Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Kateřina Dejmalová (* 1949)

• narozena 24. března 1949 v Praze

• základní školu absolvovala v Bratislavě, od roku 1958 v Praze

• 1964–1967 – studium na Střední všeobecně vzdělávací škole

• vystudovala obor bohemistika – romanistika na Filozofické fakultě UK, psychologii v důsledku trestního stíhání nedokončila

• v roce 1970 zatčena a krátce držena ve vazbě v souvislosti s procesem s členy Hnutí revoluční mládeže

• otec Václav Čeřenský a matka Edita Čeřenská, roz. Kornfeldová, odsouzeni roku 1971 ve vykonstruovaném špionážním procesu

• roku 1977 se pamětnice provdala za Ivana Dejmala

• podílela se na pořádání bytových seminářů a šíření samizdatu

• po sametové revoluci v letech 1990–1992 byla redaktorkou Evropského kulturního klubu

• v letech 1992–1999 přednášela na Pedagogické fakultě UK

• v letech 1999–2001 redaktorkou Literárních novin

• do roku 2003 pracovala na Úřadu vlády

• v letech 2004–2006 učila na Gymnáziu Jana Keplera

• v letech 2006–2014 ředitelkou Lauderových škol při Židovské obci Praha

• v době natáčení v roce 2022 pracovala jako redaktorka a překladatelka, odbornice na mytologii

Lidský život se ubírá složitými cestami a někdy je třeba prožít těžké peripetie, aby člověk dosáhl poznání a moudrosti. Pro většinu z nás jsou zpočátku rodiče tou největší autoritou. Po uplynutí několika desítek let jsme však nuceni přehodnotit svůj pohled na jejich počínání v minulosti. A právě do této situace byla Kateřina Dejmalová postavena.

Rodinné zázemí

Nejprve si řekněme něco o otci. Václav Čeřenský (1911–1985) během druhé světové války utekl z protektorátu a přes Maďarsko, bývalou Jugoslávii a Francii se dostal do Velké Británie. Bojoval v brigádě generála Klapálka a v roce 1944 ho převeleli na východní frontu. Zažil boje na Dukle, a malá Kateřina se tak na rozdíl od svých vrstevníků dozvídala pravdu o zbytečných ztrátách na životech. Mnoho našich vojáků na Dukle zahynulo, když muselo přejít údajně odminované území. Z války se otec vrátil jako major, studoval vojenskou školu a pracoval v generálním štábu. Znovu se setkal se svou budoucí ženou.

Edita Kornfeldová (1912–1972) pocházela z asimilované židovské rodiny a za války pracovala v odbojové skupině V boj, která mimo jiné pašovala profesionální vojáky za hranice. Tam se seznámila se svým budoucím manželem. Mnoha lidem, zejména důstojníkům, matka pomohla dostat se za hranice, aby se mohli zachránit před nacistickou zvůlí. Po válce si na základě všeobecné výzvy Klementa Gottwalda změnila své německy znějící příjmení na Karenová. Vstoupila do komunistické strany, marxismu však věřila už před válkou, ještě za studií právnické fakulty byla členkou Kostufry (Komunistická studentská frakce) a víra v spravedlivou společnost a v bratrství se Sovětským svazem jako naším vzorem se stala neodmyslitelnou součástí jejího života. „Máma, intelektuálka, doslova naletěla na marxismus. Byla přesvědčena, že procesy v padesátých letech jsou spravedlivé, ale věřila tehdejšímu komunistickému heslu: ,Když se kácí les, tak létají třísky,‘“ říká Kateřina Dejmalová. Teprve později matka zjistila, jak se komunisté mstili vlastním lidem a jakých zločinů se dopustili. Pomáhala těm, kteří se vraceli z kriminálu. „Ani v nejhorší době padesátých let o ní nikdo nemohl říci jediné špatné slovo,“ dodává Kateřina Dejmalová.

