láskou vzpomínaly děti po osvobození na profesorku Markovou, “tetu” Šperlovou a jiné úžasné lidi, kteří se jim věnovali a pomohli zvrátit zrůdný plán věznitelů. Mezi internovanými byla též rodina Táborských, s jejímiž příslušníky se paní Dekastellová sblížila.

“...Olga [dcera gen. Klapálka, řečená Páťa], ona se jmenovala Táborská. No, rodina Táborských, to byl ten tajemník prezidenta Beneše, nejstarší, Eda, v Londýně. Já jsem znala jejich rodiče. Oni byli oba velcí nuselští sokolové. Měli čtyři kluky: to byl Eda, Ivan, Miloš a Radek. Radek si vzal Páťu Klapálkovou, to jsou ti Táborští..”

Dne 23. ledna 1943 byl otec propuštěn ze Svatobořic s několika starými a nemocnými lidmi. Krátce po jeho propuštění zemřela babička. Dne 18. 7. 1944 byli propuštěni zbylí internovaní včetně sester Dekastellových. Sestra Hana se zanedlouho nato provdala, dne 22. 12. 1945.

Je přirozené, že se ve Svatobořicích vytvořily mezi internovanými silné osobní vazby. Po válce se občas někteří setkávali, ale pravidelná setkání začala v roce 1965.

Až sem dovyprávěla paní Dekastellová, odkázaná na lůžko a péči obětavé sousedky, paní F., jakož i příbuzenstva. Její životní příběh skončil dne 1. ledna 2014. Za jeho podstatnou část považuje činnost v Sokole.