Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Cítil jsem se jako Čech, který má navíc židovství
narozen 28. září 1950 v Praze
oba rodiče přeživší holocaustu
studium na gymnáziu v Praze
srpen 1968 – emigrace rodiny do Vídně
září 1968 – odjezd do Izraele
1970 – maturita
1970–1973 – vojenská služba
1973 – voják v jomkipurové válce
1974–1983 – žil a studoval biotechnologii v Německu
1977 – svatba
1983 – návrat do Izraele
práce biotechnologa
po roce 1989 pravidelně navštěvuje Českou republiku
žije v Kirjat Tivon
„Věděl jsem, že jsem Čech, a byl jsem rád, že mám svoji partu, svoji loděnici a tábory, ale že mám k tomu ještě něco, totiž své židovství,“ vypráví Petr Deiml. Žije padesát let v Izraeli, takže později se k jeho české identitě přidala ještě identita izraelská a poté i zkušenosti ze života v Německu.
Rodiče nám nechtěli dělat problémy
Narodil se v Praze v roce 1950 do židovské rodiny poznamenané holocaustem. Oba jeho rodiče prošli ghettem Terezín, vyhlazovacím táborem v Osvětimi a pracovními tábory v Německu. Maminka Erika Rothová, přáteli zvaná Ečka, pocházela z Ostravy a stejně jako její budoucí manžel Jiří Deiml inklinovala k sionistickému hnutí. „Maminka byla členkou Tchelet Lavan a otec Makabi ha-cair. Oba ztratili za války část své rodiny a oba měli hlavně z Terezína hodně přátel,“ vzpomíná Petr Deiml a doplňuje: „Rodiče se brali v roce 1948, o rok později se narodil můj bratr a za další rok já. Maminka pracovala jako laborantka na hematologické klinice, později se stala vedoucí laboratoře, takže nás vychovávala především babička Erna Rothová, která se s mou maminkou vrátila z koncentráku.“ Otec pracoval v podniku zahraničního obchodu Strojimport, později musel kvůli židovskému původu odejít a našel práci nákupčího pro firmu Tesla. Ačkoli rodiče uvažovali po roce 1948, po vzniku Státu Izrael, o vystěhování, kvůli léčbě kyčlí staršího syna zůstali v Československu a později už legální vystěhování prakticky možné nebylo.
O židovství se v rodině mluvilo, ale rodiče je spíš považovali za kulturní než náboženskou tradici. Oslavy židovských svátků pro ně byly spíše příležitostí setkat se s přáteli než náboženskou událostí. „Rodiče se chtěli asimilovat jako většina Židů po válce v Praze, aby nám dětem nedělali problémy. Takže jsem například neměl bar micva, ale o svátcích jsme chodili na obec,“ vysvětluje Petr Deiml. Kromě studia na gymnáziu trávil většinu volného času v loděnici, jezdil na tábory a měl svou partu, a mimoto se setkával s vrstevníky, dětmi z židovských rodin, které se pravidelně scházely na židovské obci v Maiselově ulici. Do skupiny pamětníka přivedl starší bratr a mladí v ní debatovali o Izraeli, židovství a společném údělu druhé generace. Tato skupina se později případně pojmenovala Děti Maiselovky. Většina členů skupiny po roce 1968 emigrovala, a ačkoli žijí téměř všude po světě, dodnes se pravidelně setkávají.
Volba Izraele byla jasná
Druhá polovina šedesátých let přinesla do Československa určité uvolnění – rodiče díky svým přátelům, kteří se jim složili na letenky, navštívili Izrael, Petr Deiml se o prázdninách roku 1967 dostal do Anglie, jeho bratr se v roce 1967 do Izraele chystal, ale kvůli šestidenní válce musel cestu zrušit a odjet až v létě 1968. Veškeré naděje ovšem skončily srpnovou invazí do Československa. „Bratr byl tehdy v Izraeli a já jsem jel s kamarádem z Anglie, kde jsem to léto byl znovu. Vrátil jsem se do Prahy pár dní po invazi a otec ihned rozhodl, že odjedeme,“ vzpomíná Petr Deiml. K rozhodnutí emigrovat přispěla podle něho jednak válečná a poválečná zkušenost rodičů, ale také rodinní přátelé – mnoho jejich židovských známých po srpnu 1968 odešlo.