Proč se lidé stávali komunisty

Po válce u obou rodičů doznívaly děsivé zážitky z doby německé okupace. Mnoho členů jejich rodin přišlo o život. Prababička z matčiny strany zemřela na tyfus v koncentračním táboře Lodž, dědeček s babičkou byli z Lodže s dcerami Editou a Květou transportováni do Osvětimi, prarodiče skončili v plynové komoře a maminka s tetou pracovaly jako osvětimské vězeňkyně pro továrnu Krupp. Z otcovy strany přežila válku jen babička, dědeček byl popraven v Pardubicích za heydrichiády, jeho maminka a bratr skončili v koncentračním táboře. Maminka se i s tetou naštěstí vrátily, utekly z pochodu smrti. Mnoho lidí po takovýchto prožitých hrůzách uvěřilo komunistům a jejich ideologii, která hlásala nový, spravedlivější svět. Otec byl slabší povahy, dal se snadno přesvědčit a pod vlivem své ženy vstoupil do komunistické strany. Jak Kateřina po mnoha letech zjistila, nezůstalo však pouze u členství v KSČ.

Velké rozčarování

Představte si situaci, kdy věříte svým rodičům, v dětství jsou pro vás vzorem hodným následování. Je jim neprávem ublíženo, jsou odsouzeni k trestu odnětí svobody a vy se snažíte o jejich rehabilitaci. Z trestních a jiných spisů však zjistíte, že váš otec aktivně spolupracoval se Státní bezpečností. Jak s touto informací naložíte? Po zjištění, že její otec vědomě od roku 1949 až do své smrti v roce 1985 spolupracoval s StB, stáhla jeho dcera rehabilitaci zpět. Takový postoj chce mnoho odvahy a sebereflexe. „Nerozumím tomu, táta byl skutečně hrdina druhé světové války. Jestli měl strach, že ho zavřou, nebo jestli to jako komunista považoval za správné, netuším. Byl to ale můj táta a já ho soudit nemohu. Semlelo ho soukolí, které sám pomáhal budovat,“ říká Kateřina Dejmalová.

Stěhování na Slovensko a zpět

Po jejím narození v roce 1949 otec pracoval na Slovensku a každý víkend dojížděl za rodinou vlakem do Prahy. Když jí byly tři roky a bratrovi šest, odstěhovali se s matkou za ním do Bratislavy. V roce 1958 následovalo stěhování zpět do Prahy, kde pamětnice od čtvrté třídy pokračovala ve školní docházce v Korunovační ulici. „Vyrůstali jsme v názorové shodě se školou. Neposlouchali jsme Hlas Ameriky ani Svobodnou Evropu, naši o nich hovořili jako o štvavých vysílačkách.“ 

Byla to doba dovolených ve vojenských zotavovnách v Čechách a na Slovensku. U moře jsme byli jedinkrát v Bulharsku. Nouzí rodina netrpěla, rodiče slušně vydělávali a ve velkém bytě poblíž Letenské pláně se jim žilo pohodlně bez auta, chaty a televize, kterou si pořídili až v roce 1964. „Slavily se u nás svátky jako ve všech rodinách. Vánoce, Velikonoce. Mám pocit, že rodinné prostředí bylo laskavé a vlídné a díky tomu se mi podařilo přežít události, které přišly v dalších letech. Máma byla ochotná vždy naslouchat našim problémům, táta nám zase hodně vyprávěl. Máma se hodně řídila hesly „povinnost je primární a právo sekundární“ a „tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého“. Myslím, že to byl dobrý základ do života.

Víra v lepší společnost

V roce 1964 nastoupila Kateřina na Gymnázium Nad štolou, tehdy ještě Střední všeobecně vzdělávací školu, gymnázia byla považována za buržoazní přežitek. Atmosféra ve společnosti se začala uvolňovat a blýskalo se takříkajíc na lepší časy. „To, že jsme byli tehdy naivní, to je jiná věc,“ říká. Byla členkou Československého svazu mládeže, komunistické ideály ji oslovovaly a víra ve spravedlivou společnost v té době provázela mnoho mladých lidí. Po maturitě v roce 1967 nastoupila na filozofickou fakultu, studovala psychologii. Přišel však rok 1968 a s ním vystřízlivění.

