Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Degl (* 1944)

• narodil se 17. srpna 1944 v Plzni

• jeho otec, soudce JUDr. Vílém Degl po únoru 1948 odmítal soudit politické procesy

• otce komunisté degradovali, pracoval jako dělník ve Škodovce a v cihelně

• rodinu v roce 1953 komunisté vystěhovali z bytu v rámci represí po plzeňských demonstracích proti měnové reformě

• po 4 roky přežívali v otřesných podmínkách v plesnivé místnosti ve vesnici Mokrouše

• děti trpěly chronickými horečkami a různými zdravotními problémy

• po zásahu hygieny se rodina v roce 1957 směla vrátit zpět do Plzně

• Jiří se vyučil zámečníkem, po té mohl absolvovat v roce 1966 strojní průmyslovku

• v letech 1967 – 1969 byl na vojně v Klatovech

• navštěvoval výtvarku na LŠU

• vystřídal několik zaměstnání, ale jeho hlavním zájmem bylo malování

• v roce 1967 spoluzaložil výtvarnou skupinu Intensit

• v první pol. 70. let dostali zákaz vystavovat

• po revoluci měl několik samostatných výstav

• se svými díly se zúčastnil významných kurátorských projektů na evropské úrovni

Otec odmítal trestat nevinné lidi

Jiří Degl se narodil 17. srpna 1944 v Plzni do rodiny soudce JUDr. Víléma Degla a jeho ženy Aloisie. Vyrůstal s o čtyři roky mladším bratrem Petrem.

Otec pocházel z Prahy, po škole působil jako soudce v Praze, poté ve Varnsdorfu a Litoměřicích, za války soudil v Plzni. Po válce ho tamtéž jmenovali členem krajského senátu a vrchním soudcem. Dle vyprávění Jiřího se od roku 1947 připravoval na funkci prvního náměstka Ústavního soudu v Praze, kam měl nastoupit v roce 1948. Byl národní socialista, a tak po únorovém puči 1948 bylo jasné, že na nové místo nenastoupí. Místo toho od jara 1948 musel navštěvovat povinná politická školení. Zřejmě se počítalo s tím, že vstoupí do KSČ.

„Chtěli si ho vyzkoušet, tak mu dali obálku a poslali ho do Brna soudit nějaké lidi s protistátním smýšlením. Byli to národní socialisté, to se táta dověděl až na místě. Tu obálku měl otevřít až před čtením rozsudku. Otec cítil, že v té obálce je něco závažného, přes noc o tom přemýšlel. Ráno obálku vrátil předsedovi soudu s tím, že na to nepřistoupí. Ten ho zbavil funkce. Čtyři lidi tam pak odsoudili k smrti,“ vypráví pamětník. Několik okresních soudů si poté Viléma Degla přehazovalo jako horký brambor, degradovali ho, až v roce 1951 ho vyhodili úplně. Přijal práci ve Škodovce, kde dělal zámečníka a soustružníka.

Plzeňské povstání po měnové reformě 1953

Jiří, coby žák třetí třídy, už díky degradaci otce nějaké povědomí o politickém dění v zemi měl. Povinně také absolvoval dvě tryzny, a to za Stalina a krátce nato za Gottwalda, a také dbal na varování rodičů, aby si nepouštěl pusu na špacír. Jak říká, naučil se v životě mlčet, což mu prý později i pár lidí vytýkalo.

V době, kdy v červnu 1953 v Plzni vypuklo povstání proti měnové reformě, která ze dne na den způsobila ztrátu veškerých úspor většiny obyvatelstva, chodil Jiří do školy na Chodském náměstí.

„Pamatuju si, že jsem šel 1. června do školy a probíhala v Plzni demonstrace. Kluci na mě pokřikovali: ‚Soudruhu, chceš přes hubu?‘ Já jsem odpovídal, že ne. A aby byli zticha, nebo nám všem zavřou rodiče. Nějaká paní k nám přišla a říkala: ‚Jo, chlapci, máte pravdu, ti by potřebovali dostat přes hubu,‘“ říká Jiří.