„Náš byt jsme zabalili během dvou dnů. Moc jsme si toho nemohli vzít. Matka řekla, že máme zapomenout na všechno, co bylo, budeme začínat znovu, takže si máme vzít jen to nejdůležitější, pár fotek a podobně, co se vejde do malého auta. Nikomu jsme o odjezdu neříkali, ale bylo zajímavé, že to ráno odjížděly z naší ulice dva malé fiátky: kamarád z protějšího domu se svou matkou a my jsme odjížděli v tu samou hodinu, i když jsme nebyli nijak koordinovaní, že bychom o tom jeden druhému řekli. Odjížděli jsme 30. srpna 1968 celá rodina i s babičkou, protože bratr už byl v Izraeli,“ vzpomíná Petr Deiml. Jeli do Vídně, kde zůstali pár dnů, a v září 1968 pokračovali do Izraele. Volba Izraele byla jasná. „Rodiče zde měli spoustu přátel ještě z válečných dob a byli poměrně známí a oblíbení, oba už Izrael navštívili a kromě toho v Izraeli byl právě starší bratr,“ vysvětluje Petr Deiml.
Nevěřil jsem, že bych se mohl vrátit
Díky Židovské agentuře získala rodina byt v Tel Avivu, pamětník přešel na gymnázium a v roce 1970 složil maturitu. Týž rok narukoval do armády a absolvoval povinnou tříletou vojenskou službu. Do civilu odešel v srpnu 1973, ale krátce nato se do armády vrátil – v jomkipurové válce sloužil nejdříve jako dobrovolník v nemocnici v Haifě a další půlrok pak u protiletecké obrany. Studoval nejdříve biologii na univerzitě v Jeruzalémě, poté přešel na medicínu, ale nakonec dostudoval v Německu, kde v té době žil jeho starší bratr. Vystudoval biotechnologii a v Německu zůstal i po skončení studia. Ještě během studií se stihl oženit a s manželkou a dvěma dětmi se po devíti letech strávených v Německu rozhodli pro návrat do Izraele. „Chtěli jsme, aby děti vyrůstaly v Izraeli a měly izraelské školy,“ vysvětluje Petr Deiml. Pracoval jako biotechnolog a v nedávné době odešel do penze.
Se skupinou přátel, která si později začala říkat Děti Maiselovky, i s dalšími kamarády se snažil zůstat v kontaktu i po odchodu. „Bylo to složité, nechtěl jsem těm, kteří žili v Československu, dělat problémy, ale v Německu mě byl navštívit kamarád. Sem tam jsme si napsali, ale moc to nešlo, protože jsem nechtěl škodit. Nevěřil jsem, že bych se mohl vrátit. Až přišel rok 1989 nebo 1990, to už jsem nemohl vydržet a hned jsme s manželkou jeli do Čech. Navštívili jsme všechny přátele, a to tím způsobem, že jsem jen zaklepal na dveře a hned se vědělo, o co se jedná, a bylo to překvapení pro všechny. To člověk musí zažít. Všechny jsem zval a byl jsem všude zván, musel jsem odpovídat na spousty otázek. Byla to krásná doba, i když Praha v té době byla ještě velice šedá a byla kromě metra skoro taková, jako když jsem ji opustil,“ usmívá se pamětník.
Na závěr rozhovoru stručně zhodnotil svůj život v Izraeli. „Přišli jsme sem do Izraele, jak by se řeklo, s holou prdelí a bez ničeho jsme se zde zařídili. Nemůžu říci, že si tady žiju špatně,“ uzavírá Petr Deiml.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Andrea Jelínková)