Rok 1968 byl důležitým mezníkem

Kritika komunistického režimu se rozbíhala naplno. Hovořilo se nejen o budování socialismu s lidskou tváří, ale též o jeho nahrazení demokratickou společností s tržním kapitalismem. Vycházely zakázané knihy, na povrch se dostávaly informace o politických procesech a komunistické zvůli. Teprve po letech si pamětnice uvědomila, jak byl tehdejší žargon, kterým hovořili tehdejší představitelé státu, stále stejný a jak chtěl jen o něco demokratičtější režim všechno udržet pouze v mezích socialismu.

Jedenadvacátý srpen ji zastihl na moři, na celodenním výletě ve francouzské Bretani, a do Prahy se vrátila o tři dny později. Na nábřeží Vltavy viděla sovětské tanky. „Kráčela jsem mezi nimi a nevěřícně jsem koukala, co se to stalo. Po příchodu domů jsem zjistila, že bratr leží těžce zraněný v nemocnici na Karlově náměstí.“ Snažil se u Italské ulice něco vysvětlovat ruským velitelům a při té příležitosti si jednoho z nich vyfotil. S fotoaparátem začal utíkat a zezadu byl zasažen dávkou ze samopalu. „Doktoři říkali, že střela prošla těsně vedle aorty. Kdyby šla o kousek vedle, tak by nepřežil.“ V září odjela Kateřina do Francie, kde pokračovala ve studiu. Byla to idyla prodlužovacích povolení k pobytu, ta však skončila v roce 1970.

Do Čech se vrátila v září 1969 a pozorovala, jak se atmosféra ve společnosti mění. Revoluční nadšení srpnových dnů roku 1968 postupně vyprchávalo a začala vládnout všeobecná rezignace. Přišel čin Jana Palacha a nástup Brežněvova oblíbence Gustáva Husáka do nejvyšších stranických funkcí. Začala tuhá doba tzv. normalizace, represí a perzekucí. V té době byla Kateřina vyšetřována a na sklonku roku 1970 strávila čtyři dny ve vazbě v souvislosti s procesem vedeným proti jejím rodičům. Vyšetřovatelé se snažili spojit špionážní proces „Stein a spol.“ s procesem proti Hnutí revoluční mládeže, které vedl levicový aktivista Petr Uhl.

Čtyři dny v díře

Během vazby ji umístili do malé cely, široké na rozpažení rukou. „Místo záchodu tam byla díra a nad dírou kohoutek, ze kterého se čerpala voda,“ vzpomíná. Na cele byla skoro celou dobu sama, na dvě hodiny tam přivedli prostitutku, kterou pak přesunuli. Vyšetřovatelé byli vesměs nevzdělaní lidé, se kterými jednala velice stroze. „Nabídli mi třeba cigaretu. Odmítla jsem se slovy: ,Děkuji, nekouřím‘ a zapálila jsem si vlastní.“ Nabízeli jí spolupráci, vyhrožovali, všechno bez výsledku. „Neubližovali mi, nefackovali mne, nic takového se tam nedělo. Ale bylo to nepříjemné. Cela byla špinavá, smradlavá, člověk nesměl přes den ležet, na sezení bylo štokrle bez opěradla, jídlo se moc jíst nedalo. Společný záchod bez jakýchkoliv dveří, malý prostor, vydýchaný vzduch, nestálo to za nic, celou noc tam svítilo světlo,“ dodává pamětnice.