Tehdy v Plzni probíhala masová demonstrace, největší ze 130 stávek a nepokojů, které se v republice odehrály. V Plzni do ulic vyšli jako první dělníci ze Škodovky, kteří se cítili náhlou měnovou reformou poškozeni o to více, že dostali výplaty záměrně dříve, tedy ještě předtím, než k měnové reformě došlo, a jejich mzdy tak byly znehodnoceny.

Povstání násilně potlačily milice, na obou stranách bylo zraněno na 250 osob a dalších 331 lidí komunisté následně pronásledovali v represivních opatřeních, čistkách a politických procesech.

Vyhnáni z Plzně

Cynicky krutým nástrojem pomsty a také pro výstrahu ostatním bylo středověce působící vystěhování rodiny z bytu, často ze dne na den, za hranice města, na vzdálené nehostinné místo, do hygienicky naprosto nevyhovujících, zchátralých objektů.

To stihlo i rodinu Deglových, bez ohledu na to, že se JUDr. Vilém Degl, toho času dělník ze Škodovky, dle vyprávění syna demonstrace ani nezúčastnil.

„Z bytů tehdy vyhodili 193 lidí, z čehož jen 19 rodin mělo v demonstraci nějakého svého člena. Ostatní z bytů vyhazovali za to, že měli buržoazní původ. Stačilo mít vysokou školu. Vyhazovali obchodníky a lidi, kteří byli někomu nepohodlní nebo jim někdo něco záviděl. Byla to vlastně taková pomsta. Nás tedy z bytu vyhodili asi proto, že otec odmítl odsuzovat nevinné lidi a nastoupil jako dělník. On ale při tom v práci vůbec nemluvil, protože měl zkušenosti,“ říká pamětník.

Při stěhování na ně SNB mířili samopaly

Rodina se o vystěhování z bytu dověděla 5. června a následující den se již stěhovala. Jiří Degl na tyto události vzpomíná:

„Přišel jsem ze školy, bráška ještě do školy nechodil, doma byla matka. Přišel k nám nějaký pán a přinesl matce nějakou zelenou obálku. Řekl: ‚Asi se budete stěhovat.‘ Chtěl po ní, aby podepsala lístek o převzetí. Matka se bála to podepsat a řekla, že to podepíše manžel. Pán řekl, aby našeho tátu poslala na Národní výbor v Plzni. Ten člověk měl neuvěřitelně zlé oči a my jsme se ho báli. Prohlížel si nás a říkal: ‚Budete se stěhovat,‘ a měl z toho strašnou radost. Když přišel táta z práce, matka mu to odevzdala, otec si to přečetl, zcela ochromen si sedl na židli a říkal, že to přece není možné. Přece jsme nic neprovedli.“

Když vystresovaní rodiče narychlo balili věci, snažili se uklidnit děti, že jedou na letní byt a po prázdninách se vrátí. „Nejdříve jsme tomu s bráchou chtěli věřit, jenže pak tam přišli esenbáci v modrých uniformách, na všechno dohlíželi a mířili na nás samopaly. Na nás na děti. To byl můj nejotřesnější zážitek. Pak nám naložili věci na vůz, matka na něm seděla a hořce plakala. Bylo jasné, že na žádný letní byt nejedeme, že je to něco horšího.“

Mokrouše

Rodinu vyhostili do vesnice Mokrouše. Dostali dekret na jednu místnost o rozměru zhruba 12 metrů čtverečních s temnou kuchyňkou, bez vody a příslušenství. Jiří ze dne na den přerušil školní docházku v Plzni, z Mokrouší pak chodil pěšky do dvoutřídky v tři kilometry vzdáleném Tymákově a později dojížděl každé ráno v půl šesté do školy do Plzence. Otec přišel o práci ve Škodovce a nastoupil do cihelny.

Nejotřesnější na nové situaci bylo bydlení. Do malé místnosti, do níž se musela vměstnat čtyřčlenná rodina, zatékalo, jedna stěna se černala plísní. Neměli ani vodu na mytí, pitnou nosili na ráhnu 300 metrů od studny, užitkovou v konvích z rybníka, v zimě bylo nutno nejdříve vysekat díru v ledu. Vozíkem ji pak tahali nahoru k bytu. Matka v Mokrouších pracovala na poli a vařila sedlákům obědy. Synové také pomáhali na poli, někdy i v noci při mlácení obilí. V malé místnosti se nebylo kde připravovat do školy, a tak se Jiří skoro neučil. S bratrem se bavili například tím, že si v posteli kreslili karikatury obyvatel Mokrouší a hráli si s nimi divadlo.

„Na jedné straně bylo na těch Mokrouších dobré, že tam byla pevná parta. Museli jsme držet proti těm Tymákovákům. Tymákovské děti byly děti komunistů a byly proti mokroušským, kteří nebyli v JZD a byli tudíž za reakcionáře. Můj táta byl taky reakcionář, protože nebyl ve straně. Tymákovští nás mydlili. Mě zmlátili hned první den, když jsem šel do kina, za buržoazní původ,“ vzpomíná pamětník.

Šikana otce

Své si užil i Vilém Degl. Dojížděl do práce autobusem, cestou vystupoval mezi zastávkami, aby došel pěšky domů do Mokrouší. „Ale jedna komunistka z práce mu to začala zakazovat. Říkala: ‚Tady tomu doktorovi stavět nebudete, bude jezdit večer z Plzně autobusem! Zakazuju vám zastavovat!‘ Řidič si o tom myslel své a tátovi stejně vždycky zastavil.

Jednou dokonce tátu vyhodili z autobusu, protože ti tymákovští komunisti řekli, že byl právník, advokát a vykořisťoval dělnickou třídu. Vyhodili ho z autobusu, div ho nezabili. Táta jim říkal: ‚Já byl soudce. Já byl státem placený soudce! Nebyl jsem advokát. Měl jsem státní plat jako vaši rodiče!‘ Nějaké velké platy soudci tenkrát neměli. To advokát si mohl říct, o kolik chtěl. Mokrouští sedláci se ho pak zastali, vtáhli ho dovnitř a odvezli do Mokrouší až na náves. Dneska je to k smíchu, ale bylo to hrozné. Pořád žijete pod neustálým tlakem. Když vám teče do bytu, tak co pak můžete chtít od života,“ vypráví pamětník.

Záchrana od hygienické stanice

V Mokrouších bydleli již čtvrtý rok a životní podmínky se stávaly neudržitelné. Do místnosti pršelo stále častěji, matka musela balit děti na noc do igelitu. Pro neustálé horečky a nemoce přestávaly chodit do školy. Pamětník vzpomíná na situaci, když jednou v listopadu matka zavolala k nemocným synům lékaře a ten se zděsil, v jakém prostředí jsou děti nuceny žít. Byl to velký impuls k tomu, že situaci začala řešit hygienická stanice.

„Rozčílil se, že je to hrozné, že tam nemůžeme být, že onemocníme, že je tam plíseň, působí to na plíce. Doporučil matce, aby si pozvala někoho z hygienické stanice z Rokycan, což učinila. Hygienička kvitovala, co všechno v tom domě našla: plíseň, není tam voda, smrdí to v noci, v kuchyni nebylo světlo. Byl tam jen výklenek do dvora. Napsala nám potvrzení a to nám pomohlo, že jsme se pak mohli přestěhovat do Plzně. Nejdříve ale otec musel zařídit, aby mu zrušili tzv. státní nespolehlivost,“ vypráví pamětník, který říká, že si jeho bratr z bytu odnesl zničené ledviny, on nemocný močový měchýř a anginu pectoris.