Čas utahování šroubů

Kromě známých lidí v jejím okolí se ve vězení ocitli i její rodiče. Pamětnice k tomu doplňuje: „Po roce 1968 oba vyloučili z KSČ. Zatčeni byli v roce 1970 – otec v červenci, matka v září. Šlo o proces ,Hubert Stein a spol.‘. Bylo to vedeno jako vyzvědačství ve prospěch Francie. Obžalovaní byli: pan Stein (vězeň už v padesátých letech, zahraniční voják, za války se s mým otcem znal, pracoval na nizozemském velvyslanectví, jeho partnerka Milena Kubiasová (která měla české i francouzské občanství, pracovala na francouzském velvyslanectví a současně spolupracovala s StB), Alois Poledňák (bývalý poslanec Federálního shromáždění), Jaroslav Šedivý (zaměstnanec ministerstva zahraničí), můj otec (plukovník) a moje matka (právnička a zaměstnankyně Federálního shromáždění). Šlo o zcela vykonstruovaný proces, dokonce se dlouho rozhodovalo, zda půjde o špionáž pro Izrael (byli tam jen dva Židé – pan Stein a moje matka), pro Nizozemí, či Francii. Některá obvinění byla zcela absurdní – můj otec měl například vyzradit umístění jaderných hlavic. Od roku 1958 byl náčelníkem vojenské katedry na Vysoké škole zemědělské, takže takové informace prostě mít nemohl.“ 

Otec dostal sedm, matka dva roky a rozsudek byl potvrzen v srpnu 1971. Na fakultu, kde tehdy Kateřina studovala, dorazila žádost StB o její vyloučení ze studia. Matka byla vážně nemocná a v prosinci 1970 ji z vazby propustili. Přestože byla odsouzena, do vězení už nenastoupila, dokonce za ní v prosinci 1971 zajel soudce krajského soudu do nemocnice, aby jí oznámil, že obdržela milost. Měsíc poté, v lednu 1972, zemřela na infarkt. „Myslím si, že jí dali milost, protože věděli, že je vážně nemocná. Ono neznělo dobře, když někdo v kriminále umřel, toho se báli.“ 

V roce 1972 byla na nátlak StB pamětnice podmínečně vyloučena za studií, vyloučení mělo být dovršeno „vyhazovem“ od zkoušky z vědeckého komunismu. Dozvěděla se o tom, a proto pod záminkou zdravotních důvodů na další studium rezignovala, aby se eventuálně mohla alespoň k dálkovému studiu vrátit. Nejprve byla zaměstnána v divadle Maringotka, pak jako písařka v Československém spisovateli. Po anonymním udání však byla propuštěna. O čtyři roky později zkusila nové přijímací zkoušky na externí studium na obor čeština –francouzština. Povedlo se. Při závěrečných zkouškách obdržela u státní zkoušky z marxistické filozofie zvláštní otázku: Jak se liší fašistický režim od komunistického? „Správná odpověď zněla, že v komunistickém zřízení se člověk svobodně rozvíjí a ve fašistickém zřízení je malým kolečkem ve velkém stroji. Chtělo se mi říci, že je to vlastně stejné, že to má spoustu podobných momentů,“ říká Kateřina Dejmalová.

Doba devizových příslibů

„Nastala kultura chat a budování bytů, autíček, devizových příslibů, prostě uzavřít se v rodinách a nevidět a neslyšet,“ hodnotí pamětnice dobu normalizace a dodává: „Bylo to období šedi. Šedé, špinavé, zašlé baráky. V ulici, kde jsem bydlela, stálo deset let lešení, které sundali až po revoluci. To, co bylo venku, bylo škaredé, lidé se snažili budovat si bytečky uvnitř. Člověk musel vynaložit obrovské množství energie, aby získal normální věci, počínaje pomeranči a auty konče.“ Doba pronásledování pro ni měla jedno velké plus. Seznámila se s mnoha zajímavými lidmi a mezi nimi také se svým budoucím mužem Ivanem Dejmalem. „Státní bezpečnost mi umožnila najít nejlepšího muže na celém světě,“ říká pamětnice s úsměvem.