Po čtyřech letech zpět v Plzni

Do Plzně se vrátili v roce 1957, kde dostali dvě místnosti v bytě s kuchyňkou v ulici Julia Fučíka. Byt sdíleli s komunistou, který měl nad rodinou nepsaný dohled. Jiří v Plzni nastoupil do osmé třídy, ale většinu ročníku byl doma a léčil své zdravotní obtíže.

Po zrušení státní nespolehlivosti mohl JUDr. Degl dostat místo podnikového právníka v cihelně. Stále měl ale nízký plat, těžko k uživení.

„Tu změnu jsem pocítil samozřejmě v pohodlnějším bydlení, ale také jsem si uvědomil, jak byli kluci z Mokoruší jiní. Sedláci, nevzdělaní, nekultivovaní. V Plzni jsem se mezi dětmi i dospělými cítil lépe. Učitel mě podporoval, abych se věnoval malířství, dobře a rád jsem kreslil.“

Navštěvoval v Plzni lidovou školu umění, ale učit se musel jít soustružníkem. V roce 1964 dělal závěrečné zkoušky na výtvarném oboru LŠU, pak si v roce 1966 dodělal maturitu na strojní průmyslové škole na Borech. Po absolvování průmyslovky dostal umístěnku do Západočeských cihelen, kde ve Stodě pracoval jako konstruktér. V letech 1947 až 1969 prožil vojnu v Klatovech, pak se vrátil do Stodu, kde byl do roku 1971. Poté byl mistrem výroby v likérce v Plzni-Božkově, pak v Kofole. Pracoval i jako konstruktér ve vodárně v Plzni či jako technolog ve Stylu. Na konci 80. let zůstal doma a staral se o nemocného otce. Po revoluci byl ještě chvíli topičem a sítotiskovým grafikem, než zůstal na volné noze a věnoval se už jen umění.

Následky na celý život

Jiří rodinu nezaložil a jak říká, jde o následky dětství prožitého v Mokrouších. Nikdy na sobě nechtěl zažívat bezmoc, jakou prožili jeho rodiče, obával se, že by se někdy mohl dostat do podobné situace.

Jiří Degl malíř a výtvarník

Jiří Degl chtěl původně studovat výtvarnou školu v Praze, avšak tam z politických důvodů nedostal doporučení. V malbě se zdokonaloval sám. Oproti jiným, jak sám říká, měl ohromnou výhodou, že měl výtvarníky v rodině. Byli jimi strýcové akademický malíř Theodor Pchálek a režisér a kameraman Karel Degl. Zatímco strýce Karla osobně už skoro nezažil, protože zemřel v roce 1951, strýc Theodor mu byl dobrým rádcem. Uměl být kritický, ale zároveň laskavý. Výtvarný talent měl také otec Vilém, jak dokládají jeho kresby z mládí, které Jiří uchovává ve svém archivu.

Jiří maloval v každé volné chvíli, po nocích, po práci, o víkendech, nejšťastnější byl se štětcem v ruce.

V roce 1967 spolu s dalšími plzeňskými výtvarníky založil výtvarnou skupinu Intensit, s níž do první poloviny 70. let, než dostali zákaz, vystavoval v Plzni a dalších českých městech.

Po revoluci začali členové skupiny Intensit opět vystavovat a Jiří sám se účastnil několika významných kurátorských projektů. Například v roce 1998 vystavoval na výstavě Grenzgänger a v roce 2001 na výstavě Ohlasy kubismu v Plzni. Zde byl vybrán, aby se zúčastnil mezinárodního sympozia velkoformátových obrazů Jan Nepomucký-světec střední Evropy. Obraz Jana Nepomuckého maloval v Plasích a poté s ním procestoval muzea a galerie v mnoha evropských městech.