Krátce o manželovi

Ivan Dejmal, narozený v roce 1946, pocházel ze zemědělské rodiny z Borové. Ve čtrnácti letech nastoupil do učení a vyučil se zahradníkem. Nebylo mu umožněno studium teologie, a tak nastoupil na Střední zahradnickou školu v Libverdě a následně na Vysokou školu zemědělskou. V době studií se dostal do konfliktu se Státní bezpečností a těsně před dokončením studia musel ze školy odejít. Dostudoval až po roce 1989. „Paradoxem bylo, že ještě v té době dělal zkoušku z řízení socialistického podniku.“ Za účast v Hnutí revoluční mládeže si odseděl dva roky a v roce 1973 nastoupil na vojenskou základní službu bez povolení nosit zbraň. Do vězení šel opět v roce 1974 za „politicko-morální narušování jednotky“, kdy ho „kamarádi“ udali, že poslouchá Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Odseděl si další dva roky ve vězení v Minkovicích, kde brousil křišťálové lustry. „Mnozí lidé, kteří mají doma křišťálové lustry vyrobené mezi léty 1950 a 1989, si neuvědomují, že to byla otrocká práce vězňů,“ říká Kateřina Dejmalová. Propuštěn byl v roce 1976. Při výšce 180 cm a robustní postavě vážil 76 kg. Stál u začátků Charty 77 a patřil k jejím prvním signatářům, pracoval v její ekologické sekci a vydával Ekologický bulletin.

Bytové semináře

V té době se Kateřina setkávala s mnoha zajímavými lidmi, zejména na tzv. bytových seminářích. To již byla provdána za Ivana Dejmala a společně se účastnili filozofických večerů pořádaných Ivanem Havlem, bratrem pozdějšího prezidenta, nebo Ivanem Machovcem. Některé tyto akce proběhly pod dohledem Státní bezpečnosti, která si pečlivě zapisovala všechny příchozí. Později se přednášky pořádaly přímo u Dejmalových a okruh přátel, kteří byli ochotni aktivně pracovat proti tehdejšímu režimu, se rozrůstal. Při rizikovém těhotenství Kateřiny na přelomu let 1979 a 1980 k nim do bytu vtrhla Státní bezpečnost a zatkla manžela. Tehdy byla běžná i tzv. preventivní zatčení disidentů, ke kterým docházelo například při úmrtí sovětského vůdce Leonida Brežněva. Rozběhla se také policejní akce Asanace, která měla za cíl donutit oponenty režimu opustit Československo. Ivan Dejmal byl neustále v hledáčku Státní bezpečnosti.

Důkazem o tom, že socialismus v Československu již nefunguje, bylo její přijetí na školu a možnost začít učit dějepis, občanskou výchovu a ruštinu. Velice jí pomohl nepořádek, který vládl v úřednických kruzích, to, že nový zaměstnavatel nemohl najít, či neměl k dispozici její kádrové materiály.

Disent nebyl připraven na změnu

Přišel listopad 1989, velké demonstrace, zbavení komunistů moci a změna režimu. Jako problém vidí Kateřina Dejmalová to, že disent nebyl připraven na změnu. „Chartisté sice vydávali mnoho politických analýz a studií, ale nikdo z nás nepočítal, že přijde nějaká velká změna. Mysleli jsme si, že přes veškerou glasnosť a perestrojku, která probíhala v tehdejším Sovětském svazu, k ničemu zásadnímu u nás nedojde.“ V její mysli zůstávají některé pochybnosti, které se týkají vzniku Prognostického ústavu Akademie věd před rokem 1989 a následného politického angažmá členů této instituce téměř ve všech klíčových stranách po tzv. sametové revoluci.

„Lidem z Prognostického ústavu nemám žádný důvod věřit. Václav Klaus amnestoval všechny své kamarády, dal prostor pro divoká devadesátá léta, co se týká privatizace, prohlásil, že neví, co jsou to špinavé peníze. Výsledkem byly fondy Koženého, který se nám dnes směje na Kajmanech. V té době jsme dali světu slovo tunelovat,“ říká Kateřina s určitou skepsí a dodává: „Ne že by obecně privatizace byla špatně, ale u nás se dělala špatně a způsob, jakým proběhla, byl děsivý.“

Nové možnosti

Po roce 1989 se manžel Ivan naplno angažoval na poli ekologie a v roce 1991 byl jmenován ministrem životního prostředí. Ochranu přírody a trvale udržitelný rozvoj měl nejvíce na zřeteli. Nebylo mu však dopřáno svou práci dokončit, zemřel v roce 2008. „Kde o něco šlo, tam dokázal velice trpělivě vysvětlovat, diskutovat a přesvědčovat,“ říká Kateřina Dejmalová.

A jak se odvíjel dál její profesní život? Po roce 1989 nastoupila nejprve jako redaktorka do Evropského kulturního klubu a následně na Pedagogickou fakultu UK, kde osm let přednášela o české a světové literatuře. Pro neshody s novým vedením katedry sama odešla a nastoupila na Úřad vlády. Od roku 2003 pracovala jako ředitelka pražského gymnázia při židovské obci – Lauderových škol. Měla možnost vnímat neshody v židovské náboženské obci, které se na půdu školy přenášely a jež vyústily v její propuštění. Následoval nástup na Gymnázium Jana Keplera a v roce 2006 návrat na židovské gymnázium, kde pracovala dalších osm let.

Současnost        

I po odchodu do penze je Kateřina Dejmalová činorodá a zůstává v kontaktu s židovskou školou, která je její srdeční záležitostí. Pro několik nakladatelství pracuje stále jako redaktorka a překladatelka. V roce 2014 publikovala otevřený dopis Václavu Klausovi, ve kterém reagovala na jeho výpady proti Václavu Havlovi. V dopise mimo jiné píše: „Z hlediska historie bude Václav Havel ten, kdo založil novou Československou republiku, a Václav Klaus tím nevýznamným politikem, který toto Československo rozdělil.“ 

Četba, poslech hudby a zejména naděje, že tato země má šanci stát se demokratickým státem – to jí dělá v současnosti největší radost. „Mojžíš chodil po poušti čtyřicet let, ačkoli to měl do země zaslíbené, co by kamenem dohodil. Tam ale nesměl přijít nikdo, kdo zažil otroctví, aby v sobě neměl otrockého ducha,“ říká pamětnice na závěr. Analogii s naší situací a vývojem po roce 1989 si jistě každý najde.  

Na závěr několik citátů

Pamětnice se vyjadřuje velmi kriticky například k českému televiznímu filmu Osmy z roku 2014: „Mám výhrady vůči způsobu, jakým měl hlavní hrdina podepsat Chartu. Samozřejmě netuším, zda ji někdo podepsal opilý, či nikoli, ale nikdo nebyl k podpisu zmanipulován. Film okolnosti nezkresluje, ale přímo překrucuje. Vychází z tvrzení lidí, kteří podpis ze strachu odvolali a tvrdili, že byli opilí a nevěděli, co podepisují. To je naprosto nesmyslné. Mrzí mne, že Ivan Trojan přijal takovou roli. Zrovna on je herec, který si může dovolit některé role nepřijmout.“

O oběti Jana Palacha

„Palach nedocenil, že žádná politická strana ani žádné politbyro nemá svědomí. Nelze otřást něčím, co neexistuje. Obdivuji se tomu, že to byl schopen udělat, a obdivuji se jeho víře ve změnu. Ukázalo se, že jeho oběť nebyla zbytečná.“  

Listopad 1989 nebyl předem domluvený

„Objevily se konspirační teorie, že v roce 1989 byly dohody s Havlem a že bylo vše připravené. Ne, nebylo tam domluveno nic. Havel byl příliš slušný a největší jeho chyba spočívala v tom, že tak jako Němci udělali denacifikaci, my jsme neudělali dekomunizaci.“

O Václavu Havlovi

„Havel byl nejlepším prezidentem, jakého jsme kdy měli. Položil základy demokratického myšlení. Snažil se vše řešit diskusí a méně silou a dodržoval ústavní pravidla.“

O současnosti

„Vytvořili jsme si svého Velkého bratra, který nás může sledovat na facebooku, na mobilech, na internetu.“

„Žijeme v lepší době než před rokem 1989, žijeme v jedné z nejšťastnějších dob a patřili jsme k jedné z nejšťastnějších generací. Nevím ale, zda to stále platí – v Evropě nebyl po dobu sedmdesáti let celoevropský ozbrojený konflikt. Bohužel, současná válečná situace na Ukrajině hrozí, že přeroste do nové světové války.